NovinkyUncategorized

ZAJÍMÁ MĚ VYUŽITÍ LIVE ELECTRONICS VE VÝUCE – rozhovor s Martinou Komínkovou, hostem měsíce ledna.

Martina Komínková, profesionální hráčka a pedagog zobcové flétny, autorka multižánrového projektu Prorok větru, zakladatelka kvarteta Flautas de Colores. Studovala flétnu příčnou na konzervatoři v Brně a zobcovou na hudebních univerzitách v Brně, Hamburku, Krakově a Linci.
V současné době se čím dál více věnuje improvizaci a vlastní tvorbě a využívá v ní live electronics.

foto: Veronika Dvořáková

Narodila ses a působíš na Moravě. Byla moravská hudebnost přirozenou součástí i ve tvé rodině? Jak ses dostala k hudbě a zobcové flétně?
Moji rodiče oba amatérsky hráli a zpívali, vedli nás k hudbě a také dovedli do ZUŠ. Na kytaru, kam mě chtěli přihlásit, nebylo volné  místo a tak mě zapsali na zobcovou flétnu. Za tuto volbu jsem osudu vděčná, protože flétna je mi z nástrojů nejbližší. Její zvuk a práce s dechem se mi opravdu líbí. I když i kytaru jsem vyhledávala pro hudební spolupráci už od dob konzervatoře. Později jsem si zahrála např. se Štěpánem Rakem, kdy jsem chtěla vyzkoušet, jak funguje jeho skladba Giordano Bruno na zobcové flétny (určená pro příčnou flétnu s kytarou). Byl z toho nápadu nadšený a já zase z osobního setkání s ním. Ještě mám jiný příklad. Pro svůj  magisterský koncert na akademii v Krakowě jsem požádala anglického skladatele Alana Davise, jestli by pro mě a mého kolegu z Hamburku (Felipe Mejía Restrepo, původem z Kolumbie) něco napsal. Napsal skladbu s názvem Tantris, pro tenorovou flétnu a kytaru. Takovéto momenty považuji v mém hudebním životě za jedinečné a jsem za ně nesmírně vděčná.

Vím, že v mládí jsi byla členkou souboru, který vedl Mojmír Poláček, flétnista, muzikolog, učitel a organizátor, který dělá hodně pro vzdělávání muzikantů nejen amatérských. Jak tě ovlivnil?
Ovlivnil mě značně. Tím, jak mi přiblížil hudbu období renesance a baroka. Moc ráda vzpomínám na letní slavnosti Adama Michny z Otradovic v Jindřichově Hradci, kde jsme mohli nastudovat kompletní mše a pracovat s takovými lidmi,  jako je Michael Pospíšil nebo zpívat vedle Jana Mikuška. Mimochodem s posledně jmenovaným jsme příbuzní (za svobodna jsem byla Mikušková), ale ještě jsme nepřišli na to, přes kolik kolen. Za jeden z největších přínosů členství v souboru Musica Piffera však považuji  získání schopnosti hrát z listu, a to díky obrovskému množství přehraných skladeb. Vnímám, jaká je výhoda se rychle zorientovat v zápise nové skladby a moci se rovnou věnovat hudbě samé.

Řadu let jsi jezdila na Letní školu staré hudby v Prachaticích, která byla líhní mladých talentovaných hráčů na zobcovou flétnu. Byl to pro tebe zásadní impuls pro rozhodnutí věnovat se zobcové flétně profesionálně? A jaká vlastně byla tvá následující studijní pouť?
Na Prachatice budu vždy vzpomínat s velkou láskou. Myslím, že měly zásadní význam nejen pro mě, ale také pro mnoho dnešních hráčů a skvělých pedagogů na zobcové flétny. Zprostředkovaly mi kontakt s mými pozdějšími učiteli Peterem Holtslagem a Carin van Heerden. Rozhodnutí věnovat se zobcové flétně profesionálně přišlo ale  již předtím na kurzu s Heiko ter Scheggetem z Utrechtu. Má následující studijní pouť byla náročná časově i finančně, zároveň však krásná a velmi dobrodružná. Nejdříve jsem potřebovala velice narychlo zvládnout němčinu, řekněme, že druhou polovinu stáže v Hamburku už jsem si užila. Po návratu jsem dokončila Bc. titul na Akademii staré hudby v Brně. Poté jsem úspěšně složila přijímací zkoušky do Hamburku a Krakowa. Zvolila jsem Krakow a pochlubím se tím, že jsem tam byla historicky první studentka zobcové flétny. Zvládnout polštinu na komunikační úrovni se mi podařilo zhruba po měsíci, ale psát v ní magisterskou práci byl značný oříšek. Další stáž a stipendium jsem ještě měla do Lince. I tam jsem po dokončení magisterského studia složila další úspěšné zkoušky a ještě rok dojížděla. To vše při plném úvazku na ZUŠ a konzervatoři. Bylo to velmi náročné, ale nelituji toho vůbec.

Bachův Braniborský koncert s orchestrem Czech Virtuosi
foto: Jana Šuplerová

Jako studentka jsi poznala řadu vynikajících pedagogických a hráčských osobností. Co jsi nejvíce oceňovala v jejich přístupu k výuce hudby a přístupu k osobnosti studentů? Co z toho dnes uplatňuješ sama jako učitel?
Vzpomínám si na pozitivní šok v přístupu zahraničních lektorů ke studentům. To bylo něco, co jsem z konzervatoře vůbec neznala. Začalo to u Alana Davise, pokračovalo u Kerstin de Witt a Josteina Gundersena. Atmosféra na lekci byla otevřená a pozitivně motivující, často nechyběl humor a člověk rychle dělal pokroky. Velice si vážím toho, že z toho postupně vznikla krásná přátelství skoro se všemi lektory. S Josteinem jsem se v posledním roce potkala dokonce dvakrát, poprvé v Bolzanu a podruhé v Amsterdamu a stále přetrvává zážitek společné práce z Prachatic. Ve své pedagogické práci uplatňuji podobné principy otevřenosti a přátelství se studenty, a také individuální a osobní přístup k nim.

Kdo z tvých zahraničních učitelů zobcové flétny tě nejvíce oslovil a proč? 
Stáž u Petera Holtslaga v roce 2009, která trvala jeden semestr, byla mimořádná a velice intenzivní, vzpomínám na ni stále. Kromě hudebních dovedností jsem si odnesla různá životní moudra,  vyslovená Peterem během výuky jakoby mimochodem. Namátkou uvedu některá: “Bez zvídavosti život končí”nebo “O čem je život – učit se, učit se a užít si to.“ Peter dával do výuky vše. A já jsem to vnímala jako obrovský dar, který si nemohu a nechci nechat jen pro sebe. Podobné, i když trochu odlišné to bylo u Carin van Heerden v Linci. Na lekci vytvořila tak intenzivní atmosféru, že jsem měla pocit, že se zastavil čas. Taky až s ní, prakticky na konci studií jsem opravdu pochopila, jak cvičit stupnice a techniku a začalo mě to nesmírně bavit.

Tvým velkým životním zážitkem byla bezpochyby možnost pobývat se členkami vynikajícího německého kvarteta Flautando Köln, jak jsi se k tomu dostala?
Máš pravdu. Dostala jsem se k tomu díky již zmíněnému víceletému přátelství s Kerstin de Witt, členkou kvarteta. Na začátku pobytu v Hamburku jsem neměla ještě místo na kolejích a tak mě ubytovala u sebe doma další členka kvarteta,  Ursula Thelen. Ta mi později i prodala svou barokní flétnu. Nějak se přihodilo, že mě vzaly na dva své koncerty v Německu. Dělala jsem jim tak trochu bedňáka, to berte s nadsázkou. Hrály tehdy Balkanology od Janka Rokyty, posluchači z ní byli nadšení, a když zjistili, že jsem z Čech, nadšeně mi to vykládali. Vzpomínám si na krásnou atmosféru mezi členkami Flautanda, nejen  během koncertu, ale i při společných cestách. V ten okamžik vznikla má touha mít také kvarteto. To se podařilo velice brzy, hned rok po mém návratu.

Od r. 2001 učíš na ZUŠ v Brně a velice brzy jsi měla se žáky vynikající výsledky. Založila jsi kvarteto zobcových fléten Flautas de Colores a natočila s nimi úžasné CD, které vysoce překračuje úroveň ZUŠ. Jak jste začínaly a jak tento ansámblový projekt funguje dnes?
Začínaly jsme jako ansámbl (trio) na soutěž a postupně se osamostatňovaly. Když moje studentky hrály ještě jako trio, staly se absolutními vítězi v komorní hře spolu s Abatevou, kvartetem žáků Julie Brané. To mě vedlo k nápadu uspořádat společný koncert absolutních vítězů (smích). Uskutečnily  jsme jeden v Brně a druhý v Plzni, jmenoval se Párty pro kvartety, podle skladby W. van der Nieuwkerka, kterou jsme společně nastudovaly, to byla pecka. Později, to už jsem byla také členem kvarteta, jsme více a více začaly pořádat samostatné koncerty a rozšiřovat repertoár. Vystoupily jsme také s úspěchem v Utrechtu, Lipsku či Vídni. Jsem ráda, že CD Pall Mall, na kterém jsou skladby od středověku po jazz, se stále líbí. Mimo jiné je tam i virtuózní a zmiňovaná Balkanology. Vydalo se  1000 kusů a stále je o ně zájem. Těší mě to hodně. V současné době, jsme od sebe dál ( jedna členka například bydlí s rodinou u polských hranic), tak je koncertů míň. Když si nás ale pozvete, rádi přijedeme. Letos slavíme výročí 10 let.

Flautas de Colores
foto: Martin Rýznar

V r. 2009 jsi začala učit zobcovou flétnu jako hlavní obor na brněnské konzervatoři. Je nějaký rozdíl v úrovni studentů když jsi začínala, a dnes, kdy řada učitelů ZUŠ je na mnohem vyšší odborné úrovni?
Určitě je vidět rozdíl. Na konzervatoř se hlásí více studentů a jsou obecně na lepší úrovni, i když někam ještě ty informace a povědomí o zobcové flétně, jako profesionálním nástroji nedorazily. Velký rozdíl je slyšet na soutěžích. Je to už 10 let, co mám na starosti Dechové soboty – kurzy pro pedagogy na brněnské konzervatoři. Ty dělám opravdu ráda, protože v nich vidím velký smysl a přínos. Letos na podzim jsem tam přišla po mateřské dovolené a připravovala se, jak se představím novým kurzistům. Jaké překvapení bylo zjistit, že asi 80 procent z 50 účastníků bylo stejných. Někteří tam chodí už od roku 2009, tento zájem mě taky těší. Určitě chci ale vybídnout učitele, aby se nebáli chodit na konzultace, ta je vždy posune víc, než jen pasivně absolvovaná  přednáška. Nebo je také zvu na letní kurzy Bystřická letní flétna. Na těch učím také již 10 let společně s Renatou Smetkovou a dvěma učiteli flétny příčné. Jsou to kurzy malé, ale milé. Probíhají třetí týden v srpnu, přijeďte, můžete jako aktivní účastníci či pasivně na náslechy.

Vystupuješ jako sólistka a zároveň spolupracuješ s řadou vynikajících ansámblů, a to nejen na zobcovou flétnu. Uplatníš i flétnu příčnou,kterou jsi původně vystudovala? Která spolupráce tě nejvíce oslovuje?
V současné době často vystupujeme s kolegou bajanistou Jaromírem Zámečníkem, který pro naše Duetto Nuovo skvěle aranžuje. V repertoáru máme spoustu tanců z Balkánu, Bélu Bartóka nebo také nádherné Ave Maria Astora Piazzoly, na kterou využívám příčnou flétnu. K té jsem se vrátila po dost dlouhé době až loni, kdy jsem aktivně hrála v Itálii s hudebníky z celého světa. Užívám si hraní na ni, neřeším žádné problémy, jako  dřív. Například 2. ledna jsem ji přibalila k basové zobcové a natočila na ni improvizaci, která se doufám brzy objeví na kanálu YouTube.

Duetto Nuovo na vernisáži obrazů
foto: Miroslav Boucník

Pro mě jsi vzorem hudebnice, která má vizi  a prošlapává si vlastní, originální cestu. Mám na mysli tvoji touhu hledat  ve svém vnitřním prostoru nový, osobní způsob sdělení a uplatnění schopnosti improvizovat a experimentovat. To se odrazilo i ve tvém multižánrovém projektu Prorok větru. Jak vlastně vznikal?
Asi před 13 lety se mi do rukou dostala kniha s názvem Prorok Větru. Je to příběh flétnisty Nátana, ke kterému promlouvá vítr o různých životních tématech. Myšlenka na zpracování tohoto tématu do představení mě napadla ihned. Trvalo to ovšem pořádnou dobu od nápadu k realizaci. Kontaktovala jsem autora knihy, Itala Stefana Biavaschiho, a tomu se můj nápad velice líbil. V loňském roce, když jsme žili s dalšími rodinami v mezinárodní křesťanské komunitě v italském Loppianu, jsem měla prostor, abych se pustila do realizace původního nápadu. Hledala jsem formu zpracování. Vybrala úryvky textů, vytvořila hudbu a oslovila italské umělce s prosbou o  spolupráci. Ti hlavní byli tři, tvůrkyně videí, režisérka a umělecká supervize. Pracovala jsem na projektu intenzivně od ledna 2019 a již 2. června proběhla úspěšná premiéra italské verze, na kterou přijel i autor knihy. Nesnadnou součástí bylo i projekt financovat, to se nám podařilo prostřednictvím crowfundingové kampaně Hit hit. Velký dík patří všem, kteří přispěli, a hlavně mému manželovi, bez kterého bych si tento životní sen těžko splnila. Premiéra české verze proběhla 3.11. v Brně. Brzy bude také k vidění promovideo Proroka větru.

Premiéra Proroka Větru, červen 2019, Itálie
foto: Jena Espelita

V představení využíváš i zvukovou techniku, která nabízí nové, zajímavé možnosti. Moderní hudba pro zobcovou flétnu tuto techniku dnes už také přijala za svou. Chystáš se s tímto fenoménem více pracovat a  také ho zahrnout do výuky?
Využívám live electronics, nejvíce efekt delay a také looper. Protože v představení hraji a zpívám sama, je to myslím zajímavý způsob, jak vytvořit bohatý zvuk. Ano, čím dál víc s technikou pracuji. Nesmírně mě to baví, začala jsem natočením videoklipu, kde improvizuji za využití delay. Před vánoci jsem točila další improvizace ve studiu. A co přinese letošní rok?  Uvidíme, zatím je to ve fázi plánu, tak nebudu prozrazovat. S žáky hrajeme skladby od Anette Ziegenmeyer z velice povedené sbírky The delayed flute. A v létě jsem s nimi začala zkoušet improvizaci za použití stejné techniky. Byla jsem překvapená, co dokázali na místě zahrát. Byli to žáci z různých ZUŠ na kurzech Letní Bystřické flétny, ale i moji začátečníci si s tím neuvěřitelně vyhráli. Vpodstatě nechtěli přestat, asi tak to řeknu (smích).
Prozradím ještě, že se připravuje aplikace na využití live electronics ve výuce. Chystá ji tým v Amsterdamu a brzy bude ve fázi testování. Myslím, že se máme na co těšit.

Tvůj pobyt v Itálii ti umožnil osobní setkání a posléze přátelství s významným italským skladatelem Fulviem Caldinim. Vyplynula z toho nějaká spolupráce?
Protože máme na CD Pall Mall dvě jeho skladby, tak jsem mu jej samozřejmě poslala a byli jsme v kontaktu. Vím, že působí na konzervatoři ve Florencii, ale že budu během našeho italského pobytu bydlet 20 minut od něj, to bych vážně nevymyslela, to zařídil asi osud. A spolupráce opravdu vznikla. Spolu s jeho bratrem, hobojistou Sandrem Caldinim a dalšími umělci jsme vystoupili na dvou koncertech, hráli jsme převážně barokní komorní skladby. Fulvio hraje na cembalo. Také jsem měla možnost vidět archiv jeho skladeb pro zobcovou flétnu, který je dost velký. Při poslední návštěvě jsme hráli aktuálně vytvořený cyklus skladeb Momiji pro altovou flétnu a klavír, ty vzápětí vyšly v nakladatelství Walhall. Určitě doporučuji  pořídit si je, protože nejsou nijak zvlášť technicky obtížné, spíše po výrazové stránce. Pro mě neskutečný zážitek moci poznat blíž svět Fulvia Caldiniho. Smutné bylo poznání, že skládáním se moc neuživí. Když skladbu napíše, většinou mu už chybí síly na to, aby ji nabízel. Na konzervatoři učí obrovské množství studentů komorní hru. Je velký nadšenec japonské kultury a ovládá japonštinu.

Při poslední návštěvě u Fulvia Caldiniho v Toskánsku
foto: Radek Komínek

Když jsem v létě zpracovávala rozhovor s J.Stivínem, pořád viselo ve vzduchu téma improvizace a sebevyjádření. Pak se ukázalo, že to je tvé aktuální téma.
Improvizaci jsem zkoušela už na příčnou flétnu, s různými křesťanskými kapelami, tak od 15 let. Pravidlo, že člověk se věci naučí tím, že je dělá, tady určitě platí a postupně jsem se vypracovala a zdokonalila. Později mě bavila i ta historická konkrétně tvoření vlastních diminucí, které mi skvěle osvětlil Jostein Gundersen, barokní groundy a další. Improvizovali jsme často i v našem kvartetu Flautas de Colores, např. za použití textu na adventních koncertech. 

Aktuálně hledám vlastní hudební jazyk v improvizaci. K tomu používám už zmiňovanou techniku a tvořím tzv. hudbu live electronics. Stylově se to často blíží minimalismu. S každou nahrávkou se trošku posunu na této cestě, kterou je třeba trpělivě prošlapat. Také mě baví  učit improvizaci jak studenty, tak pedagogy a ráda bych se tomu systematicky věnovala. Vnímám, jak málo je v našem hudebním vzdělávání improvizace zastoupena a to mi přijde škoda. 

Můžeš nám přiblížit svou prezentaci na ORDA a říci, co to je za akci?
Ráda přiblížím. ORDA neboli Open Recorder days Amsterdam je festival zobcových fléten, který se koná na konzervatoři v Amsterdamu, vždy na podzim, každé dva roky. Trvá čtyři dny a má velice bohatý program, který zahrnuje soutěž ve hře sólové i komorní (soutěž je tříkolová). Poprvé jsem slyšela hrát malé i velké flétnisty z celého světa, což bylo opravdu zajímavé. Vysokou úrovní mě překvapili hráči např. z Brazílie, Izraele. Byla jsem hrdá na naše české zástupce, kdy se Karolina Hlinová dostala až do finále. Dále probíhaly workshopy se světovými flétnisty, letos to byli např.  Walter van Hauwe, Tom Beets, Sebastian Marque ad. Koncerty jsou klidně i tři denně. Měla jsem možnost slyšet špičkovou hráčku z New Yorku Tali Rubinstein, která se věnuje jazzu. Pokud se podíváte na její videa, uvidíte, s jakou hraje energií, ovšem naživo si to ještě znásobte. Nechyběla ani výstava výrobců fléten.

Já se účastnila učitelské konference, které byla věnovaná celá sobota. Když jsem zjistila, že letos bude téma konference Improvizace, lákalo mě to hrozně moc. Tak jsem si řekla, že musím rychle vymyslet, o čem bych tam mohla mluvit. Měla jsem nějaký týden do uzávěrky v červenci, kdy zájemci měli poslat své prezentace. Měla jsem radost, že to vyšlo. Název mé prezentace byla Fun not fear, or how improvisation safed my musical career ( Zábava, ne strach, aneb jak mi improvizace zachránila mou hudební dráhu). Bylo vtipné, že  jsme se tam potkali s Jakubem Kydlíčkem, který prezentoval zajímavé téma Partimenti, které připravuje na knižní vydání. Další přednášející byli z Kanady, Brazílie, Německa, Nizozemí a Maďarska. Hlavním přednášejícím byl Jostein Gundersen. A organizaci měla na starosti Sarah Jeffery, kterou bylo moc příjemné poznat osobně. Pokud máte zájem si konferenci poslechnout, vše naleznete na kanálu YouTube, když zadáte ORDA Teachers conference 2019. Musím říct, že atmosféra konference i celého festivalu byla skvělá. Velký dík patří organizátorům, kteří jsou bývalí absolventi flétnové třídy z Amsterdamu a členové The Royal Winds. Určitě bych se tam ráda vrátila.

V Amsterodamu jsi se setkala s učiteli Suzuki metody, která se už uplatňuje i ve výuce zobcové flétny a hodně Tě to oslovilo. Co konkrétně?
V minulosti jsem párkrát zaslechla o Suzuki metodě a vždy to bylo velice pozitivní. Informace o metodě jsem ale nehledala a nic bohužel neznala. Na konferenci dva z přednášejících (z Kanady a Brazílie) byli Suzuki učitelé a taky o metodě mluvili. Zaujalo mě to moc a kromě toho, jsem slyšela hrát žáky, kteří jsou takto vedeni. Velice mě zaujali svým projevem, muzikalitou, krásným tónem či zdobením. Vtipné bylo, že po mé prezentaci za mnou přišla jedna učitelka z Ameriky a řekla mi, že jsem jako Suzuki učitel, protože body mé prezentace se shodují s jejich principy. Byly to body: krok po kroku se naučíme vše, dobrý vztah učitele a žáka a další. To mě pobavilo. V každém případě jsme pak strávili, s celou skupinou sedmi Suzuki učitelů, zbytek volného času spolu. Když jsem se vrátila do Čech, vykládala jsem to nadšeně Renatě Smetkové, kolegyni z kurzů a ta mi řekla, že ji už to taky dlouho zajímá, a co kdybychom si udělaly kurz? A kurz už chystáme. Začne v červenci a bude probíhat převážně v Brně o víkendech (celkem 120 hodin). Domluvila jsem milou a zkušenou lektorku z Anglie, kterou znám právě z ORDA festivalu Nancy Daly (doporučuji k přečtení její článek https://www.recorderie.co.uk/why-i-became-a-suzuki-method-recorder-teacher/). Pokud by měl někdo zájem, ještě máme 3 volná místa. Určitě se na mě obraťte.

S představením Prorok větru zamíříš v lednu i do Prahy. Moc se na něj těšíme. Kdy a kde přesně se bude konat?
Představení se bude konat v pátek 31. ledna ve 20h v Kobylisích v Salesiánském divadle. Zájemcům ráda rezervuji vstupenky. Kontakt je na mém webu martinakominkova.cz.  Myslím, že po 12. lednu bude již ke shlédnutí promo video, abych vás nalákala. Budu se těšit na setkání.

A Tobě, Hanko,  moc děkuju za zajímavé otázky. Bavilo mě odpovídat na ně a vzpomínat na spoustu krásných hudebních a přátelských setkání.

Rozhovor připravila Hana Šťastná