ZOBCOVÁ FLÉTNA JE PRO MĚ VYNIKAJÍCÍ PARTNER – rozhovor s Janem Krejčou, hostem měsíce října.

Posted Posted in Novinky

Jan Krejča, hráč na loutnu, theorbu a barokní kytaru, studoval nejprve hru na renesanční loutnu pod vedením Rudolfa Měřinského a poté svůj zájem, již jako samouk, rozšířil o theorbu a barokní kytaru. Zúčastnil se četných interpretačních kurzů pod vedením E. Mascardi, H. Smithe, L. Sayce, J. Lindberga a dalších. Zejména jako vyhledávaný hráč bassa continua spolupracuje s mnoha domácími a zahraničními soubory (Collegium Marianum, Collegium 1704, Ensemble Tourbillon, Capella Regia, Societas incognitorum, Verba Chordis, Musica Flora, Harmonologia aj.), ale vystupuje též sólově a věnuje se i pedagogické činnosti.  Opakovaně koncertuje na festivalech, jako je Pražské jaro, Pražský podzim, Concentus Moraviae, Svatováclavský hudební festival, Haydnova Lukavice, Letní slavnosti staré hudby apod. Podílel se na četných nahrávkách pro ČT, ČR, Arta records, Supraphon, Rosa aj. Nahrál sólové album Intavolatura di Tiorba pro firmu Arta records.

Kdy jste se poprvé setkal s hudbou a hudebním nástrojem?
Myslím, že prvním impulzem byl můj otec, který se v mládí jako samouk věnoval skladbě a měl velkou sbírku gramodesek komorní i symfonické hudby, kterou rád poslouchal s příslušnou partiturou v ruce. Sám jsem hudební nadání neprojevoval, mým hlavním koníčkem bylo kreslení, ale pamatuji si, že jsem opakovaně po rodičích chtěl, aby mi nějaké hudební vzdělání zprosřetkovali. Jelikož jsem ale byl dítě poměrně nezkrotné, rodiče se hloubku mého zájmu rozhodli otestovat: koupili mi foukací harmoniku, táta si “pro sebe” pořídil levný klavír a čekali, jestli to ve mě něco neprobudí. Jejich očekávání se nenaplnilo a tak usoudili, že nemá smysl přihlašovat mě na hudební školu. Až v pubertě jsem se zakoukal do jedné slečny a kvůli ní se začal učit u vedoucího našeho vodácko-turistického oddílu na kytaru trampské písně. Slečnu jsem nakonec nezískal, zato mě velmi zaujala kytara. Přemluvil jsem rodiče, aby mi zařídili soukromé hodiny u učitele z místní ZUŠ, Františka Běhounka. Jeho hodiny mě zcela uchvátily, nic mě do té doby tolik nebavilo. Hrál jsem klidně osm hodin denně. “Pan učitel”, jak jsme ho navzdory tehdy obecným zvyklostem všichni oslovovali, je velkým hudebním nadšencem, takovým lokálním písmákem. Pořádá koncerty, přednášky, vyrábí hudební nástroje, šije kostýmy, skládá hudbu a má vlastní ansámbl Ludus Musicus, ve kterém se potkávají jeho žáci, bývalí žáci, jejich rodiče, kamarádi a profesionální hudebníci. Do tohoto uskupení mě záhy pozval a já se tam poprvé setkal s historickou hudbou, která mě okamžitě velmi oslovila. ČÍST DÁLE

JAKO NEJDŘÍVE MLUVÍME A PAK SE UČÍME PÍSMENKA, TAK BYCHOM MĚLI NEJDŘÍVE ZPÍVAT A HRÁT, A PAK SE UČIT NOTY – rozhovor s Lenkou Pospíšilovou, hostem měsíce září.

Posted Posted in Novinky

Lenka Pospíšilová – hudební pedagožka, skladatelka, improvizátorka a předsedkyně České Orffovy společnosti. Od roku 1992 učí na ZŠ s rozšířenou hudební výchovou v Letňanech, kde založila dětský orchestr Hrajeto a rodičovský sbor Ajeto. Vede kurzy dalšího vzdělávání nejen v ČR, ale i v dalších evropských zemích, Americe, Austrálii a Asii. Spolupracuje na rodinných koncertech se symfonickým orchestrem FOK a přes třicet let vede letní hudebně – dramatické dílny pro rodiny. Vydala několik publikací dětských písniček a her z jiných kontinentů a také svých autorských písniček pro děti. Spolupracovala při natáčení prvního dílu Flétničkových „Jak Soprinka našla ztracenou písničku“. ČÍST DÁLE