Bart Spanhove je spoluzakladatel a umělecký vedoucí souboru Flanders Recorder Quartet (soubor ukončil svou činnost v r.2018). Od r.1984 je Bart hlavním profesorem zobcové flétny na Lemmensinstituut v Leuvenu v Belgii. Jako lektor se zaměřuje na téma souborové hry a umění efektivního cvičení na nástroj. Je vyhledáváným učitelem a členem porot prestižních mezinárodních soutěží staré hudby po celém světě.
Milí čtenáři, rozhovor s Bartem Spanhove nemá tentokrát formu rozhovoru. Bart sice obdržel otázky, ale rozhodl se poskytnout komentáře ke své umělecké a pedagogické kariéře formou úvah. I tak doufáme, že vás jeho myšlenky a vzpomínky obohatí a potěší.
Úvaha první: Pět vzpomínek na můj idol – Franse Brüggena
Naživo jsem slyšel hrát Franse Brüggena v roce 1978 na jednom z jeho belgických koncertů. Vyzařovalo z něj obrovské charisma, vyrovnanost a tvořivost, posluchače si získal úchvatným zdobením a jedinečným okouzlujícím stylem. Také pódiová prezentace byla pozoruhodná – vsedě, s nohou přes nohu a horní částí těla nakloněnou dopředu hrál na zobcovou flétnu naprosto mistrovsky. Totálně ignoroval všechny poučky známé ze současných učebnic, ale v jeho pojetí přinášela i ta nejbanálnější melodie fascinující posluchačský zážitek. Po tomto koncertě jsem celou noc se sluchátky poslouchal Brüggenovy senzační nahrávky. Jeden z jeho nejvýstižnějších výroků zní: „Nebeské zvuky si nedokážu představit jinak, než jako tóny zobcové flétny.“
Každý, kdo si koupil Brüggenovo album v 70. letech, obdržel s nahrávkou i plakát interpreta. Jeho image odpovídala stylizaci popové hvězdy – divoce rozcuchané vlasy, špinavé džíny, rolák a cigareta v ústech. To bylo v té době rozhodně nezvyklé, od klasického hudebníka se očekávalo úhledné konzervativní ustrojení. Také nebylo běžné, aby se zobcovému flétnistovi dostávalo takové pozornosti. Právě snaha šokovat pro mě představuje jeden z charakteristických rysů Brüggenovy osobnosti. S triem Sour Cream vytvářel netypické koncertní programy kombinující nejstarší a nejmodernější skladby, improvizaci a elektronickou hudbu – posluchač zažil, slyšel, cítil i viděl nejroztodivnější věci.
Brüggen před mnoha desetiletími přestal hrát na zobcovou flétnu a čeřil stojaté vody hudebního průmyslu se svým Orchestrem 18. století (Orchestra of the 18th Century), kde pod jeho vedením hráli špičkoví hudebníci z celého světa. I když občas působil neohrabaně, byl prvotřídní dirigent, hra orchestru vždy promlouvala přímo k srdcím posluchačů. Nepřestával hledat ten správný styl, byl skvěle obeznámen s historickou provozovací praxí a dirigoval s nenapodobitelným citem pro hudební vyjádření.
Brüggenovo srdce bilo pro historicky poučenou interpretaci staré hudby. Společně s dalšími průkopníky, cembalistou Gustavem Leonhardtem a cellistou Annerem Bylsmou, měli v 60. letech 20. století neustále co objevovat. Na prvních nahrávkách zvuk flétny připomínal kozí mečení, on i spoluhráči používali moderní nástroje a o historickém stylu nemohla být řeč. Ale Brüggen se neuvěřitelně rychle vyvíjel. O deset let později natočil nadpozemské desky, které přesvědčily a inspirovaly posluchače po celém světě. Troufám si tvrdit, že bez F. Brüggena by svět zobcové flétny, jak jej známe dnes, neexistoval. Řada hráčů díky jeho práci zásadně přehodnotila svůj přístup. Zasloužil se o to, že zobcovka začala být vnímána jako plnohodnotný nástroj a svým příkladem přesvědčil mnohé, že lze vybudovat koncertní kariéru hráče na zobcovou flétnu.
Jedna z průpovídek, kterou používal při výuce, zní : „Blokfluit spelen is een mentaliteit“ (přibližně něco jako “hra na zobcovou flétnu je stav mysli” nebo spíše “nastavení duše”). Jako absolutní nutnost chápal upřímnou lásku k nástroji. Krásně to ilustruje následující historka: Kdysi měl seminář v sále zaplněném zobcovkovými fanatiky a někdo z publika se jej zeptal, proč při svém ohromném talentu zůstává u hraní na zobcovou flétnu. Nastalo ticho, které by se dalo krájet, a po chvíli se zeptal tazatelky: “Vy taky hrajete na zobcovou flétnu, je to tak? A stalo se vám někdy, že se vám při poslechu tohoto nástroje vedraly slzy do očí?” A skutečně, Brüggenova hra slzy do očí vhání. Památný je i jeho skandální výrok z roku 1970, kdy se v Amsterdamu vyjádřil, že každá nota v Mozartovi, jak jej tehdy hrál Concertgebouw orchestra, byla vylhaná od A do Z. Jeden z řečníků na jeho pohřbu jej parafrázoval slovy “Každá nota, kterou kdy Frans Brüggen zahrál, byla od A do Z fantastická.“ Moc se mi stýská po našem guruovi, Fransi Brüggenovi!
Úvaha druhá: Ukradené flétny Flanders Recorder Quartetu. Opravdová detektivka: „Jak jsme si uvědomili hodnotu našich nástrojů.“
Psal se říjen 1997. Sen se stal skutečností. Diář ozdobilo slovo “Mexiko” a čekalo nás fantastické koncertní turné po exotických krajích. Těšili jsme se na skvělé drinky i zářící slunce ve městech jako Monterrey, León, Acámbaro, Irapuato nebo Guanajuato.
Plány se začaly hroutit už na letišti v Bruselu, kam jsme dorazili taktak, abychom stihli ranní let. Přestože jsme měli platné letenky, nepustili nás do letadla. Někteří z nás byli přesvědčení, že bylo prodáno více letenek, než je kapacita letadla. Jiní si mysleli, že za to může zblázněný počítač. Já jsem zase litoval, že jsme nezkontrolovali potvrzení rezervace. Ať tak anebo tak, uvízli jsme na letišti a všechny pokusy, jak se dostat do Mexico City přes Londýn, Amsterdam, Paříž nebo Madrid, ztroskotaly. Let do Washingtonu šest hodin po našem plánovaném startu nabízel určité východisko.
Přestup na washingtonském letišti znamenal další studenou sprchu. I naše letadlo do Mexico City bylo přeplněné. Zdálo se nemožné, abychom se dostali na náš první koncert v Mexiku včas. A co víc, nemohli jsme najít kufr plný mistrovských fléten od Bob Marvina a Friedricha von Huene. Letištní personál nás uklidňoval, že kufr s nástroji do Mexika odletěl předchozím spojem.
Jenže zavazadlo do Mexika nikdy nedoletělo. Marně jsme je v hrůze očekávali na letišti v Monterrey a v mezičase sepisovali stížnost. O pár hodin později si více než tisícihlavé publikum prvního koncertu turné vyslechlo místo očekávaných renesančních a barokních skladeb, které nebylo možné hrát bez ztracených flétnen, náhradní program sestávající zejména ze současných kompozic. Otřesný zážitek!
Další dny jsme se zneklidněnými pořadateli diskutovali, co dále. Po flétnách stále ani vidu ani slechu. Zjistili jsme, že nové nástroje z dílny Boba Marvina bychom mohli pořídit tak za pět let, opravdová hrozba pro budoucnost souboru. Když jsme se vrátili domů, konečně zazvonil vytoužený telefon. Friedrich von Huene nám sdělil, že nástroje jsou v bezpečí v jedné prodejně ve Washingtonu. A detailně popsal, co se stalo: 11. října přišli dva muži do obchodu v Tahoma parku. Rozhlíželi se po stovkách vystavených nástrojů a zeptali se prodavače, zda se jedná o hudební obchod. Poté, co přisvědčil, ukázali mu v autě sedm nesmírně drahých a vzácných fléten a pokusili se mu je prodat za 500 dolarů, přičemž mohly mít cenu tak 60 000. Majitel přesvědčil zloděje, ať je nechají v obchodě, protože musí nejprve najít kupce. Pozval známého hráče na zobcovou flétnu, který nástroje ihned poznal a dal si je do souvislosti s informací o ztrátě fléten FRQ. Majitel obchodu ihned pochopil závažnost situace, kterou přirovnal v rozhovoru do novin ke zmizení dítěte z kočárku. Ihned alarmoval policii, mladá komisařka v civilu stála několik dní za pultem ve funkci prodavačky a o pět dní později se zloději objevili znovu. Prodavačka usmlouvala cenu na 400 dolarů a jakmile zloději opustili obchod, policie je zatkla. Později vypátrali sídlo celého gangu, kde našli dalších 40 kufrů. Jelikož policie nechtěla dát z ruky důkazní materiál, abychom nástroje dostali co nejdříve zpět, bylo zapotřebí intervence belgické ambasády. A aby toho nebylo málo, letadlo do Belgie mělo potíže s motorem, takže to vše trvalo ještě o týden déle.
Konec dobrý, všechno dobré.
Úvaha třetí: Japonsko, Itálie, Jižní Afrika a Česká republika
Jako člen FRQ jsem vystupoval ve více než 60 zemích po celé zeměkouli. K mým nejoblíbenějším patří Japonsko. Tamní tisk nás označil za Zobcové Beatles. Chtěl bych se podělit o několik dojmů a zážitků z této neobyčejné země.
Miluji japonské jídlo. Je to pastva pro oči i kulinářská radost. Stolování patřilo vždy k vrcholům našich japonských turné. Nádherně naaranžované jídlo se servíruje na malých talířcích a v mističkách. Menu vždy obsahuje syrové ryby (dokonce i medúzy) proložené chutně upravenou zeleninou. A všechno se jí hůlkami, i japonské nudle nazývané soba. Dokonce je můžete srkat! A hlasitá konzumace ukazuje, že vám jídlo doopravdy chutná.
Stal jsem se vášnivým fanouškem zápasu sumo. Zápasníky nemůžete přehlédnout, obvykle váží kolem 150 kg, ale ti nejlepší klidně přes 200 kg. Spousty tuku naberou v době dospívání. Vlasy mají svázané do drdolu a jsou považováni za národní hrdiny. Před každým zápasem probíhají rituály. Zápasníci si vyčistí ústa, vykloktají vodu, několikrát zadupají, aby zahnali démony, a podlahu ringu posypou několika hrstmi soli. Samotný zápas trvá něco mezi pěti sekundami a dvěma minutami. Sumo je kontrolovaná exploze techniky, síly a inteligence.
Japonsko mi připomíná obrovské mraveniště. Tokio je více než přelidněné, pro člověka ze Západu je těžké ustát obrovský psychický tlak. Člověk tam nikdy není sám, v úzkých uličkách neustále proudí stovky lidí. Výjimku představuje Kjóto, nádhera, z níž se tají dech. Bohudíky, město bylo za druhé světové války ušetřeno bombardování, protože je jeden americký důstojník považoval za nejkrásnější místo na světě. A já to mám podobně: vidět Kjóto a zemřít. Kjóto je srdce i duše Japonska.
Japonsko je fascinující země plná tajemství i kontrastů. Na jedné straně Tokio 21. století se všemi futuristickými budovami a na straně druhé stále živé prastaré tradice, jako třeba vzkvétající bojová umění v protikladu s klidnou atmosférou čajových obřadů nebo tradičního divadla.
Japonsko je tak krásné a tak odlišné. I po mnoha návštěvách považuji tamní komunikaci za náročnou. Běžný Japonec skrývá své pocity, nikdy neřekne “ne”. V tamní kultuře je to považováno za velmi nezdvořilé. Ale pozor, když řekne “možná”, znamená to naše “ne”. Často je třeba odhadovat, co se v jejich hlavách odehrává. Lidé v Japonsku stráví opravdu hodně času prací. V kanceláři běžně 70 hodin týdně, děti nižšího školního věku mají výuku od 8h do 18h, jinak by zřejmě nepobraly všech 6000 znaků, které potřebují ke čtení mateřského jazyka.
V Japonsku hraje na zobcovou flétnu 12 miliónů lidí? Vysvětluje to obrovský zájem o naše koncerty? Miluji skladby japonských autorů, jako jsou R. Hirose, M. Shinohara či M. Ishii. Tito skladatelé používají moderní techniky a do flétnového repertoáru vnesli nový rozměr. Jejich hudba je dramatická, plná kontrastu.
Mám velice rád Jižní Afriku, je to nádherná země – neponičená příroda, pořád slunečno, hory a skvělé víno i lidé. To jsou chvíle, které mi zůstávají v srdci, jsem šťastný, že mi má hudebnická profese přináší tolik pozitivních zážitků. Jako muzikanti jsme pořád v kontaktu s lidmi, i když při cvičení trávíme tisíce hodin o samotě.
V Evropě patří k mým nejoblíbenějším místům Itálie – krásná hudba, nádherný jazyk, stále skvělé počasí a v neposlední řadě jídlo. V Itálii je vše. Přál bych si následovat svůj vzor a idol Franse Brüggena, žít v menším zámečku v Sienně a užívat si Itálie. Myslím, že bych tam ani neměl čas hrát na flétnu.
Česká republika: Moje návštěvy v Olomouci byly neskutečně příjemné. Učil jsem mladé talentované flétnisty i jejich pedagogy, kteří společně hráli ve velkém orchestru. Největší dojem na mě udělal kontakt s muzikanty, vše šlo naprosto hladce, uvolněná atmosféra, otevřená komunikace. Během učení jsem cítil ohromné souznění. Spojovala nás láska k malému nástroji, který zní tak nádherně. Nikdy nezapomenu úsměvy, skvělé muzicírování a nadšené reakce. Nevěříte? Podívejte se na video z letošního května.
Úvaha čtvrtá : Johann Sebastian Bach je prostě nejlepší
Báseň Tichost světa před Bachem / The Silence Of The World Before Bach
Lars Gustafsson
(ze švédského originálu přeložil do angličtiny australský básník Philip Martin)
pozn. překl. Báseň pravděpodobně nebyla přeložena do češtiny, kdyby někdo ze čtenářů přece jen literární překlad dohledal, dejte prosím zprávu. Převádění anglického básnického překladu by vedlo k přílišnému zkreslení významu, proto necháváme báseň v angličtině.
The Silence Of The World Before Bach
There must have been a world before
the Trio Sonata in D, a world before the A minor Partita,
but what kind of a world?
A Europe of vast empty spaces, unresounding,
everywhere unawakened instruments
where the Musical Offering, the Well Tempered Clavier
never passed across the keys.
Isolated churches
where the soprano-line of the Passion
never in helpless love twined round
the gentler movements of the flute,
broad soft landscapes
where nothing breaks the stillness
but old woodcutters‘ axes,
the healthy barking of strong dogs in winter
and, like a bell, skates biting into fresh ice;
the swallows whirring through summer air,
the shell resounding at the child’s ear
and nowhere Bach nowhere Bach
the world in a skater’s silence before Bach.
Úvaha pátá : Zobcové flétny, které vytvořili Fred Morgan a Peter Van der Poel
Fred Morgan a Peter Van der Poel jsou bezpochyby mí nejoblíbenější výrobci. Kromě jejich fléten mám velice rád nástroje, které vyrobili Friedrich von Huene, Adrian Brown, Thomas Prescott a nedávno zesnulá Adriana Breukink. Všichni zmínění jsou skvělí, moc bych si přál, aby mohli někdy spolupracovat a stvořit “dokonalou zobcovou flétnu”. Tito mistři udělali vše pro to, aby flétna odpovídala mým nerealistickým požadavkům – dokonalá intonace, lehké rychlé nasazení, co nejspecifičtější zvuk, snadný ozev horních tónů a vzrušující barva odpovídající historickým nástrojům. Hrát na jejich flétny je pro mě čiré štěstí. Pro flétnový svět je obrovská ztráta, že už nejsou Friedrich von Huene, Fred Morgan, Ernst Meyer nebo Adriana Breukink mezi námi.
Úvaha šestá : Cvičit cvičení
Moje nová záliba. Hodně se toho děje, raději bych vás přesměroval na nový web, který se ale zatím připravuje – bartspanhove.com.
Na základě citátu Franze Liszta „Die Technik des Übens ist wichtiger als das Üben der Technik“ (technika cvičení je důležitější než cvičení techniky) vedu semináře zaměřené na studium cvičení na nástroj. Na těchto akcích se snažím účastníky motivovat pomocí 1001 osvědčených postupů vedoucích k rychlému zlepšení jejich hry, zásobárna nápadů klidně vystačí na celý život. Zdokonalování techniky se může stát vzrušujícím způsobem muzicírování. Své poznatky jsem přenesl do knihy The Finishing Touch to Practising (německy: Das Einmaleins des Übens), kterou vydalo nakladatelství Moeck v roce 2016. Nedávno vyšla má nejoblíbenější publikace Oefen het oefenen (Cvičit cvičení), která je určena všem hudebníkům – výkonným hráčům, učitelům, instrumentalistům i zpěvákům. V lednu vyjde anglická verze a třeba někdy v budoucnu i česká, kdo ví? Další připravované publikace pojednávají o tématech Jak se učit hrát zpaměti (2023) a Krása hudby (2024).
Idea výuky cvičení vychází z odhadu, že cca 95% cvičebního času stráví hudebník bez přítomnosti učitele. Naučit se efektivně cvičit je naprosto zásadní a často podceňované téma. Moje semináře jsou zacíleny na všechny, kteří se zabývají hudbou, ať už jde o studenty, učitele, amatérské hráče či milovníky hudby. Po prostudování asi 5 000 stránek věnovaných nácviku cvičení mohu potvrdit, že rozhodně neexistuje jediný správný způsob. I tak nabízím inspirativní metody a nápady, které mohou tento proces učinit atraktivnější, rozmanitější a zábavnější. Snažím se naznačit účastníkům seminářů cestu k celoživotnímu učení se, hledání neotřelých pohledů, nápadů i otevírání horizontů.
Na přednáškách nebo praktických seminářích přijdou účastníci do styku s různými cvičebními postupy, jako jsou čtení not v souladu s psychologickým směrem označovaným výrazem Gestalt terapie, nácvik bez zvuku, memorizace, variace motivů. Cestou k úspěchu je efektivní nácvik v duchu čínského přísloví “Když dáte člověku rybu, nakrmíte ho pro tento den. Když ho naučíte ryby chytat, nasytíte ho na celý život.“ Já dodávám: „Když ho naučíte, aby se učil, už nemusí pořád jen jíst ryby.“
Každý den ve cvičebně je pro mě svátek!
Úvaha sedmá : Pravidla ansámblové hry
Neexistuje mnoho literatury věnované ansámblové hře. V roce 1535 zmínil toto téma Sylvestro Ganassi. Od té doby nic zajímavého nevyšlo, s jedinou výjimkou – ve 20. století popsal Walter Bergmann 26 zlatých pravidel pro hru ve flétnovém souboru. Jelikož jeho názory jsou nyní obvykle považovány za zastaralé, vybral jsem z nich deset vtipných a kuriózních:
1. Co je strašnější, než zobcová flétna? Dvě zobcové flétny.
2. Když zahrajete nesprávný tón, křivě se podívejte na nejbližšího spoluhráče.
3. Je-li pasáž těžká, zpomalte, je-li snadná, zrychlete. Než dojdete do konce, tak se to srovná.
4. Ztratíte-li se nenávratně v notách, zastavte celý ansámbl a hlasitě zvolejte: “Myslím, že potřebujeme přeladit”.
5. Zastavte u každého repetičního znaménka a rozpoutejte diskusi, zda repetici hrát musíme, nemusíme, měli bychom či neměli, můžeme nebo nemůžeme, chceme nebo nechceme.
6. Vždy mějte po ruce tabulku hmatů. V případě, že si uprostřed skladby nevybavíte správný prstoklad, podívejte se do ní, notu cvičně zahraje a potom se přidejte k ostatním hrajícím.
7. Při otáčení stránky si dejte načas – malou pauzičku všichni hráči uvítají.
8. Pomlky jsou obtížné, zvláště na zobcovou flétnu. Nejste-li si jisti jejich délkou, prostě je ignorujte.
9. Když jste jediní správně a ostatní jsou mimo, přidejte se k těm, kteří jsou špatně.
10. Před začátkem hraní se pořádně nalaďte, pak můžete v klidu hrát celý zbytek produkce falešně.
Jsem přesvědčen, že dobrý smysl pro hru v ansámblu získáte, když
- budete cvičit, cvičit, cvičit. Fenomenální cellista M. Rostropovič se kdysi nechal slyšet, že virtuozity lze dosáhnout, máte-li odcvičeno alespoň 20 000 hodin. Zkuste si toto číslo převést na dny nebo roky.
- vás hra bude bavit. Užívejte si hudbu a zvuk zobcových fléten. Mějte na paměti slova Samuela Pepyse, který si do svého diáře z roku 1668 poznamenal: “Nade vše se mi líbí hudba dechových nástrojů, když sestupuje z nebe anděl. Je tak výtečná, že mě uvedla do vytržení, očarovala moji duši natolik, že se mi udělalo mdlo – jako když jsem se zamiloval do svojí ženy”.
Úvaha osmá : Milníky v kariéře Flanders Recorder Quartet
Vše začalo, když čtyři studenti hry na zobcovou flétnu chtěli předvést svůj talent na koncertním pódiu, tehdy pod holandským názvem Vier op‘ n Rij (Čtyři v řadě nebo též Propojená čtyřka). Talent se brzy prokázal, a tak jsme v roce 1990 získali první cenu na soutěží staré hudby v Bruggách. Toto ocenění kvarteto nakoplo a odstartovalo jeho mezinárodní kariéru. Brzy jsme dostávali více a více nabídek k vystoupení a pod novým názvem Flanders Recorder Quartet záhy zdomácněli ve světě staré hudby.
Úspěch vyústil ve spolupráci s významnými hudebními nakladatelstvími, což výrazně upevnilo postavení ansámblu. Začali jsme nahrávat CD, našim domácím vydavatelstvím se stala firma Aeolus ve skvělým zvukovým technikem Ulrichem Lorscheiderem. Právě v nahrávkách lze vystopovat umělecký vývoj souboru. Za třicet let se kvarteto dopracovalo k svobodnějšímu a odvážnějšímu výrazu. Usilovali jsme o maximální variabilitu našich programů – například od motet z 16. století přes anglickou melancholii ke španělským tancům, současným vlámským skladbám a úpravám řídce slýchaných vánočních skladeb. Nadšené ohlasy potvrdily, že posluchači citlivě reagují na do té doby neznámé zvukové možnosti podceňovaného nástroje. Vysoce ceněna byla nevšední dramaturgie, strhující interpretace i bezchybná souborová hra.
Dostalo se nám i dalšího uznání – do roku 2002 byl soubor podporován belgickými strukturálními fondy a obdržel čestný titul Kulturní velvyslanec regionu Vlámsko. Pro mezinárodní hudební scénu jsme působili jako jiní velvyslanci – velvyslanci zobcové flétny. V Japonsku nás třeba označili za Zobcoflétnový zázrak, New York Times zase napsal: “Flanders Recorder Quartet vyhrává soutěže, hraje koncerty a nahrává na úrovni nejlepších smyčcových kvartet”.
Vystupovali jsme v 60 zemích, pravidelná turné probíhala na různých kontinentech, takže jsme celkově odehráli před 2500 koncertů. To vše bylo podmíněno nejen vysokou uměleckou kvalitou, ale i vyčerpávající vlastní manažerskou činností a výbornou spoluprací s Valerií Bernstein z agentury Sempre Musica z Los Angeles. S výjimečnou sbírkou asi dvou set fléten nejlepších světových výrobců jsme prožili nádherné chvíle během vystoupení v nejkrásnějších koncertních síních celého světa.
Paul Van Loey, Joris Van Goethem a Bart Spanhove byli členy souboru od samých začátků v roce 1987 až do ukončení činnosti, zatímco na čtvrtém místě se vystřídalo několik skvělých hráčů: Geert Van Gele (1987-1995), Fumiharu Yoshimine (1995-1999), Peter Van Heyghen (1999), Han Tol (1999-2006) a Tom Beets (2006-2018). Poznávací značkou ansámblu bylo, že každý z nás vnášel do hry svoji osobnost, nápady i emoce.
Úvaha devátá : Jak Flanders Recorder Quartet ovlivnil můj život
S FRQ jsme toho hodně prožili, navázali jsme přátelství po celém světě a vystupovali na prestižních festivalech. Se zobcovými flétnami se naše sny staly skutečností. FRQ nebyla jen práce, byla to vášeň, která nám umožnila vyjádřit naše ideje i ideály. Ansámbl třicet let určoval tep našich životů. Proto bychom rádi všem pořadatelům, posluchačům, účastníkům seminářů, fanouškům i milovníkům hudby upřímně poděkovali za jejich neutuchající podporu. Kdo z nás si takový příběh vysnil, když v 8 letech začínal se zobcovkou?
Bez hudby nedokážeme žít. Hudba je nástrojem komunikace, základní potřeby každodenního života. Hudba je nebeská řeč, která se dotýká duší všech lidí, a v tom spočívá úkol nás, hudebníků. Carl Philipp Emanuel Bach jednou řekl: “Hudebník nemůže nikoho dojmout, pokud není sám dojat. Musí cítit všechny emoce, které se snaží vzbudit v posluchačích.” Hudební interpreatce je velká výzva, v neposlední řadě proto, že se přímo dotýká hudebníkovy vlastní podstaty. K nezbytným předpokladům patří představivost a fantazie. Pro nás bylo a je hraní ricercata, neustálé hledání krásy v hudbě, hledání významu skrytém mezi abstraktními černými tečkami na bílém papíře.
Již jsem citoval výrok Franse Brüggena, který byl naším hlavním zdrojem inspirace: „Hra na zobcovou flétnu je nastavení duše.” Není úplně jasné, co tím přesně myslel, ale my jsme si to vykládali po svém – spousta kreativity, nadšení, odvahy, disciplíny a motivace. Byl to fascinující proces, neboť neexistuje žádný tajný návod nebo dokonalý klíč k úspěchu. Nová generace hudebníků bezpochyby naváže na odkaz těles jako Amsterdam Loeki Stardust Quartet, Brisk, Flautando Köln nebo Flanders Recorder Quartet. Jak jde čas, svět se stává stále složitějším, dnešní hudebníci nemají na vybranou, hudba je též business. Jádro hudebníkovy existence se dotýká několika oborů. Nejde jen o hudební kvality, ale také o jasnou komunikaci, slepou důvěru ve své kolegy a vytrvalou práci u počítače. To vše ve službách naší milované paní Hudby. Oddanost interpretaci přetrvává i nadále, jak kdysi poznamenal malíř Paul Gardner: „Malba není nikdy dokončena. Jen se na chvíli zastaví na zajímavých místech.“ My, jako FRQ, jsme šťastni, že se nám podařilo pár krásných zastávek zachytit.
Ůvaha závěrečná: Friedrich Nietzsche: Ohne Musik wäre das Leben ein Irrtum (Život bez hudby je omyl)
Hudba je moje droga, smysl mého žití. Jsem šťastný, že ji mohu vyučovat, vést a směrovat studenty. Hudba je moje vášeň i motivace. Hudba má pozoruhodnou schopnost hladit a potěšit naše duše. Ne na jeden den, na celý život. Jaké štěstí být takto neustále rozmazlován. Klavíristka Myra Hess říkala : „Nelze být skvělým hudebníkem, aniž jsi skvělý člověk“. Potkalo mě štěstí pracovat se skvělými muzikanty. Byly to magické okamžiky, opravdové hvězdné chvíle. Jsem nesmírně vděčný svojí ženě a dětem, kteří mi umožnili potěšení z hudby prožívat. Nyní jsou mojí největší radostí vnoučata Lio and Eleonor, přičemž třetí je na cestě.
přeložil Jan Kvapil