Mojmír Poláček, absolvent brněnské konzervatoře na příčnou flétnu a oboru Teorie a provozovací praxe staré hudby na Masarykově univerzitě v Brně s více než třicetiletou hudební a pedagogickou praxí. V současnosti vyučuje hudbu na Gymnáziu s uměleckou profilací Pavla Křížkovského a stejnojmenné Základní umělecké škole v Brně – Komíně. Je zakladatelem společenství Collegium pro arte antiqua.
Jak ses dostal k hudbě a zobcové flétně?
S hudbou jsem jako dítě vyrůstal zásluhou své babičky – prvorepublikové učitelky, která měla zásobu písniček a čas i chuť nám je předávat a hlavně je pravidelně zpívat. Trávili jsme s ní relativně hodně času a tak byl tento vklad z dnešního pohledu zásadní. Rodiče mne přihlásili na kytaru až ve 12 letech, ale pan učitel byl flétnista, takže mne brzy přesvědčil pro příčnou flétnu. Když se v 15 rozhodovalo o mém dalším směřování, zazněla poprvé konzervatoř – prakticky po 1 roce hry na tento nástroj (!). U zkoušek jsem po zásluze neuspěl, ale přes prázdniny se nečekaně uvolnilo místo a já byl nakonec s touto jednoroční zkušeností a prakticky bez jakékoliv jiné hudební průpravy paradoxně přijat.
Přesto, že mne hudba velmi zajímala a těšil jsem se, co se naučím, neměl jsem štěstí na učitele – byli to zpravidla hráči filharmonie nebo divadla, kteří si přivydělávali ke svým hubeným platům a s touto motivací jsem se mnoho nenaučil. Zvrat nastal po dvou letech s nástupem paní Boženy Růžičkové, která měla velké ambice skutečně něco naučit (a velmi úspěšně učí dodnes ve svých 75 letech). Za čtvrt roku jsem měl podmínečné vyloučení a nyní nastala skutečná práce, chtěl-li jsem se udržet. Trvala přesně 2 roky, po odchodu paní Růžičkové na mateřskou se studium opět vrátilo do původních kolejí. Nicméně její působení bylo jako živá voda. Vyhledával jsem příležitosti ke komornímu hraní, spíše navzdory škole se zajímal o dějiny hudby a muzikologii. S touto dosavadní zkušeností jsem chtěl s praktickou hudbou skončit, po absolutoriu jsem se neúspěšně pokoušel o hudební vědu a skončil tak na dva roky ve vojenské kapele. Tady bylo extrémně volného času ke studiu, čtení i cvičení, opatřil jsem si mj. zobcovou flétnu a naučil se na ní jako samouk hrát.
Patříš ke generaci muzikantů, kteří byli zásadně ovlivněni setkáním s Jiřím Stivínem a dalšími osobnostmi z okruhu hnutí pro starou hudbu. Čím tě inspirovali a kam tě jejich vliv nasměroval v hudebním vývoji?
Česká hudební společnost pořádala v 80. létech minulého století pravidelné letní kurzy v Bechyni, kam jsem se přihlásil na týden k Jirkovi Stivínovi. Setkání s ním byla rána z čistého nebe. Jeho spontánní muzikalita, nedogmatické, neakademické pojetí interpretace, zobcová flétna, neortodoxní vztah ke staré muzice, noční poslechy nahrávek zpoza opony, volně přístupný veliký archiv not a partnerský, živý přístup způsobil doslova převrat v mém dalším směřování. Ihned jsem si koupil cembalo a další flétny (vše jedině v NDR kvalitě), oslovil svoje kolegy ve škole a založil první soubor orientovaný na starou muziku.
Dalším pro mne významným mezníkem bylo navštívení letních kurzů Společnosti pro starou hudbu v Kroměříži, myslím v roce 1987 (o dva roky později přestěhovaných do Valtic). Tam se tehdy shromáždil hudební „disent“ lidí, kteří tu navzdory režimu pěstovali duchovní hudbu, o jejíž existenci jsem ze své dosavadní hudební vzdělávací éry neměl ani ponětí, a která tehdy oficiálně vůbec neexistovala. Určující bylo setkání s Miroslavem Venhodou, Pavlem Klikarem a lidmi ze souboru Musica antiqua Praha, manželi Freemanovými a dalšími aktivními hudebníky, kteří byli ukryti v této tehdy šedé zóně.
Patříš také k prvním absolventům Akademie staré hudby v Brně. Můžeš zavzpomínat na celkovou úroveň výuky a atmosféru na akademii?
Už na počátku devadesátých let se kolem brněnské muzikologie začali čile pohybovat mladí interpreti ze „západu“, kteří tušili možnost uplatnění na zcela novém trhu jako hráči i pedagogové. Byli schopni nabídnout svoje do té doby pro nás nevídané interpretační zkušenosti, nástroje, notové materiály a nějaké znalosti v oboru poučené interpretace, které zde byly tehdy zcela na nule. Ústav hudební vědy Masarykovy univerzity hleděl jejich působení nějak institucionalizovat (Janáčkova akademie tehdy byla ještě hluboko v zajetí romantického akademismu), proto vznikla trochu divoká podoba Akademie staré hudby jako bakalářského studia, kterou tehdy vedl německý flétnista Andreas Kröper. Jinak tu vyučoval kdo zrovna z jeho přátel měl čas. Studenti se rekrutovali z konzervatoristů jako já a nebo jen ze zapálených laiků. Podoba i obsah studia se vyvíjely za pochodu, když jsme za tři roky doklopýtali ke státnicím a posléze diplomu, nebylo mi úplně jasné, jestli jsem se více naučil nebo naopak ztratil z původního starohudebního entusiasmu.
V r.1988 jsi stál u zrodu společenství Collegium pro arte antiqua. Co vedlo k jeho založení a jaká byla náplň jeho činnosti?
Myslím, že podstatný byl nevídaný zápal šířený výraznými osobnostmi kolem letních kurzů v Kroměříži a potom ve Valticích. Jakékoliv zájmové shromažďování lidí nebylo na sklonku totality možné a tak jsme první téměř dva roky – dnes zcela paradoxně – existovali prostřednictvím a za podpory další disentní skupiny mých přátel z Aviatik klubu Svazarmu (parta kolem právě rodícího se létání horkovzdušnými balony). Teprve na jaře 1990 pak přišla oficiální registrace. Do vínku jsme Collegiu vetkli snahu o studium a interpretaci staré hudby. Mezi členy byli kolegové z hudebek ochotní věnovat se živé staré hudbě nebo studenti obživlé brněnské muzikologie stavící v prvé řadě na přívětivé a doslova renesanční osobnosti Miloše Štědroně. A pak přibývali také první vyspělí žáci, které jsem si v prvním desetiletí svého pedagogického snažení vychoval.
Collegium je činné do dnes, jaké jsou jeho současné aktivity?
Prvotní důraz na studijní interpretační úsilí se postupem doby rozšířil o pedagogické snažení ve sféře individuální nástrojové a ansámblovéu výuky. Stále významnější složkou společného úsilí bylo také hledání uplatnění v prostředí památkových objektů, které vyústilo v založení a organizování letních dílen a festivalů cílících především na mladé lidi. A posléze samozřejmě čilá spolupráce se světem waldorfských škol.
Samostatnou kapitolou collegiálního snažení v posledních deseti letech je směřování na hudební „vzdělávání“ rodin s dětmi. Občasná víkendová setkání završí každé prázdniny společné týdenní hudební setkání, pro které jsme našli ideální místo na biodynamickém statku Fořt v podkrkonoší. Spojuje možnost využití zámeckých prostor pro muziku dětí i dospělých, zároveň krásný přírodní areál starého parku a související zemědělské usedlosti, které nabízejí dětem i dospělým vyžití mimo hlavní program. Až docela nedávno jsem zjistil, že jsme intuitivně vytvořili podobný programový rámec, jako kdysi fungoval na letních setkáních rodin s Pavlem Jurkovičem v devadesátých letech v Pelhřimově. Ráno se všichni věnujeme zpěvu, hře na nástroje a tanci s nejmenšími. Ti si pak venku hrají a starší děti a dospělí mají čas pracovat v „orchestru“. A nakonec se vytvoří menší specializované partičky na consortní hru, sborový zpěv nebo jednoduchou historickou taneční muziku. Odpoledne si rodiče vzájemně chystají rozmanité rukodělné dílny, kde mohou s dětmi zvládnout základy nějakého zajímavého řemesla – např. výrobu papíru, měditepectví, výrobu lodiček k plavbě na blízkém potoce, odlévání medailí nebo přívěsků, knihvazačství, tisku na papír i textilie nebo třeba tkaní. Večer, když už většina dítek spí, se ti, kteří přežijí celodenní program scházejí ke společnému zpěvu nebo muzice.
A pro ty, kteří toho ještě nemají dost vznikl před několika lety Vokálně-instrumentální waldorfský ansámbl (WIVA)– tedy volné sdružení hudbymilovných rodičů, kteří mají ještě elán se v dospělém věku vzdělávat a hudebně vyvíjet. Základní dovednosti ve zpěvu a instrumentální hře společně trénujeme na nejjednodušším renesančním repertoáru a kánonech. Každý rok se snažíme v létě společným pižlikáním zaujmout nějakého kastelána a potažmo návštěvníky jeho památky. Dlužno dodat, že obvykle klopotné snažení rodičů často s přezíravým úsměvem sledují jejich vlastní děti, které po mnohých letech v hudebce a souborech poznávají elementární repertoár svého raného dětství.
S tím souvisí třicetileté archivní, editorské a vydavatelské úsilí Collegia, které zásobuje všechny aktivity notovým materiálem pro rozmanitá obsazení a v obtížnosti od elementárních písniček pro předškoláky až po třeba mešní hudbu k vánocům a nebo pro letní slavnosti. Každý rok přibude několik opusů a tak skříně přirozeně už praskají ve švech. Většina collegiálního repertoáru je ale k dispozici na webu sdružení buď ke stažení a nebo ev. zakoupení.
Významným obdobím ve tvé hudební kariéře byla spolupráce se zpěvákem a muzikologem Michaelem Pospíšilem. Co vše obnášela?
Od roku 1992 jsem s mladými lidmi kolem Collegia pro arte antiqua pravidelně jezdil hrát do Jindřichova Hradce. Odtud se datuje zájem o tamního rodáka Adama Michnu z Otradovic a s ním o celou plejádu tehdy téměř neznámých dalších autorů raného baroka, zprostředkovaných naprosto neopakovatelným muzikantem Michalem Pospíšilem. Nejprve se nám jej podařilo získat jako lektora, ale nakonec se z příležitostného setkávání stala pravidelná a velmi plodná spolupráce na více než deset let. Svoji spartační, muzikologickou a dramaturgickou erudici získal Michal aktivním podílem v Klikarově souboru Musica antiqua Praha, posléze jako žádaný zpěvák hostováním v řadě významných souborů převážně na Západě. Na rozdíl od akademických znalců měl svoje vědomosti postavené nejen na detailní znalosti pramenů, ale především na tehdy ještě víceméně unikátní praktické zkušenosti interpreta. Každé léto jsme pod jeho vedením studovali nějaké větší vokálně – instrumentální dílo. Někdy v roce 1997 se zrodil nápad využít nastudovanou muziku v autentických prostorách zvolna obnovované Jezuitské koleje v Jindřichově Hradci a v dalších zajímavých autentických prostorách. Nakonec jsme uspořádali s podporou města Festival Adama Michny zaměřený k rozeznění jeho díla i skladeb jeho souputníků (běží mimochodem dodnes).
Dalším intenzivním obdobím v tvém životě bylo působení na Broumovsku. Proč právě tam, s jakými plány jsi tam odešel a co se podařilo uskutečnit?
Zkušenosti, získané popsanou mnohaletou organizační prací v jižních Čechách, jsem se v roce 1998 rozhodl rozšířit na Broumovsko, kde jsme zásluhou přátel objevili skutečně neuvěřitelně autenticky dochovaný odkaz kulturního a vzdělanostního působní Benediktinů ve formě rozbitých Dientzenhoferovských kostelů, monumentálního kláštera s knihovnou a archivem a spoustou malých sakrálních staveb v mimořádně zajímavé krajině pískovcových skal. Přenesli jsme sem z Jindřichova Hradce model letního festivalu a nazvali jej Týden pro Broumovské kostely. Hned druhý rok přilákal k našemu překvapení neuvěřitelné množství lidí. Zásluhou dobrovolníků doslova z celého světa se během dvou prázdninových pracovních a inventarizačních pobytů podařilo otevřít veřejnosti a rozeznít muzikou prostory napůl zpustlých kostelů. Obnovili jsme také tradiční májová procesí krajinou s hudbou a zpěvem po poutních stezkách, které dávno ztratily v krajině svůj význam. Podle vyprávění kronikářů a umístění malých sakrálních staveb jsme takto například našli zaniklou trasu tzv. „Vambeřické poutní cesty“, kterou si vybavujeme z vypravování babičky Boženy Němcové. Vedla z Police nad Metují do dnes polského poutního místa Wambierzice. Prošli jsme ji několikrát se zpěvy a zastaveními u četných křížů a světeckých soch.
V roce 2001 jsem se do zamilované krajiny odstěhoval s cílem věnovat se spolu s dalšími aktivisty naplno revitalizaci kulturního odkazu Benediktinů na Broumovsku. O prázdninách jsme v autentických kulisách pořádali hudební nebo taneční dílny, již jmenovaný festival a další dobrovolnická pracovní setkání. Pustili jsme se do docela dobrodružného objevování a dokumentace malých pískovcových sakrálních památek rozesetých v krajině, kterých jsme na území stejnojmenné Chráněné krajinné oblasti nakonec zaevidovali a popsali více než dvě stovky. Díky entusiastickému nasazení desítek dobrovolníků jsme opravili unikátně zachovanou, leč značně zchátralou faru v Heřmánkovicích, která po té téměř deset let sloužila jako zázemí pro naše všemožné podniky v krajině. Bohužel se z ní po čase stalo více břemeno, protože stavební, údržbové a pohostinské práce zcela zaplnily moji kapacitu a na muziku, pro kterou se vše budovalo, nějak nezbýval čas a energie. Tak jsme se zvedli a vrátili se zpět blíže k Brnu.
Tvé hudební působení vlastně směřuje do jednoho bodu, a tím je vzdělávání mladých lidí a dalších hudebních nadšenců, umožňující společné prožitky. Oslovila tě i waldorfská pedagogika, proč?
V roce 1992 přivedla do mé flétnové třídy jedna maminka tehdy pětiletou dceru. Záslužně trávila čas výuky s ní, aby asi po půl roce pozorování nenadále prohlásila, že jsem rozený waldorfský učitel. Netušil jsem, co to zvláštní slovo znamená, nicméně maminka, která tímto způsobem vyhledávala učitele pro svých pět dětí, mi hbitě zprostředkovala kontakty na tehdejší waldorfskou mateřskou školku v Brně. To se ukázalo být jako osudové setkání, mnoho principů této alternativní pedagogiky se skutečně posléze propojovalo s mým pojetím širšího vzdělávání skrze umění. Hudba a tvořivost obecně tu hrála – na rozdíl od běžných škol a školek – naprosto klíčovou úlohu při všech činnostech. Doprovázela pravidelně každodenní výuku i četné výroční slavnosti spojené s koloběhem ročních dob. Umění bylo ve waldorfské pedagogice základním tmelem komunitně chápaného konceptu výchovy a výuky. Imponoval mi celkový pohled na vzdělávání jako výsostně umělecký proces prolínající všemi činnostmi, který zásadním způsobem tvaruje rodící se osobnost dítěte a modeluje u mladého člověka jeho postoje ke světu. V roce 2000 jsem absolvoval první seminář pro učitele, který tu organizoval tehdy ještě ze Švýcarska český emigrant a waldorfský učitel Tomáš Zuzák. Od toho času až do současnosti se datuje moje práce v semináři jako učitele hudby. Daří se tu zúročit dlouhá léta vlastní pedagogické i živé hudební praxe založené na principech orffovského konceptu tvořivosti.
Na lektorské snažení se samozřejmě navěsila i organizační a editoská práce. Spolu s pomocníky z Collegia jsme vybrali vhodnou muziku a programovou náplň pro hlavní sváteční události během roku. V září tak začínáme Michaelskou slavností, následuje u dětí velmi oblíbená Martinská slavnost a po ní hned příprava adventu a vánoční slavnosti. Dítky i rodiče milují odedávna masopustní reje a ani ve waldorfském prostředí nelze odolat. Po tradičním velikonočním jarmarku už je čas na slavnost otvírání studánek, letniční slavnost a celý roční cyklus končíme Svatojánskou slavností v červnovém slunovratu. Ke každé výroční události vznikl samostatný zpěvníček, který účastníkům umožňuje společný zpěv kdekoliv a kdykoliv.
Můžeš nám více přiblížit, jak probíhá hudební vdělávání na WŠ od nejmenších dětí?
Díky zakomponování umělecké výchovy do učebního plánu waldorfských škol mají děti se svými učiteli možnost věnovat se umění v daleko intenzivnější míře, než v klasickém vzdělávacím pojetí výuky. Pokud má učitel erudici a zájem, není umění vytlačeno do speciálních hodin, ale prolíná každodenním snažením. Děti od první třídy hrají všechny nejprve na zobcové flétny, které mohou – posléze už formou individuálního školení v hudebkách – vystřídat jinými nástroji, takže není výjimkou, že třeba v páté třídě už je možnost vytvořit třídní „orchestr“. Živé provozování hudby tu není něco exkluzivního, ale přirozeně využívaný element při všech tvořivých činnostech.
Jaký je tvůj vlastní přístup k výuce?
S dětmi, které začínají, hraji v maximální míře pamětně, často i celý první rok. Procvičuji s využitím hry na tělo a orffovských nástrojů rytmickou stránku cítění a orientaci v hudebním čase spolu se schopností počítání. Teprve potom, když mají dítky dobře zvládnutou motoriku rukou, dýchání a dobré tvoření tónu přecházím na hru z not. I v této druhé fázi věnuji často i třetinu výukového času ozvěně, tvorbě a transpozici vlastních motivů, tvoření jednoduchých forem hudebního říkadla, předvětí, závětí, ronda.V závěru této elementární průpravy zařazuji každý týden hru určité písničky ve všech dostupných tóninách. Po dvou letech zpravidla nastupuje souborová hra s cílem naučit se vnímat i jiné hlasy a získat i určitou sociální zkušenost a motivaci pro individuální vývoj. Pravidelnou přípravu tak směřuji k praktickému využití hudby, nikoliv primárně ke „koncertnímu“ sólovému výstupu, který se mi zdá v dnešní době poněkud anachronickým.
V maximální míře podporuji účast rodičů ve výuce a cílené a pravidelné využívání získaných dovedností při jakékoliv příležitosti v rodině, ve škole nebo jiných volnočasových aktivitách. Pokud se rodič učí hrát zároveň společně se svým dítětem, je to nejlepší záruka dlouhodobého zájmu a opory v domácí přípravě.
Myslím, že věta „Waldorfské děti se nestávají hudebníky, ale hudebními lidmi“, kdy cítí dohromady a nejde o dokonalost, může nám učitelům ujasnit, jaké priority jsou ve WŠ kladeny pro hru na flétnu. Jak se vypořádáváš ty s touto ne-dokonalostí? Mám na mysli technickou zdatnost hráčů, schopnost ladit a zharmonizovat zvuk ve skupině?
Myslím, že uvedené motto je maličko nadnesené. I když se hudba stane každodenní pravidelnou součástí dětského waldorfského školního programu, budou ve třídě takoví, kteří budou tahouni a tyto činnosti si zamilují. A pak také jiní, dítky s jinými prioritami nebo předpoklady nutně budou určitým způsobem zaostávat za ostatními a tak celkový dojem tzv. kazit. Sociální a volní aspekt společných uměleckých činností je v tomto okamžiku nadřazen nad výsledek. Je současně otázkou obratnosti a zkušenosti učitele, aby dokázal i méně angažovaným dětem najít uspokojující roli, která ve výsledku pomůže i celkové kvalitě produkcí. Dlužno dodat, že hudba ve waldorfské škole není redukována na flétnovou hru. Kde je erudovaný kantor, mohou děti ve čtvrté třídě klidně – a navýsost kvalitně – zpívat třeba Mozartovy kantáty.
Děti se na waldorfské škole setkávají s eurytmií, což je pro nezasvěcené velice zvláštní disciplína. Jak s ní souvisí hudba?
Eurytmie je opravdu specificky waldorfský obor snažící se převést do pohybového umění hlásky mluveného slova a nebo tóny – resp. intervaly. V podstatě vyvíjí přes pohyb duševní vnímavost dětí pro charakter mluveného slova nebo hudby. Podobně jako při výuce samotné hudby to není jednoduchá a přímočará cesta a jistě i přes často velké pedagogické úsilí nezasáhne všechny děti stejně. Nicméně je to další kamínek do mozaiky uměleckého snažení.
Určitě pro nás bude zajímavé dozvědět se, jak je ve waldorfské pedagogice chápán rytmus.
Otázka zřejmě směřuje do širšího pojetí termínu „rytmus“- tedy jako základní formující prvek jakékoliv pravidelně se opakující činnosti – ne jen úzce hudebně vymezeného. Waldorfská pedagogika se snaží využít takto chápaného „rytmu“ ve všech oblastech výuky. Na elementárním stupni se tak procvičuje matematika, v pamětní oblasti český jazyk i přírodní vědy nebo kreslení forem. V širším pohledu je celé vyučování během roku i celé školní docházky traktováno s důrazem na pravidelně se opakující nebo střídající časové celky – ať už je to koloběh ročních dob, výroční svátky a nebo slavnosti specifické pro určitý věk nebo vývojovou etapu mladého člověka. Cílem je důkladně založit volní složku osobnosti, která v dospělosti umožní určitou vžitou „automatikou“ uvolnit mentální i fyzické síly člověka pro tvořivost.
Jsi především hráč na příčnou a barokní flétnu, jaký je tvůj vztah k zobcové flétně?
Zobcovou flétnu vnímám v prvé řadě jako nenahraditelný elementární nástroj pro hudební vzdělávání. Je tomu tak pro její nenáročnost a přístupnost vlastně každému adeptovi pro vstup do oblasti hudby. Přesně fixovaná výška tónu bytostně formuje od nejranějšího věku slyšení dítěte v evropském tonálním modelu. Snadná ovladatelnost umožní již velmi brzy rozvoj tvořivosti a současně možnost osvojení melodické linky jako základního stavebního kamene pro další hudební růst v instrumentální nebo vokální sféře. Určitá výrazová omezení je zapotřebí vnímat současně jako svým způsobem přednost. Moje žáky zpravidla inspiruje ke hře na jiné nástroje, které mají širší tónové a tím i emoční možnosti.
Jsi zakladatelem pištického hnutí, Pištiklubu a Pištibandu. Co všechno bych jako členka mohla zažít?
Především sdílení prožitků nejen z hudby v širším společenství. Tedy sociální aspekt, který se stává – jak pozoruji – v určitém věku dokonce určující pro setrvání u aktivního provozování muziky a nejen jí – i u dalších činností, nepřinášejících přímý hmotný užitek. Tedy svým způsobem zážitek cesty protiproudem vůči pokračující individualizaci společnosti. Možnost zažít v partě podobně laděných lidí něco, co si sám doma v pokoji nepřivodím. A hudba je pro toto sdílení ideálním médiem.
U nejmenších flétnistů, kteří za svoje úspěchy ve hře sbírají dřevěné „Pištíky“, a pak je proměňují za bronzové až diamantové pištíkové trofeje, využívám s úspěchem takové vnější motivace, která často vydrží dětem do páté třídy. V tomto věku se nejčastěji rozhoduje o setrvání u hudby a nebo vystřídání jinou aktivitou a zdá se mi, že „pištíkování“ mnohé dobře fixuje k celoživotnímu zájmu o hudební umění.
Ti, kteří odrostou pištíkům, se mohou zapojit do Pištibandu – tedy již stabilního souboru zpočátku převážně zobcových fléten. Repertoár se za léta vyvinul od Bach po Vlacha, protože objíždění po nejrůznějších štacích nás naučilo, že krmit publikum jen klasikou je trochu zničující pro hráče i posluchače. Takže jsme zařadili muzikálovou či filmovou muziku, swing a „hitovky“ z různých koutů světa. Léty cvičení jsme na léto získali určité „domovské právo“ na zámku v Červené Lhotě, kde není nouze o odbyt a zároveň užijeme pěkné koupání v oblíbeném lesním rybníce a přilehlou louku k zápasům v softbalu.
Jenže se mi zdálo, že řadu šikovných dítek po čase zobcovka neuspokojuje a tak jsem je přesadil – samozřejmě kromě příčné flétny – ke kolegům na hoboje, klarinety či fagoty. Původní Pištiband se tak v nejvyšší věkové kategorii přerodil na Studentskou harmonii. Sehnali jsme – poměrně obtížně – i housličky, violoncel la a basu a tak jsme schopni hrát konečně i náročnější repertoár. A v takovém podhoubí už pak docela snadno vyrůstají další mladší šikovní hráči v Juniorpištibandu. A tak stále dokola, kdyby měl člověk neomezeně energie a roky by nepřibývaly.
Znáš knihu s CD Flétničkovi? Jak se ti líbí tento projekt?
Je to skutečně zajímavá a propracovaná snaha přinést do svým způsobem šedivých vod výuky hry na flétnu příběh, poetiku a jejich prostřednictvím hravým způsobem vtáhnout dítě do muziky. Je to jiná voda, než jen pouhé cvičení na nástroj. Je jen dobře, že se pole hudební pedagogiky plní podobnými nápady.
Mojmíre, moc děkuji za velmi podnětný a zajímavý rozhovor a přeji další milá setkávání s nadšenými muzikanty z řad dětí i dospělých.
Rozhovor připravila Hana Šťastná