HRA V KVARTETU JE PRO MĚ NEJVĚTŠÍ INSPIRACE – rozhovor s Jitkou Konečnou, hostem měsíce března.

Posted Posted in Novinky

Jitka Konečná, profesionální hráčka na zobcovou flétnu, vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě ve třídě Jana Kvapila, postgraduální studium absolvovala na Royal College of Music v Londýně u Asleyho Solomona, je zakladatelka mezinárodního flétnového kvarteta i Flautisti, pedagogicky působí na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a Evangelické konzervatoři v Olomouci, je lektorkou a organizátorkou vzdělávacích kurzů v ČR i v zahraničí. ČÍST DÁLE

MÁM SKLADBU NA DESCE VEDLE SKLADBY, KTEROU ZPÍVÁ BOBBY MC FERRIN – rozhovor s Václavem Bratrychem, hostem měsíce února.

Posted Posted in Novinky

Václav Bratrych je hudebník, skladatel a textař, který nejdříve hrál na saxofon ve skupinách Marsyas, Nerez, Laura a její tygři, Trijo, Gera band, Transjazz, spolupracoval s Jiřím Stivínem a dalšími, a pak studoval zobcovou flétnu na Konzervatoři v Teplicích. S Hanou Šťastnou spoluzaložil kvartet zobcových fléten Windways a spoluvytvořil knihu a divadýlko „Flétničkovi – Jak Soprinka našla ztracenou písničku“ a napsal k nim hudbu. Napsal texty a hudbu ke zbylým knihám tetralogie příběhů rodiny Flétničkových. ČÍST DÁLE

ZAJÍMÁ MĚ VYUŽITÍ LIVE ELECTRONICS VE VÝUCE – rozhovor s Martinou Komínkovou, hostem měsíce ledna.

Posted Posted in Novinky, Uncategorized

Martina Komínková, profesionální hráčka a pedagog zobcové flétny, autorka multižánrového projektu Prorok větru, zakladatelka kvarteta Flautas de Colores. Studovala flétnu příčnou na konzervatoři v Brně a zobcovou na hudebních univerzitách v Brně, Hamburku, Krakově a Linci.
V současné době se čím dál více věnuje improvizaci a vlastní tvorbě a využívá v ní live electronics.
ČÍST DÁLE

Soprinka a její vánoční hvězda

Posted Posted in Novinky
ilustrace Jitka Petrová

Na Štědrý den se Soprinka probudila plná očekávání. Je tady nejtajuplnější den v roce plný překvapení a vzájemného obdarovávání, ale pro ní měl ten den ještě další tajemství. Jak jí večer prozradil bráška Tenůrek, půjde poprvé s celou rodinkou na kopec. On už tam prý byl několikrát a pak zmlkl, větu nedokončil a jen se významně usmíval. A na její naléhavé dotazy už neodpověděl. Ale co to znamená jít na kopec? Co je to za tajemství jít uprostřed Svaté noci sněhem, lesem a dojít na zdejší nejvyšší místo v okolí? Co se tam bude dít? A proč mi Tenůrek nechce nic říct? Spousta otázek se jí honila hlavou a po celý den byla díky nim, trochu nepozorná. Vánoční den si však náramně užila. A protože pro rodinku také vyrobila drobné dárečky, měla velkou radost když viděla, jak Tenůrka, maminku Altinku i taťku Basíka potěšily. Při sváteční večeři jí Basík nabádal ať se pořádně nají, aby měla dost sil, protože večer ještě někam půjdou. A Tenůrek na ní šibalsky mrkl. ČÍST DÁLE

HRÁL JSEM NA SHAKUHACHI JEJÍ VÝSOSTI JAPONSKÉ CÍSAŘOVNĚ – rozhovor s Vlastislavem Matouškem, hostem měsíce prosince.

Posted Posted in Novinky

Vlastislav Matoušek (1948) – hudebník, skladatel, etnomusikolog, hráč na shakuhachi. Vystudoval na hudební fakultě AMU v Praze kompozici a postgraduální kurz hudební teorie. Od roku 1991 přednáší etnomusikologii mj. na katedře teorie a dějin hudby hudební fakulty AMU v Praze. V roce 1996 jako stipendista Japan Foundation studoval hru na shakuhachi. ČÍST DÁLE

MODERNÍ ZOBCOVÁ FLÉTNA VYCHÁZÍ Z HUDBY SHAKUHACHI – rozhovor s Julii Branou, hostem měsíce listopadu.

Posted Posted in Novinky

Julie Braná vystudovala obor příčná flétna na plzeňské konzervatoři. Zobcovou flétnu studovala u prof. P. Holtslaga na Hochschule für Musik v Hamburku. Studium ukončila v roce 2004 certifikátem s vyznamenáním v mistrovské třídě („Konzertexamen”). Věnuje se též hře na barokní a klasicistní příčnou flétnu, kterou studovala na Hochschule für Musik v Brémách u prof. M. Roota. Od roku 2003 je profesorkou hlavního oboru Zobcová flétna na Konzervatoři v Plzni, dále vyučuje na Konzervatoři v Praze jako hlavní obor Zobcovou flétnu a Barokní příčnou flétnu a vystupuje se souborem Ensemble Accento,  Collegium 1704,Collegium Marianum, Musica Florea ad. ČÍST DÁLE

ZOBCOVÁ FLÉTNA JE PRO MĚ VYNIKAJÍCÍ PARTNER – rozhovor s Janem Krejčou, hostem měsíce října.

Posted Posted in Novinky

Jan Krejča, hráč na loutnu, theorbu a barokní kytaru, studoval nejprve hru na renesanční loutnu pod vedením Rudolfa Měřinského a poté svůj zájem, již jako samouk, rozšířil o theorbu a barokní kytaru. Zúčastnil se četných interpretačních kurzů pod vedením E. Mascardi, H. Smithe, L. Sayce, J. Lindberga a dalších. Zejména jako vyhledávaný hráč bassa continua spolupracuje s mnoha domácími a zahraničními soubory (Collegium Marianum, Collegium 1704, Ensemble Tourbillon, Capella Regia, Societas incognitorum, Verba Chordis, Musica Flora, Harmonologia aj.), ale vystupuje též sólově a věnuje se i pedagogické činnosti.  Opakovaně koncertuje na festivalech, jako je Pražské jaro, Pražský podzim, Concentus Moraviae, Svatováclavský hudební festival, Haydnova Lukavice, Letní slavnosti staré hudby apod. Podílel se na četných nahrávkách pro ČT, ČR, Arta records, Supraphon, Rosa aj. Nahrál sólové album Intavolatura di Tiorba pro firmu Arta records.

Kdy jste se poprvé setkal s hudbou a hudebním nástrojem?
Myslím, že prvním impulzem byl můj otec, který se v mládí jako samouk věnoval skladbě a měl velkou sbírku gramodesek komorní i symfonické hudby, kterou rád poslouchal s příslušnou partiturou v ruce. Sám jsem hudební nadání neprojevoval, mým hlavním koníčkem bylo kreslení, ale pamatuji si, že jsem opakovaně po rodičích chtěl, aby mi nějaké hudební vzdělání zprosřetkovali. Jelikož jsem ale byl dítě poměrně nezkrotné, rodiče se hloubku mého zájmu rozhodli otestovat: koupili mi foukací harmoniku, táta si “pro sebe” pořídil levný klavír a čekali, jestli to ve mě něco neprobudí. Jejich očekávání se nenaplnilo a tak usoudili, že nemá smysl přihlašovat mě na hudební školu. Až v pubertě jsem se zakoukal do jedné slečny a kvůli ní se začal učit u vedoucího našeho vodácko-turistického oddílu na kytaru trampské písně. Slečnu jsem nakonec nezískal, zato mě velmi zaujala kytara. Přemluvil jsem rodiče, aby mi zařídili soukromé hodiny u učitele z místní ZUŠ, Františka Běhounka. Jeho hodiny mě zcela uchvátily, nic mě do té doby tolik nebavilo. Hrál jsem klidně osm hodin denně. “Pan učitel”, jak jsme ho navzdory tehdy obecným zvyklostem všichni oslovovali, je velkým hudebním nadšencem, takovým lokálním písmákem. Pořádá koncerty, přednášky, vyrábí hudební nástroje, šije kostýmy, skládá hudbu a má vlastní ansámbl Ludus Musicus, ve kterém se potkávají jeho žáci, bývalí žáci, jejich rodiče, kamarádi a profesionální hudebníci. Do tohoto uskupení mě záhy pozval a já se tam poprvé setkal s historickou hudbou, která mě okamžitě velmi oslovila. ČÍST DÁLE