Václav Bratrych je hudebník, skladatel a textař, který nejdříve hrál na saxofon ve skupinách Marsyas, Nerez, Laura a její tygři, Trijo, Gera band, Transjazz, spolupracoval s Jiřím Stivínem a dalšími, a pak studoval zobcovou flétnu na Konzervatoři v Teplicích. S Hanou Šťastnou spoluzaložil kvartet zobcových fléten Windways a spoluvytvořil knihu a divadýlko „Flétničkovi – Jak Soprinka našla ztracenou písničku“ a napsal k nim hudbu. Napsal texty a hudbu ke zbylým knihám tetralogie příběhů rodiny Flétničkových.
Jak jsi se vlastně dostal k hudbě?
K hudbě jsem se dostal poměrně pozdě, až v pubertě, ale naše rodina měla k hudbě vztah. Maminka moc ráda zpívá a zná stovky lidových písní a s oblibou k nim zpívá druhé hlasy. Táta byl samouk, který zkoušel hrát na nejrůznější nástroje. Prý k nám jezdil děda Karabec na Harley hrát na křídlovku a táta s ním hrál na pozoun a pak dostal k obědu koprovku, kterou hrozně miloval (smích). Děda ještě k tomu maloval a dodnes doma visí jeho obrazy. Já jsem si v první třídě po vyučování zkusil zahrát na violoncello pod dohledem učitele, který do školy přišel lanařit nové žáky. A protože jsem se mu jako jeden z mála adeptů zalíbil, neváhal se mnou absolvovat zasněženou cestu za svitu pouličních lamp z kopce do Hodkoviček až skoro k Vltavě, kde jsme u železniční tratě bydleli. Proces pak byl ale bohužel rychlý, protože táta řekl mezi dveřmi učiteli, že na žádné cello hrát nebudu a ten zklamaně odkráčel tmou domů. Má o 5 let starší sestra se k houslím moc neměla, když jí na ně táta nechal hrát, tak si zřejmě nesliboval nic ani ode mne. Pro mě se celá věc s hudbou na dlouho uzavřela.
Teprve v pubertě jsem začal hrát na kytaru kvůli děvčatům, ale protože jsem mutoval, nedala se má produkce moc poslouchat (smích). Ve třinácti letech, po té co jsme se přestěhovali na Prosek, jsem od rodičů dostal tenor saxofon a táta mi dával základy, které jsem pak sám dále rozvíjel. Velkou příležitostí pro mě v polovině osmé třidy bylo, když s námi do třídy začal chodit Pavel Steidel, dnes jeden z TOP 10 hráčů klasické kytary. Vytvořili jsme čtyřčlenou třídní folkovou kapelu, dvě španělky, bicí a saxofon. Spolužáci z jiných tříd prý říkali: „Kdo je ten kluk co vám nosí reproduktor?“, čímž naráželi na můj futrál od tenorsaxofonu (smích). S touto kapelou jsme to dotáhli dokonce na několik školních a veřejných vystoupení a nahrávání pro rozhlas, ale to vše samozřejmě hlavně díky Pavlovi. Byl jako zjevení. Když ho člověk navštívil, cvičil neustále na kytaru a přitom zvládl rozprávět. Měl to vše přesně srovnané, hrál pro Boha, chtěl na konzervatoř, psal básně, skládal na ně hudbu i např. na texty J. Kainara a zpíval je (vyšlo mu i LP jeho písní u Pantonu). Jinak v té třídě bylo ještě několik dalších zajímavých lidí. Např. Michal Pospíšil, který později hrál na suzafon v Klikarově OPSO a Pavel Kerzel, jenž byl již tenkrát žákem mystika Eduarda Tomáše, psal básně a přestávky nám zkracoval tím, že si na místě vymýšlel nekonečné sci-fi příběhy, kterým jsme vždy s nadšením naslouchali.
V deváté třídě jsem začal chodit do LŠU na klarinet, protože mi ve škole doporučovali Vojenskou konzervatoř v Roudnici, ale tam jsem se naštěstí nedostal ze zdravotních důvodů (smích). Od svých patnácti do dvaceti let jsem se hudebně posunul od dixilendu k modernímu jazzu. Na zkoušku naší dixilendové kapely se přišel podívat i Pavel Klikar, takže jsem si pak i několikrát zahrál s jeho Originálním pražským synkopickým orchestrem. Mezitím jsme si s kamarádem Jardou Röslerem chodili půjčovat nahrávky Gerry Mulligana na Americkou ambasádu, poslouchal jsem Sonny Rolince a další saxofonisty hrající moderní jazz. K tomu jsem dál hrál písničky z Ježkových zpěvníčků na kytaru, chodil na step k Franku Towenovi, do Ponrepa na hudební a artové filmy a nemohl přeslechnout The Purple, Zepelíny, Uriah Heepa a Slady z magnetofonu mé sestry ve vedlejším pokoji (smích). Shodou dobrých okolností jsem se dostal na zkoušku jazzového tria, kde hrál na piáno Mirek Pudlák, tehdy student Pražské konzervatoře oboru skladby, a začali jsme pravidelně zkoušet. Povinně jsem si pak na pět měsíců odskočil na vojnu k motostřelcům, kde jsem záhy pronikl do tamější bigbeatové kapely, se kterou jsme pak hráli po vojenských zábavách a vyhráli všechna kola ASUTU, během kterých jsme vyřadili nejen uskupení Karla Holase, dnes houslisty Čechomoru, ale i další soubory s muzikanty z konzervatoří.
Konzervatoř jsi studoval až v pozdějším věku, ale ve dvaceti letech jsi byl v pravidelném styku se studenty, kteří jí v Praze navštěvovali?
Po návratu z vojny se náš kvartet s M. Pudlákem rozrostl na bigband s názvem Transjazz a hlavní zdroj muzikantů byl právě z konzervatoře. Toto společenství lidí mě výrazně obohatilo, připadal jsem si tam jak v jiném světě. Marek Eben v jednom ze svých pořadů řekl, že se tam cítil jako v Americe, tak to bylo myslím přesné (smích). Díky Mirkovi jsem začal chodit na koncerty skladatelského oddělení, na premiéry jeho skladeb. Poznal jsem i Martina Smolku a spoustu další skvělých skladatelů a muzikantů a v několika jejich skladbách jsem si i zahrál. Soubor Transjazz završil své úspěšné období vydáním LP Jazz magma (Panton 1986).
Nicméně největší tvou radostí byl tenkrát soubor Trijo?
Určitě. Na konzervatoři jsem se také poznal s violoncellistou Vojtou Havlem. Ten mě požádal, abych s ním na jeho absolventském koncertě zahrál jeho skladbu „Ánri“ pro jeho dívku Irenu. Violoncello a sopránsaxofon jsme doplnili vibrafonem Petra Chlouby, který se mnou hrál v Pudlákově kvartetu, a tak jsme založili alternativní soubor Trijo, pro který pak mj. Pudlák, Smolka a další psali skladby. Skladby jsme si psali, ale hlavně sami. Nejdříve jsme měli období, kdy jsem si jen tak sedli k nástrojům a desítky minut improvizovali. Pak jsme začali nosit vlastní kompozice. Ty Vojtovy byly inspirované hodně bigbeatem, hrál totiž souběžně v beatovém souboru Hokr a ty mé zase jazzem. S Trijem jsme pak vyhráli Přerovský jazz festival a spolu s Transjazzem Karlovarský jazz festival a měli několik společných a velmi navštěvovaných koncertů např. v Malostranské besedě. V té době byla velmi aktivní Česká jazzová společnost v čele s Alešem Bendou, který nám s Trijem pomohl i k několika pěkným koncertům v Německu a v Polsku.
Foto: Jan Pohribný
Hodně nám také prospěla známost s Jiřím Stivínem. V Malostránské Besedě jsme si s Vojtou jednou vlezli do šatny za podium, aby nás nebylo slyšet, a že si tak s Jiřím Stivínem a jeho triem, které mělo ten večer vystoupení, jako zahrajeme. Ale slyšet nás asi bylo, protože nás Stivín vytáhl na podium. Diváky asi pobavilo, když slyšeli jak Stivínovi odpovídám na jeho fráze a viděli jak on na to hned komediantsky reagoval. Zbytek koncertu jsme společně improvizovali, což vedlo k dalším několika samostatným koncertům Trija se Stivínem na různých jazzových festivalech a v Redutě. Z té doby si pamatuji nezapomenutelnou „zkoušku“ se Stivínem před jedním vystoupením právě v Redutě, kdy k nám skoro hodinu promlouval, jak se improvizuje na místě bez not a témat jen tak, co tě napadne. Evidentně nám to vysvětlil dobře, protože nás diváci ten večer nechtěli pustit z podia. Díky jeho doporučení jsme si také zahráli na Bratislavských jazzových dnech ve stejný večer, kdy tam vystupoval Boby Mc Ferrin. To je zaznamenáno na 2LP Bratislava Jazz Days (Opus 1986), na kterém je má skladba „Voda“, a také Mc Ferrinova „Down By Riverside“. Trijo jsme pak rozšířili o klavír Mirka Pudláka a natočili LP Trijo (Panton 1989).
Jaké bylo tvé první profesionální angažmá?
Ačkoliv jsem v té době hrál vedle Trija a Transjazzu např. se skupinou Gera band (LP Fata morgana (Panton 1987) a v dalších jazzových kapelách, potřeboval jsem se nějak živit. Nastoupil jsem tedy díky klávesistovi Davidu Nollovi do skupiny Marsyas. Zuzka Michnová tehdy natočila LP s Michalem Pavlíčkem a vydala se na bigbeatovou dráhu, pro kterou si postavila zbrusu nové Marsyas. To bylo skvělé v tom, že jsem hrál s prvotřídními rockovými hudebníky a díky vlivu Zuzany jsem si udělal u Středočeské agentury tzv. „přehrávky“ a skočil ze 120 Kč za vystoupení, které jsem měl u Pražského kulturního střediska, na úžasných 400 Kč. Kdo to nezažil neuvěří, socialismus přinášel i dávkované finanční ohodnocení (smích). S Marsyas jsem natočil SP Velkoměsto (Supraphon 1986), jel na měsíc na šňůru skoro po celém Sovětském svazu a hlavně poznal členy skupiny Nerez! Neboť Michnová se kamarádila se Zuzkou Navarovou a dohodila mě na nahrání sóla na jejich právě připravovanou desku LP Masopust (Panton 1986). Pak si mě pozvali ještě na nahrávání LP Na vařený nudli (Panton 1988) a nakonec jsem se stal jejich členem, neboť cítili, že potřebují nový impulz, který by jejich hudbu posunul od folkové k rockovější poloze.
Foto: Jan Pohribný
V době, kdy jste řešili kam dát obě dcery do školy, jsi objevil waldorfskou pedagogiku?
S rodinou jsme bydleli na Smíchově a půl roku předtím, než dcera Veronika měla nastoupit do školy jsme zjistili, že kousek v Jinonicích běží první ročník nově založené a vůbec první Waldorfské školy v Čechách a je nejvyšší čas se přihlásit do ročníku druhého! Toho jsme okamžitě využili a hned vnikli do společenství rodičů jako byli chartisté Dana Němcová nebo rodina Parkánů, pozdější velvyslanec v USA Martin Palouš, vedoucí vydání Xantypy Ludvík Procházka, herečka Hana Schmidmajerová a dalších. To živé společenství rodičů pomáhalo ochotně škole se vším, co bylo potřebné, a tak jsem kromě účasti na různých brigádách, schůzkách a slavnostech založil zobco-flétnové trio s violoncellem, které pak účinkovalo při nejrůznějších příležitostech. Významné pro mě bylo seznamovat se s filosofií Rudolfa Steinera, což mě mj. i vedlo k vytvoření textu a hudby k divadelní hříčce „Skřítek Nelíbimír“ a k prvnímu náznaku „návratu“ k vážné hudbě.
Někdy v té době jsi skončil s Nerez i Trijem?
Přesně v roce 1994. Po natočení LP Ke zdi (1990) měla Zuzka Navarová tvurčí krizi. Jejím důvodem se později ukázalo směřování k jiné hudbě. Z lidí na koncertech bylo cítit očekávání, které jsme nenaplňovali, protože nebyly nové písně. A když se situace po nějaké době nezměnila, rozhodl jsem se Nerez opustit. Zuzka pak krátce na to založila skupinu Tres s Ivanem Gutierrezem a Vítek se Zdeňkem pokračovali dál v Neřež. Vojta Havel začal hodně vystupovat s manželkou Irenou, a to málo společných termínů pro hraní s Trijem se rozplynulo. V té době jsem mj. učinkoval s Agon ensemble – CD Česká Nová Hudba 60. let (Arta Records 1994) a v souboru 108 Hz Vlastislava Matouška, v Opeře La Serra M. Vícha a J.Duška (CD Opera La Serra (Divadlo Archa 1994), zaskakoval za saxofonistu Romana Fojtíčka v Divadle Sklep a v různých symfonických orchestrech, nahrál saxofon pro J. Vaculíka na LP Bublanina (B&M Music 1994) apod.. Napsal jsem také pro vernisáž obrazů kamarádky Věry Hrůšové skladbu pro saxofon, harfu, hoboj a violoncello. S tímto kvartetem jsme absovovali několik pěkných vystoupení, ale hudba pro mě postupně přestala být hlavní prioritou, kterou nahradily projekty na ochranu životního prostředí, a já se vnořil se do světa nevládních organizací.
Co si pod tím máme představit?
Udělal jsem konkurz do občanského sdružení Agentura Koniklec a začal se věnovat vzdělávacím projektům. Pod vlivem Steinerovy filosofie jsem vymyslel projekt edice Živly a stal se jeho šéfredaktorem (časopisů a publikací v letech1996-2006). Byl jsem spoluautor výstavy v Národním muzeu – Madagaskar laboratoř bohů (2006), organizoval jsem expedice do Mongolska, s etnoložkou a spisovatelkou P. Brzákovou Expedici za Tunguzským meteoritem (2004), se spisovatelem P. Hoškem z časopisu Vesmír expedici na Madagaskar (2006). A zbyl mi i čas občas zaskočit za kolegu saxofonistu asi rok ve skupině Laura a její tygři (smích). Jsem moc rád, že s Mirkem Lupačem, ředitelem Koniklece, dodnes chodíme pravidelně do čajovny a máme si pořád co sdělovat.
A pak někdy vznikly Windways?
V roce 2005 pořádala Waldorfská škola v Jinonicích oslavu 15 let svého trvání a náš tehdejší rodičovský flétno-cellový kvartet se domluvil na oprášení repertoáru a jednom vystoupení. Uvědomil jsem si, že už mě vlastně zajímá jen hra na zobcovou flétnu a repertoár vážné hudby, a začal jsem více cvičit a pracovat s kvartetem. Jako útočiště jsme našli úctyhodné prostory Obce křesťanů. Spoluhráči ale začali postupně odpadat, a tak jsem dostal typ kontaktovat Hanu Šťastnou. S jejím příchodem úroveň kvarteta hned poskočila o několik pater, a tak jsem neváhal a domluvil si hodiny u Julie Brané, začal jezdit do Prachatic na Letní školu staré hudby a dostal se do třídy Ilony Veselovské na konzervatoř v Teplicích. Kvartet jsme nazvali Windways a pořádali jsme v sále Obce křesťanů pravidelné koncerty se zajímavými hosty. Od roku 2012 jsme pak s Karlem Odehnalem hráli v triu a zvuk jsme vylepšili nákupem mix pultu s bednami a mikrofónků připevněných na každé flétně. Takto vybaveni jsme v roce 2013 dokonce absolvovali Letní jazzovou dílnu ve Frýdlantě ve třídě J. Stivína a s příznivým ohlasem odehráli tři skladby na závěrečném večeru. Pak bohužel Windways skončily.
Foto: Jan Pohribný
Co tě na zobcové flétně vlastně tak oslovilo?
Zvuk zobco-flétnového kvarteta. Obecně mám moc rád sborovou hudbu, ale když mi pak Hana pustila nahrávky Flanders Recorder Quartet nebo jakéhokoliv jiného kvalitního kvartetu, úplně jsem tomu zvuku propadl a dodnes to tak mám. A potom, to společenství lidí, které jsem mohl poznat poprvé v Prachaticích, to bylo pro mě něco jedinečného. Lektoři byli velmi neformální, a to i ti ze zahraničí. Improvizované skladby Josteina Gundersena se prolínaly s cimbálovkou a flétnou Jana Rokyty, originální soudobé techniky se střídaly s historickými postupy. Bylo to pro mě zjevení vidět a slyšet na jednom místě takové spektrum stylů a zvuků a mnohdy od velmi mladých lidí. Za to patří Janu Kvapilovi a Jitce Konečné velký dík, protože to bylo pro zobcové hráče všech věků vždy jedinečné týdenní setkání. Zde jsme také mohli představit to, co vzniklo spoluprací s Hanou, soubor Windways a představení pro děti O čtyřech flétničkách (2011), na které pak navázala stejnojmenná kniha s prvním příběhem rodiny Flétničkových, dnes kniha a CD s názvem Flétničkovi – Jak Soprinka našla ztracenou písničku (VÁHA vydavatelství 2010). Později pak ještě vzniklo představení „Flétničkovi o vánocích“ (2013).
Od této doby se dá mluvit o tvé práci s textem?
Psát nejrůznější texty jsem měl nutkání už od dětství. Ve druhé třídě jsem při jednom třídním výletu do přírody vymyslel detektivní příběh a při zastávce na svačinu jsem ho i sám spolužákům zahrál. Zkoušel jsem různé povídky, ale k souvislejším příběhům jsem se dostal až při večerním ukládání svých dcer Míši a Veroniky, kdy jsem jim delší dobu na pokračovaní vymýšlel příběhy o klukovi Škublíkovi, který se za pomoci staré boty dostával do paralelního prostoru, kde zažíval nejrůznější dobrodružství. Škoda, že jsem si to tenkrát nenahrával nebo nezapisoval. Vrcholem schopnosti improvizovaného příběhu pro mě bylo, když jsem ve společnosti přátel, ve které jsme si vyprávěli strašidelné historky, na místě vymyslel zhruba 10 minutový hororový příběh a celou dobu sám s napětím sledoval, jak to celé dopadne (smích). Velikou zkušeností a praxí pro mě bylo již zmíněné desetileté vedení edice Živly, kde jsem vymýšlel veškeré koncepty časopisů, knih, výstav, expedic apod., psal projekty a získával na ty koncepty i peníze.
Od roku 2010 jsem pak přispíval scénáři k cca 120 dílů komiksu Aladinova dobrodružství, vyšel mi několikastránkový článek v Xantypě 11/2018 „Kostel na Makové hoře – perla středního Povltaví“ o málo známem malíři Josefu Bosáčkovi. A od roku 2017 se starám o náplň rozhovorů a texty pro web Fletnickovi.cz a v zásobě mám připravenou básnickou sbírku „Je to krásné a bude“ (2008) a pohádku „Hájinka“ (2015).
foto: Daniela Šálková
Jak se vlastně zrodil nápad příběhů rodiny Flétničkových?
Mně se to obsazení flétnového kvartetu, ve své harmonii, personifikovalo jako rodina. Napadlo mě, že by to mohla být pro děti šikovná pomůcka na rozlišování pojmenování jednotlivých hlasů a napsal jsem říkadla pro jednotlivé členy rodiny. Poslal jsem je smskou Haně a té se moc líbily. Hned se mi povedlo dát dohromady základ Soprinky příběhu, ale pak jsme ho klopotně na našich zkouškách, dopracovávali spojenými silami, jako divadelní představení pro děti. V domě ve kterém bydlím, žijí i šikovní manželé Peškovi, kteří mají divadélko Piškot a ti mi k představení dali několik dobrých rad. Petr Pešek se pak byl na jedné naší produkci podívat a posvětil nám to.
A pak už byl jen kousek ke knížce, pro jejiž ilustrování se nám podařilo získat Jitku Petrovou, která Flétničkovým vtiskla jedinečnou podobu. Již zmiňovaný David Noll, jenž učinkoval i v Divadle Ypsilon, mi dal kontakt na Jiřího Lábuse a ten po přečtení příběhu souhlasil s nahráváním. Na tatínka Basíka se mi zdál vhodný Vítek Sázavský a ten nám nabídl pro roli Soprinky svou dceru, což jsme kvitovali. O mamince Altince nebylo dlouho jasno, až Hanu napadla Alice Nellis, která se zobcové flétně dlouho věnovala a dokonce hrála v kvartetu s Markem Špelinou a Honzou Kvapilem. Bylo skvělé, že nakonec souhlasila neboť její podoba s obrázkovou předlohou je nepřehlédnutelná (smích). Tenůrka zazpíval Jura Pavlíček, který navštěvoval folklorní soubor v ZUŠ Taussigova ve které Hana učí. A protože jsme se v Prachaticích na letní škole seznámili a zahráli si s cembalistkou Editou Keglerovou, bylo o nástrojovém obsazení a učinkujících rozhodnuto. I když jsme ho nakonec na Hany doporučení ještě rozšířili o Lenku Pospíšilovou z Orffovské společnosti. Výrazně k podobě knihy graficky přispěla Tereza Králová, která celé její vyznění dotvořila.
A další příběhy rodiny Flétničkových?
Po vydání jejich prvního příběhu o Soprince jsem sepsal další tři příběhy i s hudbou, takže vznikla tetralogie, ve které je každý z rodiny hrdinou ve vlastním příběhu, pochopitelně za pomoci ostatních příslušníků rodiny. Dvoutisícový náklad prvního dílu se poměrně rychle prodal, ale na vydání dalšího dílu to nestačilo a bylo třeba sehnat investora. Toho jsme nějaký ten pátek museli hledat. Vzhledem k zaměření druhého příběhu na basové nástroje a hlasy, se nástrojové obsazení rozrostlo až na malý orchestr a tak jsem se začal shnánět po dirigentovi. A vyšla hned první volba na Jakuba Kydlíčka, kterého jsem také znal z Prachatic, protože když jsem mu příběhy přehrál, nadšeně souhlasil. Doporučil také učinkující pro jednotlivé nástroje, takže se pak ve studiu objevili skoro samí profesoři z konzervatoří a z AMU.
A hlavně Jakub doporučil Jaroslava Krčka, kterému se hudba i celý záměr moc líbily a rád se jako hudební režisér natáčení zúčastnil. Chtěl se přijít podívat i na provedení jediného představení v Divadle v Dlouhé, uspořádaného ke křtu natočené knihy s CD Flétničkovi – Kdo to tady bručí? (VÁHA vydavatelství 2017), ale bohužel ten den někde učinkoval. Vtipná byla jeho historka, kterou mi vyprávěl při míchání CD, že se mu v den natáčení má píseň „Kdo se to k vám neřítí“ tak dostala do hlavy, že se jí pak vůbec nemohl zbavit a zachránil ho až po usnutí sen, ve kterém mu jeho maminka podává k obědu voňavé jahodové knedlíky. Ta vúně prý tu melodii překonala (smích). Po vydání druhého dílu knihy to vypadalo, že zbylé dva díly vyjdou v následujících dvou letech, ale pak jsme se zasekli s penězi, takže teď čekáme na další šikovnou příležitost.
A mezitím jsi volného času využil k napsání filmového scénáře?
A zamontoval jsem do něj všechny ty čtyři Flétničkovic příběhy. Objevil jsem totiž knihu od amerického scénáristy Syd Fielda „Jak napsat dobrý scénář“ (s předmluvou Alice Nellis), a díky ní mi šlo psaní docela pěkně od ruky. Na základě scénáře by měl, doufám, vzniknout celovečerní loutkový hudební film s pracovním názvem „Skřítek Nelíbimír“. A rádi bychom scénář upravili i pro divadelní představení. Celkem sebekriticky jsem po napsání scénáře seznal, že jsem si jistější v hudbě než psaní a přizval k další spolupráci skvělou spisovatelku knih pro děti a mládež Ivanu Janišovou. Tím bychom i kapitolu Flétničkových uzavřeli. Ale myslím, že spolu s Ivanou budeme dávat dohromady i můj nový nápad na pohádkový příběh s názvem „Žlutý slon“ z prostředí africké buše, kde budu z hudebních nástrojů využívat hlavně brass band a různé perkuse, takže to bude pěkný zvěřinec, což se nejen dětem bude určitě líbit (smích).
Už zhruba pět let cvičíš na japonský tradiční strunný nástroj shamisen?
K tomu se váže zajímavá historka, neboť když jsem jednou seděl v čekárně v nemocnici a čekal na Hanu, protože si krátce předtím vyvrkla kotník, otevřely se dveře vedlejší ordinace, ve které si někdo pouštěl hudbu mně neznámého nástroje, a který mě ale okamžitě zázračně oslovil. Doma jsem si vygooglil, že šlo o japonský tradiční třístrunný nástroj shamisen. Zavolal jsem etnomuzikologovi Vlastíkovi Matouškovi na poradu. Ten mi k mému úžasu sdělil, že za pár dní začíná Shakuhachi festival Praha, na který přijede i vynikající japonský shamisenový mistr, ke kterému se mohu přihlásit, neboť měli i volné nástroje pro začátečníky k dispozici. Okamžitě jsem se přihlásil a několik dní výuky s mistrem zakončil vystoupením na závěrečném koncertě. Pak jsem si od Česko-japonské společnosti shamisen zapůjčil a začal trénovat. Teď už mám nástroj vlastní, ale nemám bohužel tolik času, abych dostal svou hru na vyšší level. I tak se mi ale podařilo s mou skvěle zpívající dcerou Veronikou připravit delší repertoár skladeb na křest zen buddhistické knihy a na třetím CD Flétničkových by měla být jedna skladba i se shamisenem, kotem a shakuhachi (smích).
foto: Vít Spíšek
Aktuální novinka je, že jsi se hlásil k přijímačkám na Hamu na obor skladba?
A neprošel jsem přes první kolo. Měl jsem bohužel málo času. Když jsem mým známým skladatelům sdělil, že jsem na jazzových festivalech vyhrál ceny za nejlepší skladbu, psal pro Trijo, pro kvartet s harfou, byl spoluautor hudby k filmu Pějme píseň dohola, režie O. Trojan (1990) a pustil jim hudbu k Flétničkovým, řekli mi, že je to vše moc pěkné, ale že pro přijímačky musím připravit úplně jiné skladby. Kamarád fotograf Miloš Sedláček mě krátce před tím požádal, abych napsal hudbu pro vernisáž jeho experimentálních fotografií. Využil jsem toho a vytvořil na motivy textů F. Hrubína skladbu s názvem „Suita Artinky“, kterou zazpívala opět dcera Veronika. I když s vynaložením značného úsilí, neboť jde o dvanáctitónový, pěvecky nelehký systém. Doskládal jsem ještě „Variace na Allemandu“ pro klavír a jeden kus pro dechový kvartet, ale nebylo to bohužel v tak krátkém čase tří měsíců dostatečně propracované. Na příští zkoušky se už připravím lépe.
A třeba to budou i nějaké skladby pro zobcové flétny, neboť kromě „Suity Artinky“ pro tenorovou flétnu, je další věc, kterou jsem teď dopsal skladba „Na konečnou“, sólo pro dvě flétny, basso continuo a zvuk tramvaje. Nebo-li použití mikrotonálního systému a zvukového pásu. První verze skladby je hotová, neboť Julie Braná mi s Markem Špelinou part fléten již nahráli, jízdu tramvaje jsme k tomu šikovně sestříhali a celé to do sebe pěkně zapadlo. Kamarádi kterým jsem to pouštěl to dokonce chtěli slyšet několikrát po sobě (smích).
foto: Jiří Ryszawy
Takže se do budoucna můžeme těšit na nějaký veselý 12ti tónový příběh Flétničkových s názvem např. „Na měsíci“?
To si nemyslím (smích), už jen proto, že jsem ten triptych Flétičkových uzavřel, ale kdoví, zda mě nenapadne nějaký další hrdina… Na většině dobrých skladatelů, stejně jako na některých instrumentalistech oceňuji, že nemají hranice v minulosti ani v budoucnosti. Carl Orff, Arvo Pärt a spousty dalších dokonale znali skladebné postupy historických období a jejich hudba je díky tomu úplně otevřená. Docela dlouho jsem přemýšlel nad slovy jednoho houslisty staré hudby, který se vyjádřil v tom smyslu, že soudobá hudba jsou bláboly a grantový systém na její podporu je zbytečný a bylo mi toho člověka líto. Ale třeba je ve svých názorech ojedinělý (smích).
Tak budeme držet na konci roku palce s přijímačkami a děkujeme za rozhovor!
Rozhovor připravil Václav Bratrych
Videotéka https://fletnickovi.cz/videoteka-vaclava-bratrycha/
Webotéka https://fletnickovi.cz/weboteka-vaclava-bratrycha/
Bonusy https://fletnickovi.cz/bonusy-vaclava-bratrycha/