NEDOVEDLA JSEM SI PŘEDSTAVIT, ŽE BY SE TEN “KUS DŘEVA, JENŽ ANI POŘÁDNĚ KLAPEK NEMÁ”, MOHL STÁT MOU VÁŠNÍ – rozhovor s Janou Semerádovou, hostem měsíce listopadu.

Posted Posted in Novinky
foto Petra Hajská

Flétnistka Jana Semerádová je absolventkou Pražské konzervatoře, Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze (Teorie a provozovací praxe staré hudby) a Královské konzervatoře v Den Haagu. Je laureátkou mezinárodních soutěží v Magdeburku a Mnichově. Je uměleckou vedoucí souboru Collegium Marianum a dramaturgem koncertního cyklu Barokní podvečery a mezinárodního festivalu Letní slavnosti staré hudby. Vystupuje na významných evropských pódiích (např. Bachfest Leipzig, Utrecht Oude Muziek, Musikfestspiele Potsdam, Innsbrucker Festwochen, Händel-Festspiele Halle, Centre de musique baroque de Versailles, Festival de Sablé, Pražské jaro, Tage Alter Musik Regensburg, Konzerthaus ve Vídni a Berlíně, Vratislavia Cantans a Palau de Música Barcelona), jako sólistka spolupracovala s Magdalenou Koženou, Sergiem Azzolinim, Alfredem Bernardinim a Enricem Onofrim, a pravidelně účinkuje se soubory Akademie für Alte Musik Berlin, Il suonar parlante, Wrocławska Orkiestra Barokowa, Orkiestra Historyczna a Ars Antiqua Austria. V roce 2015 se habilitovala na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze a získala docenturu v oboru flétna.
(zdroj collegiummarianum.cz)

Kdy ses jako dítě začala věnovat  hudbě a jaké jsi měla hudební zázemí?
Na příčnou flétnu jsem začala hrát v osmi letech, předtím jsem proháněla prstíky na zobcových flétnách. Od malička jsem byla obklopena hudbou, sourozenci také muzicírovali, sestra hrála na klavír a kytaru, pak se připojil náš malý bratr na housle, zpívali jsme a tančili, považovali jsme to za samozřejmost. Maminka hrála na klavír, její opravdová vášeň však bylo cembalo, barokní hudba, Bach. A její láska ke staré hudbě se brzy přenesla i na nás. Pravidelně jsme jezdili na kursy staré hudby, do Kroměříže a pak do Valtic, ty byly pro naše budoucí zaměření asi rozhodující.

Na pražské konzervatoři jsi vystudovala příčnou flétnu u prof.Jana Riedelbaucha. Studium moderního nástroje na sebe často váže jakýsi druh konzervativního či rutinního hudebního přístupu. Pociťovala jsi něco takového v době svého středoškolského studia? 
Pan profesor Riedlbauch pro mne vždycky byl a stále je ideál umělecké osobnosti. Jeho hodiny určitě nebyly rutinní. Ba naopak. Jsem mu nesmírně vděčná nejen za péčí a trpělivost, kterou mi věnoval, aby se mi flétna stala „životním partnerem“, ale především za představení a přiblížení uměleckého světa v jeho nesmírné šíři, zvláště moderní hudby, malířství, sochařství, architektury, a v neposlední řadě průvodkyně nejmilejší, poezie.

Čím tě oslovila barokní flétna? Byla to barokní hudba sama nebo vůbec prostředí barokních interiérů, ve kterých ses asi velmi brzy pohybovala?
Barokní a renesanční flétnu jsem poznala již během svého studia na konzervatoři díky Michaele a Davidovi Freemanovým, kteří mě představili Nancy Hadden a ta mi velkoryse a bez váhání půjčila ebenové traverso. Nicméně jsem v té době byla ponořena do hudby 20. století, ráda jsem uváděla soudobé skladby, dost jsme hráli s dechovým kvintetem, takže jsem si tehdy ještě nedovedla představit, že by se ten „kus dřeva, jenž ani pořádně klapek nemá“, mohl stát mou vášní, pro kterou se na „čas“ zřeknu moderní flétny. Byl to sladkobolný tón barokní flétny, který mi tehdy učaroval, ale bylo to i celé hnutí kolem staré hudby, nebo, jak se dnes říká, historicky poučené interpretace staré hudby, jenž souznělo s mou touhou po objevování a hledání původního zvuku a pramenů. Je pravda, že mě vždycky přitahovala barokní architektura, její monumentálnost a spektakulárnost, odjakživa mě fascinovaly barokní sochy, jejich gesta a výraz. Podobné napětí a výmluvnost jsem cítila v barokní hudbě.  ČÍST DÁLE