První videotéku H. Purcella věnujeme jeho jediné opeře Dido a Aeneas (Z 626, r. 1688).
Ta se v Zimmermanovu katalogu mistrových skladeb řadí pod „opery“ i když mezi ostatní sklady patří pět semi-opery a jedna masque (maska). Můžete si poslechnout neodvratitelný vstup čaroděje se dvěmi čarodejnicemi, vroucnou a úchvatnou arii Dido „When I am layd“, kompletní hodinovou operu v podání Les Arts Florisants a nebo filmové ztvárnění opery v produkci BBC.
Pro orientaci v opeře je možné využít přehled o ději nebo přehled jednotlivých textů.
Velmi zdařilým a jednoduchým průvodcem operou je text Reinholda Sietze, který najdete na konci stránky.
Vstup čaroděje a dvou čarodejnic „Wayward Sisters“
Začíná Prelude. Je velkolepě chmurné a modulace z f moll do c moll byla pro tehdejší ucho monteverdiovsky odvážná. Obklopena stále znějícími nepříjemně klidnými tóny houslových akordů na pozadí dlouhých prodlev, přivolává čarodějka své družky Wayward sisters, které projeví krátkým sborem svou ochotu k dílu zkázy. V tenburyovském rukopise čarodějku zpívá ostatně mezzosoprán, nikoliv bas, jak předpisuje koncertní verze v Souborném vydání. Když se pak čarodejnice dovědí The queen of Carthage, whom we hate, že než slunce vyjde, ztratí královna lásku a život, vybuchne jejich příšerný smích ve fugovaném sborovém staccatu Ho ho ho!, jež mnohonásobně překonává podněty převzaté z tzv. madrigalů la – fa. V poněkud pozměněné podobě je sbor opakuje v okamžiku, kdy čarodějky určí jednu ze svých družek, aby se proměnila v Merkura a vyzvala Aenea, aby odplul a Dido opustil.
Arie „When I am laid“ s Patricii Petibon. Známá závěrečná passacaglie, je jedním z nejvroucnějších a nejúchvatnějších nářků všech dob. Slova Tateova jsou krásná a důstojná a basové téma připomíná Crucifixus z Bachovy mše h moll. Oběma mistrům se však podařilo obzvláště ušlechtilé ztvárnění starého postupu, jenž od dob italských madrigalistů užívá chromaticky sestupné kvarty jako oblíbeného prostředku k vyjádření velmi bolestných afektů.
Celá opera v provedení Les Arts Florisants, řídí William Christie.
Filmové zpracování opery v produkci BBC.
PRůVODCE OPEROU OD REINHOLDA SIETZE
Vzhledem k nesporné hodnotě této opery stojí za to, abychom stručně prošli její jednotlivé části.
Po ouvertuře zpívá Belinda formlně nerozvitou benátskou da capo árii Shake the cloud from off your brow o tom, že by Dido měla zaplašit starosti. Belindinu árii podpírá sbor Banish sorrow, banish care.
Dido odpovídá podobně stavěným zpěvem Ah! Belinda, I am prest with torment, který se od radostných koloratur přítelkyně odráží svou patetickou vážností. Za rozhlehlejší proporce vděčí čtyřtaktovému ostinátnímu basu, na němž je postaven.
Následující hovory výtečně charakterizují citový svět obou žen Grief increases by concealing: Didonin žal nelze ničím utišit. Pronikavost její bolesti zvýrazňuje opakování a ariózní linie. Jak výmluvně tu působí zastřený a namáhavý vzestup hlasu, který jako by byl trestán za lež sestupným a pravidelným postupem basu! Jak výmluvné jsou pomlky a neapolské vzlyky, jak samostatně zpěvná je tu linie basu se svým zpomalením v posledních třech taktech a prudkým skokem kadence!
Obraz zaokrouhluje duet se sborem Fear no danger, jenž nese v pěkné triové epizodě lullyovské rysy.
Krátký rozhovor všech tří osob See, your royal guest appears obsahuje nebezpečné napětí, které nekodáže zažehnat ani Aeneova galantnost: Kupidovy šípy jsou strašlivé. Zní tu volná polyfonní práce na způsob anglických madrigalů.
Také po orchestrálně provázené árii Belindině Pursue thy conquest, love s echovými epizodami následuje sbor To the hills and the vales vyzívající k lásce a kráse. K němu je připojen tanec ve formě chacony. V obou těchto číslech je patrný vliv Lullyho závěru na konci jednání. Ctitele Johannesa Brahmse bude zajímat, že v prvých čtyřech taktech tance zaslechnou předzvěst valčíku z opusu 39.
Hromy a blesky, za nichž doznívají závěrečné tóny chacony, jsou míněny jako předezvěst další scény, neboť druhý díl prvého jednání vede děj do jeskyně a do říše čarodejnic.
Prelude je velkolepě chmurné a modulace z f moll do c moll byla pro tehdejší ucho monteverdiovsky odvážná. Obklopena stále znějícími nepříjemně klidnými tóny houslových akordů na pozadí dlouhých prodlev, přivolává čarodějka své družky Wayward sisters, které projeví krátkým sborem svou ochotu k dílu zkázy. V tenburyovském rukopise čarodějku zpívá ostatně mezzosoprán, nikoliv bas, jak předpisuje koncertní verze v Souborném vydání. Když se pak čarodejnice dovědí The queen of Carthage, whom we hate, že než slunce vyjde, ztratí královna lásku a život, vybuchne jejich příšerný smích ve fugovaném sborovém staccatu Ho ho ho!, jež mnohonásobně překonává podněty převzaté z tzv. madrigalů la – fa. V poněkud pozměněné podobě je sbor opakuje v okamžiku, kdy čarodějky určí jednu ze svých družek, aby se proměnila v Merkura a vyzvala Aenea, aby odplul a Dido opustil.
Dido a Aeneas jsou stále ještě na lovu, znázorňovaném tóny houslí, jež tu působí divočeji a opravdověji nežli realistické lesní rohy. Přivede je však zpět bouře, jejíž vzruch uzavřou dvě čarodějky duetem ve volném kánonu Ruind ere the set of sun?.
Sbor oznamuje, že se v temnotách připravují kouzla In our deep vaulted cell, a správně užívá echa, jsme totiž v jeskyni. Ozvěnu zpíval pravděpodobně ještě jeden sbor za scénou, což jistě působilo velkým dojmem.
Také tento díl ukončí tanec za hromu a blesku, neboť čarodějky tančí In the manner of an echo. Je přitom zajímavé, že každé opakování je formováno jinak nežli jeho model.
Druhé jednání se odehrává mezi třemi hlavními postavami v háji. Belinda je zahájí písní Thanks to these lonesome vales, kterou opakuje sbor. Ritornel je charakteristický jako příprava zpěvního čísla, barokem často užívaná: melodické linie prvých taků jsou si podobny a basy jsou vlastně stejné, až na to, že jsou různě rytmizovány a kolorovány.
Dido v tomto jednání mnoho nemluví. Místo ní zpívá žena z její družiny příběh o Akteónovi Oft she visits this lone mountain, připomínající anglickou lidovou baladu. Stále stejný pohublivý bas tu má zvýraznit Akteonovo vzrušení. V podobných volálních passacagliích bývá nejkrásnější orchestrální dohra. Je tomu tak i zde.
Aeneas přijde a ukáže nestvůru, kterou zabil Behold, upon my bended spear. Hned potoj je slyšet hřmění i z orchestru. Všechno pobízí ke spěchu, což je samozřejmě zhudebněno bohatou imitační prací sboru Haste, haste to town, jehož basy již na pohled připomínají blesky.
Zůstane tu jen Aeneas, kterému falešný duch rozkazuje Stay, Prince, aby splnil příkaz Jupiterův a opustil Kartágo. Již tato rozmuva je plna napětí. Výrazová síla se však ještě stupňuje, když Aeneas vyjádří svou bolest a zoufalství tóny, jež se vyrovnají nejlepším komorním kantátám Scarlattiho. Touto sólovou scénou jednání končí. Sbor a tanec, který připojil Tate, Purcell po správné úvaze nezhudebnil. Pro posluchače by to bylo snad účinnější a přirozenější jakožto obměna k oběma ostatním závěrům. Tento konec je však umělečtější, protože i pravdivější.
Poslední jednání se odehrává v přístavu. Po úchatném lidovém preludiu žádá námořník Come away, fellow sailors a po něm sbor, aby se zvedly kotvy a námořníci se rozloučili s děvčaty. Nyní je příležitost pro krátký dvoudílný, ryze anglický námořnický tanec.
Ještě jednou se vynoří čarodějky Our next motion. Je to vlastně zbytečné a velkolepější nežli jejich poněkud pozdně benátský duet a sbor, jenž témět tatáž slova jako v prvém jednání rozezní opět touž hudbou. Také zde se ozve posupný smích z jeskyně Destruction’s our deligh, ne však již tak nevázaně. Je v něm takřka vítězná jistota. Jejich třídílný tanec, nápadný zejména v prvé části divoce rozvrásněnou melodikou, je ze všech tanců v této opeře nejplastičtější a bezesporu si žádá pantomimické ztvárnění.
Katastrofa se blíží. Dido, podporována Belindou, obžalovává nebe a zemi Your counsel all is urg’d in vain, které se proti ní spikly. Pln bolesti se přidává i Aeneas: musí uposlechnout rozkazu bohů. Pro Didino bolestné vzrušení chce svůj vynucený slib zrušit a zůstat. Ale Dido je odhodlána. Chce zemřít a odmítá všechny prosby Trójanovy. Tato rozmluva, vyúsťující ve vzrušený, benátskými operními prostředky zpracovaný duet See, madam where the Prince appears, je vrcholem recitativního umění: hlasy se opakují takřka výhradně v protipohybu a v posledních taktech jdou po sobě kánonicky jakoby s tragickou ironi – až Dido zůstane sama se svým takřka leitmotivicky variovaným „away“.
Krásný rozjímající sbor Great minds against themselves conspire tvoří přechod k jejím posledním slovům.
Ta jsou vyjádřena známou závěrečnou passacaglií When I am laid in earth, jež se ovšem nemůže obejít bez orchestru. Je jedním z nejvroucnějších a nejúchvatnějších nářků všech dob. Slova Tateova jsou krásná a důstojná a basové téma připomíná Crucifixus z Bachovy mše h moll. Oběma mistrům se však podařilo obzvláště ušlechtilé ztvárnění starého postupu, jenž od dob italských madrigalistů užívá chromaticky sestupné kvarty jako oblíbeného prostředku k vyjádření velmi bolestných afektů.
Když Dido zemře (nikoli zřejmě sebevraždou, ale na zlomené srdce), zpívá sbor epitaf With drooping wings na vskutku básnický text. Lze jej srovnat se závěrečným zpěvem z Matoušových pašijí. Vroucnější zpěv asi Purcell sotva napsal.