Martin Berger vystudoval zobcovou flétnu ve třídě Julie Brané na plzeňské Konzervatoři a zároveň učitelství hudební výchovy a německého jazyka pro střední školy. Od žákovských let na ZŠ a ZUŠ v Karlových Varech, ve třídě u Petra Čamka, navštěvoval mistrovské kurzy u Julie Brané, Jana Kvapila, Alana Davise, Jostaina Gundersona, Kerstin de Witt, Carin van Herden a Petera Holslaga. V současnosti předává své zkušenosti na Střední pedagogické škole, Gymnáziu a vyšší odborné škole v Karlových Varech a Musikschule Erzgebirge v německém Aue. Celkově usiluje o co největší propojení hudební výchovy s ostatními předměty a šíření povědomí zobcové flétny nejen v Krušnohoří.
Martine, ve 2. třídě jsi začal studovat flétnu u mé „ maličkosti“, co tě ale vedlo ke studiu hudby a především zobcové flétny?
To, že jsem u hry na zobcovou flétnu zůstal de facto celý svůj život beru jako velmi pozoruhodnou věc. Sám sobě jsem příkladem, jak malé úzkostlivé tvrdohlavé dítě, které má všechny předpoklady k tomu, aby hry na zobcovou flétnu hned po pár měsících nechalo a věnovalo se jiným zálibám, překonalo svůj vlastní neum, vztek z neustálých chyb a postupem času si našlo cestu k tomuto úžasnému hudebnímu nástroji. V šesti letech jsem začal chodit na hodiny zobcové flétny k panu učiteli, který učil především klarinety. O rok později jsi na ZŠ a ZUŠ nastoupil ty, Petře, a vybudoval u mě kvalitní základy hry na zobec a později i velký zájem o tento nástroj. Díky tobě jsem se seznámil se skvělou flétnistkou a pedagožkou Julií Branou. To bylo mé štěstí, jinak bych se zobcové flétně asi dále nevěnoval.
Jaké jsou tvé vzpomínky na první hráčské zkušenosti v ZUŠ?
Vzpomínky na mé začátky hry na zobcovou flétnu jsou úsměvné hlavně pro mé rodiče. Byli úplným opakem mnohých ambiciózních rodičů, kteří vlastní děti nutí do hry především kvůli svému zájmu nebo například nesplněnému snu v dětství. Když jsem se vztekal, zuřil, brečel nebo mlátil flétnou o notový stojan, trpělivě ke mně přišli a podali diplomatickou zklidňující otázku: „Marťo, nechceš tý flétny raději nechat, než aby jsi sám sebe takhle trápil?“ Tahle otázka u mě spustila reakci utvrzení. Začal jsem argumentovat, že přestat rozhodně nechci a že budu do flétny nervózně dout a hlasitě se vztekat nadále dál. Prvních pár let museli mít moji rodiče v našem malém bytě 2+1 opravdu obrovskou trpělivost. Nejen za tu jsem jim opravdu vděčný. Později se neúspěch zlomil, já začal pravidelně cvičit, postupně hrát v komořině a vystupovat na veřejnosti. Měl jsem sice vždycky trému, ale koncertoval jsem rád a s úsměvem na tváři na toto období velmi rád vzpomínám. Mou první soutěžní zkušeností bylo Pískání pro zdraví, které se v roce 1998 shodou okolností odehrávalo v sálku na Zábělské ZUŠ Bedřicha Smetany v Plzni. Tenkrát jsem za své „ geniální pískání“ obdržel čestné uznání. Na výherním tričku byl natisknutý velký slon. Stal se mým dlouholetým maskotem. Byli jsme si podobní, jako malý jsem nebyl zrovna střízlík. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že o deset let později začnu chodit právě do této ZUŠ na hodiny zobcové flétny k Julii Brané a tento okamžik se pak stane rozhodující pro studium na konzervatoři v její třídě, a že v roce 2013, kdy nastupovala na mateřskou dovolenou, jí zastoupím na zmíněné ZUŠ. Sálek v Zábělské do dnes vnímám jako naprosto záhadné, pro mě osudné místo.
Z mých nejsilnějších vzpomínek ze ZUŠ v Karlových Varech, kterou jsem navštěvoval celkem třináct let, od první třídy až do maturity, se mi určitě vybaví koncerty a soutěže s kvartetem zobcových fléten „Jasnozřivá můza“ a triem Tres Animae. Petře, stal ses naším „zobcovkovým tátou“ a díky tobě jsme v roce 2007 získali první cenu v komořinách ve Vysokém Mýtě. Kromě desítek koncertů ve Varech jsme si zahráli v německém Hofu, italské Cervii nebo švýcarském Montreaux. Pracoval jsi s námi velmi intenzivně, hráli jsme pestrý repertoár a získali tak obdiv z řad spolužáků, rodinných příslušníků a učitelů celé ZUŠ. Dodnes máš naši fotku ve své třídě. Na obě tělesa a všechny členy, kteří jimi prošli, moc rád vzpomínám.
Jaký vliv na tebe měla Letní škola staré hudby v Prachaticích?
Letní škola staré hudby v Prachaticích na mě měla velký vliv. Do doby, než jsem začal jezdit do Prachatic, jsem vnímal hru na zobcovou flétnu a komořiny jako zajímavou volnočasovou aktivitu. Nepřipouštěl jsem si, že bych se v budoucnosti mohl zobcovce věnovat trochu intenzivněji. Prachatice u mě spustili, řekl bych, hlubší zájem. Třída zobcové flétny u Julie Brané mi ještě více otevřela oči. Nebyl jsem nijak výjimečně talentovaný hráč. Možná jedinou mojí předností bylo, že jsem se ve své době již relativně brzy, díky tobě Petře, seznamoval s repertoárem soudobé hudby. Mnozí kolegové právě v Prachaticích, kde jsem byl v roce 2006 poprvé, kolem mě zvědavě kroužili a zajímali se, co za neznámou modernu hraji. Byla to skladba Gedämpfte Schwingung od Winfrieda Michela, kterou jsem si mohl zahrát na závěrečném koncertě. Byl to pro mě velký zážitek. Mé nové zkušenosti a poznatky jsem v následujících letech s nadšením sbíral ve třídách Josteina Gundersena, Kerstin de Witt a Petera Holtslaga. Nejen aktivní účast na hodinách, ale i pasivní náslechy u Carin van Heerden nebo ansámblové třídy Alana Davise mi rozšiřovaly obzory. Pamatuji si, jak jsem po týdnu této školy přijel domů nadšený z nasávání něčeho pro mě naprosto nového a zároveň neuvěřitelně unavený z každodenního hraní od rána do večera, poslouchání skvělých večerních lektorských koncertů a samozřejmě nočních zhodnocení u piva. Po týdnu takového režimu nejen mně takzvaně docházely baterky. Ale bylo to opravdu skvělé. Na tyto kurzy budu vzpomínat celý život.
Po střední pedagogické škole ses rozhodl pro studium na Pedagogické fakultě ZČU v Plzni a plzeňské konzervatoři. Byla studia náročná?
Hned po maturitě na Střední pedagogické škole v Karlových varech, v roce 2008, jsem začal studovat bakalářský obor Hudba se zaměřením na vzdělávání na Pedagogické fakultě ZČUv Plzni a zároveň pravidelně docházel na hodiny zobcové flétny k Julii Brané do ZUŠ. Během prvního semestru na pajdě jsem si uvědomil, že hudební předměty převážně teoretického rázu a pravidelné návštěvy nejrůznějších klubů a hospod s mými spolužáky, mě naplňují pouze částečně. V lednu roku 2009 jsem byl kvůli možnosti uznání části hudebně teoretických a všeobecně vzdělávacích předmětů na ZČU přijat rovnou do třetího ročníku na konzervatoři v Plzni. Od září onoho roku jsem studoval zároveň hudbu se zaměřením na vzdělávání, jako vedlejší obor německý jazyk a zobcovou flétnu u Julie.
Nejtěžší bylo dát dohromady rozvrhy obou škol. Nejen profesorka hlavního oboru, Julie Braná, ale i další pedagogové na konzervatoři mi vyšli časově vstříc. Hodiny obligátního klavíru a korepetic u neuvěřitelně trpělivé a empatické Aleny Tiché jsem míval buď brzy ráno nebo večer a teoretické předměty jsem měl buď uznané anebo docházel na pravidelná přezkoušení. Nejnáročnější pro mě byly tak zvané koncové ročníky, třetí ročník pajdy a čtvrtý maturitní na konzervatoři a magisterský páťák a absolutorium, které se mi seběhly v obou případech paralelně. V těchto letech jsem si už pomalu začal připadat jako stroj. Kromě hraní několik hodin denně a teoretického studování často dlouho do noci mi téměř nezbýval žádný volný čas. O víkendech jsem si ještě přivydělával hraním na baskytaru a zpěvem v karlovarské zábavové kapele Takt. Těsně před magisterskými státnicemi a absolutoriem jsem začal učit na ZUŠ Bedřicha Smetany. Moji rodiče měli často oprávněnou obavu, abych z toho všeho náhodou nezkolaboval. Nevím, asi jsem si potřeboval vyzkoušet své vlastní limity, co všechno je schopné mé tělo zvládnout.
Z hlediska náročnosti studia nemohu také zapomenout na předměty jako byla lexikologie, syntax či literatura v rámci učitelství německého jazyka pro střední školy. Výrazný jazykový talent nemám. Němčinu jsem se rozhodl studovat jen díky tomu, abych mohl studovat hudební výchovu v navazujícím magisterském programu. Lepší předmětovou kombinaci jsem si tenkrát neuměl představit. Na zmiňované předměty jsem docházel s nezájmem o tyto disciplíny, strachem z vlastní neschopnosti a téměř neochotou všechny tyto teoretismy pojmout. Opravdovou cestu k německému jazyku jsem našel až díky Erasmu v Lipsku a posléze seznámení se s mou budoucí manželkou Katrin, která v Lipsku studovala.
Za celou dobu studia na pajdě a konzervatoři mě nejvíce bavily hodiny zobcové flétny, komorní hudba, hodiny improvizace a hudební metodiky. Řekl bych, že právě tyto předměty mi během studia pomohly získat nejvíce hudebně pedagogických zkušeností pro možnosti uplatnění v mé profesi.
Během studia na konzervatoři jsi účinkoval Petrou Václavíkovou, Irenou Ošťádalovou a Martinem Rezkem v kvartetu Bosco di flauti, jak na to vzpomínáš?
Se všemi třemi flétnisty jsem se seznámil ještě před studiem na konzervatoři. Nebylo to nikde jinde než právě na Letní škole staré hudby v Prachaticích. Jakmile jsme se s Irenou a Petrou setkali na konzervatoři, dostali jsme nápad přizvat Martina, který dlouhá léta chodil na hodiny k Julii Brané do ZUŠ a naprosto výborně hrál ve svém kvartetu s flétnistkou Karolínou Váňovou, cembalistkou Terezou Živnou a violoncellistou Jakubem Smolou. Minimálně jeden rok nám trvalo, než jsme se pořádně sehráli a dali dohromady hodinový koncertní program. Byli jsme nejen hráčsky na podobné úrovni, ale i lidsky jsme si skvěle rozuměli. Často se během našich zkoušek ozýval burácející smích. Byli jsme naprosto úžasná parta. Hráli jsme na barokní flétny a zároveň se učili i na renesanční nástroje. Těm jsme s oblibou říkali „Scheiseflöte“, protože jsme měli časté problémy s alternativními hmaty a laděním.
Julie nás vedla k tomu, abychom byli všichni schopní hrát na všechny druhy nástrojů. Nebylo to jednoduché, ale zároveň to byla úžasná škola do „zobcovkářské branže“. V komořině jsem nejraději hrál na basovou nebo tenorovou flétnu. Preference hlubších nástrojů mi zůstala dodnes.Nejvíce koncertů jsme odehráli v letech 2010 a 2011. V našem repertoáru nechyběl Palestrina, Merula, Vivaldi, Bach, Maute, Sieg a další. Poté, co absolvovala Petra a odešla studovat barokní hoboj do Brém, jsme hráli jako trio. Naší vrcholnou skladbou byla Samovila od Nicoly Termöhlen. Tu bych si rád v budoucnu s někým opět zahrál. Je to nádherná tajuplná skladba s východní melodikou, využitím zpěvu při hře a téměř až strašidelným mimohudebním příběhem.
Po absolutoriu na konzervatoři se naše životní cesty daly různými směry a bohužel už jsme si společně nikdy nezahráli. Na činnost kvartetu navázala spolupráce s flétnisty Martinem Rezkem a Karolínou Váňovou, violoncellistou Jakubem Smolou, kontrabasistou Štěpánem Váňou a cembalistkou Terkou Živnou, se kterými jsme v různých uskupeních koncertovali až do doby příchodu kovidu. Onen kovid, a zároveň i mateřské a rodičovské povinnosti způsobily, že jsme v posledních dvou letech společně nehráli. Snad se to brzy opět změní.
Na půlrok jsi si z konzervatoře také odskočil v rámci Erasmu do Lipska na studium na hudební vědě, co si pod tím představit?
Navazující magisterské studium Učitelství hudební výchovy a německého jazyka pro střední školy na Pedagogické fakultě v Plzni mi bohužel nepřinášelo zrovna největší radost. V předmětech v rámci němčiny jsem plaval a v pedagogicko-psychologických disciplínách se doslova topil. Uvědomil jsem si, že jestli nevyjedu na nějakou stáž do německy mluvících zemí, tak tento obor zcela jistě nedokončím. Tehdejší vedoucí katedry hudební kultury, Jiří Bezděk, udržoval kontakty s katedrou hudební vědy na Univerzitě v Lipsku. Nabídka studovaných předmětů v Německu sice absolutně neodpovídala předmětům, které jsem musel splnit v Plzni, ale pomocí individuálního plánu a konání zápočtů a zkoušek jak v Lipsku, tak v Plzni, šlo paralelní studium zvládnout. Porozumění přednášek a seminářů historie hudebních nástrojů, hudební akustiky, analýzy skladeb či hudební estetiky v německém jazyce jsem bral jako obrovskou výzvu. Výuka byla většinou praktická a velmi zajímavá, probíhala mimo jiné i v Gewandhausu či Muzeu hudebních nástrojů.
Tento půlrok mi ještě paralelně běžel individuální plán na konzervatoři. Prakticky jsem tedy studoval půl roku tři školy zároveň. Dnes nechápu, jak jsem to včetně výhry třetího místa na soutěži Konzervatoří v Teplicích v roce 2012 mohl zvládnout. Pravděpodobně největším osobním přínosem celého mého Erasmu v Lipsku byla možnost bydlet ve studentském bytě, kterou jsem dostal od též zobcovkářky a později barokní fagotistky Michaely Bieglerové. Díky ní jsem poznal mou budoucí manželku Katrin Berger a o pár měsíců později ji přiměl k přesťěhování do Karlových Varů, kde žijeme dodnes.
Profesně jsi vystudovaný hráč na zobcovou flétnu a zároveň učíš hudbu a němčinu na střední škole. Jak se dá tento „rozptyl“ zvládat?
Tento rozptyl se dá zvládnout, pokud si člověk sám nastaví hranice, že nemůže vše ovládat stoprocentně. Devátým rokem učím na Střední pedagogické škole, Gymnáziu a Vyšší odborné škole v Karlových Varech německý jazyk a hudební předměty. Velmi často si připadám jako chobotnice, která má roztažená chapadla do všech stran. Obrovskou výhodou ale je, že moje pedagogická náplň není rozhodně stereotypní. Nenudím se. Stále poznávám něco nového. Během jednoho týdne se mi vystřídá cca sto žáků na německý jazyk pro začátečníky, německý jazyk včetně odborné konverzace na VOŠ, kolektivní obligátní klavír, kolektivní zobcovou flétnu (8-10 žáků ve skupině), klasickou hudební výchovu a maturitní hudební výchovou se základy hudební teorie, dějinami artificiální a nonartificiální hudby, metodikou pro MŠ a mladší školní věk. Navíc se snažím vést hudební kroužek, tzn. kapely, soubory, dueta atd., a odchytávat talentované žáky a zprostředkovat jim možnosti pro hudební rozvíjení (koncerty, výchovné koncerty, školní soutěže atd.) Tento rozptyl je mnohdy převážně z časových důvodů poměrně náročný.
Vedle tohoto pestrého pracovního mixu se snažím pedagogicky nezanevřít nad tzv. „zuškovou zobcovkou“. Dlouhodobá detailní práce mě z hlediska učení nejvíce naplňuje. Od absolvování konzervatoře jsem přes dva roky učil za Julii Branou na ZUŠ Bedřicha Smetany v Plzni. Více jak polovina žáků této třídy byla z hudebních rodin. K Julii chodili no hodiny od malička, hráčsky byli i na úrovni studentů konzervatoře. Toto období jsem si opravdu moc užil. Jezdit s takovými talenty, jako byli například hráčky kvartetu ABATEVA, a vyhrávat celostátní soutěžní přehlídky, se nepoštěstí každému.
Kvůli velkému množství odučených hodin a pravidelnému „pendlování“ mezi Plzní a Karlovými Vary jsem nakonec tuto skvělou třídu opustil a plně „zakotvil“ v lázeňském městě. Zde jsem učil pár hodin flétny na ZŠ a ZUŠ, která se dlouhodobě potýká s nedostatkem žáků na zobcovou flétnu. Kvůli tomu jsem se začal rozhlížet směrem do Německa, podnikl roční „oslí můstek“ přes evangelické Gymnázium v Schönecku, kde jsem učil klasickou hudební výchovu, a poté získal možnost učit konečně opět zobcovku na Musikschule Erzgebirge v Aue. Zde se již třetím rokem snažím šířit osvětu o tomto nástroji a vybudovat, pokud možno, kvalitní třídu hráčů na zobcovou flétnu.
Jezdíš učit do Německa, jaké jsou rozdíly ve výuce tam a v Česku?
Do Musikschule Erzgebirge mě přivedla šťastná náhoda. Ředitelka školy Gesa Adlung působila v Hamburku a zobcovou flétnu studovala údajně u Petera Holtslaga. Zobcovku na všech pobočkách hudebky německých Krušných hor učí takzvaně ti, „kdo mají ruce a nohy“, tj. trumpetisté, klavíristé, zpěváci apod. Paní Adlung se snaží s ne příliš dobrou úrovní a ne příliš valným zájmem o tento nástroj něco udělat. Pedagogů, kteří v této oblasti rozumí zobcové flétně, je bohužel jako šafránu. Povědomí o zobcové flétně je takové, že téměř každý, který má zájem o hudební vzdělání, hraje cca rok na zobec a pak přejde tzv. na „pořádný nástroj = richtiges Instrument“. Můj příchod do této hudebky by měl znamenat změnu v tomto postoji. Do jaké míry se mi to ovšem podaří, je otázka. „Jsem pouze kapka vody v oceánu.“
Co mě na začátku mého učení na hudební škole v Sasku překvapilo, bylo, že se učitel nedrží žádných rámcových ani školních vzdělávacích plánů. Sám si určí, podle jaké školy hry a jaký repertoár bude své žáky učit a v jakém časovém rozmezí. Způsob vedení třídní knihy, která je pouze v papírové podobě, záleží opět na učiteli. Dokonce ji ani nemusí vést. Německá preciznost ovšem tento dokument doporučuje. Žákovské sešity neexistují. Pokud učitel chce, může si po domluvě s žáky či rodiči zavést své vlastní sešity na poznámky. Postupná elektronizace prý i tuto hudebku v budoucnu nemine. Úroveň hry na nástroje je podobně různorodá jako na našich ZUŠ. Samozřejmě záleží na učiteli a dovednosti a píli jeho svěřenců.
Jaký vztah máš k novým soudobým proudům v hudbě?
Co se týká soudobé hudby hratelné na zobcovou flétnu, k té jsem si díky tobě Petře, Julii Brané a LŠSH v Prachaticích vybudoval opravdu vřelý vztah. Musím se přiznat, že na tento „svět hudby“ musím být ovšem odpočatý a plný energie, abych ho byl schopný posluchačsky vnímat a hráčsky pochopit a pojmout. Vzpomínám, jak jsem například nad skladbami Gespräch einer Hausschnecke A. Dorwarth, Ende L. Andriessena, The Voice of the crocodille B.Thorna, Black Intention M. Ishii či Außer Atem Moritze Eggerta, kterou jsem nakonec vzdal, strávil velké množství hodin cvičení. Hlavně v počátcích nastudovávání jsem musel mít daleko větší trpělivost než u tzv. klasických soudobých skladeb či staré hudby, které šly někdy zahrát i tzv. z listu. Jen málokdo vydrží i pár hodin v kuse cvičit hru na dvě flétny zároveň v sekundových postupech či velmi nezvyklých hmatech, kdy flétny neustále vypadávají z rukou, zpěv do flétny ve velmi náročných intervalových souzvucích nebo nezvyklé glissandové postupy.
V současné době se hře soudobých skladeb věnuji velmi okrajově. Buď se snažím komponovat své vlastní miniatury, anebo si občas připomenu tzv. „staré dobré šlágry“, které jsem hrál a pokouším se tak rozšiřovat hudební povědomí posluchačů ve svém regionu. V hodinách maturitní hudební výchovy na Spgš se snažím vzbudit alespoň malý zájem o tuto oblast hudby. V rámci seminárních prací, které žáci každé pololetí vypracovávají, narážíme například na čtvrttónovou hudbu A. Háby, minimalismus S. Reicha či P. Glasse, postmodernu A. Schnittkeho či nadčasové dílo 4´33´´J. Cage. S některými žáky se dá na toto téma velmi dobře diskutovat či filosofovat. Mě osobně velmi potěší, když mám možnost rozšířit si obzory prostřednictvím koncertů nebo přednášek. Tvé přednášky o soudobé hudbě, Petře, s hudebními ukázkami Pikap Quartetu v Becherově vile v Karlových Varech, byly velmi zajímavé. Těším se na další.
Při tvém vytíženém životním tempu, zbývá ti čas na cvičení a hraní? S kým vším vlastně spolupracuješ a koncertuješ?
Do „doby kovidové“ jsem spolupracoval s Consortiem Musicum v čele s Vítem Aschenbrennerem, cembalistkou Terezou Živnou, flétnistou a strojním inženýrem Martinem Rezkem, flétnistkou KSO Michaelou Petrovou, klavíristkou Renatou Pitrovou či pěveckým sborem Chorea Nova v čele s Pavlínou Petříkovou. S Petrem Čamkem a Dušanou Čamkovou, se kterými jsem čtyři roky hrál ve Flatriu, bychom v současné době rádi obnovili činnost jako kvartet a přizvali jejich dceru Bětku.
V době kovidové a po ní plní zobcovka v mém životě především pedagogickou a muzikoterapeutickou funkci. Organizuji a vytvářím pro své žáky drobné koncerty s komentářem či prezentací, i ve svých hodinách hudební výchovy, například v rámci dějin hudby, se snažím co nejvíce hrát, pokud je to tematicky možné, nahrávám si generálbas na basovou flétnu či druhé hlasy a hraji krátké ukázky, tzv. sám se sebou = já a moje vlastně videonahrávka. Někdy se divím, jak není jednoduché sehrát se sám se sebou.
Vím o tobě, že se svojí ženou Katrin v létě jezdíte na kole tisíce kilometrů po Evropě, stává se tohle cestování inspirací pro hudební tvorbu?
Cestování je pro mě vždycky nesmírně inspirativní. Kolikrát se zasním a ptám se, jaký vliv měly cesty na renesančního Kryštofa Haranta či na legendárního cestovatele Georga Philippa Telemanna. Na cestách mě velmi často inspirují pouliční muzikanti, kteří bývají opravdu vynikající, a zasloužili by si koncertní prostředí. Je obrovská škoda, že jsem se doposud nedonutil psát si během cest nápěvky nebo si alespoň dělat malé nahrávky toho, co mě na cestách zaujme nebo naopak samo napadne. Obzvlášť při delších cestách, jako byla ta poslední, osmá v pořadí (z Karlových Varů na kole přes Alpy na Korsiku a zpět) se mi po týdnu šlapání převážně horskými scenériemi nádherně vyčistila hlava a přicházel jeden nápad za druhým. Hrát na flétnu po cestě nedokážu, mívám dost těžké kolo, tak si ty nápady alespoň zpívám a stává se ze mě pojízdná „cyklodiskotéka live“. Pár cestovních motivů se mi podaří někdy i dovést až domů. Ty se pak stávají alespoň podmětem pro různé variace a improvizace.
Jaké hudební plány máš v nejbližší době?
V současné době se mé hudební plány orientují převážně na pedagogickou činnost. V březnu 2022 pořádá naše karlovarská škola Hudební festival středních pedagogických škol ČR. Byl jsem jmenován hudebním garantem této akce, na kterou se sjede přibližně tři sta účastníku z celkem až jedna dvaceti škol. Soutěžní přehlídka probíhá v šesti různých, převážně pěveckých kategoriích. Hudebně organizační přípravy této akce zaberou několik měsíců. Kromě tohoto festivalu se snažím, aby nejen hudební život na Spgš byl poměrně pestrý. Pravidelně se pokouším vymýšlet různé koncerty, s kolegy plánujeme mezipředmětové projekty, kulturní akce a podobně.
Také se snažím, aby mi tzv. neztuhly mé „zobcovkové prsty“. Alespoň nárazově cvičím, hraji oblíbené skladby, například Telemannovy fantazie na basovou zobcovou flétnu. Rád bych začal opět pravidelně docházet do pěveckého sboru Chorea Nova v Nové Roli u Karlových Varů a hrál s rodinou Čamkových.
Jak se ti líbí příběhy rodiny Flétničkových a jejich literárně-hudební zpracování?
Hudební příběhy mám velmi rád. Sám jsem se v minulosti pokoušel o napsání pár hudebně-pohádkových miniatur. „Flétničkovic příběhy“, Jak Soprinka našla ztracenou písničku a Kdo to tady bručí, mě nejen po hudební, ale i výtvarně – literární stránce velmi zaujaly. Děti mají rády poutavé příběhy s originálním grafickým zpracováním, a i když si to často neuvědomujeme, mnohdy velmi pozorně reagují na hudební podněty jako jsou zvuky, zajímavé melodie, poutavé texty písniček a velmi různorodé instrumentace, které zcela přirozeně reagují na pohádkový text a obrázky. Myslím si, že si příběhy rodiny Flétničkových získaly, získávají a v budoucnu určitě dále získají široké okruhy malých i velkých příznivců.
Osobně se snažím o propagaci tohoto zdařilého projektu při výuce zobcové flétny nebo metodiky hudební výchovy předškolní a mimoškolní pedagogiky u nás na škole. Převážně žákyním tohoto oboru pouštím ukázky, společně pročítáme příběhy a hrajeme písničky. Uvědomuji si, že aby tyto budoucí mladé učitelky mohly těmito příběhy rodiny Flétničkových zaujmout děti v MŠ, musí získat zájem především ony samy a právě ono nadšení a zapálení poté předávat dál.
Rozhovor připravil Petr Čamek