Vlastislav Matoušek (1948) – hudebník, skladatel, etnomusikolog, hráč na shakuhachi. Vystudoval na hudební fakultě AMU v Praze kompozici a postgraduální kurz hudební teorie. Od roku 1991 přednáší etnomusikologii mj. na katedře teorie a dějin hudby hudební fakulty AMU v Praze. V roce 1996 jako stipendista Japan Foundation studoval hru na shakuhachi.
Kdy jsi se dostal poprvé k hudbě?
Rané dětství jsem trávil u prarodičů v Šedivci, což je malá vesnička ezi Letohradem a Žamberkem, kousek od Pastvinské přehrady. Děda byl legionář v Rusku, ročník 1883, ocelový dědeček, který pak byl 50 let velitelem hasičů apod. Ten mě naučil spoustu ruských písniček, které uměl z legii a české lidovky. Tehdy, v raných 50. letech nebyla televize a radio se pouštělo jen na zprávy, protože nebyla zavedená elektrika a na svícení jsme používali petrolejku. Každý večer jsme se tedy sesedli kolem stolu s dědou a babičkou a s mými rodiči když měli dovolenou a zpívalo se. A všechny ty písně jsem se tak naprosto samozřejmě naučil. Babička si mě sebou brala jako baviče na draní peří, ke kterému se vždy ženy ze sousedství sešly u jednoho stolu v některé chalupě. Vždycky mi uvařily nějaké přeslazené bílé kafe a radovaly se z toho, jak jsem jim zpíval ty některé i přisprostlé písničky z 1. světové vojny. A protože mě byly asi 3 roky, nevěděl jsem, proč se u toho tak strašně baví (smích). A tím začala má profesionální kariera (smích).
Do školy jsem pak začal chodit v rodném Trutnově a žil pohromadě s rodiči a o 6 let mladší sestrou Jaroslavou. Hudba ovšem nijak zvlášť nepokračovala, neboť když přišli v 1. třídě do školy z místní LŠU (Lidová škola umění) hledat muzikální dětičky, byl jsem samozřejmě vybrán a mým rodičům doporučeno přihlásit mě do hudebního oddělení. Tak se mě rodiče doma zeptali jestli chci chodit do hudebky na nějaký nástroj, já řekl že ne a tím tehdy skončilo mé hudební vzdělávání. Ale ve škole jsem samozřejmě v hudební výchově vždy při zpěvu exceloval. Hudbou jsem se dlouho nijak nezabýval a ani mi to nepřišlo nějak zajímavé. Až v deváté třídě jsme jeli na týden na brigádu na hory opečovávat stromky a večer u táboráku jsem vzal do ruky kytaru od spolužačky a naučil se rychle jednu čundráckou písničku: “Z mlhy po řece je šedý závoj tkán…” (zpívá!) A zjistil jsem, jak to fascinujícím způsobem účinkuje na děvčata. Tehdy jsem se za 14 dní naučil všechno co uměli lidičky kolem mě a zjistil jsem, že mi to jde extrémně dobře. Protože když tě něco baví, trávíš s tím spoustu času a tím rychleji se všechno učíš. A když jsem na přání rodičů nastoupil na elektrotechnickou průmyslovku v 54 km vzdáleném Jičíně, hned jsem si založil první kapelu. Abychom mohli tehdy veřejně vystupovat, musel mít vedoucí souboru tzv. kapelnické zkoušky. Ale kvůli tomu jsem se musel rychle naučit noty a teorii a zjistil jsem, že i to mě hodně baví. A protože jsem tehdy nadšeně poslouchal právě se proslavující Beatles, tak jsem si řekl, že když to umí oni, že taky naskládám nějaké písně a složil jsem je (smích). Hráli jsme je pak při různých příležitostech, na školním plese, v loutkovém divadélku apod. A já zjistil, že elektrotechnika, kterou jsem studoval, mě nijak zvlášť nezajímá a že hudba je můj osud.
Nicméně jsem musel po maturitě nastoupil do zaměstnání v Závodech průmyslové automatizace v rodném Trutnově, naštěstí alespoň do oddělení vývoje a výzkumu. Měl jsem pocit, že konstruovat přihlouplé elektronické přístroje může úplně každý a tak jsem si tam hodně kreslil a učil se dopředu latinu a angličtinu. Založil jsem si novou kapelu, se kterou jsme hráli na tancovačkách a čajích a já cítil potřebu zásadně si doplnit hudební vzdělání. Tak jsem se v 18 letech přihlásil do hudebky na klasický zpěv a kytaru a chodil s malými dětmi na přípravku (smích). To trvalo asi 2 týdny, za které jsem se naučil veškerou hudební nauku, která v hudebce tehdy probírala 7 let. Po té mi pan ředitel Michael Čakrt, který měl vystudovanou skladbu, nabídl probírat konzervatorní disciplíny ještě spolu s dvěmi dalšími staršími zájemci. První rok s námi nejdříve dělal harmonii, pak ti dva moji kolegové odpadli a já k němu chodil již sám další dva roky, kdy jsme postupně probrali kontrapunkt a pocvičili další hudební dovednosti, jako je třeba sluchová analýza, nebo rozbor skladeb. K tomu jsem si přibral u pana Čakrta i hru na klavír. Jednoho dne mi řekl, že v těchto disciplínách jsme probrali již vše a od teď už mě může jenom zasavětit do komponování. Tenkrát jsem prožil cosi jako záblesk z čistého nebe, pochopil jsem, že jsem předurčen k tomu být skladatelem.
Po sedmi letech v ZPA jsem ke zděšení rodičů a mé první manželky opustil slibnou kariéru konstruktéra a nastoupil jako nekvalifikovaný učitel hry na kytaru a klavír v detašované pobočce trutnovské hudebky v nedalekém Žacléři. Tam byl mezi tím pro zatvrzelé varhaničení a vedení chrámového sboru v Trutnově odsunut za trest i pan Čakrt a další tři roky jsme tak byli kolegové jako praví zapadlí vlastenci. Pod záminkou zvýšení své učitelské kvalifikace jsem se s doporučením okresního školského odboru hlásil na školy, zejména na Filosofickou faktultu university Karlovy, obor hudební věda. Zkusil jsem také přijímačky na klasickou kytaru na konzervatoř do Brna k prof. Sádlíkovi, za kterým jsem jezdil na konzultace. Tam brali do studia při zaměstnání jen jednoho z cca 20 uchazečů a já zřejmě nebyl nejlepší. Ale v roce 1977 jsem se dostal nakonec na Filosofickou faktultu na hudební vědu, což mě nesmírně bavilo. Vždy jsem byl přesvědčen, že když člověk něco dělá, že v tom má dosáhnout toho nejvyššího vzdělání, které je možné. Mezitím jsem dál cvičil na klasickou kytaru a o víkendech a prázdninách se živil hraním s kapelou na basovou kytaru ve vinárnách a horských chatách. Na fakultě jsme na různé hudebně vědné disciplíny měli i Petra Ebena, vynikajícího skladatele a charismatického člověka, který když vešel do místnosti, tak jsi věděl, že se odehrává něco zcela zásadního.
Petr Eben ti poradil, abys studoval na hudební fakultě AMU v Praze kompozici?
Když jsme se s Petrem Ebenem více poznali, přinesl jsem mu k nahlédnutí své skladby, které jsem složil v Trutnově pod dohledem pana Čakrta. Rezolutně mi doporučil ať se nezdržuji s hudební vědou a musel jsem mu slíbit, že ještě ten den si podám přihlášku ke studiu skladby na HAMU. Tomu jsem si nedovolil odporovat a hned podal přihlášku s tím, že než se tam tak na třetí pokus dostanu, zatím dostuduji v klidu tu hudební vědu (smích). Přijímačky však dopadly dobře hned na poprvé a byl jsem přijat ke skladateli Dobiášovi, který však přes prázdniny zemřel a mne a Jana Hálu přidělili Václavu Riedlbauchovi. A protože jsem nestíhal skladbu i vědu dohromady, musel jsem po dalším roce vědu přerušit. Vrátil jsem se tam až po 30 letech přednášet etnomusikologii, hudební formy, hru na etnické nástroje a pod. A ještě tam mám posledního doktoranda…
Ze školy jsi ale musel po čase odejít?
Když jsem byl v roce 1981ve třeťáku, objevily se problémy, neboť jsem ve své naivitě rozepsal jako recesi básničky našeho bubeníka z kapely, ve kterých si dělal legraci z komunistů, ruských vojáků a policajtů. A já jsem mu k nim napsal takovou pseudoliterární úvodní stať, kde jsem to vychválil jako epochální výplod ducha apod. (smích). Rozdal jsem to asi v sedmi kopiích přátelům k Vánocům. A jednou na jaře přišli k nám domů v Trutnově policajti s povolením k domovní prohlídce hledat doličné předměty, že prý mi někdo prodal nějaké pašované efekty k nástrojům. Ale začali se hned probírat v papírech, kde mimo opisy těch básniček našli i samizdatovou literaturu, jako například Chartu 77, Moc bezmocných Václacva Havla apod. Z Hradce Králové povolali STB a po celodenní prohlídce jsem tam v noci skončil ve vazbě a pak na 15 měsíců ve vězení za paragraf 100 – pobuřování. V jedné z básniček si bubeník Vladimír přímo věštecky předpověděl svůj i můj osud:
“Nemusíš klepat jak datel, chceš-li být spisovatel.
Stačí ruce levé mít, třídní postoj podchytit,
v rukou rudé fábory, jinak jedeš na Bory!”
Právě ve věznici Plzeň-Bory jsem poznal Jiřího Dienstbiera, se kterým jsme byli na společné chodbě a pracovali spolu v knihárně. A ten mě seznámil s Václavem Havlem. Občas se nám podařilo při nedělní vycházce na vězeňském dvoře podiskutovat o filosofii a soudobé hudbě o kterou se velmi zajímal. Díky Václavovi jsem pochopil, že tento svět je možné změnit. Když jsem si zažádal o podmínečné propuštění, na které jsem po polovině trestu měl nárok, abych mohl být na promoci mojí budoucí druhé manželky, která právě v tu dobu dokončila studium medicíny, byla má žádost samozřejmě zamítnuta. Byla to stejná fraška jako celý náš “pobuřující” proces. Václav mne přesvědčil, že musím podat odvolání, že je třeba jim to alespoň zkomplikovat. Poradil mi, jak zformulovat a vyvrátit zdůvodnění zamítavého rozhodnutí a tak tři měsíce po zmíněné promoci mě na to odvolání opravdu propustili. A to 21. září, i když jsem měl být propuštěn až 2. ledna 1982! Nedávno po mně chtěli lidé z Paměti národa, se kterými jsem točil svůj veselý příběh, čtyřicet šest dopisů, které jsem napsal z vězení své pozdější ženě, ale ty jsem objevil náhodou až teď. Přečetl jsem si je a uvědomil si, co všechno a jak snadno z paměti po pár desítkách let zmizí.
Vídali jste se s Václavem Havlem i po propuštění?
Díky Václavu Havlovi jsem byl jedním z dvaceti lidí, kteří se setkali s jeho svatostí Dalajlámou hned při jeho první návštěvě v roce 1990 a měl jsem možnost s ním dvacet minut meditovat. Zval mě vždy 28. řijna na Pražský hrad, což ocenila celá má rodina, paní Klára, 5 dětí a tchýně Helenka, když jsem je tam postupně bral a představoval je Václavovi (smích). A při dalších různých příležitostech, například když jsme hráli s Máma Bubo Na Chmelnici, z toho mám pěkné fotky od Bohdana Holomíčka. Jednou, když jsem hrál před Míčovnou na Hradě v rámci akce Forum 2000 na shakuhachi a měl na hlavě klobouk tengai, který nosívali mnichové nicoty Komuso, aby jim nebylo vidět do tváře, mi Václav na ten koš poklepal a říkal: “Jsi to ty, Vlastíku?“ (smích).
No a po té prvotní zkušenosti s Václavem a s jeho vytrvalostí jsem si řekl, že to tak nenechám a vrátím se na HAMU, ze které mě samozřejmě hned po zatčení vyhodili. A tak dlouho jsem po 5 let po návratu z vězení chodil za děkanem a s ním za rektorem a stále se znovu a znovu hlásil, až mě nakonec přijali, uznali mi předchozí 3 ročníky a těsně před Sametem nechali dostudovat.
Od roku 1991 přednášíš etnomusikologii mj. na katedře teorie a dějin hudby hudební fakulty AMU v Praze, co tě k ní přivedlo?
Již během studia si páni pedagogové na HAMU všimli mé zásadní záliby v hudbě a kultuře orientu, kterou jsem se často inspiroval i ve svých skladbách. Od roku 1979 jsem koncertoval s první českou etno kapelou Relaxace, hrál a koncertoval i sólově na indické bubny tabla a nejrůznější další etnické a folklorní nástroje. Takže brzy po prvních posametových změnách mě profesor Risinger vyzval k účasti na konkursu na výuku etnomusikologie.
V roce 1996 jsi jako stipendista Japan Foundation studoval hru na shakuhachi u Kifu Mitsuhashiho v Tokiu a japonskou tradiční hudbu u prof. Osamu Yamagutiho na University of Letters v Osace, jak to celé vzniklo?
Jako etnomusikolog jsem věděl o shakuhachi v raných 90. letech. Nejdřív z literatury a pak jsem objevil, že tady je jeden Japonec, který učí v japonské škole matematiku a je amatérský shakuhachista. S tím jsem se zkontaktoval a zjistili jsme, že nás pojí spousta zajímavých věcí. Pozval jsem ho na svou přednášku na HAMU, kde jsem přednášel etnomuzikologii, aby představil shakuhachi. Jeho paní hrála amatérsky na koto, takže představili tyto dva nástroje, zahráli a studenti byli nadšeni. Podařilo se mi od něj získat cvičný nástroj, dřevěnou shakuhachi za partituru Smetanovy Mé vlasti z čehož byl velmi nadšený. Ukázal mi jak se tvoří tón (smích) a já se učil hrát podle nahrávek a vlastní intuice. Já jsem si pak vyrobil další nástroje technikou, kterou se vyrábějí slovenské fujary.
V roce 1995 přijela do Prahy delegace Japan Foundation, která představovala japonskou tradiční hudbu různě ve světě. S delegací přijelo i několik umělců hrající na tradiční nástroje a skupinka hudebních vědců, kteří o tradiční hudbě vždy zasvěceně promlouvali. Šel jsem na jejich koncert, který se konal v Rudolfínu. Když jsem se ochomítal na jejich zkoušce, vyhlédl si mě prof. Yamaguti a požádal mě, jestli bych nemohl koncert na jeho videokameru natoč it (a náhravku si pak odvezl a poslal mi jednu kopii). A domluvili jsme se, že po koncertě půjdeme na večeři a všechno to probereme. Tam jsem vytáhl z báglu shakuhachi a říkal mu, že také zkouším hrát. Byli překvapeni, co všechno o té flétně vím. Zahrál jsem jim a oni se mě zeptali, proč jsem to ještě nepřijel studovat do Japonska, když mě to tak zajímá? Stačí prý podat žádost na Japan foundation a my vás doporučíme. Což mě šokovalo a rozhodl jsem se, že to zkusím. A vyšlo to. Za nějaký čas mi přišlo psaní, že mám za týden nastoupit do učení k mistrovi v Tokiu. Domluvil jsem se s kolegy a škola mi dala neplacené volno půl roku, že tu za mě někdo zatím zaskočí. Takové věci se stanou, když jsi v pravou chvíli na pravém místě.
Úžasné bylo, že jsem mohl 10 hodin denně hrát na flétnu, chodit k mistrovi každý týden na hodiny a hrát v Geidai (Tokijská obdoba naší HAMU) ve školním tradičním “orchestru” Gagaku na hobojík hičiriki, na který jsem si našel skvělou učitelku Hitomi Nakamura, která teď působí v New Yorku. Občas jsem jezdil na konzultace do Ósaky, kde mi prof. Yamaguti zorganizoval přednášky, za které jsem dostal třeba 70 tisíc Kč, což se mi nikdy předtím ani potom už nepodařilo (smích). Také si u mě objednali skladbu pro světově proslulý soubor Pro Musica Niponia, ve kterém samozřejmě je prominentním hráčem na shakuhachi můj mistr Kifu Mitsuhashi. Složil jsem pro ně skladbu Cesta zvonů pro tři shakuhachi, jejíž slavnostní premiery jsem se v Tokiu zúčastnil apod. Po čase tam za mnou přijela má dobrá žena MUDr. Klára a 4 naše dětičky ve věku 8 Klára, 6 Veronika, 4 Jiřík a 1 rok Anežka. Byl jsem s nimi dokonce v Tokijském Disneylandu(!). Bylo opravdu veselo.
Jak vypadá tvá praxe nyní?
Dodnes hraji každé ráno 108 dlouhých tónů jako meditační dechové cvičení. Nazývá se to robuki, buki je dech, Ro je nejhlubší tón shakuhachi. 108 je u Indů mystické číslo, v buddhismu posvátné, násobíš první 3 číslice 1x2x2x3x3x3 v magickém trojúhelníku. Je to 9×12 tedy 108. V Japonsku se 108 krát rozeznívá zvon na Nový rok, cvičí se108 poklon při buddhistických obřadech, 108 kuliček je na růženci apod. To cvičení trvá tak 25 minut a jsem po něm vždy jak znovuzrozený. Pak si přehraju některou ze skladeb, které se aktuálně učím a udržuji to na nějakých 12-15 skladbách, jež umím aktuálně zpaměti a mám v repertoáru. Je to tak na 4 hodiny hraní.A každý rok se snažím nějakou přidat.
Shakuhachi, stejně jako zobcová flétna, je varianta hranové flétny.
Ano, je jen konstrukčně jednodušší v tom, že nemá vodící kanálek, který má zobcová flétna, stejně jako ho má spousta jiných fléten po světě, většina pastýřských píšťal, první okaríny apod. O to komplikovanější a obtížnější je tvoření tónu, když proud vduchu je nutno formovat pouze nátiskem. K získání hranové flétny uřízneš jakýkoliv kus rákosu, dutýho klacku a zafoukáš a ani ji nemusíš udělat příznačnou hranu. Shakuhachi přišla do Japonska z Číny minimálně před 1250 lety. Flétna s kanálkem je už další a mladší vývojový stupeň.
V soudobých skladbách pro zobcovou flétnu se vychází z techniky hry na shakuhachi a mezi autory těchto skladeb patří hodně i japonští skladatelé, zaznamenal jsi tento trend?
To jsem si všiml už v Japonsku. Před pár lety jsem spolupracoval s TV Ostrava na jednom z jejich pořadů, který se jmenuje nějak jako Můj pokus o mistrovský opus. Tehdy natáčeli jak opravdu oslňující skvělá zobcová flétnistka českého původu Anna Fusek, nastudovává a nakonec mistrovsky nahraje skladbu jednoho z japonských skladatelů někdy ze 70 let minulého století. Natáčeli s komorním štábem v mém Vinohradském Brlohu, kde právě sedíme a Anna se speciálně ptala, zda v jeho zápise a samotné hudbě jsou nějaké postupy z japonské tradiční hudby, zejména z technických zvláštností a idiomů techniky shakuhachi. A samozřejmě tam byly. Zkoušela si také zahrát na shakuhachi a další etnické flétny z mé obsáhlé zbírky. Bylo to radostné setkání. Vysílalo se to pak na Artu.
Jaké máš příležitosti ke koncertnímu provozování hry na shakuhachi?
Mám jich spoustu. Teď jedu koncertovat na konferenci do Poznaně, kde mají velkou slávu ke 100 výročí navázání diplomatických styků s Japonskem, sami si mě vyžádali a sehnali na to peníze. Hraji na ní i soudobou hudbu, nejenom klasickou, jako např. ve své skladbě pro smyčcový kvartet a shakuhachi. Měla premieru v Japonsku a nedávno v New Yorku s jedním z nejlepších kvartetů, se kterým jsem si také zahrál a je možné to vidět na mém webu. Hrál jsem na festivalu v Sydney, což mi zaplatila Karlova universita, takže jsem byl jako její oficiální vyslanec. Hrál jsem v Kjotu, v loni v Londýně… Teď hrajeme každý měsíc v kině k němým filmům spolu s dalšími hudebníky. Hrávám už skoro 20 let na každoroční výstavě bonsají v Botanické zahradě v Tróji, hrál jsem na všech 17cti Prague shakuhachi festivalech apod. Neodvážím se bez ní ani vyjít z domu. Jako samuraj měl vždy sebou svůj meč, tak já mám shakuhachi.
Jak to bylo s hraním pro japonskou císařovnu?
Jako doživotní, již také čestný člen Česko-japonské společnosti, jsem byl vybrán jako jeden z cca stovky prominentních hostů na setkání s císařským párem v Praze v roce 2002. Přišel jsem tam v japonských sandálech seta a s flétnou shakuhachi (smích), takže si mě hned všimly hordy japonských novinářů a její výsost císařovna Michiko se mnou promluvila a požádala mě, abych zahrál pár tónů. Tak jsem jí zahrál, pak se mnou laskavě promluvil i sám císař Akihito. Tomu jsem ukazoval značku svého mistra a pěl na něj ódy. V japonských novinách napsali, a někdo mi to poslal jako výstřižek, že jsem měl na krku kámen, který Japonci nosí někdy místo kravaty, a byla tam má fotka v těch botkách (smích). Císař a císařovna jsou také tak charismatičtí lidé jako třeba jeho svatost Dalajláma. A Japonci se mohou úplně sesypat, když slyší, že jsem hrál japonské císařovně, jak vůbec jsem mohl někoho tak božského potkat (smích).
Vedeš ještě kurzy hry na shakuhachi? Myslím, že jsi měl o hru na tento nástroj veliký zájem?
Vedl jsem minimálně 15 let při Česko-japonské společnosti semestrální kurzy hry na shakuhachi, aby to korespondovalo s výukou na vysokých školách, odkud byla většina zájemců. Prošlo jimi pár stovek lidí a asi 20 nadšenců u toho dodnes setrvává. Málokdo vydrží déle než rok, je to totiž vůbec nejnevděčnější flétna na světě, celé roky vytrvalé práce a výsledky takřka neznatelné. Ale už jsem to zrušil. Jednak jsem dávno v důchodovém věku a nic se namá přehánět. Teď už učím jen soukromě a výhradně tradiční meditační skladby honkyoku. Kdo chce jen hrát hudbu, tomu samozřejmě vysvětlím správnou pozici, tvoření tónu a ukážu ty základní finesy. Pak už může každý pokračovat sám. To na mne vložil jako doživotní úkol můj mistr Kifu Mitsuhashi. Nehodlám se tím dál již příliš rozptylovat.
Hraješ a zpíváš s rodinným souborem Schola Specialis Familiae hudbu období gotiky a renesance z českých pramenů (Codex Franus, Specialnik etc.) a východočeský folklór. Na jaké nástroje hrajete a účinkují všechny tvé děti?
To je skutečně můj rodinný soubor, orientující se na dobovou provozovací praxi hudby středověku. Studium hudební vědy mě těžce poznamenalo zálibou v archaické polyfonii. Takže hned jak se další dítko udrželo na nohou, zařadil jsem ho do kapely. Dominují tu 3 z mých dcer svým vokálním projevem, neb jsou to vyškolené pěvkyně a univerzální hudebnice, hrály všechny mimo jiné na zobcovky a posléze na příčné flétny. Ještě tak před 6 lety se námi hráli i 2 synci, zejména na různé perkuse, ale ty už to přestalo bavit.
Zato s námi v posledních letech hraje na niněru moje lepší polovička Kateřina. Doprovázíme své zpěvy stylovou hrou a improvizací na kopie a rekonstrukce dobových nástrojů, jako jsou zobcové flétny, zmíněná niněra (mám dvě, model 1754 a ca 1540), dudy moldánky, hackbret na způsob folklorního cimbálku i psalteria, gemzhorn, platerspiel (píšťala s měchuřinou), šalmaje, trumšajt (mám opět dva různé velikosti), perkuse apod. Těžištěm repertoáru jsou anonymní, většinou vícehlasé skladby z českých pramenů nejčastěji z 15.století. http://bandzone.cz/spcf Na youtubku pod jménem Vlastislav Matousek máme plno videí z koncertů, např. z mezinárodního festivalu v Nowem Sadci v Polsku z roku 2007, kde nejmladší synek Jeníček hraje na buben ještě v předškolním věku.
Děkujeme za rozhovor!
Rozhovor připravil Václav Bratrych
Videotéka Vlastislava Matouška https://fletnickovi.cz/videoteka-vlastislava-matouska/
Webotéka Vlastislava Matouška https://fletnickovi.cz/weboteka-vlastislava-matouska/
Bonusy Vlastislava Matouška https://fletnickovi.cz/bonusy-vlastislava-matouska/