Jak jste se dostali k hudbě a zobcové flétně?
Magda Bohušová: Od mala jsem ráda zpívala a ve školce mne zaujal klavír, zatoužila jsem naučit se na něj hrát a tuto touhu podpořila moje babička, koupila mi pianino. V rodině žádný hudebník nebyl, tak jsem vděčná, že mne rodiče podpořili, pamatuji si na to rozhodnutí, byl to vážný rozhovor o tom, zda jsem ochotná vyměnit čas her s dětmi za cvičení na klavír. Měla jsem štěstí, dostala jsem laskavou paní učitelku, trpělivě mne zasvěcovala do tajů hudby a obdivovala jsem její umění i na koncertech učitelů. Když jsem si v 8. třídě vzpomněla, že bych chtěla studovat hudbu, doporučila mi přibrat si nějaký dechový nástroj, a byla to opět babička, která mi koupila flétnu.
Štěstěna mne provázela i nadále, mým učitelem na flétnu byl 1. flétnista filharmonie pan Vladislav Beran, stal se doslova mým hudebním otcem, pomáhal mi i po přijetí na konzervatoř. Jeho ochota, přemýšlení o problémech žáků, důvěra v jejich schopnosti a trpělivost se staly mým velkým vzorem v pedagogické praxi. A jak uměl poutavě vyprávět o hudbě, to se pak na koncertech krásně poslouchaly skladby různých období. Také sbíral a opravoval staré flétny, jeho sbírka byla unikátní. Když se odstěhoval do Světlé nad Sázavou, rádi jsme se za ním stavovali na prázdninových cestách, zajímaly ho mé učitelské postřehy, úspěchy a novinky z Janáčkovy filharmonie, o které se rád podělil můj manžel, v té době 1. klarinetista tohoto tělesa. Zobcovou flétnu jsem poznala v 6. ročníku na konzervatoři, ale v podstatě jsem se na ni učila sama. Když jsem v Příboru převzala úvazek po kolegyni, měla jsem co dohánět, byli tam žáci různého věku a úrovně. Zobcová flétna byla vysloveně přípravný nástroj, žáci se učili ve skupinkách po 4 a to do 4. ročníku, pak hráli na jiné dechové nástroje. Ve škole působil dechový orchestr a bylo stále zapotřebí mít dostatečný počet hráčů.
Karel Odehnal: K zobcové flétně mě přivedl rozpadající se klavír. Na podzim 1995 jsem koupil starý klavír a začal jsem si plnit sen: budu hrát na hudební nástroj. V naší rodině byla z tátovy strany řada muzikantů, ale já jsem k hudbě veden nebyl. Hudebně jsem se tedy narodil ve 24. roce života. Pořídil jsem si nejznámější učebnici a začal jsem denně po práci cvičit. Křídlo však během pár týdnů přestávalo hrát: přestěhováno z vlhkého pokoje u řeky do místnosti s ústředním topením začalo dřevo pracovat, klaviatura se postupně blokovala a bylo po hraní – v polovině prosince byl klavír nepoužitelný. U kamaráda jsem tehdy viděl zobcovou flétnu a 6. ledna jsem vyrazil do hudebnin, kde měli nejen „tu malou“, ale i „tu větší“ – altku, která se mi hned zalíbila. Začal jsem intenzivně cvičit, a když jsem přehrál nejznámější učebnici, zjistil jsem, že neumím nic.
Foto J. Stivín
O půl roku později jsem navštívil seminář na pražské kontervatoři. Tehdy tam kurz vedli Carin van Heerden a Michael Oman. Fascinovala mě spousta viděného a slyšeného a také jsem potkal organizátora Jana Kvapila a dozvěděl jsem se, že exituje První víkendová škola a Letní škola staré hudby, které jsem potom začal navštěvovat. Následovaly roky hledání na víkendové škole a na kurzech za přítomnosti skvělých učitelů, např. Kerstin de Witt, Julie Brané, Alana Davise, Josteina Gundersena aj., a také hudebních přátel. Osm roků jsem učil a pokoušel se hrát, potom jsem se přihlásil na ASH Brno. Kupodivu mě vzali a já se tak mohl dostat k dalším informacím a pohledům na starou hudbu. Studium bylo skvělé – Susanne byla velmi laskavý a živelný člověk – a rovněž napínavé, protože ASH tehdy procházela organizační proměnou. V rámci komorní hry jsme založili s kolegy kvarteto, investovali do renesančních nástrojů a doslova jsme do toho spadli: hrát v kvartetu byla ta nejúžasnější věc, která mě mohla potkat. Říká se, že „hudba je poezie vzduchu“ a myslím, že pro zobcovou flétnu to platí dvojnásobně, v kvartetu pak ještě x4. Zlom v hledání u mě nastal později, v momentě, kdy jsem se rozhodl, že nebudu řešit vše, co neumím, a že naopak mohu využít ve výuce to, že jsem procesem poznávání prošel v pozdějším věku.
Marie Peková: Do hudebky mě vybrali v mateřské škole a já se na prvním koncertě s tátou zamilovala do příčné flétny. Tenkrát žák se zájmem o dechový nástroj začínal hrou na klavír, jak osvícené! To bylo v Litoměřicích. Moje paní učitelka Irma Friedlová – klavíristka a flétnistka – byla báječná, hodně se mi věnovala. Na hodinu jsem se vždycky těšila, povzbuzovala mě k tvorbě krásného tónu, líbilo se mi, když jsme konci hodiny hrávaly z listu, až na nás často ťukala paní uklízečka, že musí zavřít dům. Mívala jsem poslední hodinu a to jsme pak spolu odcházely do šera. Paní učitelka mě pravidelně doprovázela domů na druhý konec města a celou cestu jsme si povídaly o flétnách, skladatelích, hudbě. Dost jsme vystupovali, soutěžili. V celé té škole panoval múzický duch: na dvoře hudebky stál domeček pro výtvarníky, pan ředitel František Maršálek byl skvělý pianista, skladatel, mineralog, malíř a otec Jiřího, úspěšného flétnisty! Navíc v sále školy pořádal Klub přátel hudby své koncerty, tak pro mě byla hudebka oázou. Když se objevila ve škole zobcová flétna, hned jsme na ni všichni flétnisti nadšeně začali hrát. Byli jsme okouzleni tím, že je maličká a má i celou „rodinu“: soprán, alt, tenor, bas (o těch dalších jsme se dozvídali až později). A nadšeni i tím, že na ni můžeme hrát v ansámblu!
Na srazech ze střední moji spolužáci vzpomínají, jak jsem jim, pianistům a matematikům🙂, donesla celou rodinku zobcovek a mučila je nácvikem dýchání a hmatů, abychom si mohli společně zahrát Bachův Air. V té době jsem se vždy těšila o prázdninách na muzicírování do Bechyně. A taky jsem objevila Hudební mládež, organizaci, která pořádala v červenci hudební tábor v Senohrabech. Jezdila tam spousta studentů konzervatoře, tak jsem vždy kromě nástrojů s sebou vezla i štosy not, abychom si mohli zahrát komořinu. Vznikla tam spousta hudebních přátelství. Večer jsme navštěvovali koncerty na zámku Konopiště. I to přispělo k mému rozhodnutí věnovat se hudbě dál už jako své profesi. Šla jsem po gymnáziu studovat hru na příčnou flétnu na Pedagogickou fakultu a těšila jsem se, že se stanu kolegyní mé milé paní učitelky. Po absolutoriu flétny jsem začala učit v Lidové škole umění. Čekala na mě celá třída příčných fléten. A přicházející zájemce o tu zobcovou jsem se snažila udržet, abychom mohli hrát v ansámblu. Většinou to byli hráči na příčnou, kteří měli zobcovou flétnu jako druhý obor. Ano, ještě na konci 80. let ve škole nebylo obvyklé hrát “ hudbu“ na zobcovou, brala se jako přípravný nástroj. Náš pan ředitel v Sezimově Ústí mé žáky často škádlil slovy: “ Zahoď to pištidlo a hraj na něco pořádnýho!“ Na žáka ve 4. ročníku ZUŠ, který nepřešel na jiný dechový nástroj a pokračoval ve studiu zobcové flétny, se koukalo trochu jako na lenocha a na jeho učitele vlastně taky tak. V tomto období jsem se vzdělávala jen v příčné flétně, ráda jsem jezdila na kurzy prof. Františka Malotína do Jičína.
Co vás vedlo k rozhodnutí naplno se věnovat výuce zobcové flétny tak, aby se mohl vyjevit její skutečný potenciál? Museli jste se vypořádávat s předsudky vůči zobcové flétně? Máte dojem, že výsledky vaší práce vedly ve vašem okolí ke změně názoru na zobcovou flétnu? Jak vnímáte soutěže?
Magda Bohušová: Zobcová flétna byla v Lidových školách umění docela oblíbená, a tak na ostravské konzervatoři vznikla myšlenka seznámit s tímto nástrojem studenty všech dechových nástrojů, aby získali aspoň základy pro případnou učitelskou praxi. Byla jsem oslovena, abych tento předmět učila a nebylo to snadné rozhodování, cítila jsem se jako amatér, který o tomto nástroji mnoho neví, ale přesvědčili mne, že mohu předávat zkušenosti z práce s dětmi. Tak jsem začala hledat, kde se v tomto oboru zdokonalit a přišly mi vhod víkendové školy hry na zobcovou flétnu Jana Kvapila. Mohu říci, že jsem se tady o hudbě středověku, renesance a baroka dozvěděla daleko více než při studiu konzervatoře, tato hudba se mi vždy líbila, ale na koncertech ji člověk často neslýchal. Zjistila jsem, že to je opravdu hudba mého srdce, kterou jsem nějak přirozeně správně cítila, ale mohu se o ni ještě mnoho naučit. Ráda na tyto semináře vzpomínám. Jan Kvapil je skvěle vedl a zároveň to byla báječná platforma učitelů a burza nápadů. Dovolím si malou vzpomínku na první setkání s Janem Kvapilem, předsedou poroty na soutěži Jesenická fujarka. Moje kvarteto zobcových fléten s renesanční polyfonií porazilo soubor s Růžovým panterem, bylo to pro nás překvapení, které jsem pochopila až po delším čase.
Další krásnou etapou byla Letní škola staré hudby v Prachaticích, kde jsem pracovala ve třídách úžasných lektorů, například Alana Davise, Josteina Gundersena, Jana Rokyty, Ilony Veselovské, Liselotte Rokyta. Hodiny s nimi a také nádherné koncerty byly velkým zdrojem inspirace a povzbuzení. V Prachaticích jsem poznala spoustu skvělých přátel, s mnohými jsme neustále v kontaktu. Jedním z nich je Broněk Jonszta, učitel ZUŠ v Havířově – Podlesí, hrajeme spolu na různých učitelských koncertech už téměř 20 let, vyměňujeme si zkušenosti se žáky a vzájemně se inspirujeme. Oba jsme součástí souboru Regna Musica, který vznikl na naší ZUŠ, a jehož repertoár tvoří nejen skladby starých mistrů, ale také tvorba vedoucího Pavla Knápka, hráče na violu da gamba a kytaru. Pravidelně hrajeme třeba na Noci kostelů, pořádáme koncerty v adventním čase, spolupracujeme s Komorním orchestrem P.J.Vejvanovského z Nového Jičína. Je to pro všechny zdroj radosti a interpretačního uplatnění. Za zobcovou flétnu jsem musela nejvíce bojovat v dobách otevírání výuky hlavního oboru na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. V té době byl ředitelem Milan Báchorek, jeho žena učila zobcovou flétnu na ZUŠ, tak jsme získali jeho podporu okamžitě, ale kolegové se na nový obor dívali s despektem, asi měli představu, že adepti u talentových zkoušek budou hrát ze školy Ladislava Daniela, další měli obavy, že tento obor odvede zájemce o jiné nástroje. Nic z toho se nepotvrdilo a první studentky Jitka Smutná a Anička Mikolajková doslova všem vytřely zrak a překvapily tím, co všechno se dá na zobcovou flétnu zahrát.
Pro mne osobně bylo třeba poznání možností artikulace zcela úžasné, ale setkala jsem se i s názorem, že je lépe učit děti nasazovat o zobec, aby pak lépe zvládaly klarinet, jiní zase neslyšeli rozdíl mezi T a D. Nu, a pak se člověk setkával na soutěžích s názorem, že se děti dělí na Kvapilovce a ty normální, jsou to úsměvné vzpomínky… Myslím, že dnes už je zobcová flétna zcela jinde, na školách už převažují poučení učitelé, ochotní se dále vzdělávat. Soutěže, ostatně jako mnoho dalších věcí, mají své klady i zápory. Určitě nejsem soutěživý typ a myslím si, že hodnocení uměleckého výkonu je těžká disciplína. Soutěž však může některé žáky motivovat k pilnější práci a soutěžní setkání může být i zdrojem inspirace. Jsou však i takoví, kteří se těžce smiřují s neúspěchem, je na učiteli, aby posoudil pro koho je soutěž přínosná a koho raději do ničeho nenutit. Vždy jsem říkala svým žákům, že je důležité, aby měli čisté svědomí z pečlivé přípravy a na pódiu se zkoncentrovali a to, jak rozhodne porota, není podstatné, záleží na mnoha faktorech. Soutěže nejsou tím nejdůležitějším v práci s dětmi.
Karel Odehnal: Myslím, že zobcová flétna je nejen geniální dechový nástroj, ale i geniální nástroj pedagogický. Už poměrně malé děti se mohou učit hrát s kamarády a sdílet s nimi nejen hudbu, ale i všechno to, co s provozováním hudby souvisí. To je něco, co u jiných nástrojů nejde v raném věku vůbec nebo jen velmi obtížně. Když jsou žáci dobře vedeni na individuálních hodinách, tak není problém vcelku brzy po začátku fungování souboru dosáhnout homogenního zvuku a uceleného projevu. Je samozřejmé, že společně sdílené úsilí žáky posiluje i v jejich individuálním snažení. Nejednou jsem byl svědkem toho, jak nejslabší žák v souboru postupně vyrostl a překonal ty, ke kterým zpočátku vzhlížel. Dále tu jsou i omezení, vyplývající z konstrukce nástroje, která si říkají o překonávání. Zvídavý žák dokáže z flétny dostat mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát, což je vlastně podmínka u soudobých skladeb. Důležité je při tom prohloubení vnímavosti – jak v oblasti sluchu, tak v oblasti fyzického kontaktu s nástrojem. Vzhledem k tomu, jak citlivě flétna reaguje na dech a veškerou hráčskou techniku – a jak je tím pádem obtížné hru kultivovat -, pak její potenciál spočívá mimo jiné i v tom, že nás vede k tomu, abychom slyšeli a vnímali víc. Když to dokážeme, jsme na cestě k hlubšímu prožitku nejen zvuku zobcové flétny, ale jakékoliv hudby. To mi přijde skvělé.
Na začátku mého učení a hraní jsem začal poznávat, jak to se vztahem k zobcové flétně v naší zemi je. Předsudky mě štvaly a snažil jsem se s nimi bojovat a dělat osvětu. Dnes už je mi to jedno. Zobcová flétna je spjata se starou hudbou, jejím specifickým zvukem, hudebními principy a barvami. Ti, kteří odmítají zobcovou flétnu, se ochuzují o cca 500 let hudební historie. Pokud to tak chtějí mít, je to jejich volba a nedá se s tím nic dělat. Je snažší opakovat nesmysly, než používat vlastní úsudek. Neumím si představit například filozofa, který odmítá všechny myslitele vzdálené minulosti, výtvarníka, jenž přehlíží podstatnou část umělecké tradice…
Netroufám si posoudit, zda se moje práce nějak pozitivně odrazila v názoru na flétnu v mém okolí. Pokud jde o širší okolí, tak bych řekl, že spíše ne, protože předsudky o zobcové flétně se v mém okolí objevují stále. Je to úsměvné, ale díky tomu si uvědomuji, že dosah mé práce je velmi malý a staví mě to nohama na zem. Co vnímám pozitivně je, že někdy se rodina, z níž dítě přišlo hrát ke mně na flétnu, postupně promění nejen ve svém pohledu na zobcovou flétnu, ale i ve vnímání toho, jak hudba zní – co je hezké, co není, kdo jak hraje a působí. Současně mě velmi těší, když si okolí dítěte uvědomuje růst osobnosti žáka a chápe, že to je mimo jiné i dílem hraní na zobcovou flétnu. Dá se tedy říct, že změny v názoru na zobcovou flétnu se dějí převážně v duši žáka a v jeho rodině.
Soutěže vnímám jako příležitost vidět a slyšet, jak pracují kolegové a jejich žáci. Zásluhou mladých hudebníků, kteří se vrátili ze zahraničních studií a dělají zobcové flétně skvělou službu, se už téměř nestává, že by zobcovu flétnu hodnotili hráči na jiné dechové nástroje. Když se s tím přece jen setkám, tak mě pobaví představa, jak by reagovali klavíristé, kdyby jejich žáky hodnotili třeba kytaristé nebo hráči na bicí nástroje. Problémem soutěží je však subjektivita, která nemusí být patrna ani tak u porotců, jako spíš u samotných účastníků. Často na sebe narazí různá pojetí či různé estetické principy, což nebývá pro žáky či jejich učitele snadné překonat, a stává se, že to některé žáky od dalšího hraní odradí. To je velké minus soutěží. Stálo by za úvahu, zda nezavést na soutěžích povinnou skladbu, která by umožnila srovnání, z něhož by bylo jasněji patrné co je esteticky přijatelné a co je třeba přehodnotit. Celkově ale platí, že srovnání je vždy pozitivní, a za sebe musím říct, že jsem si od kolegů a jejich žáků na soutěžích leccos vzal a vděčím jim za některé změny, které jsem ve výuce udělal.
Marie Peková: Přišel zlom, objevila jsem Letní školu staré hudby v Prachaticích a Jana Kvapila. Moje první dva týdny v Prachaticích byly jedna euforie. Nadšení a zároveň hrůza: jak to, že tohle nevím a neumím!? Nebo i tuším, dělám a teprve teď se dozvídám, proč to funguje. Tak jsem se vrhla do studia, učila se znovu držet flétnu, artikulovat, tvořit tón… Moc se mi tam líbila neformální atmosféra, možnost zapsat se k lektorovi nebo i jen chodit poslouchat do různých tříd, kde se hrála renesance, jinde podle sluchu rumunská pastevecká píseň nebo moderní techniky ve skladbách současných autorů. A taky ta skvělá možnost stát se v hodině Jana Kvapila zas na jeden nebo dva týdny žákem zobcové flétny, kterou mám moc ráda, ale nevystudovala jsem ji. Janu Kvapilovi jsem vděčná za mnohé. Trpělivě školí učitele, seznamuje nás se skvělými hráči i autory z Čech i ze světa, nabízí a učí nás znát zobcovou literaturu, předvádí skvělé nástroje a výrobce fléten, koncertuje… Moje generace zobcovou flétnu ještě nemohla studovat na konzervatoři, ale díky První víkendové škole zobcové flétny, Letním školám a dalším kurzům a workshopům se ráda učím, co dokáže zobcová flétna a jak to předat dětem. Inspirovala jsem také několik svých kolegyní z naší i jiných ZUŠek v regionu, aby se přihlásily do kurzu a nikdo nelituje. Jedna kamarádka, navnaděná První víkendovou školou J. Kvapila, vystudovala hru na zobcovou flétnu na konzervatoři až po té, co už pár let učila v hudebce hudební nauku. Aby si mohla koupit slušný nástroj, neváhala prodat svoje auto. S kolegyní, která se odstěhovala do Kanady, také rády vzpomínáme, jak jsme se pod Janovým vedením učily lépe hrát a tedy i lépe učit. I učitel potřebuje motivaci, praktickou pomoc, dobré příklady.
Když něco milujete, tak se to lehce přenese i na žáky, a tak mi i ty moje milé zobcovky začaly hezky znít. Mám radost z toho, že děti rády hrají v ansámblu a taky jsme si oblíbili hudbu současných skladatelů jako je Alan Davis, Agnes Dorwarth, Matthias Maute… Někteří žáci dokonce nahrávku své skladby pro soubor používají jako vyzvánění mobilu🙂 Učit hru na zobcovou flétnu pro mě nejsou jen soutěžní úspěchy, spíš mám radost, že v mé třídě kvůli zobcové flétně vznikla dlouhodobá přátelství mezi hráči, že se děti nebojí zkoušet, tvořit. Že rádi poslouchají hudbu. Po vystoupení nebo jarním koncertě mé třídy si o něm na hodině s žáky povídáme jak se jim povedlo zahrát, co se jim líbilo, co by chtěli hrát… a pravidelně mi hlavně ti malí hrají ptáčka, skladbu plnou ozdob a moderních technik, které tam zaslechli. Každý jinou, svou, vášnivě a s chutí. Protože na koncertě vždy pár ptačích skladeb musí zaznít🙂 A také mě těší, že se nejen v naší ZUŠ změnilo povědomí o zobcové flétně, už se nebere jen jako přípravný nástroj. Takže se mi občas z přípravky dostane do třídy šikula. Spíš ale zájemce o zobcovou flétnu přichází s rodiči, kteří žáky mé třídy slyší na koncertech. A přináší to i jiné výzvy. Naše výtvarnice připravila s žáky kalendář, krátký animovaný film, a měla zájem o spolupráci. Tak jsme ho s žáky mé třídy “ podmalovali“ flétnovou hrou. Byla to improvizace na náladu v jednotlivých měsících. Pochopitelně nejvíc se děti vyřádily v jarním měsíci při zpěvu ptáků! Od toho už byl jen krok k další spolupráci, tentokrát nejen s výtvarným, ale i dramatickým oddělením. Téma, tedy skladbu, jsme vybrali my – Matthias Maute: Oskar und die coolen Koalas. A tentokrát se flétnisté drželi své notové předlohy a výtvarníci vytvořili pohyblivé kulisy. Herci provedli skladbu slovem podle autora.
Jak vnímám soutěže? Zdá se mi, že to je už tak dávno, skoro rok jsme teď učili distančně a to je zas úplně jiná disciplína. Když mám šikovné děti ochotné pracovat, tak se snažím vybrat jim soutěžní program na míru. Záleží na věku a temperamentu žáka, často vybíráme spolu. Vždy nejprve najdeme skladbu, ve které se žák hned cítí dobře a pak se mu líp zvládá v další skladbě nějaký protiúkol, jako např.velké skoky, rychlé běhy, vysoké tóny. Ráda sestavuji repertoár od starších dob do současnosti: renesanční Masky, Jacob van Eyck, barokní tanec nebo část sonáty, současný autor, moderní techniky… a vždycky nějaký ptáček! Ať už od renesančních autorů nebo Alana Davise apod. nebo podle vlastní fantazie. Moderní techniky hrají moji žáci rádi, ale v poslední době ten nejnadanější je považoval za laciné podbízení, tak jsem mu je nenutila. Vždy chci, aby se při přípravě na soutěž posunuli někam dál, sáhli si na něco, co ještě nehráli nebo s čím se musí po kouskách „poprat“. Ale dávám vybrat, a to je zároveň velký úkol pro mě, protože abych je navnadila, musím jim skladbu zahrát🙂. Motivuji je i tím, že se třeba v celostátním kole setkají s Janem Kvapilem🙂. S úspěchem jsme se několik let účastnili soutěže Jarní petrklíč v Jesenici u Prahy, krásná ocenění získali žáci i v ústředních kolech celostátmí soutěže ZUŠ. Největší radost jsme měli, když kvarteto zobcových fléten Flauto Dolce získalo v ústředním kole ZUŠ v komorní hře 1. místo s oceněním poroty za provedení skladby současného autora (Indian Summer). Mimochodem, tyto hráčky, dvě a dvě sestry, se i po absolvování ZUŠ a různých vysokých škol dodnes přátelí a stále milují hru na zobcovou flétnu. Pracovat s nimi byla i pro mě velká radost. Myslím, že potkávat a slyšet se na soutěžích je pro hráče i učitele motivující. A také z vlastní zkušenosti stres, možná čím jsem starší, tím větší. Ale nabitá nadšením a zážitky odjíždím z každé soutěže. Vždycky mi několik týdnů vydrží skvělý pocit, že svět je vlastně krásný, když se tolik šikovných dětí (a učitelů!) zabývá zobcovou flétnou!
Proměnila se během let vaše výuka? Na co dnes kladete důraz? Umožňuje vám výuka zobcové flétny uplatnit nebo rozšířit vlastní kreativitu? Je něco, co byste ještě rádi zrealizovali?
Magda Bohušová: To, o co jsem se od začátku snažila, bylo, aby děti uměly hrát hudbu, nejen notový zápis, aby do své hry vložily srdíčko, a to lze udělat tak, že ho dokážeme otevřít a nechat tu hudbu do něho vstoupit. Určitě vím více o technice hry na zobcovou flétnu, snažím se dětem předat vše správně, ale známe to všichni, vždy se to nepovede. Největší odměnou pro mne je pocit, že to děti baví a mají hudbu rády. S dětmi hodně zpíváme a vymýšlíme si pro skladby příběhy, některé děti to zvládnou samy, jiným pomáhám. Některé skladbičky otextujeme a hned se lépe pochopí rytmus.Také jim sama předvádím, jak zní skladba dokonale zahraná přesně podle not ale bez emocí, a pak když to zahraji tak, abych tím něco sdělila.
Stále se snažím sledovat novou literaturu.Hodně mne potěšila Flautoškolka, je hezky vymyšlená. Já jsem 5ti – dírkovou flétnu používala už dříve, ale sama jsem si vymýšlela prstová cvičení s říkankami, tedy vlastně písničkami, třeba jen na 2-3 tónech. Malá flétnička mi přijde fajn, kdysi jsem dětem s malou rukou zalepovala palcovou dírku se kterou měly největší problém. Malých dětí už moc nemám, trochu toho lituji, myslím, že právě ony podporují kreativitu. Každý žák je jiný, potřebuje jiné tempo, jiný přístup a to mne právě baví, nepustí tě to do stereotypu. Ráda učím komorní hru, hudba spojuje i na první pohled neslučitelné a z jedinců zcela rozličnývh povah se stanou parťáci, kteří tvoří společné dílo, a mnohdy jim přátelství vydrží i po odchodu ze školy. Dobře také funguje vzájemná inspirace a zdravá konkurence. Tento školní rok skončilo kvarteto, které spolu pár let hrálo, tak bych ještě ráda dala dohromady mladší děti, které by to bavilo a vydržely by spolu také delší dobu.
Myslím, že učitel se musí učit celý život, jinak by brzy vyhořel. Tak jak se proměňuje svět, mění se i interpretační umění. Často o tom diskutujeme i s manželem, který učí na konzervatoři klarinet, také už by hrál jinak, než za dob studií, nebo i později. Důležité je hledat neustále inspiraci, zajímat se o dění kolem svého nástroje, ten proces asi nemůže být završen.
Závěrem bych chtěla říci, že jsem měla v životě veliké štěstí, má práce mne nikdy nepřestala těšit a je zároveň mým koníčkem. Někdo se směje, když říkám, že nejdu do práce, ale do školičky. Kdo chce učit, měl by mít rád děti a hudbu, tohle povídám také studentům na konzervatoři.
Karel Odehnal: Moje výuka se proměnila dost radikálně. Na počátku byla potřeba naplnit technický potenciál nástroje a interpetační požadavky staré hudby. Postupně mi došlo, že bez kvalitního hudebního základu mohou být požadavky na interpretaci zavádějící. Důraz tedy kladu na úplné základy – rytmus, intonaci a veškerou specifickou techniku nástroje. Snažím se s každým žákem nespěchat, nefixovat se na jednu učebnici či přístup, nechat jej dozrát až do momentu, kdy spolu můžeme jít dál. Neorientuji se u žáků na výkon, ale na individuální růst a přítomnou chvíli ve výuce. Žáci mají dost času na to, aby pochopili, co je pro kvalitní hudební projev důležité. Hra na hudební nástroj může žáky postupně přivést k hlubšímu pochopení sebe sama a toho, co cítí a jak fungují. Domnívám se, že to není málo a že je to skvělá příprava pro život. V dnešní době, která je často posedlá výkonem, zaměňuje nové za krásné, plete si zážitek se štěstím a hromadění s naplněním, tak výuka hry na zobcovou flétnu může nabídnout něco, co nikde jinde děti nedostanou. Přijde mi tedy, že téma zobcové flétny je nevyčerpatelné: hudba odezní a pomine, ale dovednosti žáků a jejich sebepoznání tu budou mnohem déle.
Myslím, že učení samotné je kreativní proces. Ve výuce se setkává nehmotný svět tónů s fyzickým světem těla, které tóny generuje. Spojit tyto dva světy není vůbec snadné, protože každý z nich mluví jiným jazykem. Rád využívám ve výuce metafory, které tvoří oslí můstky, jež umožňují nalézt požadovaná spojení. Vymýšlet je je stejně zábavné, jako jim přicházet na kloub a je to proces, který se nikdy neomrzí, protože každý žák je jiný a platí na něj něco jiného.
Těch věcí, které bych rád zrealizoval, je celá řada, např. společné hraní všech souborů, které žáci mají rádi, dále bych chtěl pro mé žáky udělat vlastní učebnici atd.
Marie Peková: Během let se můj způsob výuky trochu proměnil. Dříve jsem s žáky začínala lidovými písničkami (teď je často neznají) a pokračovala Školou pana M. Klementa a přednesovými skladbami. Někdy jsem pro přednesy sahala i do literatury příčné flétny. V současnosti ráda používám Flautoškoly Evy a Jana Kvapilových (oceňuji i metodické sešity), Flötentöne Barbary Ertl, školy M. Zimmermanna. Dnes je literatury k dispozici hodně. Mám ráda současné autory, kteří ovládají hru na zobcovou flétnu. Některé jejich věci můžeme hrát už s dětmi v přípravném ročníku (díky Jane Kvapile a Moniko Devátá)🙂 Dnes se více soustředím na procvičování se žákem na hodině, kde vymýšlíme jak např. zvládnout nové a těžké spoje tónů, na to se mi osvědčily hravé Žížalky a Perpetuum mobile, a také nechávám žáka hledat a vybrat si artikulace, ozdoby. Trochu mě potrápily hemioly, já je občas neviděla! A z francouzské hudby mám respekt dodnes, nevěřím si v artikulaci.
Výzvou je pro mě improvizace s většími dětmi, tu bych ráda lépe zvládla. S mladšími se to učíme tak, že začneme hrou na ozvěnu/opičení a pokračujeme hrou “ na protivu“: jeden zahraje motivek a druhý ho opakuje jinak – staccato/ legato, nahoru/ dolů, rychle/ pomalu, vesele/ naštvaně… Také na hodině posloucháme nahrávky skvělých hráčů jako inspiraci pro náladu skladby, tón, zdobení. Jezdím se svou třídou na koncerty zobcové flétny. Začalo to koncertem Jana Kvapila v Městské knihovně v Praze před pár lety, poslouchali jsme výkony studentů Konzervatoře v Českých Budějovicích, v posledních letech jsme rádi jezdili vláčkem na dětské koncerty České filharmonie do Rudolfina, aby si poslechly i “ jiný ansámbl“🙂 Myslím, že do současné doby jsem si s dětmi dopřála realizaci řady krásných koncertů a projektů, ale nyní nastala nová situace, kdy se musím zaměřit více na příčnou flétnu. Jsem jedinou učitelkou příčné flétny na naší ZUŠ a škola potřebuje hráče do orchestru, takže se tak nějak „vracím zpátky“.
Jak se vám líbí příběhy rodiny Flétničkových a jejich literárně-hudební zpracování? Využili jste je někdy při své výuce?
Magda Bohušová: Knížečky o rodince Flétničkových jsou u mne ve třídě hodně oblíbené, pochopitelně u malých dětí, příběh poslouchají za odměnu a když je chvilka volného času. Písničky si zkoušíme zpívat, začínající flétnisté je nedokážou zahrát, ale hraju je já na všechny ty flétny a to se dětem líbí. Mám dva díly, jestli vyšel i třetí, to mi asi uniklo, ráda si ho pořídím.
Karel Odehnal: Příběhy Flétničkových využívám jako iniciační materiál pro všechny nové žáky a je to většinou první flétnová hudba, kterou uslyší. Nikdy nezklame, jak zvuková stránka, tak příběh děti vždycky zaujmou a při prvních hodinách se máme k čemu vracet, i když z hlediska psychologie je potřeba postupovat při výkladu příběhu opatrně, protože ne vždy dítě přichází z úplné a funkční rodiny. Nahrávky a poslech považuji za velmi důležité, a když žák hraje nějakou skladbu, tak k ní dostane i nahrávku, často několik, aby si mohl poslechnout různé možnosti. Flétničkovi jsou pro nejmenší ten nejlepší materiál – doslova žáky probouzejí a říkají: „Pojď to taky zkusit!“🙂
Marie Peková: Flétničkovy znám, moc se mi líbí hudební i výtvarné zpracování. Části hrajeme při návštěvách PHV a MŠ, abychom dětem přiblížili rodinu zobcových fléten. A ráda je používám jako dárek pro své šikovné flétnisty.
Děkujeme za sdílení vašich zkušeností a přejeme vám, aby vaše výuka byla i nadále prostorem oboustranné radosti, inspirace a tvořivého růstu.
Rozhovor připravila Hana Šťastná