Novinky

VELMI RÁD UČÍM SVÉ ŽÁKY TAKZVANÉ MODERNÍ TECHNIKY – rozhovor s Petrem Čamkem, hostem měsíce dubna.

Petr Čamek je hráč na zobcovou a příčnou flétnu, učitel a skladatel.

Jak jsi se vlastně dostal k hudbě a zobcové flétně?
U nás doma se poslouchalo hodně hudby. Babička zpívala, já a moje sestra jsme byli vedeni k tomu, abychom se hudbě věnovali. Na rozdíl od mé sestry, která byla celkem slušná klavíristka, mě klavír nebavil a hlavně jsem si nerozuměl s bývalou učitelkou LŠU. A tak jsem byl po prvním roce odejit do Parku kultury a oddechu, což bylo zařízení určené pro takové ty děti, co nebyly talentované. Tam se mě ujala velmi zajímavá paní učitelka, protože v Parku oddechu byli učitelé, kteří byli nějakým způsobem „odklizení“, protože byli věřící nebo měli nějaký škraloup. Takže to bylo vlastně docela fajn místo. Tam jsem pokračoval na klavír, na který jsem hrál tím způsobem, že jsem se na to podíval den předtím než jsem šel na hodinu. A protože paní učitelka vytušila, že ve mně něco je, navrhla mi, zda bych nechtěl zkusit zobcovou flétnu. Jezdila totiž na kurzy k Ladislavu Danielovi. To mně vyhovovalo, protože jsem se učil jenom jeden hlas a uvědomil si, že zvládám velmi rychle hmaty a písničky, aniž bych musel nějak složitě cvičit. Vlastnil jsem dřevěnou flétnu Saturn východoněmecké výroby. Nicméně jsem se pak rozhodl, že se hudbě věnovat nechci a odešel jsem na průmyslovku.

Hudbu jsem ale hodně poslouchal. A jako správného průmyslováka mě bavil hlavně bigbeat. Okouzlily mě kapely jako Pink Floyd, Led Zeppelin a později pak King Crimson nebo Jethro Tull. A také folková hudba, jako např. Čp. 8. Chtěl jsem taky dělat takovou hudbu, protestsongy a znovu jsem oprášil flétnu. Nakonec se žádné protestsongy nekonaly, protože jsem začal docházet k Alešovi Rypanovi na hodiny zobcové flétny. Byla to pro mě úžasná doba objevování, začal jsem hrát i na kytaru a nakonec flétna zvítězila díky Jiřímu Stivínovi, jehož několik desek jsem vlastnil. Začal jsem soukromě, ještě před vojnou, chodit na hodiny ke konzervatoristce Kačce Izbické, dnes Stegemann, která mi navrhla, abych vedle zobcové flétny začal hrát i na flétnu příčnou. Pak jsem odešel na vojnu, kde jsem se učil sám. Měl jsem tu drzost, že jsem hned šel hrát s tamní kapelou, ve které hrál slovenský basista, profesionál, a dokonce jsme byli na ASUTu a postoupili až do ústředního kola.

Když jsem se z vojny vrátil, věděl jsem, že bych se hudbě rád věnoval. Zpočátku to byla hudební věda, protože mě začala zajímat teorie, už na vojně jsem dělal cvičení z učebnice Harmonie Jaroslava Kofroně. Četl jsem hodně knížek o skladatelích a chtěl jsem se věnovat hudbě teoreticky. Nicméně jsem věděl, že je zapotřebí hrát na nějaký nástroj a začal jsem docházet soukromě k profesoru Koulovi. Byly to úžasné hodiny, kdy jsme u piana hodně povídali, občas jsme zahráli něco z Temperovaného klavíru apod.. Probírali jsme kulturu, politiku a bylo to pro mě nesmírně obohacující. Zavolal jsem také prof. Kroupové z plzeňské konzervatoře, že bych k ní chtěl chodit na flétnu. Ona to ale pojala tak, že mě připraví na studium, a když jsem jí zahrál pár připravených jednodušších věcí, souhlasila a začala spřádat plány jak to bude úžasné. Po čase pochopila, že to se mnou zas tak rychle dopředu, jak si představovala, nejde. Bylo zapotřebí odstraňovat spousty zlozvyků, které jsem si osvojil. Nakonec jsem se přece jen rozhodl, že půjdu na konzervatoř a ne na hudební vědu.

Konzervatoř jsi tedy opravdu vystudoval na příčnou flétnu v Plzni ve třídě prof. Marie Kroupové, jak na to vzpomínáš?
Řekl jsem si, že konzervatoř vystuduji, ale pak že ze mě bude významný jazzmen, protože jazz byl vedle hudební teorie další obor mého velikého zájmu. Proto jsem vedle školy jezdil i na jazzové kurzy do Frýdlantu. Prof. Kroupová byla známá tím, že měla se svými žáky výsledky, ale protože se mé zájmy, ubíraly zmíněnými směry, než jen zaobíráním se klasickou flétnou, nastalo u ní zřejmě jisté zklamání. Asi ode mne očekávala více. Nicméně teoretické hodiny, např. s Jiřím Bezděkem, byly úžasné a hrozně rád na to vzpomínám. V šestém ročníku jsem zvolil jako téma mé absolventské práce život a dílo brněnského skladatele Josefa Berga. Brno mi totiž obecně uhranulo. Byli tam skladatelé jako Miloslav Ištván a Alois Piňos a zaujala mě i brněnská alternativní scéna. Absolventská práce měla nakonec i s přílohami asi 70 stran a udělal jsem v ní rozbor jeho skladby Nonet, který mě naprosto uchvátil.

Na konzervatoř tedy rád vzpomínám a vlastně už tam jsem se začal podvědomě vracet k zobcové flétně, protože jsem v té době učil v ZUŠ v Hořovicích učil jsem na zobcovou flétnu už nějaké žáky. Po absolvování konzervatoře v Plzni jsem se přestěhoval do Karlových Varů, kde už jsem měl žáků na zobcovou flétnu plnou třídu a tak jsem seznal, že je třeba s mou hrou něco zásadního udělat a začal jezdit do Prachatic. Zde přišel ten největší popud návratu k zobcové flétně.

Z učitelů jsi si na mistrovských Letních kurzech staré hudby v Prachaticích vybral Alana Davise, proč zrovna jeho?
Svůj první ročník v Prachaticích jsem absolvoval ve třídě Jana Kvapila a byl to pro mě naprostý šok. Zjistil jsem, že nejde jen o hru staré hudby, ale že je pro zobcovou flétnu napsáno i spousty soudobých skladeb. Zajímal jsem se tehdy již o skladatele jako Luciano Berio, Karlheinz Stockhausen, Pierre Boulez, John Cage a další. A najednou jsem zjistil, že pro zobcovou flétnu píší skladatelé podobnou hudbu a zápis byl pro mě srozumitelnější, než když jsem se snažil pochopit skladbu Klavierstücke od Stokhausena. Honza mi tehdy hodně otevřel oči a o zobcovou flétnu jsem se začal výrazně zajímat, především pak o skladby z dvacátého století. Nicméně jsem začal poznávat i hudbu raně barokní a renesanční, kterou jsem vlastně do té doby ani neznal.

Kurzy Alana Davise jsem navštěvoval proto, že mě fascinoval jak jeho intelektuální přístup, tak i jeho skladby. Nicméně jsem nejezdil jenom k němu, ale i ke Carin van Heerden, která také měla intelektuální pohled na hudbu jako Alan, a dělala hodně soudobé hudby pro zobcovou flétnu. Pro úplnost jsem byl i dvakrát u Josteina Gundersena a jednou na hodině u Kerstin de Witt. K Peterovi Holtslagovi jsem si netroufl, protože tam chodili jen ti, kteří chtěli hudbu studovat do hloubky a připravovat se na mistrovské kurzy, takže tam jsem chodil jen na náslechy. Všechny tyto osobnosti pro mě byli nesmírnou inspirací a po návratech z Prachatic jsem byl vždy naprosto unešený a získaná energie mi vydržela celý rok. Opravdu mě tedy nesmírně mrzí, že Prachatice skončily, neboť bych tam jezdil dodnes.

V Prachaticícn, H. Šťastná, PČ, Dušana Čamková a Jostein Gundersen..

Workshopu Flauti dolci XXL 2017 s A. Davisem v Olomouci jsi se zúčastnil už se svými žáky.
Celý ten workshop byl samozřejmě úžasný. Honza Kvapil ho měl skvěle zorganizovaný. Bylo to celé velmi sympatické a vždy to tak je, proto tam pokaždé moc rád jezdím. Děti byly nadšené. Po kurzu mi volala Radka Rozkovcová z radia Proglas, abych zhodnotil jak se mi kurz líbil jako obdivovateli moderních skladeb, což jsem udělal velmi rád.

Pravidelně dlouhodobě navštěvuješ víkendovky Honzy Kvapila, znamená to, že se tak udržuješ v kontaktu se zobco-flétnovou komunitou, nebo tě Honza vždy něčím překvapí?
Má pravidelná účast na Honzových akcí trvá už zhruba dvacet let a ta pospolitost je pro mě důležitá. Uvědomuji si, že jsem v té společnosti učitelů už takový penzista (smích). Vždy se dozvím něco nového, něco starého si připomenu, neboť nejsem ten typ člověka, který by si vše psal, dělal detailní poznámky, bohužel ani do not, v tom jsem značně povrchní. A opravdu mě tam vždy něco překvapí, neboť Honza se snaží přicházet buď s nějakými novými skladbami nebo s nějakým novým přístupem jak dýchat, artikulovat, tak jak o tom sám neustále přemýšlí. Nebo slyšíme nějaké šikovné inspirativní děti. Takže když mohu, tak jedu.

Jedni z tvých výborných žáků byli Dan Pitra a Martin Chocholouš, oba absolvovali konzervatoř, jeden v Praze a druhý v Plzni. Julie Braná např. vzpomíná na její žákyně sestry Špelinovy, se kterými založila kvartet ABATEVA a Hana Šťastná na Kláru Štrynclovou a kvartet kolem ní, kolik takových kvalitních žáků učitel ve své praxi potká?
Dan, který absolvoval pražskou konzervatoř v oboru bicích a kompozice a dnes působí zde v Karlovarském symfonickém orchestru, patřil k těm přirozeně talentovaným a vybaveným žákům a šlo mu vše, bicí, sluch… Martin je zase velký dříč a velmi pilný člověk, dodneška jsme spolu v kontaktu a hrajeme spolu ve FLATRIOOO. Na výuky s oběma velmi rád vzpomínám, ale dobrých žáků v tom ročníku se tehdy“ urodilo“ více. Byla to ještě např. Kačka Tomšová, která tady ve Varech provedla Meditation od Hiroseho. Všichni tito žáci působili v souboru Jasnozřívá múza. To byl pro mě velký zážitek, neboť se dostali do stavu, kdy dokázali zahrát celou řadu úžasných věcí, protože tehdy začala být populární Agnes Dorwarth, jejíž skladby jsem začal do Varů vozit, a další skladby. Takže na celou tuhle plejádu žáků rád vzpomínám. A jsem rád, že i aktuálně mám novou generaci žáků, kteří také mají svůj kvartet a také jsou velmi šikovní.

Soubor Jasnozřívá múza hraje A. Davise v Galerii umění v Karlových Varech v roce 2005.

Co tě jako pedagoga na přístupu a hře tvých žáků uspokojí a co vyloženě překvapí?
Rád učím své žáky tzv. moderní techniky, protože často pomáhají celkovému zvuku. Používám hodně zpívání do flétny spojené s improvizací, což zpočátku žáky hodně překvapí, hlavně ty menší, neboť očekávají spíše hraní písniček. A díky tomu se jim hodně uvolní krk a zvuk se jim zlepší. Jsou i další techniky, jako např. rychlé běhání po flétně apod., netradiční foukání do nástroje, které žáky uvolní a často na to reagují skvěle, což mě jako učitele velmi uspokojuje a baví mě to s nimi dělat (raději se neptám, co na to doma rodiče říkají – smích). Pochopitelně vedle dobrých žáků mám i žáky průměrné, možná i podprůměrné. Žáky si totiž nevybírám a dnes si to už ani nemůžu dovolit. A s těmi méně šikovnými jsou to opravdu veliké boje při hraní na hodinách. Nicméně pak mě třeba překvapí při hraní na koncertech, kdy učitel očekává „masakr“ a kupodivu se ti žáci vybičují k nějakému výkonu, což mě zpětně utvrzuje v postoji, že tato činnost má smysl.

Tvá dcera Alžběta, která se ve své kategorii umístila v pražském ústředním kole celostátní soutěže ve hře na zobcovou flétnu na prvním místě, hraje hlavně na violoncello. Jak se jí daří oba nástroje kombinovat a myslí na studium na plzeňské konzervatoři?
Bětka, která se k mému velkému překvapení stala v ústředním kole i absolutním vítězem, dělá především cello a k němu si postupně přibrala zobcovou flétnu. Její hra na zobcovku má celou řadu limitů, protože není příliš času na cvičení. Teď už to praktikujeme tak, že cvičí vlastně jen na hodinách, protože nechci, aby byla hudebně přetížená, neboť vím, kam to vede. Nicméně vždy znovu žasnu jak je schopná absorbovat učivo, se kterým přicházím. Určitě by na zobcovou flétnu byla šikovná, kdyby ji chtěla dělat profesionálně, ale vím, že např. její slabina je dýchání, které není úplně ideální. A co bylo zajímavé, že byla na konzultaci violoncella u paní prof. Bartoníčkové a ta po ní chtěla, aby se při hraní vždy hluboce nadechovala vlastně jako flétnisté. Vysvětlovala jí, že by jako flétnistka měla dýchat bránicí, a když dýchá horním dechem, má tendenci tahat smyčec nahoru ke hmatníku, což u cella není zvukově to nejlepší. A tím ztrácí plno energie, což si myslím platí i pro hru na flétnu. Ale jinak mi Bětka dělá radost (smích). Co se týče myšlenek na studium na konzervatoři, tak to uvidíme. To vyžaduje velikou píli ve cvičení na nástroj a samostatnost, uvidíme jestli toho bude Bětka schopná.

Spolu se svou ženou Dušanou a manželi Pitrovými (cembalo a barokní violoncello) hrajete v barokním komorním souboru „RONDEAU“, jehož repertoár je složen ze sonát mistrů hudby 17. století s těžištěm repertoáru v hudbě barokní Anglie. Jak dlouho už spolupracujete a jak často si veřejně zahrajete?
Kromě zmíněných skladeb to byly i věci od Telemanna, Bacha apod., tedy takový pelmel. A dnes už ta spolupráce vlastně neexistuje, protože jsem si vypěstoval konkurenci v podobě Dana a Majdy Pitrových (smích). Takže oni hrají rodinné koncerty, čemuž jsem velice rád a jsem na to velmi hrdý, že jsou schopní jako rodina takto fungovat, a že je to vlastně cílem přípravy žáků.

Soubor Rondeau

A jaké hudbě se věnujete v triu zobcových fléten „FLATRIOOO“, kde se k vám s Dušanou přidává ještě Martin Choholouš?
FLATRIOOO je poměrně čerstvý projekt, ač je teď momentálně trochu zmrazený, neboť Martin je velmi vytížený člověk. Učí ve Varech na střední škole hudebku a němčinu, vedle toho jezdí do Německa učit zobcovou flétnu a má spoustu dalších aktivit. Postavili jsme repertoár, odehráli několik koncertů a svého času jsme se scházeli každý týden, neboť s Martinem se hraje skvěle. Hudbu hrajeme starou i soudobou, ale zjistili jsme, že z té nové je dobré hrát něco řekněme přijatelnějšího. Neboť když jsme zkoušeli hrát např. věci od P. Hindemita, F. Geysena apod., bylo to pro posluchače zde v Sudetech méně stravitelné. Velmi nás baví hrát třeba Africkou svitu od S. Siega nebo tance, které se hrály ve hrách W. Shakespeara. Takže když máme čas, rádi se sejdeme.

Na youtube jsem objevil skladbu Živly světa bigbeatové skupiny Kolorej, kde jsi na příčnou flétnu velmi sugestivně Andersenovsky improvizoval :0), to byla nárazová záležitost?
Jeden můj kamarád z Plzně, se kterým jsem hrál v kapele Žluté Samoa vedle příčné flétny také na zobcovky, klavír a harmonium, vždy tíhl k bigbeatu. Požádal mě nedávno, jestli bych nenahrál sólo do jedné jejich skladby, k čemuž mi poslal nahrávku i s mixpultem, který jsem se naučil ovládat a sólo nahrál. A ani jsem netušil, že ta nahrávka je na youtube. A byla to milá připomínka toho, co jsem prováděl za dob studia na konzervatoři v Plzni (smích).

Jsi členem plzeňského sdružení Rantand, zaměřeného na nejrůznější happeningy, z čehož vzešlo i tvé skládaní, můžeš nám činnost sdružení více přiblížit?
Koncem 90 let, ještě za mých studií na konzervatoři, se scházeli lidé různých oborů: archeolog, doktor medicíny, taxátor, statik a já. Spojovaly nás stejné zájmy, stejný pohled na umění, tehdy nás zajímaly Švankmajerovy filmy, český surrealismus a dadaismus. Začali jsme to nejdříve rozvíjet na principech filmu. Pořídili jsme si ruční kamery osmičky a točili krátké čtyř minutové filmy, kde byla snaha o jednoduché pojetí často s abstraktním nádechem. Byl nám také blízký minimalismus, což mi vyhovovalo, neboť jsem k filmům vytvářel hudbu, která často měla minimalistický charakter. Říkal jsem tomu „atonální minimalismus“. Filmy se pak promítaly na bytových happeningách. Vždy to bylo spojené s filmem nebo výstavou a pak se provedl nějaká hraná akce. Vlastně šlo o jasný koncept. Bylo to strašně zajímavé, neboť počet akcí a lidí narůstal a museli jsme zvětšovat prostory, až jsme skončili v tovární hale.

Všechny nás to hodně bavilo a postupně přibylo i provádění hudby naživo, což pro mě znamenalo vytváření různých partitur. Řada členů nehrála na žádný hudební nástroj, a tak jsem se rozhodl, že budeme dělat jakousi antihudbu. A protože někteří neuměli ani noty, vycházeli jsme z grafických partitur. Byla to pro mě zajímavá zkušenost, neboť jsem pracoval s daným omezením a musel jsem vycházet z principu jednoduchosti a všichni to brali zodpovědně. Časem se na tzv. Rantand ensemble začali nabalovat muzikanti hrající na nejrůznější nástroje. Takže když někdo přišel např. s basovou kytarou, napsal jsem skladbu, kde jsem psal mj. part i pro tu baskytaru. Pak se k nám přidal profesionální hornista, k mé flétně se přidala i má žena Dušana a tímto způsobem probíhaly hudební produkce. Postupem času se přestaly točit filmy a bylo to postavené na hraných happeningách a zvukových instalacích.

Dušana a Petr Čemkovi

Dnes jsou všichni profesně vytíženi a času je málo, ztratili jsme zkušebnu a když se sejdeme, je to jen na pár hodin, což je veliká škoda. A tak, abych podpořil fungování Rantandu, začal jsem vytvářet hudbu na CD. Je to elektroakustická hudba a posílal jsem je nejprve jen Rantandu a pak do okruhu lidí kolem a hrozně mě ten korespondenční princip bavil. Vytvářel jsem k tomu i obaly, které se více a více sofistikovaly. Je to vlastně můj koncept.

Vím, že jedním z hlavních tvých oblíbenců je skladatel John Cage, co tě na jeho hudbě přitahuje a jaké máš v oblibě současné tvůrce moderní vážné hudby?
K hudbě Johna Cage jsem se musel dopracovat. Po konzervatoři, kdy jsem si řekl, že se budu zabývat hudbou 20. století. Nashromáždil jsem obrovské množství hudby, dostal jsem se k pramenům a partiturám, moc mě bavilo se v tom hrabat. První, kdo mě zaujal, byl Anton Webern a celá Vídeňská škola. Postupem času jsem přešel na serialismus a vedle toho to byli američtí minimalisté jako Steve Reich, Phill Glass. Jsem ta generace, kterou minimalismus zasáhl a asi více než dvanácti tónová technika.

Zásadní pro mě bylo seznámení se s myšlenkami Johna Cage, především s jeho knihou Silence. Cage pracoval s náhodnými procesy (často k tomu používal čínský matematicko-věštecký traktát I-Ting), které pak přesně zapisoval do not. Není tedy pravdou, že měl rád improvizaci, vždy se jí bránil. Jeho myšlenky mě vždy fascinovaly, neboť ho považuji za umělce a intelektuála, který měl obrovský rozhled jak v hudbě, tak v malířství, tanci, literatuře (jeho oblíbeným spisovatelem byl James Joyce nebo Samuel Beckett). Cage je také autorem dvou skladeb pro zobcové flétny Three a Solo with Obbligato Accompaniment. Okolo Cage se vytvořila skupina newyorských skladatelů jako byl Morton Feldman, Christian Wolff, Earl Brown a ti byli propojeni s celou malířskou avantgardní newyorskou školou (M. Rothko a další). To je jedna z věcí, kterou dnes v umění postrádám, hledání souvislostí.

V Českém rozhlase Plzeň se skladatelem Karlem Šimandlem (2006)

Jaký typ skladeb skládáš ty sám?
Dříve jsem hledal nějaký systém ovlivněn racionální metodou 12-ti tónů, ale zjistil jsem, že mě vždy fascinovala repetitivnost, blízká u minimalistů, takže vše končilo u jakéhosi zacyklení, kterému říkám atonální minimalismu. Později mě stále více začalo zajímat abstraktní pojetí zvuku, jako je např. francouzská škola spektralistů, vycházející z alikvótních řad. Skladatel Giacinto Scelsi, byl pro mě zjevením, protože ve své tvorbě jde do nitra tónu. Pracuje s mikrotonálním laděním, barvou, své kompozice vystavěl doslova na jednom jediném tónu. To je mi velmi blízké.

V mém případě se dá dnes hovořit o jakémsi redukcionismu – cestě odebírání. Mě vlastně zajímá jeden jediný interval, se kterým pak pracuji. Napsal jsem několik skladeb, které mohou být pro někoho naprostá nuda. Mě na tom fascinuje ta postupná a plynulá proměna kompozice, která opravdu požaduje deep listening. Jinými slovy, vnímám zvuk jako alchymii, kde hmota se neustále zahušťuje.

Dříve jsem používal normální notaci. Postupně jsem přešel na grafickou notaci, snažím se vyjadřovat věci co nejjednodušším způsobem, aby to bylo srozumitelné s možností volnosti pro interpreta. Na papír dnes píšu minimálně, spíše mě zajímá „neidiomatická improvizace“. Kdy se dva a více spřízněných lidí sejdou, nějakým způsobem komunikují prostřednictvím zvuku, aniž by si dohodli nějaká hudební pravidla. Celá ta scéna improvizace je zajímavá od naprosto hlukových věcí až po takzvaný redukcionismus, kde se pracuje hodně s tichem. Vyžaduje to naprostou koncentraci na jeden tón. To jsou věci, které mě nesmírně fascinují. Paradoxně se mi lépe pracuje s lidmi, kteří muzikanty nejsou, ale nějakým způsobem se naučili alespoň trošku hrát na nástroj. Pochopitelně ve středu zájmu zůstává zobcová flétna, čím větší tím lepší (na ty se improvizuje nejlépe) a dobře se na ně lepí kontaktní mikrofony (smích). Občas něco napíšu pro flétny, např. pro mé kvarteto žáků, které jelo v rámci Erasmu na Island a podmínkou bylo, že musí hrát jen české autory. V rychlosti jsem jim napsal skladbu, která se jmenuje Výlet na horu Říp.

Děkujeme za tvůj čas a rozhovor!

Rozhovor připravil Václav Bratrych

Videotéka https://fletnickovi.cz/videoteka-petra-camka/
Webotéka https://fletnickovi.cz/weboteka-petra-camka/
Bonusy https://fletnickovi.cz/bonusy-petra-camka/