Sören Sieg – je dánsko-německý skladatel žijící v Hamburku v severním Německu, posedlý africkou hudbou a africkou mentalitou, šťastně cestující se svou hudbou po celém světě!
ŽIVOT
Kdy ses začal věnovat hudbě a na jaký nástroj?
Narodil jsem se do hudební rodiny! Moje maminka byla učitelka zobcové flétny, můj dědeček byl klasický hudebník – hrál na zobcovou flétnu, saxofon, housle, violu, kytaru, klavír a varhany, měl vlastní komorní orchestr, který dirigoval, v neděli hrál na varhany v kostele a měl mnoho žáků. Maminka mě začala učit, když mi byly čtyři roky. Když mi bylo pět let, dostal jsem své první housle, na které mě pak dědeček učil sedm let hrát, docházel jsem k němu každý víkend. A zvlášť vřelý a blízký vztah jsem měl s babičkou, které jsem věnoval svou African Suite No. 3, Mavumo ya uana (Vzpomínky na dětství).
Zúčastnil jsi se během dětství nějakých soutěží?
Haha, ano, můžu přidat fotku: bylo mi pět let a vyhrál jsem svou první hudební soutěž, na zobcovou flétnu. Jedinou významnější soutěž, kterou jsem kdy vyhrál, byla v mých sedmnácti letech, šlo o klavírní soutěž Steinway a získal jsem pouze druhou cenu (smích).
Kdo na tebe, jako na dítě, měl největší hudební vliv?
Měl jsem učitele klavíru, který mě neustále motivoval; moje první profesionální učitelka zobcové flétny byla mladá žena z Rakouska, okamžitě jsem se do ní zamiloval (smích); ale hlavně mě ohromila určitá alba a skladatelé. Miloval jsem Etudes od Chopina, které hrál Adam Harasiewicz, klavírní Sonátu B-dur od Schuberta v podání Svjatloslava Richtera, The Köln Concert Keitha Jarretta a všechno od Beatles, co napsali od roku 1965.
Proč ses rozhodl studovat politiku a sociologii?
Protože jsem byl pod velkým vlivem mého otce, který studoval historii a filosofii. Dostal jsem jméno po Sörenu Kierkegaardovi, dánském filozofovi, který byl velmi vášnivý v historii a politice, a také první beletrie, kterou jsem kdy četl, byla „Teorie a praxe antiautoritářského vzdělávání Alexandra Sutherlanda Neila – příklad Summerhill“. Fascinovala mě tato kniha i její autor, který založil školu, kde žádný žák nebyl k ničemu nucen. Nemuseli ani chodit na hodiny. Oceňovaly se pozitivní účinky dobrovolných rozhodnutí, což pro mě bylo velmi přesvědčivé. Od té doby jsem vždy a všude hledal sílu dobrovolných rozhodnutí, nikoli sílu ze strany státu.
Kdy jsi začal studovat konzervatoř v Hamburku a jaký byl tvůj hlavní předmět?
Po šesti letech (!) studia politiky, historie a sociologie jsem si uvědomil, že nikdy nebudu profesorem sociologie, jakým bych chtěl být, a tak jsem otočil o 180 ° a začal studovat hudbu. To byla pro mě svým způsobem velká úleva. V hudbě jsem se vždy cítil jako doma. Bylo to pro mě vždy pole působnosti, kde jsem nikdy nezpochybňoval svou vášeň a schopnosti.
PROJEKTY
Řekni nám něco více o svých projektech s Hamburg Comedy People a spolupráci s Anette Mayer.
V Německu je velká scéna KLEINKUNST, zaměřená na kabaret a komedii. A zde jsem ve svých dvaceti letech doprovázel na klavír mnoho umělců a Anette Mayer (zpěvačka a herečka) byla jedním z nich, pak také Monty Arnolda, Joe Luga a mnoho dalších. Hrál jsem také při otevření slavného divadla Schmidt v Hamburku. Byl jsem vždy fascinován tím, jak tito umělci dokážou diváky nadchnout bez jakýchkoli technických prostředků – pouhým vyprávěním příběhů a zpěvem písní.
Jak ses dostal k dirigování sborů a se kterými soubory jsi pracoval?
Když jsem začal studovat hudbu, rád jsem dirigoval pěvecké sbory a byl jsem požádán, abych vedl kurz na Hamburger Volkshochschule – „Sbor pro začátečníky“. Tam jsem také poznal svou pozdější manželku. Byl jsem velmi úspěšný v motivaci amatérů ke zpívání a zaranžoval jsem pro tří až čtyřhlasý sbor více než 1000 popových písní. Byla to vzájemná láska! Z tohoto kurzu se vyvinuly čtyři stálé popové sbory, které jsem pak roky řídil a vedl. Řídit sbor je velmi obohacující, je to pravděpodobně nejvíce emocionálně nabíjející práce, jakou jsem kdy měl.
Od 90. let jste byli velmi aktivní se skupinou LaLeLu. Kde jste hráli? Jaký byl váš oblíbený hudební styl? Můžeš nám říci více o představeních, která jste dělali, a jak dlouho jsi s tímto souborem hrál?
LaLeLu jsem založil v roce 1994 na Hamburské konzervatoři spolu se třemi kolegy, kteří studovali hudbu již také jako učitelé hudby. Nejprve jsme zpívali pouze na oslavách na konzervatoři, na svatbách, večírcích atd. Ale v roce 1995 jsme získali druhou cenu v a cappella soutěži a náš úspěch pomalu začal nabírat na obrátkách. V roce 2000 jsme dostali velmi uznávaného agenta, který nám pomohl vytvořit si jméno po celém Německu. Od té doby až do roku 2012 jsem v podstatě nedělal nic jiného než LaLeLu – a také jsem se staral o moji rodinu (vychoval jsem tři děti). Ročně jsme uskutečnili 140 koncertů, sedmkrát jsme vyprodali velký Laeiszhalle v Hamburku s 2000 lidmi. Celkově jsem pro LaLeLu napsal 10 programů, když jsem s nimi zpíval, a od té doby dalších pět. Cestovali jsme po Německu, Rakousku a Švýcarsku a nespočetněkrát jsme vystupovali v německém rozhlase a televizi.
KNIHY
V roce 2010 jsi vydal svou první knihu „Schönen Sonntag“! O čem byla a napsal jsi další knihy?
Celkem jsem napsal 17 knih a vydal 11! Po čtyři roky (2009 – 2013) jsem psal sloupek SCHÖNEN SONNTAG (Happy Sunday!), pro největší noviny v Brémách, Weser-Kurier. Každou neděli jsem byl na první stránce a stal se nejslavnějším otcem Brém – i když ve skutečnosti jsem nežil v Brémách, ale v Hamburku (smích). Bylo to o dobrodružném životě s mými třemi dětmi, které jsem nazval Leo, Lina a Lukas. Byly velmi podobné mým vlastním dětem… Byly to vtipné a upřímné příběhy o boji a utrpení moderního otce, který do výchovy dává to nejlepší, ale stále často selhává. Mnoho lidí se v příbězích našlo. Dvě sbírky příběhů byly úspěšně vydány jako knihy.
Také jsem publikoval dva romány „Superdaddy“ o nemožnosti spojení dětí, manželství a kariéry a “Me, my father and the woman of my life” o tom, jak důležité je být statečný a odvážný v životě. Pak se mi povedly dva bestsellery “I am a lady, you asshole!” a “I did not understand you optically” (“Ich hab dich rein optisch nicht verstanden”), kolekce dialogů, které jsme s Axelem Krohnem odposlechli v každodenních životních situacích. Pak knihu o hloupých otázkách “You are also here?”, knihu o realitním šílenství “Slightly in need of renovation”, vtipnou knihu o on-line randění, vtipný slovník hloupých anglicismů “Come in and burn out”, a knihu s doživotními radami pro muže v krizi středního věku “The thin years are over”. Další kniha, kterou plánuji, je o couchsurfingu v Africe.
Tvůj otec byl slavný spisovatel a učitel němčiny, jaký vliv na tebe měl?
Oh, velký vliv! Můj otec mě naučil, že umění není o řemesle nebo stylu. Nestačí, když je něco dobře provedeno. Ne, musí existovat originální nápad, vášeň a odvaha jít do konce. A učil mě, že umění není o sexu, drogách a alkoholu, ale o tvrdé, důsledné a koncentrované práci. Musíte být připraveni znovu a znovu opravit svou práci – dokud není dokonalá! Nejprve tedy potřebujete dobré nápady – a pak spoustu času, zaměření, úsilí, lásky a disciplíny.
SKLADBY
Kdy jsi napsal svou první Africkou Suitu? Proč pro své skladby čerpáš z africké hudby a kolik suit nyní existuje?
Teď už existuje 27 Afrických Suit! První jsem napsal v roce 1993 – Djaboué pro hamburgské trio FLUTES EN BLOC. Nahráli také moje první dvě Africké Suity, Canarie, Suite Sentimentale, a Suite grotesque. Anette Bahe, hrající v triu, byla moje učitelka, která mi pomohla připravit se na přijímací zkoušku na konzervatoř v Hamburku.
Africké duety Umlanjana se staly nejoblíbenějšími kousky z tvých sbírek. Jak se ti povedlo udělat tak krásné názvy skladeb?
Haha, velmi dobrá otázka. Ve skutečnosti jsem se zamiloval do psaní duetů poté, co mě Elizabeth Richers-Byrne z irského Dublinu požádala o napsání skladeb pro své žáky na Jugend Musiziert. Pak jsem dal tyto duety své dobré přítelkyni Gritli Kohler-Nyvall a její žákyně Angelina vymyslela všechny ty úžasné názvy! Jsem čistě muzikant s absolutním sluchem, nevidím žádné obrazy, když poslouchám hudbu, slyším pouze hudbu samotnou. Takže pro dobré názvy se vždy nejvíce spoléhám na lidi, kteří mají vizuální intuici při poslechu hudby.
Kdy jsi začal svou hudbu publikovat a co ti vyšlo jako první?
Jako první mi vyšla skladba Djaboué v nakladatelství Tonger, ale po několika letech mi přestaly platit moje odměny, takže to bylo dost frustrující. Moeck publikoval Pina ya phala a Mavumo ya uana, ale moje další nabídky odmítl. Když jsem tedy v roce 2011 publikoval svou první knihu ve velkém německém nakladatelství – Come in and Burn out at dtv – začal jsem současně provozovat svůj vlastní web (https://www.soerensieg.de/en), kde jsem začal prodávat všechny své knihy, noty a CD. Mým prvním publikovaným dílem byl Vitambo vya moyo, kvintet, který jsem napsal pro Ensemble Pipelife v roce 2008 (skvěle to nahráli). Mezitím jsem sám publikoval více než 40 kusů. Je fascinující, že neexistuje „móda“ ani časový rámec, populární kusy se pořád dobře prodávají (smích).
Jak a kdy ses rozhodl být nezávislým skladatelem na plný úvazek? Je vůbec možné si skládáním vydělávat?
To je určitě nejčastěji kladená otázka, kterou dostávám. Ale už jsem tu otázku dostával, když jsem byl zpěvák a pak když jsem byl spisovatelem. Kupodivu bylo pro mě vždycky snadné žít z mé vlastní práce. Ale ano, stát se skladatelem byl pravděpodobně krok nejodvážnější. Určitě mě povzbudila skutečnost, že skvělé a mezinárodně známé seskupení jako Amsterdam Loeki Stardust Quartet a Flanders Recorder Quartet mě požádaly, abych pro ně napsal skladby. A pak bylo úžasné, že se moje African Suite No.2, kterou Moeck publikoval již v roce 1996, nikdy nepřestala prodávat a ještě se stala standardní součástí hraní na zkouškách a soutěžích. Kamkoli jsem přijel, lidé mě už znali. Mnoho lidí mi řeklo, jak moc pro ně má hudba znamenala. A když jsem konečně cestoval po Africe, viděl jsem, že pro život zase tolik peněz nepotřebuješ. Takže moje rozhodnutí bylo nakonec snadné.
V roce 2016 jsi projel Etiopii, Ugandu, Jihoafrickou republiku, Ghanu, Japonsko, Hongkong a Čínu a zúčastnil se premiér ve Vídni, Vídni, Basileji, Berlíně, Trossingenu, Antverpách, Bremerhavenu a Tokiu. Jaké tvé skladby měly premiéru a se kterými soubory jsi spolupracoval?
No, poprvé jsem potkal africkou hudbu, když mi bylo 18, a byla to láska na první pohled. Ale teprve v roce 2016 jsem podnikl svou první větší cestu po Africe – Etiopie, Uganda, Jihoafrická republika a Ghana. Bylo fascinující vidět, že lidé byli přesně takoví, jaké jsem je očekával z poslechu jejich hudby: otevření, přátelští, zábavní, štědří, optimističtí, smyslní a srdeční. Cítil jsem se jako doma.
A ano, od roku 2015 jsem hodně cestoval s premiérami svých skladeb. S fantastickými hudebníky jsem se setkal v Antverpách (the Flanders recorder quartet), ve Vídni (iFlautisti), na Tchaj-wanu (Meng-Heng Chen a Yung-Tai Liu), v Berlíně (Simon Borutzki a jeho Berlin Recorder Orchestra), v Bremerhavenu (Iris Höfling, Anna Rheingans und Hsin Lee), v Paříži (Claudia Leibovitz a Lisbeth Schlumberger), v Böblingenu (The Hanke Brothers), v Amsterdamu (Seldom Sene), v Trossingenu (Ensemble Flautissimo), v Oldenburgu (Ensemble Tastissimo). Velmi výjimečné byly určitě mé cesty do Bombaje/Indie na premiéru Inside Kampala a na tři premiéry v Tokiu 2016 a 2019. Japonsko je moje druhá velká láska kromě subsaharské Afriky. Pokud bych chtěl nějakou dobu žít na jiném místě na této Zemi, bylo by to Japonsko. Prostě Japonce obdivuji. Říkám jim „aristokracie světa“.
BUDOUCNOST
Vyhlásil jsi velmi zajímavou soutěž s hudebními videi, o čem je a mohou se lidé z České republiky také zapojit?
No, před devíti lety jsem koukal na film Yellow Submarine od Beatles a uvědomil jsem si, že mě hudební videa fascinují. A letos jsem konečně našel odvahu tuto soutěž vyhlásit. Ano, všichni se mohou zúčastnit, bez věkového omezení, lidé ze všech národů a kontinentů jsou vyzváni, aby vytvořili kreativní video mé skladby pro trio, kvartet nebo kvintet. Myslím, že hudební videa se stala zlatým standardem zveřejňování hudby, a to i v klasické hudbě, ale ne každý si dosud uvědomil potenciál a zvláštní zákony tohoto žánru. Své první hudební video jsem začal produkovat před dvěma lety, Hivyo ndivyo s i Flautisti (https://www.youtube.com/watch?v=gNdU-uM4t_k) a až dosud má více než 4432 kliknutí. Představte si koncert publika s 4432 diváky! Je to fascinující žánr. Uzávěrka přihlášek do soutěže je 1. září 2020. První cena je 2000 eur + nová skladba pro vítězný soubor, druhá cena je 1250 eur, třetí cena 750 eur. Místa 4 až 12 obdrží dvě edice not a CD. V porotě bude zobcová flétnistka Ebba-Maria Künning-Zeijl, filmařka Claire Walka a já. Více informací zde. Jsem velmi nadšený – už jsem dostal čtyři příspěvky z Nizozemska a Austrálie!
Jaké jsou tvé plány do budoucna?
Oh, co mám říct – mám tolik plánů! Musím dokončit 15 hudebních videí z koncertních premiér. Právě jsem napsal 24 smyčkových kompozic pro zobcovou flétnu a looper. Bylo to podobně naléhavé jako při psaní duetů – prostě jsem nemohl přestat skládat! Dostal jsem zakázky od the Scottish recorder orchestra, mládežnického orchestru ze Sydney/Austrálie, dua marimba & klarinet z New Yorku, ukrajinského kytarového dua a od harfového hráče z jižního Německa. Chci psát African Etudes pro Marimbu sólo a pro klavír sólo. A chci dokončit svou první Africkou suitu pro housle a klavír. Vzpomeňte, na housle jsem se učil hrát sedm let, ten nástroj miluji. Mým hlavním cílem bylo vždy napsat africký klavírní koncert a africký balet. Uvidíme, jestli to někdo bude chtít provést! A doufejme, že i Flautisti zahrají premiéru mých afrických Vánoc letos v prosinci, což bude moje Africká suita no. 28.
Rozhovor připravila Jitka Konečná
Videotéka https://fletnickovi.cz/videoteka-sorena-siega/
Webotéka https://fletnickovi.cz/weboteka-sorena-siega/
Bonusy https://fletnickovi.cz/bonusy-sorene-siega/