Jak ses dostala k hudbě a zobcové flétně a proč ses rozhodla vystudovat zobcovou flétnu na konzervatoři?
Johana Chlupáčová: Na zobcovou flétnu hraji již od tří let, začala jsem už ve školce. Rodiče si všimli mého zájmu o hudbu a později, v mých šesti letech, mě přihlásili do ZUŠ na zobcovou flétnu, klavír a zpěv. Takže jsem každé odpoledne po škole trávila čas v ZUŠ až do večera. Pamatuji si, že jsem na hudbě byla závislá opravdu už odmalinka, cvičila jsem vždy z vlastní vůle, nikdy mě do toho nikdo nutit nemusel. Asi také proto, že jsem byla, a stále jsem, jediným členem rodiny, zajímající se o hudbu. Naše domácnost byla opravdu hodně hlasitá, hudba pro mě byla únik do mého vlastního světa.Všichni kolem mě čekali, že mě tento silný a intenzivní zájem o hudbu s narůstajícím věkem opustí, ale opak byl pravdou 😊. Čím jsem byla starší, tím mě zobcová flétna a stará hudba více a více pohlcovaly. Přicházely úspěchy na soutěžích, například jsem se několikrát umístila na známe teplické flétnové soutěži – Flautohrách 😊. Chtěla jsem stále umět více, rozumět staré hudbě lépe, posouvat své hranice. Tento ambiciózní přístup a touha poznávat se mě drží dodnes. Krize samozřejmě byly a budou, s nástrojem, profesory, i cvičením… ale moje potřeba a touha se zlepšovat a lépe porozumět nejen zobcové flétně ale i staré hudbě, to vždy překonaly.
foto Petr Dyrc
A proč zrovna zobcová flétna? Vzpomínám si, jak mě na ZUŠ jiní profesoři přemlouvali, ať začnu hrát na „pořádný dechový nástroj“, ale já si samu sebe neuměla představit s jiným dechovým nástrojem, a také jsem nikdy nepovažovala zobcovou flétnu za nižší hudební nástroj. Měla jsem tenkrát opravdu obrovské štěstí na paní učitelku, hobojistku a flétnistku Moniku Vášovou, která mě celou dobu podporovala, věřila ve mě a hlavně mě úžasně učila. To je podle mého názoru hodně rozhodující faktor, hlavně u zobcové flétny, kdo vás na ZUŠ učí, protože, jak všichni víme, je bohužel stále hodně běžné, že tento nástroj na ZUŠ vyučuje vlastně kdokoli, kdo hraje na jakýkoli jiný dechový nástroj. Nicméně, teď už je asi i jasné, proč jsem ve studiu chtěla pokračovat dále na konzervatoři 😊.
Tereza Nová: Moje cesta začala zhruba v pěti letech. Když jsem byla menší, bylo docela časté, že se posílali učitelé ze ZUŠ do mateřských škol a nabízeli dětem, u kterých se projevil hudební sluch a talent, studium na jejich škole. A tak se jedna taková návštěva uskutečnila i v mateřské škole, kterou jsem navštěvovala. Zjistilo se, že mám hudební sluch a dostala jsem přihlášku ke studiu. Mí rodiče byli potěšení a zároveň dost překvapení, protože u nás v rodině, až na pár výjimek, nikdo hudební sluch nemá. Začala jsem tedy chodit do přípravného ročníku. Živě si pamatuju, jak jsem vždy, každý čtvrtek místo spaní po obědě, čekala na jednoho z rodičů, který mě vezl na hodinu. Na konci pololetí jsme si každý měl vybrat, na jaký hudební nástroj chceme hrát. U mě byl výběr hned jasný – okouzlila mě zobcová flétna. Nastoupila jsem do 1. ročníku do třídy paní učitelky Lenky Rožnovské, které připisuji velké zásluhy za to, že jsem u flétny zůstala. Jako malou holčičku mě totiž naučila a vedla mě k tomu, abych měla hudbu a hlavně flétnu ráda. Poctivě jsme trénovaly na různá vystoupení. Už jako dítě mě bavilo vystupovat a hrát pro publikum – což mi ostatně vydrželo až doteď.
Své první vystoupení si pamatuju, jako kdyby bylo včera. Hrála jsem pár písniček z Flautoškoly 1, a i když to bylo jen pár tónů, celá moje rodina byla nadšená. Za mé studium zobcové flétny na ZUŠ jsem vystřídala dva pedagogy. Na poslední čtyři roky jsem se dostala do třídy pana učitele Williho Türka, který mě potom pečlivě a úspěšně připravoval na talentové zkoušky na konzervatoř. Zároveň se změnou pedagoga jsem se rozhodla přihlásit na příčnou flétnu, takže jsem měla, řekněme, dvojnásobné hudební vyžití. Hraní na příčnou flétnu mě docela bavilo, ale podvědomě jsem stejně cítila, že víc tíhnu k flétně zobcové. A tak, když jsem se napevno rozhodla, že si podám přihlášku na konzervatoř, jsem s příčnou flétnou skončila a nahradila ji altovou zobcovou flétnou, kterou jsem potřebovala na přijímací zkoušky. A proč jsem se vlastně rozhodla pro studium na konzervatoři? Odpověď je v podstatě hodně jednoduchá – hraní mě neskutečně naplňovalo a už od útlého věku jsem věděla, že bych jednou chtěla být paní učitelka na ZUŠ.
Hana Procházková: Zobcovku mi strčili do rukou jen, co jsem ji vůbec mohla udržet a popravdě řečeno, mými rodiči lékaři byla vnímána spíše jako zdravotní pomůcka na mé astma než cokoliv jiného. To moje babička dbala na hudební vzdělání, a protože s prarodiči bydlíme dohromady v rodinném domě, nic nebránilo tomu, aby každé ráno ještě před rozedněním přišla za mnou a tahala mě z postele, že prý musíme cvičit na fujaru (slovo flétna jí z neznámých důvodů nelezlo na jazyk).
Podle klasického scénáře jsem nastoupila do přípravky na zušce a pak do prvního ročníku. V tom druhém jsem přestoupila ke své paní učitelce Světlaně Pačanské, která mě pak učila až do konce druhého cyklu, připravila na konzervatoř, a se kterou se vídám dodnes. Musím říct, že nevím, zda by se našel někdo, kdo mě mohl vést lépe a hlavně, jestli existuje člověk s pevnějšími nervy. Rozhodně jsem totiž nebyla klidné dítko a na některé úsměvné situace rády teď už jen s povzdechem vzpomínáme dodnes…
Jednou, když jsem vůbec nedorazila do komořiny (byl to můj první rok hraní s více lidmi dohromady a vzpomínám si, že jsem byla strašně nafučená, že nemám první hlas a není mě slyšet) a když jsem pět minut před koncem rozrazila dveře třídy, tak na otázku, kde jsem byla, mě v tu chvíli napadlo odpovědět jen, že jsem celou hodinu počítala schody v mezipatře. Zajímavou průpovídku jsem vytasila i na ročníkových postupových zkouškách. Zkoušející byli toho názoru, že jedna písnička jim stačí a že už můžu jít s jedničkou domů. Šestiletá Hanička měla ale připravené písničky 3 a rozhodla se neodejít, dokud nadřenou látku nepředvede celou.
Když na to tak vzpomínám, uvědomuji si, že jsem vlastně hudebku brala hodně jako místo, kde můžu upustit páru a pořádně se projevit. Doma nikdo moc talent na hudbu neměl a mé flétnové nadšení s obecně trochu jiným životním přístupem bylo v rodině s dlouhou tradicí lékařů vnímáno hodně s nepochopením (přesto ale musím říct, že mi nikdy v ničem nebránili a vždy mě v hudbě podporovali, ať se to týkalo koupení fléten nebo čehokoliv jiného). Kdykoliv se tedy naskytla příležitost být co nejvíc slyšet, co nejvíc vidět a jakkoliv jinak se projevit, byla jsem první. Zvláštní specialitou bylo hrát vše tak zhruba osmkrát rychleji, než se mělo, mé tehdejší já mělo totiž pocit, že se toho potom stihne víc. Okolí se s názory na to pohybovalo někde mezi „haha, to je vtipné“ a „haha…“. Já jsem ale nedbala a pokračovala v krasojízdě, žijeme jen jednou!
Uplynulo pár pěkných let a rozhodla jsem se, že chci přidat další nástroj, a tak se mě o dveře vedle ujal na kytaru pan učitel Malina, který tak nějak nevědomky zapříčinil mé rozhodnutí jít na konzervatoř. Umožnil mi zahrát si na flétnu na koncertě konzervatoře za doprovodu jeho kytarového souboru. Prostředí konzervatoře mi ten večer opravdu hodně učarovalo. Druhý den jsem už s rodiči probírala možnost na konzervatoři studovat, což bylo samo o sobě trochu oříšek, studovala jsem v té době na gymnáziu. Hudba si ale cestu vždy najde a s podmínkou rodičů, že gympl bude na prvním místě, jsem se vrhla do dvojího studia.
Co tě při studiu na konzervatoři překvapilo nebo s čím ses musela poprat? Hraješ v nějakém souboru? Vnímáš u výuky zobcové flétny jiný vztah s profesorem a styl práce, než třeba mají spolužáci jiných nástrojů? Který hráč je pro tebe vzorem? Je pro tebe inspirací konkrétní nástroj, na který hraješ, nebo o nějakém do budoucna sníš?
Johana Chlupáčová: Do prvního ročníku jsem tedy nastoupila na Konzervatoř v Teplicích k úžasným profesorkám Marii Vencourové a Iloně Veselovské. Krásné rodinné prostředí plné hudby a milých lidí. Konzervatoř mi otevřela oči, najednou bylo všude spousta lidí, kteří žili ve stejném světě jako já. V prvním ročníku jsem začala hrát i na violoncello. Z Teplic jsem si odnesla hodně komorní praxe se starou ale i moderní hudbou, se kterou jsem až do studia na konzervatoři neměla téměř žádnou zkušenost. A velkou zkušeností byl i koncert se Severočeskou filharmonií, se kterou jsme si zahrály, společně s mojí kolegyní Kateřinou Bambousovou, sólový koncert od G. Ph. Telemanna pro dvě zobcové flétny. Další velmi přínosné zkušenosti byly masterclass s Yu-Ching Chao nebo Waltrem van Hauwem.
Po druhém ročníku přišla změna rodinné situace – stěhování, ale s tím i touha poznávat více a intenzivněji. Zkusila jsem tedy přestup na Pražskou konzervatoř, který se vydařil 😊. No a Praha… co k tomu dodat 😊. Město plné možností, příležitostí… Pražská konzervatoř je opravdu veliká škola plná inspirativních lidí a skvělých možností. Jakub Kydlíček i Michala Roubalová jsou úžasní flétnisté, hudebníci i profesoři. Od začátku se mi věnují naplno. Mám za sebou, za ty pouhé dva roky, nespočet koncertů a jiných hudebních akcí. Takže moje touha nepřestává a sílí 😊. Do zobcové flétny se zamilovávám čím dál více. Myslím si, že silnou stránkou Pražské konzervatoře je také to, že má svůj barokní orchestr, který vede J. Kydlíček. Jsou to obrovské zkušenosti hrát, už na konzervatoři, v barokním orchestru, a to jako jeho člen i jako sólista. Krásnou zkušeností pro mě byla účast na Akademii Versailles – mezinárodní mistrovské interpretační kurzy francouzské barokní hudby – kde jsme pod vedením profesionálních hudebníků pracovali na opeře Atys od J. B. Lullyho pod taktovkou Alexise Kossenka.
foto Petra Hajská
Musím říct, že mi pohled více profesorů vyhovuje, každý si všímá něčeho jiného, každý s vámi pracuje jiným způsobem, má jiné metody, máte více pohledů na skladby, na hraní, na všechno. Myslím si, že to hodně využiji i v mé budoucí učitelské praxi. Co se týče mého hraní na zobcovou flétnu, největší problém mi dělal dech, vždy jsem ho měla nedostatek, neuměla jsem se dostatečně zhluboka nadechnout, neměla jsem žádnou výdrž ani pořádnou kontrolu nad výdechem. Zobcová flétna je opravdu hodně citlivý hudební nástroj, takže hodně precizní práce s dechem je zde opravdu důležitá a potřeba. Nicméně si dovoluji tvrdit :D, že se zlepšuji. Zlomovým okamžikem pro mě bylo, když mě M. Roubalová naučila správný postoj při hraní, trvalo to dlouho, ale vyplatilo se 😊. Mám teď dechu dost 😊. Stále mi ale dělají problém například rychlé intenzivní nádechy. Na tom a na další spoustě věcí musím ještě hodně zapracovat. Také mi vždy dělala problém soustředěnost na koncertech, ovládnutí myšlenek při hraní, nejlepším tréninkem je pro mě časté koncertování, vystupování před lidmi.
Mým obrovským vzorem je flétnistka původem z Taiwanu, Sheng-Fanf Chiu. Pamatuji si, když jsem její nahrávku slyšela poprvé. Byla jsem okouzlena. Její tón, hlavně tedy barva, je pro mě něco neuvěřitelného. To, s jakou lehkostí hraje, jak krásně působí na podiu… a její intonace, perfektní intonace… to je něco obdivuhodného. Poprvé naživo, jsem ji slyšela v Praze na festivalu staré hudby – Bach for All, kde jsem měla tu čest si již také zahrát. Mými obrovskými vzory jsou samozřejmě i všichni moji profesoři! Obdivuji u nich nejen hudební projev a zvládnutí až ovládnutí 😀 zobcové flétny… Ale hlavně způsob vyučování, trpělivost a zapálenost do práce. V budoucnu bych se, kromě zobcové flétny, chtěla zlepšit také ve hře na violoncello a cembalo. A momentálně mě začal lákat překrásný hudební nástroj – cink 😊.
Tereza Nová: Překvapila mě spousta věcí, a to už při přípravném kurzu ,,Mladý talent”, který naše škola provozuje. Kolenní hmaty, způsob dýchání, moderní techniky – to vše pro mě bylo naprosto nové. Moc dobře si pamatuju, jak jsem byla ze všeho vyvedená z míry. Do té doby jsem totiž vůbec nevěděla, že má můj nástroj tolik možností co se týče zvuku, způsobu hry a tak obecně všeho. Hrála jsem tehdy devět let na sopránovou, ale pouhého půl roku na altovou flétnu, když jsem šla na první konzultaci k paní profesorce Michaele Ambrosi. Z toho, jak krátce jsem hrála na altovou flétnu jsem nebyla nervózní jen já, ale i paní Ambrosi, protože se na ni dělá poměrná většina zkoušky. Naštěstí ve mně viděla potenciál a tehdy začaly dlouhé a náročné přípravy. Jako jeden z klíčových momentů (kromě učení se kolenních hmatů), vidím to, když jsem poprvé viděla skladbu od Louise Andriessena – Ende to Franz. Byla to skladba se kterou jsem se hlásila na naši školu. Byla to v podstatě moje první větší zkušenost s moderní hudbou. Je jedinečná hlavně tím, že vyžaduje hru na dvě altové flétny zároveň. Troufám si říct, že tato skladba byla takovou pomyslnou třešničkou na dortu v mém repertoáru.
Nastoupila jsem na školu a začalo to být ještě složitější, ale o to zábavnější a zajímavější. Musela jsem se poprat se zlozvyky, které mi buď neumožňovaly správnou techniku hry a nebo nebyly hezké na poslech. Moc dobře si pamatuju, jak bylo pro mě ze začátku těžké cítit a dobře hrát např. hemioly a nebo trylky z vrchní noty. Ornamentika pro mě obecně byla docela oříšek. Než jsem pochopila, co se do skladeb hodí a co spíš ne, neubránila jsem se občasným přešlapům. Ale ne nadarmo se říká, že se člověk chybami učí. Ostatně, vždyť přesně proto jsem šla studovat na konzervatoř – abych se něco naučila. Co mi přišlo opravdu zajímavé, byly moderní techniky v sólových skladbách. V tom jsem si obzvlášť našla zálibu. Baví mě, jak si každý skladatel vymýšlí svoje vlastní moderní techniky a ukazuje tak, kolik možností má a kolik nových způsobů hry ještě flétna zvládne. Zároveň tím šokuje nejen posluchače, ale i samotné interprety.
V rámci studia máme dvě vyučovací hodiny týdně souborové hry. To mi přijde jako opravdu užitečný a zábavný předmět – člověk se jednak naučí ,,hudebně komunikovat” a vnímat ostatní hráče, zároveň získává nové znalosti o repertoáru a stylu psaní skladeb, které měl doposud jen v té sólové sféře. Mám zkušenosti s hraním i v různých dalších, ať už větších a nebo menších souborech a orchestrech (například Schóla brněnské mládeže, Brněnský ekumenický sbor a nebo Schóla kostela sv. Mikuláše ve Znojmě). Konzervatoř na mě působí jako hodně otevřená, přátelská škola až s takovým rodinným nádechem, což se samozřejmě i promítá do toho vztahu studenta a profesora. Zároveň si každý pedagog zvolil své, osobité metody, pomocí kterých vyučuje, takže rozdíly vnímám veliké. Mně osobně je třeba styl výuky našich profesorů velice blízký a díky tomuto přístupu se mi lépe pracuje a obecně se mi do té školy chodí radši. Zároveň skladby rozebíráme hodně podrobně, snažíme se s paní profesorkou najít několik úhlů pohledu a naše hraní často propojujeme například i s fyzickým cvičením.
Když se mě někdo zeptá, kdo je pro mě vzorem, musím dlouze přemýšlet, protože vzorů mám hned několik. Určitě je to Michala Petri, které se dle mého podařilo popularizovat zobcovou flétnu a starou hudbu ve společnosti. Pak bych ještě ráda zmínila Tali Rubinstein, která se vydala úplně jiným směrem. Je to jazzová zpěvačka a zároveň výborná flétnistka, která používá různé druhy fléten do svých skladeb. Co se týče inspirace, určitě je to pro mě hlavně zobcová flétna a to proto, že si myslím, že je na ni pořád co objevovat. Zároveň se tak okrajově inspiruji i u ostatních nástrojů, ale to spíš u hráčů, kteří na ně hrají.
Hana Procházková: Bylo to opravdu nejlepší rozhodnutí mého života. Musím říct, že jsem od konzervatoře čekala velkou rivalitu mezi spolužáky, jako jsem tomu byla zvyklá na gymnáziu. Opak byl pravdou a na konzervatoři jsem potkala úžasné lidi a kamarády, co zůstávají na celý život. Také mě opravdu překvapil samotný styl výuky, co se času a rozvrhu týče. Na gymnáziu člověk 1. září dostane rozvrh, přesně se mu řekne, co má kde říct a jako stroj se řídí pokyny. Tady jsem najednou musela individuálně zařizovat hlavní obor, klavír, sehnat cvičebny, zapsat koncert. Dostala jsem se do fáze, kdy jsem si jezdila na gymnázium odpočinout a jen si „v pohodě“ dopsat testy za poslední týden. Studium těchto dvou škol je opravdu velmi rozlišné. Bylo to trošku jako facka, za kterou je pak člověk ve výsledku rád, hodně jsem se osamostatnila.
Co se týče hraní, největší problém se dostavil prakticky hned. Měla jsem špatné držení pravé ruky, na kterém jsme s paní profesorkou Jitkou Konečnou musely hodně pracovat. Při jízdě mezi gymplem a konzervou jsem si v tramvaji dělala z madel imaginární flétnu a cvičila uvolňování ruky. Za mou slabou stránku považuji improvizaci. Myslím si, že je to základní dovednost hudebníka, a kdyby to bylo možné, zavedla bych povinné hodiny improvizace i do zobcové flétny, ostatně jako v některých jiných oborech.
Co se týče souborů, s holkama z flétnové třídy jsme měly soubor Ensemble Flauto Dolce, hrály jsme rozmanitý repertoár od středověku až po modernu. Nejraději vzpomínám na koncert v březnu 2020. Byl to večer před úplně prvními opatřeními proti covidu. Nikdo nevěděl, co se děje, všichni se vlastně báli, co se děje. Takové ticho před bouří, které mělo neskutečné napětí a svým způsobem i kouzlo. Oproti jiným souborům a obecně jiným oborům nás paní profesorka Konečná vedla hodně k samostatnosti. Nechávala na nás výběr skladeb a vlastně nás jen jemně popostrkávala tím správným směrem. Na konzervatoři jsem měla také možnost působit v barokním souboru BaroKEA, ve kterém jsem objevila svou lásku ke staré hudbě.
Velkým vzorem je pro mě spolužačka a nyní už vlastně absolventka KEA Anetka Dostálíková. Ta dvojí studium dotáhla ještě o level výš a flétnu zároveň studovala jak na konzervatoři, tak na vysoké škole ve Vídni. Je také výborná hráčka na cembalo, což velmi obdivuji, protože bych tento nástroj chtěla sama ovládat alespoň na poloviční úrovni jako Anetka. V oblíbenosti u mě zůstává v těsném závěsu za cembalem hlavně zpěv.
Když přišel na podzim znovu covid a s ním pro mě zároveň také maturitní ročník na gymnáziu (což byla samo o sobě velmi drtivá kombinace), výrazně to pak se zdravotními problémy s astmatem po prodělaném covidu přispělo k rozhodnutí studium konzervatoře přerušit. S hudbou jsem ale rozhodně skončit nechtěla, a tak jsem si na vysokou školu mimo zahradní architektury podala přihlášku na Akademii staré hudby v Brně, kam jsem byla později přijata.
Co od hraní na zobcovou flétnu očekáváš a co plánuješ do budoucna? Studium v zahraničí, láká tě pedagogická činnost nebo spíše aktivní hraní a s jakou představou?
Johana Chlupáčová: Očekávání i sny mám veliké a vím, že pro ně udělám vše, co budu moct. Mým velkým snem je studovat v zahraničí, chtěla bych po šestém ročníku vyzkoušet přijímací zkoušky na Hochschule für Musik und Theater „Felix Mendelssohn Bartholdy“ Leipzig právě k Sheng-Fang Chiu nebo na Anton Bruckner Privatuniversität v Linzi ke Carin van Heerden. Po vysoké škole, to je hodně vzdálená budoucnost, jen vím, že chci hrát… živit se tím, co tolik miluji. Možná bych ráda měla nějaký svůj soubor, třeba jako má moje paní profesorka M. Roubalová – soubor Ensemble Fiorello. Moc ráda budu i učit a doufám, že mi to půjde alespoň z poloviny tak dobře, jako mým profesorům 😊.
Tereza Nová: Očekávám hlavně sama od sebe, že se budu zlepšovat a zdokonalovat v hraní po všech stránkách. V blízké budoucnosti mám v plánu odabsolvovat na naši škole a pak bych se chtěla věnovat hlavně pedagogické činnosti. Studium v zahraničí by mě určitě lákalo. Mou vysněnou školou je Conservatorium van Amsterdam, ale nechávám tomu volný průběh. Mým největším přáním totiž bylo učit a to se mi i úspěšně plní. Samozřejmě bych moc ráda zůstala u hraní koncertů, ať už sólových nebo v rámci nějakých souborů. Neskutečně mě naplňuje, když vím, že skrze mě mohou poslouchači prožívat různou škálu emocí a můžu jim tak něco předat.
Hana Procházková: Vím, že hudba nebude mé hlavní povolání, ale stejně tak vím, že v mém životě roli hrát bude. Měla jsem možnost pár dětí na flétnu učit a pedagogická činnost mě rozhodně naplňuje. Jsem také toho názoru, že poodstoupit na chvíli do jiného (i když rovněž uměleckého) oboru mi poskytuje uvědomit si různé nápady a postřehy k hudbě, které jinak než s poodstoupením a z dálky vidět nelze. Ať už to ale dopadne jakkoliv, každá chvíle s hudbou je dar a na tom, zda si ho budu moct vychutnat jako zahradní architektka nebo jako profesionální flétnistka nezáleží, v srdci bude vždy na tom nejvyšším místě.
Jak se ti líbí nápad příběhů rodiny Flétničkových a jejich knižně-hudební zpracování?
Johana Chlupáčová: Nápad mi přijde moc hezký. Hodně se mi líbí tento formát zpracování, příběh, hudba i ilustrace. Věřím, že se dětem také líbí, a zároveň se něco nového naučí. Poznají zde více hudebních nástrojů, a to nejen jejich názvy, ale i to, jak nástroje znějí a jaké mají rozsahy, barvy… a to mi přijde skvělé.
Tereza Nová: Byla jsem opravdu moc mile překvapená. Příběh i jeho provedení se mi opravdu moc líbí – je to hravé a barevné. Obzvlášť dobré mi přijde hudební provedení a ilustrace, ty si mě opravdu získaly.
Hana Procházková: Knížka Flétničkovi – Kdo to tady bručí je velmi originální a krásný projekt. Vidím pod tím nádherný způsob, jak přiblížit klasickou hudbu dětem. Sama bych byla ráda, kdyby mi rodiče něco podobného v dětství pouštěli. Písničky jsou velmi chytlavé, dobře napsané melodie se snadno pamatují a krásné ilustrace mi vykouzlily úsměv i jako dospělé. Příběhy rodiny Flétničkových jsou jedním slovem skvělé.
Děkujeme za rozhovor a přejeme, abyste si užily každé chvíle daru hudby a splnění svých snů a očekávání!
Rozhovor připravil Václav Bratrych