Novinky

NA JEDEN ZVUK, PO KTERÉM TOUŽÍM, JENOM NAŠPULÍŠ PUSU, PAK TO OPAKUJEŠ TŘI MĚSÍCE A TEN ZVUK PŘIJDE – rozhovor s Janem Melicharem, hostem měsíce října.

Jan Melichar – beatboxer, mj. učinkující v jedné skladbě na CD Flétničkových „Kdo to tady bručí“

Jaké jsi měl hudební dětství?
Po otci jsem podědil zálibu v minimalismu a v alternativní hudbě. Byl zakladatel undergroundové skupiny Žabí hlen, což byla v 70. letech jedna ze zakázaných bytovýh kapel. Pod názvem Žabí hlen si můžeš představit cokoliv – každý hrál na všechno bez ohledu na to, jestli hrát uměl. Od kytar přes jiné nástroje až po plechovky od okurek nebo talíře v hrnci. Nikdy jsem to naživo pochopitelně neviděl, ale díky tomu, že asi po 30 letech vydali zpětně CD – takový průlet jejich tvorbou, si i dnes mohu čas od času pustit hity jako Měsíc nebo Vivat Remek (smích). Ale to je spíše spojené s tím, jakou hudbu mám rád dneska, protože jsem ani nebyl na světě. Když zabrouzdám do dětství, tak asi jako každý si vybavím, co jsem vytahoval rodičům z poličky. V tomto ohledu jsem měl docela šťastnou ruku, protože si pamatuji kazety a desky typu Pink Floyd, Nick Cave, Lou Reed, Woodstock, David Bowie… všechny ty desky mám dnes doma a pomalu se jimi proposlouchávám a zpětně mi dochází co za klenoty jsem to měl tenkrát v rukách.

V náctiletém věku pokládám za důležitý milník, když se synové naší známé zbavovali nějakých CD a já, který tehdy poslouchal snad nějakého Eminema nebo bůh ví co, najednou držel v ruce Morcheebu, Portishead, soundtrack k seriálu Městečko Twin Peaks a filmu Ghost Dog, což je jeden z nejlepších filmů, dále The Herbalizer a Amon Tobin. Prostě tahle šestka mi otevřela dveře do světa hudby, jak ji znám dnes. Každý z těch 6-ti CD je úplně z jiného soudku a dohromady toho představují hrozně moc. Nehledě na to, že jsem se díky nim posléze i poprvé seznámil s Davidem Lynchem a Jimem Jarmuschem.

Hrál jsi na nějaký hudební nástroj?
Na žádný hudební nástroj jsem bohužel nikdy nehrál. Jen asi ve třetí třídě jsem hrál chvíli na zobcovou flétnu na třítýdenním ozdravném pobytu v Krkonoších co by astmatik. Moje maximum tehdy byla píseň Vyletěla holubička ze skály (smích). A pak ještě jeden rok na střední škole jsme měli povinný klavír, ale na to jsem tehdy dost kašlal. Je zajímavé, že jak jsem nikdy na nic nehrál a hrát neuměl, tak dnes mám velikou touhu hrát skoro na cokoliv, což by mohla být zrovna otcova zásluha. Kytara, piáno, synťáky, brumle, vajíčka, xylofon nebo zkrátka něco, s čím se dá chrastit nebo do čeho se dá mlátit. Nedavno jsem si pořídil dokonce i krásné staré harmonium. Takže se učím postupně na to, co zrovna pracovně potřebuji. Pamatuji, když jsem poprvé v kapele Left Handed držel na synťáku dlouze tón C a Milan Mikšíček, se kterým jsem tehdy hrál, mi radil, kdy mám přehmátnout na E, aby to ladilo s kytarou. Vím, že to zní velmi banálně, ale já tehdy cítil, jak pro sebe otevírám brány do úplně nového světa. (smích). Když se přišel minulý rok podívat na můj koncert do Vily Štvanice, pamatuji si, že jsme později stáli venku v nějakém hloučku, on k nám přišel a užasle povídal: „Přátelé, já stál pod tím podiem a viděl jsem na vlastní oči tohodle člověka zahrát celou melodii!“ Čímž chci říct, že se to tak nějak posouvá, i když o poznání pomaleji, bez té hudební průpravy v dětství. No a potom samozřejmě beatbox, to je nástroj sám o sobě, na který vědomě hraju víc než půl života.

Jak jsi se vlastně dostal k beatboxu?
K beatboxu jsem se dostal ve dvanácti letech, coby posluchač hip-hopu. Tehdy jsem na nějakém CD narazil na chlapíka jménem Rahzel, který beatbox proslavil asi jako nikdo před ním. Neuvěřitelné zvuky, originalita a přesnost. Do toho napodoboval i spoustu písniček, které jsem tehdy poslouchal, tak jsem začal napodobovat já jeho. Jen jsem to neuměl tak, jako on. Vzpomínám si, že mi pořád spolužáci říkali ať jsem ticho. To se asi opravdu nedá vydržet, když beatboxer začíná.

Využíval jsi pro učení nějaké tutoriály anebo to šlo takříkajíc „samo“?
Samo. Jako je to se vším, tak i beatbox se neustálým opakováním zlepšuje. Provozoval jsem to denně, pořád. Z tohoto pohledu je beatbox jednoduchý hudební nástroj. Nemusíš nikam nic zapojovat, nic s sebou vláčet, můžeš to dělat prakticky při jakékoliv činnosti při které máš volnou pusu. No a postupem času jsem i já najednou poznal, že to začíná znít dobře, i když otázka je, co je to dobře.

Zúčastnil jsi se v té době nějakých soutěží?
Když mi bylo zhruba 15 let, chodívali jsme s kamarádem na různé soutěže, tzv. battly, ve kterých jsme většinou pěkně pohořeli, ale bylo to super. Adrenalin. Battly většinou vyhrával a později pořádal Jaro Cossiga, právem označovaný za otce českého beatboxu. A když je nevyhrával on, tak to byl někdo jiný z party okolo Beatburger bandu, kteří se dokonce kdysi umístili na světovém šampionátu na prvním místě v katergorii skupin. Potom se beatbox v Čechách na nějaký čas odmlčel a pamatuji si, že v jednu chvíli neprobíhaly takřka žádné battly a když už, tak v rapu. Nicméně v posledních letech rostou beatboxeři jako houby po dešti, a to doslova.

Literaptura na festivalu Pohoda.

Čím myslíš, že to je?
Díky internetu se všechno zrychlilo, kluci i holky napříč světem vytvořili velkou a silnou komunitu, vzájemně se podporují a učí se od sebe. Sám jsem spousty hodin s otevřenou pusou proseděl na youtube. Je to veliký zážitek vidět, co se dnes dá všechno zahrát na pusu. Po nějakém čase si tedy člověk všimne, že čím více se snaží jeden napodobovat druhého, tak tím více se jednotlivé rutiny opakují a chybí tam hudební přesah a originalita. To je určitě spojené s tím, že každý beatboxer se inspiruje hudbou, kterou rád poslouchá a víme, co poslouchá dnešní mládež. Zároveň beatbox byl vždy úzce spojen s hip-hopem, který se také změnil způsobem, že už ani pravý hip-hop nepřipomíná. Nemyslím to ale nijak zle, jsem jen konzerva. (smích) Nic to nemění na tom, že nad těmi zvuky zůstává rozum stát. Nehledě na to, že to jsou často opravdu mladí kluci. Například mistrovi české republiky 2018 bylo tehdy snad 17 let, pokud se nepletu.

MČR 2018 v beatboxu jsi se účastnil také a získal 1. místo v kategorii loopstation s právem reprezentovat na MS 2020 v Berlíně. Co je to loopstation a jak to celé probíhalo?
Beatboxové battly bývají často rozděleny do více kategorií. Klasické battly 1 vs 1, kdy proti sobě stojí dva beatboxeři a každý musí za určitý čas předvést to nejlepší. Jeden z nich pak postupuje do dalšího kola, přičemž o tom, kdo to bude, rozhoduje porota anebo diváci. Dále potom existují kategorie dvojic (2 vs 2), kategorie skupin a právě loopstation. Zde jsou pravidla stejná, jen kromě mikrofonu smí beatboxer ještě používat looper a na vystoupení má více času. Konrétně se jedná o looper Boss RC 505, což je asi ta nejlepší mašinka, kterou současný trh nabízí. Vřele doporučuji všem muzikantům, které smyčkování zvuků zajímá.

Rozhodl jsem se zúčastnit proto, že loopstation používám při své hudební tvorbě již několik let, ačkoliv ne tím způsobem, jak se to dělá při soutěžích. Běžně ho používám v kombinaci s elektronikou a ženskými hlasy. Faktem je, že loopstation mezi českými beatboxery zatím nemá příliš vybudouvanou tradici, takže účast a tím i konkurence tedy nebyla vysoká. Ale stále to pro mě byla výzva a možnost překročit hranice. A to doslova. Ještě den před soutěží jsem neměl připravenou žádnou skladbu a jednu z nich jsem poté na místě ve stresu zapomněl, tak jsem musel improvizovat. Bylo to tedy vydřené 1. místo, ačkoliv to tak na první pohled nemuselo vypadat.

Co se týče mistrovství světa, tak bylo odloženo na neurčito, tuším že nejen kvůli covidu. To mi alespoň ulehčilo rozhodování, jestli tam mám vůbec jezdit (smích). Protože vím, co ti kluci napříč světem s tou mašinkou vyvádí. To je někdy opravdu k nevíře. Kdyby někdo z čtenářů nevěděl co s časem, doporučuji zadat do Youtube „Loopstation battle“ a o zábavu bude postaráno.

Wikipedie říká, že beatbox je způsob vytváření zvuků, které imitují perkuse, a to pouze ústy, tedy bez použití hudebních nástrojů. A že se provádí pomocí cíleného ovládání jazyka, tváří, krčních svalů a kontroly dechu a lze tímto způsobem napodobit rytmus a zvuk různých nástrojů. Můžeš to více přiblížit?
Nevím přesně, jak tento popis více přiblížit. (smích) Dětem, když dělám beatboxové workshopy, říkám, že každý jsme beatboxer. Bez ohledu na to kdo co dělá, jestli je to muzikant nebo kominík. Vždyť tělo je nejstarší hudební nástroj co máme. Každý jsme individualita a to platí i pro naše zvuky. Už se mi mnohdy stalo, že si 6-letá holčička vzala do ruky mikrofon a na první dobrou předvedla překvapivě silnej kopák. (smích)Nebo ty děti mnohdy udělají nějaký zvuk technikou, kterou sám nechápu a žádám je, aby mi to ukázaly ještě jednou. Všichni beatboxujeme, jen o tom třeba nevíme. Před chvíli jsem během zamyšlením nad otázkou jemně mlasknul. No vidíš? To už by mohla být hajtka.

Mohl bys tedy více přiblížit tu techniku?
Je to velice obsáhlé a těžko popsatelné pro čtenáře bez názorných ukázek. Používáš rty, jazyk, zuby, koutky úst, krk, nos, hlas. Dech je velice důležitý. U některých zvuků se unavíš, jako když běžíš do schodů, u některých zvuků mám podobné pocity jako když jsi pod vodou a jenom pomalu upouštíš vzduch. Je také velký rozdíl mezi dýcháním nosem nebo pusou, protože během toho, co děláš zvuky pusou, se můžeš nadechovat a vydechovat nosem podobně jako při hře na didgeridoo. Postupem času i díky tomu zjistíš, že pro nějaké zvuky používáš jen spodní část dýchacího ústrojí – pusu a pro nějaký jen horní část – nos a v tu chvíli je ta druhá část volná a může dělat jiné zvuky. A někdy i více zvuků dohromady. Kdyby ses zeptal někoho z generace dnešních mladých beatboxerů, tak by mě určitě doplnil, protože jak jsem říkal – beatbox se společně s dobou neuvěřitelně posunul, technika se neskutečně propracovala do detailů. Každý zvuk má svoje jméno a když nemá, zítra už ho mít bude. Jeden konkrétní zvuk po kterém toužím už asi rok a stále ho nemohu dostat do pusy spočívá v tom, že specifickým způsobem našpulíš pusu a malou škvírou mezi rty koutkem pusy vdechuješ či vydechuješ vzduch. Zní to tak nevinně, že? A přitom je to jeden z nejsilnějších zvuků, který při dobrém ozvučení otřásá i vnitřnostma (smích).

S Yellow Sisters.

Skoro hned po škole (Střední Pedagogická Školu v Berouně obor Pedagogické Lyceum), jsi se stal na čtyři roky doprovodným Beatboxerem 40-členného pěveckého sboru Canticorum Pilsen, co jste zpívali a jaká byla tvá úloha?
Obecně se pro mě hodně změnilo, když jsem beatbox začal využívat nejen pro sebe, ale jako doprovod sboru. Spolužák ze školy mi říkal, že zná někoho v nějakém sboru, a že hledají beatboxera, jestli nechci přijít na zkoušku. Tak jsem se jim ozval, hned na první zkoušce jsme se domluvili a nakonec jsem tam opravdu vydržel asi 4 roky. Z pohledu beatboxera je to skvělá zkušenost. Stojí na tobě rytmicky 40ti člený sbor. Ty seš jejich metronom a nesmíš se nechat tím sborem semlít, což je samozřejmě největší nářez. Ukaž mi sbor, který nezrychluje. (smích)

Co já vím, tak minimálně v Česku, byl tento sbor jediný, který využíval koncept zpěvu s beatboxem takovýmhle způsobem. Svým způsobem jedinečný. Vzpomínám na to období rád. Odehráli jsme spoustu koncertů na místech, kde bych si běžně s jinými projekty nezahrál a poznal jsem skvělé lidi. Naproti tomu jsem míval v minulosti trochu problém s autoritami, což je v rozporu s nepsaným pravidlem, že ve sboru má vždy pravdu sbormistr. Repertoár, spojený s beatboxem, byl vesměs výběr hitů 80. a 90. let, což jsem občas jako posluchač alternativní hudby hůře snášel, stejně jako třeba výběr kostýmů. Rozhodně bych ale účinkování ve sboru či v a capelle každému mladému beatboxerovi doporučil.

Kdy nastala v tvém beatboxování po učinkování ve sboru nějaká další změna?
Za změnu bych považoval založení tria Lefthanded s Terezou Janouškovou a Milanem Mikšíčkem. Všichni jsme byli leváci, tak byl název dán (smích). Sbor byl pro mě milníkem kvůli řemeslu jako takovému a Lefthanded kvůli obohacení ducha, protože ve sboru jsem sloužil jako beatboxer písničkám, které se mi vždy nemusely líbit, ale v kapele jsem najednou písničky pomáhal vymýšlet. Také jsem sám sebe přestal brát jako beatboxera, ale více jako hudebníka. Začal jsem hrát na klávesy jako doprovod a používat looper, což vlastně dělám dodnes. Hráli jsme asi pět svých písniček a asi třicet coverů. Nakonec nám to vydrželo asi jen dva roky, ale vnímám to jako důležitou zkušenost v oblasti mojí tvorby.

Z mé zkušenosti s tvým beatboxováním na mě velmi zapůsobilo, jak velmi precizně dokážeš udržet rytmus, to jsi vycvičil?
Nikdy jsem nepotřeboval rytmickou přesnost cvičit, to tam vždy bylo a zdá se, že samo od sebe. Na druhou stranu jak to mohu vědět, když to dělám už 18 let, že? Nicméně, kdybych musel vybrat nějakou svojí přednost, co se týče beatboxu, tak by to asi byla preciznost pro rytmus mnohem více než nějaké extravagantní a originální zvuky. Zamiloval jsem se do jazzových prvků a lichých rytmů a moc rád je používám v autorské tvorbě. Baví mě přemýšlet, jak rytmus dát dohromady a posléze jakou melodii k jakému rytmu zahrát či zazpívat a jestli by náhodou ta melodie nemohla mít rytmus jiný, ale zároveň to pořád dávalo smysl. (smích) A protože neumím noty a skladbu jsem nestudoval, nic si nezapisuji, jen to držím v hlavě. Někdy si nějaký nápad nahraju do telefonu, po měsících ho objevím, nevím co to je a musím si to zase spočítat. (smích) Tereza Janoušková této mé úchylce říká „lichárny melichárny“.

Fakt, že hudba je matematika a nic jiného, mě fascinuje. Poprvé jsem se vlastně vědomě s nějakou „lichárnou“ setkal v Left handed, kde mi Milan zahrál nějaký rytmus na devět osmin a nutil mě do toho vymyslet nějaký beat. Později jsem se také seznámil s Aidou Mujačič ze skupiny Korjen, díky níž jsem slyšel spoustu krásných bosenských písní, a hlavně se seznámil s jejich specifickými rytmickými postupy. Korjen, to je mimochodem skvělá kapela, která v poslední době konečně snad začíná prorážet. Bubeník, kytarista a basák a k tomu tři zpěvačky. Slovenka s arménskými kořeny, Bosenka a Polka, tři divoženky, které všechny spojuje čeština a každá přináší tradiční písně své země. S klukama to pak převlékají do těžko zařaditelnýho world music-jazz-experimentálního kabátu. Nedávno vydali skvělou desku a umístili se na předních místech ve world music žebříčcích napříč světem. Měl jsem radost, že po letech přátelství jsem mohl být na křtu přítomen i na podiu, protože už jsme s holkama dlouho mluvili o nějaké spolupráci. Opět to nakonec jako tradičně byla improvizace, domluvená vesměs den předem, ne-li na místě. Ale tak je to stejně vždycky nejlepší.

V roce 2015 jsi byl spoluorganizátor divadelního představení „Weglowa Odyseja“ v rámci projektu „Wroclaw-Evropské hlavní město kultury 2016“, kde jsi byl lektor 6-ti členného improvizovaného sboru, napodobujícího zvuky uhelných dolů?
Je to přesně tak, jak to zní. Kamarádka Ewa, mimo jiné zrovna jedna ze zpěvaček Korjenu, připravovala ve Wroclavi divadelní představení o uhelných dolech. Celému představení předcházel rozsáhlý výzkum, během kterého jiný kamarád, Jacek Sczepanek, cestoval po hornických oblastech v Polsku a v Německu a dělal rozhovory s bývalými horníky, vesměs už starými pány. No a aby je trochu uvolnil, tak ho napadlo, že se jich zeptá, jak to v tom dole znělo. K jeho překvapení z toho nakonec vznikly stovky nahrávek starých horníků, kteří při dojemných vzpomínkách na léta v dolech, vydávali množství zvuků. A tady vznikla myšlenka hornického sboru, ačkoliv představení mělo být původně němé, jen s hornickou kapelou.

Před prohlídkou uhelného dolu.

Celé se to odehrávalo na řece na staré nákladní lodi, účinkovali tam mimové, tančily děti v tradičních krojích, hrála tam tradiční hornická kapela a do toho parta šesti nadšenců skřehotala do mikrofonů. Když mi Jacek zavolal, popsal mi o co jde, co je jeho záměr a zeptal se mě, jestli bych s ním chtěl příští rok strávit pár týdnů ve zkušebně a vést workshopy s lidma, které budeme učit napodobovat zvuky uhelných dolů, okamžitě jsem souhlasil. Lidé, kteří se nám do sboru přihlásili, podle inzerátu více méně očekávali, že se budou učit beatbox, protože jinak bychom je asi těžko nalákali. (smích) Každé sezení jsem tedy prokládal nějakými beatboxovými lekcemi, aby to bylo fér. A aby nám nezkolabovali. (smích) Samotné hodiny ve zkušebnách byly to nejtěžší a nejzajímavější, co jsem kdy zatím v oboru beatboxu zažil. Napodobit v šesti lidech odpadávající kamení, bublající vodu, do toho foukající vítr a to celé za zvuků uhelného kombajnu, prorážejícího si cestu šachtou (smích), tomu říkám výzva.
Bez nadsázky můžu říct, že se člověk musí dostat na jinou úroveň vnímání. V tu chvíli není důležité být člověkem, ale být tím kamením, tím větrem. I čas v tu chvíli dostává jiný rozměr. Jeden z nás byl vrtačka do kamene, jiný vrtačka do uhlí, přičemž každá má samozřejmě jiný zvuk. A co teprve jedoucí vagony, které se skřípěním brzd zastaví, pomocí pásového přepravníku je do nic nasypáno uhlí, vagony se pomalu rozjíždí a pokračují v jízdě. Anebo hornický výtah, přepravující horníky do práce.

A jakým projektům se věnuješ nyní?
Momentálně se nejvíce věnuji projektu Moss Alba s Antonií Nyass. Zatím se držíme tak trochu v utajení, nicméně konečně po několika měsících dokončujeme video, díky kterému bychom rádi hráli víc než doposud a dostali se více do povědomí. Má role je zde rytmická a elektronická, Antonie zpívá své autorské texty a někdy hraje na piano či kytaru. Ačkoliv vnímám, že je přede mnou snad stále více věcí, které bych chtěl zlepšovat, myslím si, že je to hudba co má duši, po textové i hudební stránce, a že je to z ní cítit. Jednoduchá, těžká, smutná, krásná. Smutně-krásná, jak rád říkám.

Moss Alba s Antonií Nyass.

Již asi pátým rokem jsem stálým hostem a capella skupiny Yellow Sisters. Takže jsem vlastně účinkování v a capelle po mém odchodu ze sboru neopustil, jen jsem vyměnil 40-ti hlavou saň za 4-hlavou. (smích) Přináší to pro mě zase jiný způsob práce, neboť holky fungují na scéně už přes 15 let a mají svoje zkušenosti. Stihl jsem s nimi natočit jednu dětskou desku a věřím, že během příštího roku stihneme konečně i tu dospělou.

Dalším mým projektem je trio Oldřich Neonový. Je to takový neotřelý pohled na starý jazzový a swingový vypalovačky ve velmi minimalistickém podání. Zpívá Veronika Bratrychová, na kytaru hraje a hlavou uznale pokyvuje Milan Mikšíček. Zde nacházím spoustu prostoru pro improvizaci, což je dáno i tím, že tomu nevěnujeme příliš mnoho času. Ale když už nějaký věnujeme, tak to šlape.

No a mám také jeden takový malý sólový, žánrově nezařaditelný, šuplíkový projekt, který vyndavám a oprašuji tak 1x-2x do roka. V roce 2019 jsem vystupoval na festivalu Cool v plotě pod jménem Pigeon Tales. Ani nevím proč, asi jsem jen jsem chtěl, aby se něco stalo. Týden před festivalem jsem nevylezl ze studia a od té doby to dál spí.

Učinkuješ v jedné skladbě na CD Flétničkových „Kdo to tady bručí“, na kterou jsi se velmi pečlivě a detailně připravil. Jak jsi si celý projekt a nahrávání užíval?
Užíval jsem si to, bylo to pro mě něco nového. Ačkoliv se jednalo o nahrání jedné krátké skladby do dětské pohádky, přípravy byly opravdu detailní. Trénoval jsem s looperem, kam jsem si jednotlivé pokusy nahrával. Můj beatboxový part začínal asi až po necelé minutě a looper nelze přetáčet, takže jsem byl nucen skladbu poslouchat pokaždé od samého začátku. I teď, když si jen přečtu název písničky, tak se mi skladba vrací do hlavy a neodchází. A kdo je rychlejší než naše autíčko? Jedině pan Krček, když za tebou zavírá dveře poté, co se ho jdeš na něco zeptat během nahrávání (smích).