Novinky

Flétničkovi a andělská harfička.

Odpoledne na Štědrý den strojili vždy všichni Flétničkovi vánoční stromek. To bylo něco, co si nenechal nikdy nikdo z nich ujít. Altinka i Basík si totiž do společného soužití přinesli ze svých rodin mimo jiné i krásné tradiční ozdoby a Betlém, které další roky rozšiřovali o další a další pěkné kousky. Takže, když krabici s tím pokladem na Vánoce společně vybalili, seděli nad jednotlivými dřevěnými, slaměnými, ale i stříbrnými a zlatistými ozdobami, opatrně je brali do rukou a obdivovali je. Pak se pustili společně do věšení ozdob na stromek a nakonec na větve připevnili řetězy, svíčky a prskavky.

Když byli hotovi a nemohli se od pohledu na krásně upravený stromek odtrhnout, sedl si taťka Basík do křesla, zapálil si dýmku a řekl: „Jen co se malinko setmí, vyrazíme do vsi na koledu. Přes les je to přece jen kousek cesty, tak ať se včas vrátíme ke štědrovečerní večeři.“ Jelikož všichni postupně souhlasně zabručeli, pokračoval v kouření své oblíbené dýmky a přemýšlel o tom, jak dopsat závěr své řeči, kterou měl jako dirigent orchestru před začátkem Vánočního koncertu přednést natěšeným posluchačům. Maminka Altinka v pokoji prohlížela knihovnu a nakukovala do různých skříněk a přihrádek a trochu nešťastně kroutila hlavou nad tím, kam se poděl zápisník s recepty na vánoční speciality. Hledala hlavně ten na Speculoos, kořeněné křupavé sušenky se skořicí a hnědým cukrem. Tenůrek, následován kocourem Čingim, se procházel zamyšleně po celém domě a přemýšlel nad zadáním hádanky z luštitelského časopisu Chytráček: „Co se vyskytuje jednou v minutě, dvakrát v každém momentě a ani jednou v roce?“ Soprinka stoupala po schodech do svého pokojíčku, který pak znovu celý obracela naruby, aby našla teplé rukavičky, velmi cenný dárek pro maminku, který si někam schovala tak, že ho teď nemohla najít.

Ve chvíli, kdy slunce již skoro zmizelo za obzorem, stáli všichni s nástroji před domem a zamířili po zasněžené pěšině do lesa. Cestou se domlouvali, jaké písně a v jakém pořadí budou hrát, když tu Soprinka vydechla: „Co to je za krásné světlo támhle pod tím velkým dubem?“ A hned se tím směrem, následovaná Tenůrkem, rozběhla. Jen hustý a hluboký sníh jim bránil běžet rychleji tak, jak by si jejich zvědavost představovala, neboť čím byli místu blíže, tím větší světlo zpoza stromu vyzařovalo. A když k dubu doběhli, ke svému úžasu u jeho velikých kořenů viděli ležet malou zlatou harfu. Soprinka neodolala a ten úžasný poklad vzala s posvátnou úctou do rukou. Mezitím už na místo dorazili i oba rodiče, a tak si všichni okouzleně nástroj prohlíželi. Než stačil někdo něco namítnout, dotkl se jemně dívčí prst jedné ze zlatých strun a ta vydala tón, který se v jejich srdcích rozezněl jako křišťálový zvonek. V tu chvíli ani nevnímali hlas za jejich zády, jež pravil: „Ááááá, tady je má harfa, já věděl, že nebude daleko.“ Otočili se všichni za hlasem a uviděli menší krásnou postavu chlapce se zlatými kudrlinami na hlavě a dvěma křídélky na zádech. Ten mezi rodinkou lehce proklouzl, vzal harfu do rukou a zahrál jednoduchou melodii jemně se pohupujíc do rytmu. Když dohrál, řekl: „Jmenuji se Miri, za nalezení harfy vám moc děkuji a splním vám za odměnu jakékoliv přání“. Basík, který se z té krásy probral jako první, řekl: „Jsme moc rádi, že jsme ti mohli pomoci ztracený nástroj nalézt, ale nic moc nepotřebujeme. Jen…“ a tu se šibalsky usmál, „…kdybys s námi chtěl jít tuhle kus cesty do vsi a trochu si vespolek zahrát a zakoledovat, byl bys pro nás vítanou posilou.“ A protože se ten nápad všem moc zamlouval a Miri rád souhlasil, vydali se všichni spokojeně směrem ke vsi. Cestou se anděla ptali, jestli zná jejich písničky a nějaké koledy, načež jim se smíchem a k jejich úžasu a nadšení krásným nebeským hláskem některé z nich zanotoval.

Když už byli na kraji vsi, nasadil Tenůrek Mirimu na jeho zlatavé kadeře svou beranici a Altinka mu přes křídla a záda přehodila svůj veliký, barvami hrající šátek, takže o jeho původu nebylo na první pohled ani tuchy. Zaklepali na dveře u prvního stavení, a když jim otevřeli veselé obličeje rodičů a jejich dětí, dali se do bujarého muzicírování. Zpočátku jim dělalo problém s Mirim vůbec hrát, protože zpíval a muzicíroval tak krásně, že by nejraději jen poslouchali. Když je ale s velikou chutí od harfy povzbuzoval, postupně se osmělili a ztratili všechen ostych. Odměnou jim byly rozzářené a rozjařené oči a pohledy všech posluchačů u každé chalupy a bohatá výslužka. Než se nadáli, dohráli poslední píseň a byli na cestě k domovu. Soprinka s Tenůrkem, kteří šli lesní cestou jako první, vesele poskakovali, zpívali a vzpomínali na dobroty, které si odnášeli z koledování domů, a těšili se až se do nich pustí. Za nimi šel anděl, který dohlížel, aby přitom někam nezapadli a nakonec zasněně Altinka s Basíkem, pořád ještě okouzleni andělskou hudbou a štědrovečerní náladou.

Když došli k místu nedaleko velikého dubu, řekl Miri rodince: „Tady vás zase opustím. Ještě jednou vám děkuji za nalezení harfy a společné hraní. Už dlouho jsem si hrál sám pro sebe a nechtěl tolik hrát s druhými anděli, až se mi ta má harfa zatoulala. Nemohu ani říct, zda jsem byl vlastně potrestán, neboť hraní s vámi bylo pro mě tuze milé!“ Tomu se Flétničkovi jen mlčky usmívali. „Dám vám nakonec ještě jednu radu, ač jste o nic nežádali. Myslím, že vám každému bude dnes k užitku. Až přijdete domů, řekněte si každý – Správně vidíme jen srdcem – a určitě nebudete litovat.“ A s těmi slovy se jim rozplynul před očima. Všichni Flétničkovi chvíli jeden přes druhého volali do ztichlého lesa hlasitě: „Děkujeme Miri! Moc se nám to líbilo! Papa andílku! Čaaauuu!“ A pak pokračovali zamyšleně v cestě domů.

Doma, jen co všichni vstoupili do pokoje, si každý pln očekávání pomyslel: „Správně vidíme jen srdcem.“ A pak jako první vykřikla Soprinka a utíkala do pokojíčku, protože si vzpomněla, že rukavičky pro maminku strčila do knihovny za obrázkové knihy. Tenůrek s Altinkou se rozesmáli na celé kolo téměř ve stejný okamžik. „Je to písmenko M, mumlal si chlapec pro sebe šťastně a šel si zapsat odpověď na hádanku do sešitku. Altinka si s velikou úlevou uvědomila, že zápisník s recepty půjčila své nejlepší kamarádce už v lednu a tak jí šla zavolat. Jako poslední zůstal v pokoji Basík. I jeho napadlo řešení toho, o čem celý den přemýšlel, a tak si zapálil dýmku, sedl si ke konceptu svého proslovu a napsal závěrečná slova: „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“

Závěrečné dvě věty jsou citací z knihy Malý princ spisovatele a pilota Antoina de Saint-Exupéryho.

napsal Václav Achton Bratrych