Ashley Solomon je velmi úspěšný flétnista, umělecký vedoucí několika renomovaných souborů a zároveň profesor na Royal College of Music v Londýně. V roce 1991 vyhrál prestižní mezinárodní soutěž Moeck International Recorder Competition v Londýně, což bylo klíčové pro jeho další hudební kariéru. Ve stejném roce založil soubor Florilegium, se kterým později nahrál velké množství nahrávek pro Channel Classics. Zároveň pro toto hudební vydavatelství nahrál řadu úspěšných sólových projektů, např. za nahrávku flétnových sonát J. S. Bacha získal v roce 2017 ocenění Gramophone Magazine. V roce 2005 založil orchestr a sbor v Bolívii, se kterým se snaží propagovat barokní hudbu z misijních archivů. V minulosti Ashley Solomon se svým souborem Florilegium pravidelně navštěvoval Českou republiku, zejména na kurzech staré hudby v Bechyni a Prachaticích, kde spolu s dalšími skvělými lektory nesmazatelně ovlivnili mladou generaci talentovaných muzikantů.
Můžeš nám prosím něco říci o svých hudebních začátcích? Měl jsi v rodině nějaké hudebníky? Byla zobcová flétna tvým oblíbeným nástrojem?
Už od velmi raného dětství bylo znát, že miluji zpěv a – za co se trochu stydím – také tanec. Moji rodiče pak o mě po mnoho let vyprávěli, jak ve věku dvou let stojím na bedně na hračky, držím dětský vysavač jako mikrofon a zpívám do něj!
Maminka byla koncertní pianistka a hudbou jsem byl obklopený od dětství. Mám starší sestru a dva mladší bratry a naštěstí jsme měli dva klavíry Bechstein – pianino a křídlo – v oddělených částech domu. Protože jsme všichni hráli na klavír a konkurovali si v časech hraní, měli jsme rozpis cvičení. Ve šesti letech jsem začal chodit na hodiny klavíru, a když mi bylo osm, začal jsem také docházet na zobcovou flétnu, což jsem miloval. Přišlo mi to jako přirozené rozšíření možností hlasu a číst jen jeden řádek not, namísto dvou u klavíru, mi přišlo docela snadné. Cítil jsem se velmi spokojený a oba nástroje jsem měl rád stejnou měrou. Tedy do té doby, než moje starší sestra začala docházet na hodiny příčné flétny. Měla už v té době stipendium na Královské hudební akademii a všichni jsme věděli, že z ní bude profesionální hudebnice. Rozhodně cvičila mnohem více, než my ostatní.
Když s tím začala, velmi jsem na její příčnou flétnu žárlil a zoufale jsem na ni chtěl hrát také, ale rodiče rozhodli, že budu muset ještě rok počkat, než mi bude jedenáct a půjdu na druhý stupeň školy. Byl jsem ale malý drzounek, takže jsem začal chodit k sestře do pokoje když tam nebyla, sestavil jsem flétnu a hrál podle sluchu s jejími deskami Jamese Galwaye, vymýšlel si prstoklady a zápasil s mechanikou flétny. Popravdě myslím, že i tehdy jsem dosahoval slušného zvuku. Bylo to vlastně jako pískat na láhev, což jsem dělal pořád. Jednou v neděli jsem sebral odvahu, přišel dolů na rodinný oběd s její flétnou za zády a oznámil, že chci všem něco předvést. Vysvětlil jsem jim, že to udělám jedině, když se na mě nikdo nebude zlobit, dokud neskončím!! Pak jsem jim zahrál moji verzi Annie’s Song, kterou jsem se naučil z desky Jamese Galwaye. Pak už mě nic nezastavilo a během pár týdnů jsem začal docházet na regulérní hodiny flétny, šest měsíců před nástupem na druhý stupeň.
Měl jsi během hudebních studií nějaké významné okamžiky nebo oblíbené učitele? Potkal jsi učitele, kteří ovlivnili tvou hudební budoucnost, a jak?
Moje první učitelka flétny byla milá starší paní. V té době mi přišla už hodně stará, a přesto když v hodinách hrála na příčnou flétnu, znělo to tak inspirativně. Určitě mi pomohla ve věku mezi mými 10-16 roky utvářet moji hudební identitu. Tou dobou jsem si ve škole užíval klavír, ale ne dost vážně na to, abych pomýšlel na profesionální dráhu, a také jsem se sám učil na zobcovou flétnu, protože můj první učitel se odstěhoval, když mi bylo třináct. Dnes mi přijde úsměvná představa, že jsem si hrál na zobcovou flétnu jen tak pro legraci téměř tři roky a propracovával se spoustou barokního repertoáru jen tak pro zábavu.
V šestnácti jsem se přihlásil do místní hudební soutěže, ve které zobcovou flétnu hodnotil Dr. Carl Dolmetch. Soutěž jsem vyhrál ve volné kategorii a Dr. Carl se mě ptal, ke komu chodím na hodiny. Musel jsem se zahanbením přiznat, že jsem samouk a on mi nabídl, že mě bude učit. Tak jsem jednou měsíčně sedl na vlak z Londýna do Haslemere, on mě vyzvedl na nádraží s jeho doprovazečem, skvělým Josephem Saxbym, a měl jsem s ním velmi dlouhou hodinu, často od dvou až tak do páté, kdy nás jeho domácí Greta Matthews přerušila nabídkou čaje a lívanců, a na šestou jsem šel zase na vlak. Jeho vyprávění a vtipy byly pro 16-letého mladíka velmi inspirující. V lekcích jsme pokračovali 2 roky, než jsem udělal konkurz na Královskou hudební akademii (RAM). Dovolil mi procházet si jeho knihovnu, což byla obrovská pocta, protože tam neměl povolený přístup skoro nikdo, a velmi dobře jsem poznal jeho rodinu, kde byli všichni hudebníky.
Než jsem začal studovat na RAM, tak jsem také vystupoval s Dolmetsch Consort (existují k tomu některé velmi staré a “zajímavé” nahrávky!!) na Haslemere Festival a potom začal vyučovat na jejich letním kurzu zobcové flétny. Carl byl určitě v té době inspirací a jeho zkušenosti a historky přinesly spoustu příjemných chvil, ale byl jsem si už v té době vědom, že představa Dolmetschovy rodiny o rané hudbě, výrobě nástrojů a úpravách barokní hudby nebylo nutně to, co bych chtěl následovat, když jsem začal seriózní studium. Dalo mi to určitou perspektivu, ale chtěl jsem autentičtější zkušenost historického vystupování a věděl jsem, že to nastane, když jsem začal svá studia v Londýně.
Na RAM jsem začal v roce 1986 studovat dohromady zobcovou a příčnou flétnu jako hlavní nástroj. V té době jsem byl první student, který měl zobcovou flétnu jako hlavní nástroj, takže to byla docela velká věc, a mými učiteli byli zprvu Antony Robson a pak Peter Holtslag. Peter měl zřejmě nejhlubší vliv na mé studium, lekce s ním v průběhu následujících tří let byly inspirativní, studijně a technicky náročné, ale pomohly mi vytvořit moji identitu coby seriózního hudebníka, který se chtěl specializovat na starou hudbu. V době, kdy jsem začal studovat na magisterský titul, jsem příčnou flétnu zaměnil za barokní u Lisi Beznosiuk a k moderní flétně se už nevrátil. V době absolvování RAM v roce 1991 jsem vyhrál Moeck International Recorder Competition a založil Florilegium.
Můžeš nám říci něco o systému hudební výuky v UK? Je něco, co bys doporučil našim žákům na zobcovou flétnu? A naopak, co bys doporučil žákům v UK z našeho systému?
Když se podíváme na současný systém hudebního vzdělávání v UK ve srovnání s dobou, kdy jsem byl dítě, což bylo před velmi, velmi mnoha lety, je myslím vidět, že je pro ní mnohem méně příležitostí. Bohužel v UK hudba jako základní předmět na většině škol druhého stupně (žáci od 11 do 18 let věku) už nějakou dobu mizí ze vzdělávacího spektra a má to dost závažný dopad na to, jací 18-letí žáci k nám na zkoušky na Royal College of Music přicházejí. Zobcová flétna se samozřejmě někdy učí na prvním stupni jako první setkání s hudbou, protože odezva je okamžitá, ale že by to někdo dotáhl dále a s fundovanějším vedením, je dost vzácné. Ti, kdo postoupí na lepší úroveň, bývají z rodin střední třídy nebo takových, kde někdo již navštěvuje specializované hudební školy nebo Junior Conservatories v UK.
Na RCM se nyní skrze různé iniciativy velmi snažíme propojit s komunitami malých dětí ze znevýhodněných prostředí, abychom podpořili hudbu jako základní prvek vzdělání každého člověka. Rád říkám, že v posledních letech se nám podařilo udělat některé významné pozitivní kroky, takže to není jen špatné a budoucnost vidím mnohem nadějněji.
Jedna věc, která na mě v České Republice vždy dělala dojem je to, jak důležitá je pro každého lidová hudba. Zdá se, že to zanechává lásku a radost z hudby v mnoha lidech, kteří pak chápou důležitost společného sdílení hudby takovým způsobem, který v UK prostě nemáme, takže to je určitě něco, co se od vás všech můžeme naučit.
Naše výukové struktury a metody v UK pro hudebníky, kteří se chtějí seriózně naučit na zobcovou flétnu na soukromých nebo specializovaných školách, jsou robustní a působivé, a i když počet hráčů, kteří přicházejí do vyššího vzdělávání je docela malý, v současné době přicházejí na přijímací zkoušky impozantní hráči s mimořádnými technickými schopnostmi.
Jak se stalo, že hraješ jak na barokní, tak na zobcovou flétnu? Chtěl jsi vždy kombinovat tyto dva nástroje? Je něco, co máš na té či oné flétně obzvláště rád?
Jak jsem už zmiňoval, studoval jsem jak příčnou, tak zobcovou flétnu jako student bakalářského studia na Royal Academy of Music a docela mi tento systém vyhovoval. Barokní flétnu jsem si poprvé vyzkoušel po účasti na barokním kurzu v Casa Mateus v severním Portugalsku. Byl jsem tam jako žák Petera Holtslaga se zobcovou flétnou a on se mě snažil přesvědčit, abych hrál na barokní flétnu po celý rok na RAM. Stěžoval jsem si, že v podstatě nefunguje, je rozladěná, vydává špatný a chabý zvuk a není dobrá ve spodním rejstříku. Tak Peter jednoho odpoledne vzal dvě barokní flétny, které měl s sebou, pár lahví vína ze zdejšího sklípku, a já se k němu přidal v Kapli, která náležela k Paláci. Strávili jsme odpoledne hraním flétnových duet a on mi celou dobu pomáhal proniknout do světa zvuku a prstokladů barokní flétny. Bylo to celé velmi kouzelné. Ke konci sezení zapadalo slunce a jeho zlaté paprsky svítily skrze vitráže v oknech. Jak bych se mohl nenechat inspirovat a pohnout takovou zkušeností.
Vlastně na konci tohoto týdenního kurzu jsem měl vůbec první veřejné vystoupení s barokní flétnou na žákovském koncertě. Dokonce si pamatuji kantátu od Telemanna, kterou jsme prováděli s Der Harmonisches Gottesdient s Peterem Grittonem (vysoký tenor a bratr známé sopranistky Susan Gritton) a nikým jiným, než samotným Richardem Egarrem na cembalo.
Být profesionálním hráčem na barokní a zobcovou flétnu je pro mě velmi uspokojující. Přijde mi, že oba nástroje fungují jeden s druhým neuvěřitelně dobře. Samozřejmě, oba vyžadují ovládnutí určitých podobných technik, včetně ovládání dechu a prstů, flexibility a všestrannosti artikulace, takže se velmi dobře doplňují. Repertoár pro oba nástroje se samozřejmě protíná v barokní hudbě, ale jinak zobcová flétna dovoluje prozkoumat velmi ranou a současnou hudbu, zatímco traverso se cítí dobře v klasickém a romantickém repertoáru, a tak dává interpretovi přes 500 let hudby k bádání na celý život.
Často máš příležitost hrát na historické nástroje. Můžeš říci na jaké jsi hrál? Byly pro tebe některé obzvlášť vzácné? Jistě máš mnoho historek z vystupování nebo nahrávání s nimi. Můžeš s námi nějakou sdílet?
Pamatuji si, že jako student na RAM jsem navštívil muzeum nástrojů na RCM, kde mi dovolili zahrát si 3 minuty na nádhernou slonovinovou zobcovku Denner. Ta zkušenost byla pro mě přelomová, a i když dnes vidím ten nádherný nástroj v našem muzeu skoro každý den při mé práci v RCM, od té doby mi už na něj hrát nedovolili.
Můj příběh a cesta s historickými flétnami ale byla velmi jiná a v posledních letech jsem měl neuvěřitelné štěstí na některé krásné příležitosti. Za prvé jsem si v rámci recitálu užil hru na slonovinovou flétnu Stanesby (1720) ze sbírky historických nástrojů na univerzitě v Yale ve Spojených státech. Pak jsem pro nahrávku sólových Fantazií od Telemanna dostal od britské královské rodiny svolení použít flétnu z porcelánu a zlata, která kdysi patřila anglickému králi Georgi III. V tomto krátkém filmu vysvětluji podrobnosti o této unikátní flétně: https://www.facebook.com/royalcollectiontrust/videos/875840132575539/
Nicméně v průběhu posledních pár let se mi poštěstilo dostat se k jedinečné sbírce původních fléten v Německu, kterou vlastní Peter Spohr. Jeho sbírka fléten čítá přes 600 původních nástrojů. Měl jsem to štěstí, že jsem směl nahrát CD na devět z těchto unikátních a vzácných nástrojů, včetně nejstarší hratelné francouzské flétny z roku 1680 od Chattilliona. Nádhernou klapku této flétny jsme vybrali na obal prvního dílu CD. Nyní plánuji nahrávání druhého dílu na dalších 6 fléten z této sbírky, natáčet se bude v lednu příštího roku.
Jsi profesorem a vedoucím katedry Oddělení staré hudby na Royal College of Music v Londýně. Podle mé zkušenosti tato škola nabízí mladým hudebníkům velmi mnoho, ale je něco zvláště výjimečného, co bys jim doporučil, aby tam šli studovat?
Učím zobcovou flétnu na RCM od roku 1994 a vedoucím Oddělení staré hudby jsem od roku 2006, takže jsem strávil v této instituci přes polovinu svého života. Myslím, že v průběhu těch let jsme pro naše studenty vypracovali výjimečný vzdělávací systém, nejen proto, že naši profesoři individuální výuky jsou výjimečnými představiteli ve svých oborech, ale také protože máme k učení mnohem celostnější přístup. Je důležité dát studiu souvislosti, aby žák pochopil, že je důležité být poučený nejen v historii, ale také kultuře, takže vystoupení pak mají závažnost a kontext, který hudebníka spojuje s hudbou způsobem, který dává smysl.
Máme také mnohé příležitosti k vystupování nejen v rámci instituce, ale v celém UK, ale i dále v Evropě, obou Amerikách a dokonce v Austrálii. Naše muzeum nástrojů a sbírka rukopisů jsou často motorem našich výzkumných aktivit, a díky prosazování kultury teorie a praxe mají naši hudebníci hloubku zkušenosti a porozumění, která je v dnešní době dost vzácná.
Geograficky jsme ve velmi výjimečné části Londýna, které se říká Albertopolis, což je místo, kde se potkávají věda, hudba, akademický svět a umění. Toto byla původní vize manžela královny Viktorie, prince Alberta, který založil několik velkých institucí, včetně Royal College of Music, the Royal College of Art, The Victoria and Albert Museum, the Natural History Museum, the Science Museum a Imperial College, všechny velmi blízko sebe, aby vzájemně inspirovaly ty, kdo se budou v Albertopolis pohybovat.
V rámci své kariéry často cestuješ a vyučuješ po celém světě. Je nějaké téma, které je pro tebe extrémně zajímavé a rád se mu věnuješ (určitý repertoár, hudební období, atd.)? Máš nějaké vtipné historky nebo vzrušující chvíle z tvých cest?
Většina hudebních období mě fascinuje tak či onak, takže na tuto těžkou otázku nemohu dát jednoduchou odpověď. Přitahují mě samozřejmě všechna období barokní hudby, protože trávím život převážně v tomto období hudební historie. Kdybych si musel vybrat konkrétního skladatele nebo hudební styl, tak by to myslím byla francouzská barokní hudba, která dokáže být tak prostá a výmluvná (Philidor a Hotteterre), ale také nesmírně náročná a detailní (Couperin a Rameau). Velmi často je komplikované ji dobře provést a v některých případech je tam spousta jemných detailů, takže se na tom současní hudebníci ne vždy shodnou.
Italská hudba ze 17. a 18. století je na určité úrovni pro většinu lidí o hodně přístupnější a uspokojující ke hraní, ale pro mě to rozhodně není dost.
Také nemohu ignorovat Telemannovu hudbu (sólovou, komorní a orchestrální) a Johanna Sebastiana Bacha, jehož hudba je dokonalou směsí spirituality a inteligence.
Z mých turné je za posledních 30 let velmi mnoho historek kolem souboru Florilegium a možná jedna z nejstresovějších se stala na turné po Jižní Americe, když jsme dorazili do města Rosario v Argentině. Měli jsme zprávu od pořadatele koncertu, že k našemu hotelu posílá auto, abychom naložili cembalo, které jsme si dovezli. Samozřejmě jsme necestovali s cembalem a během celého 3-týdenního turné nám každý pořadatel pro náš koncert zajistil odpovídající nástroj. Ale tento konkrétní pořadatel usoudil, že si vezeme vlastní cembalo podobné tomu z fotografie, kterou jsme v té době používali. Na ní Neal Peres da Costa drží ztrouchnivělé zbytky kláves. Pořadatel prostě předpokládal, že to je nástroj, na který budeme na koncertě hrát.
Jaký je tvůj oblíbený repertoár nebo hudba, kterou si vždy rád na zobcovou flétnu nebo traverso zahraješ? Jakého projektu ve své sólové kariéře si nejvíce vážíš?
Vždy mě bavily sólové kusy zobcového virtuosa a hráče na zvony Jakoba van Eycka pro čiré vzrušení, virtuositu a svobodu rétoriky a artikulace, jak je tato hudba interpretovi dovoluje. Telemannovy Fantasie jsou se mnou po většinu mého hráčského života a provádění těchto 12 malých klenotů si opravdu stále užívám.
Není možné přijít s jediným projektem, kterého bych si v mé sólové kariéře cenil nade všechny ostatní, ale možná nejvýznamnější byla nahrávka kompletních Bachových flétnových sonát s Terence Charlstone, kterou jsem zrealizoval právě před tím, než mi bylo třicet.
Po velmi vážné, život ohrožující nehodě v devatenácti letech jsem se totiž rozhodl, že můj krátkodobý cíl, pokud budu ještě někdy moci hrát, což mi můj lékař nemohl zaručit, bude nahrát tyto sonáty ještě než mi bude třicet. Byla to spíše motivační ambice, ale nakonec se stala skutečností, když mi Channel Classics nabídli sólovou nahrávací smlouvu a sonáty jsme nahráli v roce 1998. Na tato dvě CD jsem určitě velmi pyšný, a když Gramophone Magazine v roce 2017 zvolil moji nahrávku s Terence jako jejich nejoblíbenější ze všech existujících nahrávek tohoto díla na příčnou či barokní flétnu, opravdu mě to dojalo.
Solomonův svítivý tón a odlehčené zvládnutí komplikovaných melodií se spojují v něco naprosto nádherného. Pomalé věty jsou oduševnělé v jejich nekonečné rozmanitosti, rychlé zase chytré a se spoustou tvořivosti.
(Gramophone Magazine 2017)
Soubor Florilegium, jehož jsi uměleckým vedoucím, byl založen v roce 1991. Jsem si jista, že po tak dlouhé době máš spoustu vzrušujících zkušeností. Mohl bys s námi některé sdílet? Nebo které projekty s Florilegiem byly pro tebe opravdu mimořádné? Jaké máte plány do budoucna?
Florilegium jsem založil s mým přítelem a kolegou Nealem Peres da Costa v roce 1991 v době, kdy na různých konzervatoří v Londýně promovalo docela dost hudebníků, z nichž nikdo neměl žádnou práci. Řadu let jsme spolu jako studenti provozovali komorní hudbu a rozhodli jsme se, že v okolí je dost výjimečných hráčů na to, abychom zformovali komorní orchestr, který jsme později zmenšili na komorní soubor 7 hráčů, včetně Rachel Podger na housle. Náš první koncert 13.července 1991 v Blackheath Concert Halls v Londýně byl velmi vzrušující. Zařadili jsme příliš mnoho skladeb a koncert trval skoro 3 hodiny, takže jsme se museli ještě docela hodně naučit ohledně tvorby programu, ale v tomto úvodním debutovém koncertě jsme chtěli sdílet všechny naše nejoblíbenější kusy. To už je dávno a od té doby jsme uskutečnili téměř 1700 koncertů, nahráli skoro 30 CD pro Channel Classics, z nichž mnohá vyhrála nějaké ocenění, a měl jsem to štěstí, že jsem mohl sdílet tyto koncerty s nejskvělejšími hudebníky a kolegy.
Jednoho dne napíšu knihu anekdot o souboru a našem životě na cestách a zážitcích z nahrávání. Je tolik historek ke sdílení, některé dobré, jiné traumatické a některé téměř neuvěřitelné. Nicméně na tomto místě bych možná mohl zmínit, jak jsme v roce 1992 dostali nahrávací smlouvu s Channel Classics, s nimiž máme v průběhu let ten nejkrásnější vztah. Naše diskografie u nich během těch let opravdu vypráví historii Florilegia jak jsme se vyvíjeli a zráli. Po našem debutovém koncertě jsme se rozhodli nahrát jeden demo snímek a zaslat ho všem nezávislým nahrávacím společnostem. Vybrali jsme Telemannův Koncert a4 amoll s neuvěřitelně virtuózní poslední větou se sóly pro zobcovku, hoboj a housle. V té době jste nahráli kazetu a poslali ji poštou s průvodním dopisem (páni, to ale zní staromódně, že!). Kazeta se dostala k holandskému producentovi Tedu Diehlovi, který ale ztratil průvodní dopis s kontaktem na nás. A my to zase zapomněly napsat na tu kazetu samotnou. To bylo dlouho před e-maily a mobilními telefony. A protože neměl jak nás kontaktovat, vzdal snahu zjišťovat kdo jsme, a potom když jedné noci doma uklízel, našel náš dopis zapadlý za jeho pracovním stolem. O půlnoci mi volal a koncem týdne už přiletěl na setkání s námi, kde jsme naplánovali naše první CD, které jsme nahráli v Německu během 3 měsíců. A tak to pokračovalo, až jsme vyhráli Diapason d’Or a Choc de la Musique ve Francii, a naše kariéra odstartovala.
Chtěla bych se zeptat na váš projekt v Bolívii. Jak to všechno začalo, co bylo účelem projektu a jak těžké bylo v tom pokračovat? Pamatuji si, že jednou jsem šla na koncert v RCM, kam jste pozvali bolivijský sbor a byl to jeden z nejskvělejších koncertů mého života! Jak těžké bylo dosáhnout takové úrovně, nebo to šlo snadno, protože hudebníci byli velmi talentovaní?
Pro Florilegium to vše začalo v roce 2002, když nás pozvali k účasti na Mezinárodním festivalu renesanční a barokní hudby v Bolívii, který se koná každé dva roky v misijních kostelech v bolivijské džungli. Podmínkou účasti bylo zahrnutí 5-10 minut bolivijské barokní hudby do programu souboru. Jako první anglická skupina, která se kdy festivalu účastnila, jsme byli okouzleni přijetím, jakého se nám dostalo místním publikem, které tvořili téměř výhradně domorodí indiáni. Moc se jim líbil anglický soubor, který provádí nejen evropskou barokní hudbu, ale také misijní baroko, hudbu z jejich archivů Chiquitos a Moxos.
Po tomto nevšedním zážitku jsme následující rok zorganizovali celý program bolivijské barokní hudby v londýnské Wigmore Hall. Mezi čtyřmi sólisty, kteří se přidali k Florilegiu pro toto představení duchovních i světských děl z bolivijských archivů, patřila i dáma Emma Kirkby. Po představení jsem se potkal s ředitelem holandského Prince Claus Fund, který se účastnil koncertu ve Wigmore Hall, a který měl velký zájem podpořit tuto iniciativu. Bylo ale třeba silnějšího bolivijského zastoupení v tomto projektu, takže jsme se bavili o možnosti nahradit v budoucích projektech anglické zpěváky čtyřmi bolivijskými sólisty. Jel jsem pak do Bolívie a pracoval se čtyřmi vybranými sólisty pro příští projekt. Ten se dále vyvíjel, v roce 2005 jsem založil Arakaendar Bolivia Choir, a pak v roce 2010 barokní orchestr Arakaendar Bolivia, vše s cílem prosazovat hudbu z archivů misijních kostelů, která byla držena v tajnosti po více jak dvě století po vypuzení jezuitů z misie v roce 1767. Už jsme s Channel Classics natočili 3 CD hudby z těchto archivů a sbor si získal pověst jednoho z nejvíce vzrušujících a působivých sborů v Latinské Americe.
Ukázka skladby Fuera Fuera: https://www.youtube.com/watch?v=ZNeYBdGN7OQ
Společně jsme cestovali po Evropě a Asii, stejně jako po Severní a Jižní Americe, a jsem na ně všechny nesmírně pyšný. Více info zde: http://www.florilegium.org.uk/bolivian-diary/
Mnoho let jsi učil na Letní škole staré hudby v Prachaticích. Užil sis ten čas? Máš nějaké hezké vzpomínky, které bys mohl s námi sdílet? Máš v České Republice také mnoho přátel. Je něco, co máš na České Republice rád? Něco jako skvělé pivo nebo talentovaní žáci? 😉
Tak samozřejmě mám za ty roky mnoho pěkných vzpomínek na kurzy v Bechyni a také Prachaticích. Myslím, že první rok, kdy jsme přijeli učit, byl 1994 a pak jsme se tu a tam vraceli po skoro 20 let nebo více, koncertovat a také učit tolik skvělých hudebníků z České Republiky a odjinud. Vedlo to k mnoha celoživotním přátelstvím a zážitkům, na které dodnes rád vzpomínám.
Světlušky u řeky v Bechyni, nákup v pekárně ve 4:00 ráno, abychom měli čerstvé pečivo přímo z pece, černé pivo a restaurace ve věži v Prachaticích, kde dělali nejlepší steak, jaký jsem kdy jedl.
Pak tam byly přednášky a hodiny a učitelé nejen zobcové flétny, ale také zpěvu, smyčců, atd. a posezení s komorní hudbou, která někdy pokračovala celou noc až do rána. Byl to velmi výjimečný čas s velmi výjimečnými a talentovanými žáky, z nichž mnozí teď mají dobrou kariéru. A pak poslední noc kurzu, kdy byl dlouhý žákovský koncert, následovaný pitím, jídlem a hodinami českých lidovek až do východu slunce, a my jsme ironicky zpívali “dobrou noc”, ukolébavku, kterou jsem pak začal zpívat mým malým dětem v Londýně každý večer při ukládání do postýlek. Opravdu velmi výjimečné časy. Moc mi ty kurzy chybí, a vážím si přátelství, která vzkvétala každé léto, díky těm společně stráveným týdnům v jižních Čechách.
Tohle je asi těžká otázka, ale kolik máš nástrojů? Jsou některé, kterých si ceníš nejvíce?
Mám přes 40 zobcovek a 25 fléten a je těžké vybrat, které jsou nejoblíbenější. Ze zobcovek mám velmi rád ty, které pro mě vyrobil Mike Grinter z Austrálie (Bressan altová, Ganassi sopránové a G altové a moje Bressan voice flute). Ze všech fléten, které mám, je asi nejvýjimečnějším nástrojem Cameronova kopie slavné zobcové flétny Denner, která byla objevena po pádu berlínské zdi, a použil jsem ji na mém CD Bachových sonát v roce 1998. Pro moje současné CD ze Spohr Collection jsem dostal svolení použít původní flétnu Denner, která je teď v soukromé sbírce a podle které je vyrobena moje kopie, a využil jsem ji i k nahrání mé aranže Bachovy varhanní triové sonáty BWV 525 pro flétnu a cembalo.
Jsi velmi úspěšný a zaměstnaný hudebník, ale není tak snadné dát se na hudební dráhu. Je něco, co bys doporučil žákům, hrajícím na zobcovou flétnu do začátku jejich hudební kariéry?
K dosažení úspěšné a dlouhé hudební kariéry nevedou žádné zkratky. Musíte mít vášeň pro věc a nechtít nic jiného, protože jde o opravdu náročnou volbu. Podle mě nejdůležitějšími vlastnostmi je být pokorný, milovat repertoár a vždy hledat zdroje inspirace. Samozřejmě musíte být připraveni opravdu tvrdě pracovat, být sebekritičtí a vždy jít za technickou dokonalostí a hudebním uspokojením.
Máš rád současnou hudbu pro zobcovou flétnu? Jsou nějaké současné projekty, hráči nebo skladatelé, kteří jsou pro tebe inspirací?
Tak určitě nic nemám proti současné hudbě a v minulosti jsem měl rád určité kusy, které se staly základem mého repertoáru, včetně děl od autorů jako jsou Berio, Ishii, Stockhausen, Andriessenn a Shinohara. Pohrávám si také se současnějšími díly od autorů jako McGowan, Tedde a Yun, ale mám pocit, že této hudbě nemohu dávat tolik času, aby se mohla stát hlavní částí mého základního repertoáru. Z pohledu výuky si v tomto směru uvědomuji svá omezení a před mnoha lety jsem pověřil skvělého Juliena Feltrina, aby naše žáky na RCM učil celý tento současný repertoár včetně živé elektroniky. Díky této výjimečné výuce všichni naši žáci umí cirkulární dech a jsou schopní skvěle provést některé z nejnáročnějších kusů tohoto repertoáru. Naplňuje mě obdivem, co dokáží předvést na svých recitálech a zkouškách.
Můžeš nám prosím říci něco o svých plánech do budoucna? A také – jak Ashley Solomon prožívá svůj volný čas? Jestli nějaký má.
Volný čas? Co to je? No, tak moje největší rozptýlení je nejnovější člen rodiny – Kiki, naše border kolie, které jsou skoro 2 roky.
Rozhovor připravili Ilona Veselovská a Václav Bratrych
Překlad Jamain.