Barbora Liláková (Plachá) – vystudovala konzervatoř v Českých Budějovicích ve hře na příčnou flétnu (J. Zavičáková, T. Nollová) a zobcovou flétnu (M. Devátá). Na Anton Bruckner Privatuniversität v Linci absolvovala magisterský obor zobcová flétna – stará hudba pod vedením Carin van Heerden. V rámci stáže Erasmus studovala na Escola Superior de Musica de Catalunya v Barceloně. Pedagogicky působí na konzervatoři v Českých Budějovicích a na ZUŠ Vítězslava Nováka v Jindřichově Hradci. Je spoluzakladatelkou soutěžní přehlídky Flautování.
Jak ses dostala k hudbě a zobcové flétně?
U zápisu do první třídy se k velkému překvapení mých nehudebních rodičů ukázalo, že bych mohla mít hudební talent a nastoupit do třídy s rozšířenou hudební výchovou. Je pravda, že jsme s mamkou hodně zpívaly a poslouchaly lidovky z gramodesek, naši ale s hudebním talentem nijak nepočítali a radši mě ještě před nástupem do hudební třídy přihlásili na hodiny zobcové flétny, asi abych měla alespoň nějaký hudební základ. Zobcovku, která byla tenkrát považovaná hlavně za přípravný nástroj, později nějak automaticky nahradila příčná flétna. Pamatuji si, že mě ohromně bavilo cvičit. A taky, že jsem k flétně utíkala před různými domácími povinnostmi, jako třeba úklid pokoje, domácí úkoly a podobně, protože cvičení na flétnu, místo většiny jiných úkolů, mi u našich vždycky prošlo :-).
V rámci základní školy jsem kromě několika hodin hudebky týdně chodila do školního sboru a hrála také ve školním “orchestru”, sestaveném z všemožných kombinací hudebních nástrojů. Zkoušeli jsme několikrát týdně, vždycky ráno před začátkem školy. S “orchestrem” jsme často vystupovali na školních i mimoškolních akcích a já už jsem v té době asi ani nepřemýšlela o tom, že bych šla dělat něco jiného, než studovat konzervatoř a věnovat se dál hudbě. Ani mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak.
Co rozhodlo o tom, že jsi šla studovat hru na zobcovou flétnu na konzervatoř k Monice Deváté? Nastoupila jsem na konzervatoř na hru na příčnou flétnu. Musím přiznat, že během studia moje nadšení postupně chladlo a přestávalo mi dávat smysl. Začala jsem se porozhlížet po nějakém jiném směru v mém životě a ze všech mých nápadů, kam po konzervatoři dál, se vlastně ani jeden netýkal hudby. Naštěstí jsem se v posledním ročníku rozhodla v rámci povinné hry na příbuzný nástroj absolvovat obligátní zobcovku, místo dalšího roku útrap s pikolou. Původně jsem pouze chtěla nejen sebe, ale i svého profesora pikoly vysvobodit od dalšího roku vzájemných muk a vůbec jsem netušila, že mě zobcová flétna tak pohltí. Neměla jsem ponětí, co všechno a kolika způsoby se dá na zobcovou flétnu zahrát! Že to není pouhý “přípravný” nástroj a že se na něj dá hrát profesionálně. Monika Devátá mi otevřela fascinující svět staré hudby i soudobých skladeb pro zobcovou flétnu a já jsem jí moc vděčná za to, že jsem zůstala u flétny a vlastně u hudby vůbec.
Místo studia na vysoké škole (byla jsem přijata na filozofickou fakultu obor archeologie a historie) jsem se z šesťáku konzervatoře vrátila zpátky do prváku k Monice na zobcovku, příčnou flétnu jsem na několik let uklidila pod postel (ale s o to větším potěšením jsem se k ní zase později vrátila) a jsem za to rozhodnutí moc ráda.
Ve studiu zobcové flétny jsi pokračovala na Anton Bruckner University v Linci u Carin van Heerden. Jak sis Carin vybrala a co to pro tebe znamenalo?
S Carin jsem se poprvé setkala na Letní škole staré hudby v Prachaticích, kterých jsem se pravidelně účastnila. Lekce s ní byly naprosto skvělé, věděla jsem, že chci ve studiu zobcové flétny pokračovat právě s ní. Navíc také úžasná mezinárodní atmosféra prachatických kurzů byla pro mě silným impulzem studovat starou hudbu v zahraničí. Protože je Linec navíc od Českých Budějovic nedaleko, odhodlala jsem se zkusit ke Carin příjmačky a vyšlo to. Studium v Linci bylo pro mě velkým dobrodružstvím. Ačkoliv jsem byla velmi blízko za hranicemi, ocitla jsem se v úplně jiném světě, bylo to hodně výzev najednou.
Ze začátku jsem se hodně prala s němčinou. Uměla jsem jen několik základních frází, úplné základy. U pohovoru v německém jazyce u příjmaček jsem samozřejmě neobstála, jen jsem předvedla co “umím” a pak už se jen usmívala a dostala šanci opravit si to za rok. Nicméně nezbylo mi nic jiného než němčinu rychle zvládnout. Vzpomínám si, že pro mě bylo úplně nepředstavitelné dokázat hned v prvním semestru v rámci semináře historického ladění zpracovat a odprezentovat v němčině jeden typ ladění. Na mě vyšel ten podle Jeana – Phillipa Rameau, na který díky tomu asi nikdy nezapomenu :). Naštěstí byli na univerzitě vůči nerodilým mluvčím všichni shovívaví a přátelští. Celkově mezi studenty a profesory panovala milá “partnerská” atmosféra a bylo to moc fajn. Kromě historického ladění jsme měli například společné lekce ornamentiky, historické notace a třeba i praktické semináře historického tance.
Hodiny s Carin byly kromě množství úžasných informací a velmi detailní práce plné nesmírně laskavého přístupu a citlivého vedení. Přišlo mi, že Carin vždycky přesně ví, kam zacílit. Asi se mi nikdy nestalo, že bych z hodiny odcházela bez nějakého nového impulzu co dál dělat a jak dál efektivně pracovat. Zpočátku mi chvilku trvalo, než jsem srovnala krok s množstvím repertoáru a rychlostí, kterou bylo třeba ho připravit. Na to jsem z konzervatoře nebyla zvyklá, ale bylo skvělé, že jsem díky tomu poznala široké spektrum repertoáru a měla možnost na něm pracovat.
Linec byl přívětivý i mimo univerzitu. Měla jsem štěstí na skvělé bydlení v centru města a báječné spolubydlící, díky kterým se mi také poměrně rychle podařilo zvládnout němčinu. A díky brigádě v ryze italské kavárně se mi nakonec povedlo obstojně zvládnout i základy italštiny 🙂
V rámci Erasmu, jsi též absolvovala Escola Superior de Musica de Catalunya v Barceloně. U koho a čím jste se hlavně zabývali?
Studium v Barceloně bylo úžasné. Nejen kvůli všemu, co dělá Barcelonu Barcelonou – slunce, moře, živo, rušno, všudypřítomná kultura, specifická vůně a atmosféra města… O studiu na ESMUC jsem snila kvůli osobnosti Pedra Memmelsdorfa. Učaroval mi jeho zvuk a styl hraní, baví mě soubor Mala Punica, který se zabývá převážně hudbou italského středověku a jehož uměleckým vedoucím je právě Pedro. Středověká hudba je mi blízká a v Barceloně jsem se jí chtěla víc věnovat. S Pedrem jsem se na ESMUC bohužel těsně minula a nastoupila do třídy Tiama Goudarziho, který Pedrovu třídu jako jeho bývalý student převzal.
Tiam byl přísný a studium u něj bylo pro mě v mnohých ohledech trochu drsné a dynamické, ale bylo vynikající školou. Tiam měl trochu jiný přístup k uchopení repertoáru pro zobcovou flétnu, než s jakým jsem se do té doby setkala. Říkal, že původní originální literatury čistě pro zobcovou literaturu je málo, proto je nutné vytvářet si vlastní repertoár. Hodně jsme se zabývali například dochovanými historickými verzemi slavných Corelliho sonát tak, jak je hráli housloví virtuozové ještě sto let po jejich vydání. My jsme se snažili tvořit vlastní podobu těchto virtuózních verzí a naložit s nimi takovým způsobem, aby dávaly na zobcovku smysl a k tomu krásně zněly. To byla moc zajímavá práce.
Středověké hudbě jsme se pak intenzivně věnovali v rámci pravidelných “Ars Subtilior” workshopů. Zahrát si v ansámblu se středověkým organettem a viellami v pythagorejském ladění byl úžasný zážitek. Oddělení staré hudby ESMUC je opravdu hodně zaměřené na komorní hudbu. Podmínkou pro uzavření každého semestru je velké množství hodin stráveného v komořinách. Souběžně probíhalo v rámci oddělení několik tematických projektů a vlastně mám pocit, že se pořád zkoušelo, hrálo, nebo chodilo s projekty k profesorům (každý projekt musel mít za semestr něco přes 40 hodin pod odborným vedením). Hodně to žilo společným hraním. Kromě hraní v souborech mě nadchly semináře historické notace, kde jsme zpívali vokální polyfonii z menzurální notace.
Obzvlášt ráda vzpomínám na komořinu s Pedrem Estevanem, bubeníkem slavného Hesperionu Jordiho Savalla. Hráli jsme kromě renesančních tanců například spoustu sefardských písní, ale třeba i balkánské tance nebo starou skotskou hudbu. To byly, i díky Pedrově osobnosti, ohromně mile strávené hodiny. Bylo mi také moc sympatické, že provoz na ESMUC začínal až tak kolem 10 – 11 hodiny dopoledne a končilo se často až pozdě večer. Siesty s kávou a pozdními obědy z krabičky probíhaly v odpočinkové zóně osázené levandulí na střeše školy. Musím říct, že se mi s Barcelonou loučilo těžko. Po skončení Erasmu jsem se pak ještě do Barcelony asi na měsíc vrátila na velký orchestrální projekt, rekonstrukci celé Monteverdiho opery L`Orfeo s Xavierem Diazem Lattorem, loutnistou (a dalším členem Hesperionu).
Jako pedagog působíš na ZUŠ Vítězslava Nováka v Jindřichově Hradci a na konzervatoři v Českých Budějovicích. Co si myslíš na základě obou zkušeností, že je pro učitele z hlediska motivace a zázemí ve škole důležité?
Co se týká motivace, myslím si, že ta musí hlavně fungovat vzájemně mezi mnou jako pedagogem a žákem nebo studentem. Vnímám to tak, že je to taková společná cesta, která by v ideálním případě měla obě strany bavit a naplňovat. To je pro mě na ZUŠ i na konzervatoři asi stejné, je jedno, jestli jde o pětiletého žáka nebo dospělého studenta.
Samozřejmě je pak důležité mít k dispozici v rámci zázemí ve škole dostatek potřebného vybavení, hudebních nástrojů, studijních materiálů…A také je fajn schopné vedení školy a přátelští kolegové, se kterými se ráda potkávám a kteří jsou otevření spolupráci a třeba i společným projektům. Je skvělé pracovat v prostředí, kde se tohle všechno sejde najednou. Jsem ráda, že mám v obou případech štěstí na přívětivá pracoviště. Obzvlášť ZUŠ v Jindřichově Hradci, která je navrch ještě mojí srdeční záležitostí, funguje podle mě vždy všechno naprosto fantasticky.
V čem ty osobně spatřuješ specifika a vyjímečnost hry na zobcovou flétnu?
Zobcová flétna je subtilní, křehká a zároveň nekompromisní, nic neodpustí. Všechno je slyšet. Zobcovou flétnu ovlivňujeme dechem přímo – aniž by dech musel cestou překonávat jakoukoliv překážku, proto musí být technika výdechu velmi citlivě zvládnutá. To je pro mě ve srovnání s jinými dechovými nástroji, se kterými mám nějakou zkušenost (příčná flétna, saxofon a asi rok pokusů o hru na cink), u zobcové flétny asi nejspecifičtější. Při hře na zobcovou flétnu kolikrát vnímám vlastní tep.
Na zobcové flétně mám také ráda širokou škálu interpretačních možností, která se otevírá díky jejím zdánlivým nedokonalostem (například nemožnost jednoduchého vyjádření dynamiky dechem nutí hráče hledat jiné způsoby, je nutné pomoci si jinými prostředky – jako je třeba vymodelování frází pomocí artikulace, použití různých barevných odstínů pomocí alternativních hmatů, hra s načasováním a délkou tónů, zdobení melodie a tak dále).
foto Klaudie Kubíčková
Koncertuješ nejen v oblasti staré hudby, ale i současné (folk, jazz, crossover), v jakých souborech a na jaké nástroje? Jak přistupuješ k jazzové improvizaci?
Kromě nárazových projektů nejčastěji koncertuji s kapelou McBerds. Společně s kytaristou Honzou Kopfem a kontrabasistou Liborem Heřmanem tvoříme folkovo-jazzové komorní trio. České a moravské lidovky proplétáme různými zdánlivě nesourodými žánry, které nás baví – jazz, latina, irská tradiční hudba, cikánská hudba nebo třeba blues a další…V McBerds hraju na zobcovou i příčnou flétnu, irské tin whistles a trochu zpívám. McBerds vznikli tak trochu samovolně při buskingu v Českém Krumlově a první repertoár jsme spontánně vytvářeli improvizací na písně, které jsem znali. Později jsme začali systematicky zkoušet a koncertovat. A pomocí vlastní výbavy a vlastních prostředků jsme si vyzkoušeli studiovou práci a natočili CD “První”. Protože máme takový folkový základ, zkusili jsem se přihlásit na Portu. Ve finále jsme v roce 2017 a 2018 získali cenu Českého rozhlasu a druhé místo.
foto Viliam Kopál
Na zobcovou flétnu si ráda zahraji barokní repertoár s triem Naladěno (společně s houslemi a violoncellem). Byli jsme například doprovodnou součástí festivalu 9 týdnů baroka v Plzeňském kraji v létě roku 2015. Zabývám se také hrou na irské tin whistles. První tin whistle jsem si pořídila během studií v Linci a první jigy a reely jsem odposlouchávala od spolubydlícího kamaráda houslisty. Whistly mám momentálně čtyři v různých laděních a tuším, že časem k nim ještě další přibudou :). Tradiční irskou a skotskou hudbu jsem hrála s kapelou Urquhart, která teď ale bohužel není aktivní.
Improvizace v jakémkoliv hudebním stylu mě moc baví a naplňuje. K té jazzové přistupuji s respektem, je to takový můj koníček. Baví mě zvuk příčné flétny v jazzu. Cvičím standarty, snažím se proniknout do složitějších harmonických postupů, je to takový dobrý trénink hlavy. Nepovažuji se za “jazzmana”, ale ráda chodím hrát na jam sessions a ráda se učím. Nedávno jsem si udělala radost a nadělila si online lekce flétnisty Sarpaye Özçagataye, báječného improvizátora a profesora na slavné Berklee College of Music. Z toho mám radost a velkou chuť do cvičení.
Jak vznikla myšlenka založit soutěžní přehlídku ve hře na zobcovou flétnu Flautování, jehož čtvrtý ročník letos v termínu 8.-9. dubna proběhne?
S Mariánem Mikulou, kolegou, výborným flétnovým pedagogem a zástupcem ředitele na ZUŠ v Jindřichově Hradci, jsme dlouho mluvili o tom, že nám na jihu Čech chybí soutěžní přehlídka pro zobcové flétnisty, která je zároveň inspirativním místem pro setkávání. Zkrátka která je více přehlídkou, než soutěží. Podobná akce nám dlouhodobě scházela natolik, že jsme se rozhodli uspořádat si ji sami.
Vytvořili jsme koncept přehlídky s bohatým doprovodným programem a zorganizovali první ročník v roce 2016. Už od prvního Flautování zařazujeme jako součást soutěžního programu povinný repertoár – jednu skladbu, která je pro všechny hráče dané kategorie stejná. Skladby pečlivě vybíráme podle toho, aby se příjemně hrály, náročností odpovídaly tak akorát daným kategoriím a aby bylo zajímavé poslechnout si je pak v různých pojetích.
První dva roky probíhala přehlídka jen pro sólisty s doprovodem. Třetí rok jsme zkusili přidat i soubory zobcových fléten a protože se komořiny ujaly, mohou k nám letos přijet i soubory s převahou ZF. Máme také letos Flautování poprvé trochu tématické – soudobou hudbu a moderní techniky hry ve hře na zobcovou flétnu.
Co vás motivuje a vede k pořádání takovéto soutěžní akce?
Myšlenkou Flautování je vytvořit přátelský, otevřený prostor pro setkávání žáků a jejich pedagogů, příznivců zobcové flétny s podobným naladěním a pohledem na věc. Soutěžní přehlídka by měla podle nás zachovat zdravé soupeření a motivaci, zároveň je pro nás důležité, aby každý účastník odcházel (kromě pouhého počtu bodů a případně nějakým věcným dárkem) s nějakou zpětnou vazbou. Aby přímo od poroty, která soutěžní výkony hodnotí, slyšel, co se mu povedlo a na čem je naopak třeba ještě do příště zapracovat. Součástí Flautování je proto i beseda s porotou i prostor pro individuální popovídání.
Flautování je plné i doprovodného programu. Pořádáme koncerty porotců nebo souborů, ve kterých porotci působí. Letos bude koncert tematicky patřit “modernám” a program zatím vypadá moc zajímavě. V rámci každého ročníku připravujeme seminář pro pedagogy i žáky. Tentokrát se moc těšíme na seminář Aničky Mikolajkové o moderních technikách a jejích vlastních autorských skladbách, které jsme také zařadili do povinné části soutěžního repertoáru. Pro účastníky pořádáme hudební dílny a součástí doprovodného programu je tradičně i prodejní výstava zobcových fléten brněnské firmy Clarina, takže se nabízí možnost poznat, vyzkoušet a třeba si i pořídit nové nástroje.
Myslím si, že v předešlých ročnících se nám povedlo vytvořit/uspořádat Flautování přesně takové, jaké jsme si přáli. To nás motivuje k pořádání dalších ročníků. Doufám, že se to letos povede stejně skvěle. Čtvrtý ročník jsme bohužel už dvakrát kvůli pandemii odkládali, a i když jsme uvažovali nad nějakou formou online přehlídky, nakonec nám to nedávalo smysl. Snad není čtvrtý ročník zakletý a napotřetí klapne.
Jak velký tým lidí se podílí na její organizaci?
Hlavním tahounem flautovacího týmu je Marián Mikula. Postupem času se k nám přidala flétnistka Vendula Tischlerová, která je pro skvělé organizační schopnosti nepostradatelným článkem týmu. O grafickou podobu Flautování se stará designérka Kateřina Zemanová a velký kus práce při tvorbě webu a péči o něj odvádí Matyáš Kopp. S realizací workshopů a organizací přímo na místě pak pomáhají studentky českobudějovické konzervatoře a ochotní kolegové ze ZUŠ v Jindřichově Hradci.
Jak si vybíráte zúčastněné porotce?
Porotce už vlastně nevybíráme 🙂 Už poněkolikáté dorazí na Flautování ve věrném tradičním složení – Jakub Kydlíček, Renata Smetková a Petra Karpíšková (Václavíková). Tvoří společně báječný porotcovský tým, který k našemu Flautování patří.
Jak koncipujete doplňkové aktivity a kdo je vede?
Hudební dílny mají za cíl nejen zpříjemnit volný čas, ale také přispět k pohodové atmosféře a třeba i stmelit účastníky. Pro každou soutěžní kategorii pořádáme jednu dílnu. Podle věkové kategorie se samozřejmě snažíme koncipovat i náplň jednotlivých workshopů. Většina workshopových her využívá například různé Orffovy nástroje, boomwhackers nebo třeba body percussion (hru na tělo). Flétna obvykle není vůbec potřeba. Nějaké hry proběhly i venku na zahradě školy. S realizací dílen každý rok pomáhají studentky českobudějovické konzervatoře.
Oproti uplynulým ročníkům bychom teď rádi více propojili dílny s hlavním tématem letošního Flautování, s moderními technikami. Takže flétny nakonec k dílnám přece jen potřeba budou, ale uvidíme 🙂
Soutěžní přehlídka se koná z podpory Jihočeského kraje a města Jindřichův Hradec, co to pro vás znamená?
Skvělou podporu při realizaci Flautování, za kterou jsme velmi vděčni.
Jaké máš plány do budoucna?
Momentálně jsem na rodičovské dovolené, ale postupem času bych chtěla rozšiřovat počet hodin a žáků na konzervatoři i ZUŠ. I když si rodičovskou dovolenou moc užívám, po učení se mi už trochu stýská. Těším se také na koncertování a nové tvoření, které mi teď chybí. S McBerds bychom rádi dotočili naše druhé CD, které je už skoro dva roky v rozpracovaném stadiu. Mám také rozdělaný kurz hudební režie a masteringu v Českém rozhlase, který plánuji dokončit.
foto Viliam Kopál
Jak se ti líbí nápad a příběhy rodiny Flétničkových?
Moc se mi líbí příběh, chytlavé písničky a jejich hudební zpracování i nádherné ilustrace. Vím o Flétničkových dlouho, blíž se k nim ale dostávám až poslední dobou. A to hlavně díky mým dvěma malým dcerám, které hudba, zdá se, moc baví. A písničky Flétničkových u nich bodují 🙂
Těším se, že Flétničkovi v budoucnu začlením do výuky malých dětí na ZUŠ. Umím si představit, že by mohli být skvělým pomocníkem také při výuce skupinek předškolních dětí.
Děkuji za rozhovor a přeji mnoho zážitků z koncertování a nového tvoření.
Rozhovor připravil Václav Bratrych.