Jana Santovjáková vyučuje hru na zobcovou flétnu, nauku o hudbě, pedagogiku a psychologii na Konzervatoři v Košicích, kde také vede ansámbl staré hudby. Zároveň je dlouhodobou učitelkou na ZUŠ a spoluzakladatelkou souboru moderní hudby Alia Amnis.
Jaká byla vaše cesta k hudbě?
Má cesta k hudbě nebyla prvoplánová. Na začátku se u mě projevoval spíš výtvarný talent. Ale pak se rodiče, po vzoru mé starší sestry, která na konzervatoři vystudovala hru na klavír rozhodli, že by to byl nástroj vhodný i pro mě.
Ale v deseti letech jsem prý byla na hru na klavíru stará!!! Jediný nástroj, který by byl pro tak přestárlé dítko vhodný, byla právě zobcová flétna. Asi jsem ji tehdy i prvně viděla. A mohu říct, že to byl hodně zábavný nástroj, protože prsty na něj šlo uložit poměrně snadno a už na druhé hodině jsem uměla zahrát jednoduché písně. A pak? Půjdeš na konzervatoř. Byla jsem nadšená, hudba mě začala bavit, ale přišla další rána. Zobcovka se nedá studovat, to je „jenom takový přípravný nástroj, který v podstatě nemá velké využití“. Tak tedy… já chtěla příčku…, no ale „těch máme moc“. No tak hoboj. Moje veliké zděšení… přece na takový mečící nástroj připomínající dudy nebudu hrát. Ale stalo se. Samozřejmě jsem si ho pak i velice oblíbila, ale když mi něco nešlo, hned jsem dala profesorovi najevo, že já to vlastně nechtěla, chtěla jsem něco jiného a vy jste mi to nedopřáli, tak se nedivte!!! A pak jsem překazila plány mých rodičů, kteří mě viděli někde na VŠ… tatínek donesl přihlášku až z Paříže. Já si však postavila hlavu a řekla jsem ne. A abych svůj protest završila, narodil se mi syn. A pak už nemohli nic. Rodinu jsem považovala za hlavní a vše ostatní jsem kategoricky odmítala.
A tak začala vlastně moje malá pedagogická kariéra na ZUŠ, kde jsem samozřejmě učila zobcovou flétnu. Dodnes si pamatuji, jak jsem se nanovo učila číst altkové hmaty. Naštěstí díky mým prvním zkušenostem se zobcovkou v dětství, kde jsem měla nadšenou pedagošku Magdalénu Rizmanovou, a která už tenkrát viděla zobcovou flétnu v jiném kontextu, tak to rozpamatování šlo dost rychle. A jelikož v tom čase byla potřeba doplňovat si vzdělávání, udělala jsem si Hudební pedagogiku na Univerzite Mateja Bela a první atestaci. Pak mou studentskou dráhu narušila dvojčata. To je tak, když si řeknete, že chcete ještě jedno dítě, no a druhé k tomu dostanete „zadara“. Ale když byla asi pětiletá, zase jsem se začala rozhlížet po různém vzdělávání, absolvovala jsem spoustu kurzů, kvůli kreditům, a pak přišla další atestace…
Umělecké vzdělávání má ale přece dodnes hodně společného…
Systém uměleckého vzdělávání na Slovensku je vzhledem ke společné historické kontinuitě dodnes podobný tomu českému. ZUŠ, konzervatoř, VŠ. Pak ale máte dvě možnosti – pokračovat na doktorandském studiu, anebo si zvyšovat kvalifikaci prostřednictvím kreditových vzdělávání a systémem atestací. Po druhé atestaci se dostáváte na úroveň doktoranda, ale bez akademického titulu. V podstatě je to „jakoby snazší cesta“, ale, když spočítám ty roky, to množství napsaných prací, zkoušky… asi bych měla už vystudovanou další vysokou školu. Když jsem si uvědomila i tuto souvislost a chtěla jsem dělat i něco smysluplnějšího. Ne všechna vzdělávání jsem považovala za přínosná pro mou praxi, rozhodla jsem se upustit od tohoto systému a najít opravdu něco, co chci.
Předpokládám, že jste se tehdy rozhodla právě pro studium zobcové flétny?
Ano … Ale celé to mělo zajímavou souvislost. Moji kamarádku z dětství Katarínu Dučai napadlo zorganizovat koncert bývalých žáků pro naší paní učitelku ze ZUŠ. Katka byla první studentkou, která po roce ´89 odešla do Vídně a v roce 2006 otevřela obor hra na zobcovou flétnu na Konzervatoři v Bratislavě.
Koncert se uskutečnil v červnu 2016. A já tehdy dostala jeden z mých „geniálních nápadů“. Půjdu si teda tu zobcovku dodělat. Absolvovala jsem několik kurzů Flauto Dolce, které vedla Katka i s přizvanými lektory – Helmut Schaller, Gábor Prehoffer, Nik Tarasov, Bernhard Mollenhauer, měla jsem šikovné žáky, tak proč bych nezískala pár dalších informací a dokázala bych je posunout zase někam dál. Kurzy mě bavily a zobcovka vypadala tak snadně…
To jsem, ale netušila, co vlastně svým rozhodnutím sama sobě způsobím.
Tak začala moje studia v Bratislavě, kde mě vzali rovnou do třetího ročníku. Ale studovat u kamarádky z dětství? Tak to nevím, jestli byl dobrý nápad. (smích)
Hned na první hodině jsem dostala Sonátu d moll Benedetta Marcella… Má odpověď? „Snad si nemyslíš, že budu cestovat každý týden z KE do BA, kvůli Marcellovi.“ Podotýkám… plastová flétna v ruce. Samozřejmě jsem se ho naučila zpaměti, „kvalitně ozdobila“ na Katčinu nelibost a Marcello zmizel ze stojanu… To samé Telemann, Quantz… a já jsem nechápala proč…Já celé to studium brala spíš jako zpříjemnění volných chvil a to, že se něco nového naučím. Ale asi důslednost mé paní profesorky a její přesvědčovací taktika… Upřímně, oni ti kamarádi z dětství mohou v dospělém věku působit jinak. (Smích) Po půlroce jsem zjistila, že moje prvotní představa asi fungovat nebude… Pochopila jsem, že pokud se chci dostat dál, je nejlepší zbourat naučené stereotypy, začít od začátku a přistoupit k zobcové flétně jako k něčemu úplně novému.
Asi to bylo hodně náročné…
Upřímně, nebylo to vůbec jednoduché. V dětství se mnohému naučíte automaticky, nepřemyslíte, nabalujete informace přirozeně a víceméně posloucháte své pedagogy. Katka měla mnohokrát problém mě přesvědčit, že to není tak, jak si já myslím.
A dalším problémem je, kdy si najít čas na cvičení… když máte spoustu jiných povinností. Na to mám veselou vzpomínku. Dělala jsem řízky, než se jeden vysmažil naučila jsem se další takt. (smích) Jednou mi zobcovka málem chytla… bylo to tedy hodně zábavné… nevěřícně jsem se dívala, jak plameny olizují moji dřevěnou flétnu… A ta si toho zažila se mnou hodně, divím se, že je dodnes „ochotná hrát“. Když jsem po kurzu ve Fulde u firmy Mollenhauer chtěla na základě odborných rad vyrazit blok, neuvědomila jsem si, že proletí celým obývacím pokojem. Ale zdárně to přežil. A snad mi tento můj pokus výrobci nástroje odpustí.
Jak jste se stala pedagogem konzervatoře?
Má žačka ze ZUŠ Júlia Sofia se rozhodla, že chce jít studovat dál, ale chce zůstat v Košicích. Pomohla tomu náhoda a setkání s tehdejším ředitelem konzervatoře Bartolomejem Burášem. A protože já nemám ráda okolky, zeptala jsem se ho rovnou, zda má zájem o tento úplně nový obor i s pedagogem, který to bude učit. Souhlasil, a tak jsem od roku 2018 začala vyučovat na Konzervatoři v Košicích. Ano, byla to velká odvaha a asi v tom nebylo mnoho racionality, ale ty začátky mnohokrát vypadají takto. Jsou o odvaze jít do něčeho nového a nebát se toho, a hlavně neposlouchat okolí. Samozřejmě jsem se setkala s tím, že co zobcová flétna. Však ji „postavíš do průvanu a hraje“(smích). No, můžu říct, že mi okolnosti a má dlouholetá poctivá práce byly teď velmi nápomocné. Samozřejmě jsem pokračovala v studiu dál i v Bratislavě.
Dnes pokračuji na Hudební a umělecké akademii Jána Albrechta v Banské Štiavnici, kde studuji obor hudební interpretace (pokračuji u Kataríny Dučai) a teorii. Dlouho jsem zvažovala, co dál… Masarykova univerzita v Brně, Krakov…, asi dál bych do zahraničí, kvůli rodině nešla. Ale protože hudbu vnímám v celém jejím kontextu a nechtěla jsem se vázat jenom na zobcovou flétnu, volba byla jasná. Na druhé straně, tím, že jsem už měla mnohá studia za sebou dnes informace spíš nabaluji, než se učím něco nového. A v tom vidím svou výhodu oproti ostatním studentům. Vím co chci, co mě zajímá, co chci konzultovat. A tím se mé studium posunulo spíš do roviny rozhovoru s pedagogy. Já si studium užívám. Jak jednou řekli mí studenti, je to můj životní styl.
Jaká je vaše umělecká kariéra versus kariéra pedagogická?
Jsem v první řadě pedagog. Na ZUŠ dlouholetý. Když přijde pětileté dítko a vy s ním prožijete jeho dětství a dospívání, máte možnost ho určitým způsobem formovat, zažít s ním úspěch i nezdar, asi si nic hezčího představit neumím. Jsou to takové moje hudební děti. A jsou pro mě neskutečnou inspirací. Mám ráda jejich zvídavé otázky. Miluji jejich kreativitu a spontánnost. V podstatě se snažím přizpůsobit já jim, jejich malé formující se osobnosti. Proto nemám moc ráda učební osnovy a všechny ty dokumenty okolo. Důležité je dítě a jeho osobní růst, a to se nedá, aspoň v hudbě, zakomponovat do nějakých pravidel. Vidíte před sebou talentované dítě, ale když nemá osobní vůli… Právě to mě naučilo, že žák se může projevit i o mnoho později, pokud to opravdu chce a chce jít za svým snem. A v tomto kontextu nemám moc ráda i hudební soutěže, porovnávat něco co vlastně porovnat nelze… Soutěže beru spíš jenom jako zkušenost a setkání, ale v konečném důsledku to o vaší každodenní drobné práci nenapoví mnoho. Spíš mě potěší úsměv žáka po koncertě a jeho malé vítězství, třeba i nad trémou…
Na konzervatoři si zase užívám rozhovory se studenty i jejich někdy nepříjemné a náročné otázky. A opravdu dokážou hodně překvapit. Ale baví mě různorodost předmětů, které učím, mám ráda to přemosťování a to, že nejsem uzavřená jenom v jednom oboru. Mám ráda kontextuálnost a propojení. A hlavně ráda studenty inspiruji a snažím se ukázat jim různé možnosti, je pak na nich, co si vyberou. Jednou na semináři s Markusem Zahnhausenem, kterého si nesmírně vážím a určitě mi bude moc chybět, Markus řekl: „Já jsem tu jen na to, abych vám pomohl dosáhnout váš cíl.“ Tehdy jsem si uvědomila, že to je to, co cítím velice dlouho. Ono učení není o mě, ale je o žákovi, studentovi. A to věděli už i ve starověku. Naším úkolem je jen usměrnit a vést. Pro mě neexistuje nic horšího než je velké pedagogické ego. Student není můj projekt, je to jeho cesta a tu se snažím respektovat.
A kariéra umělecká… na tu jsem asi nebyla připravena, to vše přišlo se studiem. Ale tím, že vše beru jako výzvu a zkušenost… A hlavně, jsem ve věku, kdy opravdu chci dělat jenom to, co mě baví. Ale asi nejzajímavější bylo účinkování v projektech Státní filharmonie Košice a ve Státním divadle v opeře Fidelio, kde měla zaznít malá sopraninka v moderním orchestru. Tak to byla tehdy dost výzva (smích). A hlavně, když slyšíte, co tady chceš s tou píšťalkou…
Máte i nějakou veselou vzpomínku na své žáky?
Tak těch by bylo mnoho. (Smích.) Jeli jsme na soutěž na Oravu do Nižné a maminka jedné žačky hned ráno telefonovala, že dcera nepojede, je nemocná a jít na soutěž nemůže. Když pak vystoupila z vlaku v Kraľovanech a řekla „paní učitelko, já jsem tady, to byl jenom vtip“, málem mi volali záchranku. Ale její žert byl prominut. Stala se laureátkou soutěže.
Taky mi žačky jednou „vyjednaly rande“. V mém jméně napsaly dopis kolegovi z jiné školy. (To jsme byli na soutěži v Bratislavě). A pak se těžko vysvětlovalo, že já teda zájem o rande nemám, že to byl kanadský žert. Byla to trapná situace, ale dnes už se tím docela bavím.
No a také jsem se díky žákyni ocitla na soutěži pedagogů. Souhlasila, že pojede na soutěž, ale pod podmínkou, že si to vyzkouším i já. A nakonec jsem si svůj výkon ještě musela zopakovat na koncertě vítězů. Ale… žačka byla na soutěži lepší… stala se laureátkou. Tehdy to byl dost úlet. Ale na druhou stranu jsem se mohla vžít do pocitů žáků, zkusit si jaké to je. A v konečném důsledku mě to obohatilo i jako pedagoga. A vlastně… tehdy jsme se společně staly i laureátkami komorní hry. (Bylo to na soutěži v Nových Zámcích.)
Jak vznikl soubor Alia Amnis, zaměřený na interpretaci soudobé hudby?
Vznikl v čase lockdownu, tedy v době, kdy nebyla možnost veřejné prezentace. Juraj Vajó oslovil mě, Frederiku Pöhmovou (akordeon, klávesové nástroje), Lenku Novosedlíkovou (vibrafon, perkuse, live electronic) a netradiční sestavu doplnila Iveta Vajó Vladyková (zpěv). Lenka a Juraj zároveň pro náš ansámbl i komponují. Alia vyjadřuje naši odlišnost a Amnis potok, místo našeho setkávání. Podotýkám v garáži!!! Na tomto místě se odklonil potok ze svého toku. V podstatě zmizel v hlubinách. A hudba, kterou interpretujeme je hudbou současnosti. Právě tato hudba mi je nejbližší, jejím prostřednictvím se dostávám do dalších vrstev. Hlavním principem skladeb je hra tzv. otevřené partitury, mnoho se děje přímo na podiu. Ano, je to dopředu promyšlené, ale mnohé se doplní přímo v procesu hry. Zajímavé je využití zvukovosti nástrojů, sonornost, netradičnost. Překvapily mě reakce publika. Jasně, že je to někdy šok, na druhé straně je to vedlo k zamyšlení, dokonce se ptali, proč těch koncertu není víc. Zaznělo i slovo katarze, uvolnění…
A právě to je to, co mě na tom nejvíc baví, když vlastně posluchač neví, co si má myslet a když v něm něco zůstane. A to by měl být odkaz hudby 20. a 21. století. Mně nevadí, pokud vyvolám i úsměv. Žáci mi po koncertu říkali, že se jim někdy chtělo smát a já odpovídám, proč ne? Smích je také emoce… a koncert nemusí být jenom vážnou záležitostí jenom proto, že jsme tomu dali název vážná hudba. Já sama raději vyhledávám jiné interpretace, jiná neznámá díla, něco mimo komerci. Ano, ta tu je, uznávám, dobře se „prodává“, ale kdyby umělci i v minulosti nešli proti proudu…
A kdo vás nejvíc inspiroval?
Jsem komplikovaný student už od mládí. Učitele jsem vždycky podrobovala své vlastní osobní kritice. Museli mě něčím zaujmout, být určitou osobností. V tomto kontextu nikdy nezapomenu na zmíněného Markuse Zahnhausena. Jeho cenné rady, jeho pohled na hudbu, to je nesmazatelná pečeť. Pak Katka Dučai… i když je to s ní někdy hodně náročné, ano, kamarádi z dětství umí překvapit… Ale kdyby nebylo její trpělivosti, pochopení, důsledné a precizní práce a také hodin přesvědčování… Jsem ráda, že to se mnou nevzdala, protože oponovat mým argumentům je někdy hodně náročné. (Smích)
A Jakub Kydlíček. S ním jsem se prvně setkala na kurzech v Holešově. Bylo to po mém absolutoriu na konzervatoři. Tehdy jsem dost váhala, jestli to celé má fakt smysl. Zřejmě to pochopil a snažil se mi ukázat nové možnosti, jiné perspektivy. Jeho vnímání celého kontextu hudby, souvislosti, pohled na problematiku, bylo to ujasněním si toho, co vlastně chci. Asi můžu říct, že to bylo osudové setkání… Nevím, možná bych tehdy svou cestu zanechala… a nešla na přijímací zkoušky na HUAJA… Holešov byl vlastně rozhodujícím faktorem. A ke komu jít na Erasmus, to bylo najednou úplně jasné.
A co pro vás vlastně znamená zobcová flétna dnes?
Tvoří jednu ze součástí celého vývojového kontextu hudby. Prostřednictvím ní se dostávám do hloubky jednotlivých období. Mám ráda změnu a v tomto mi plně vyhovuje. Vyhovuje mi její barevnost, mnoho kombinací, její intelektuální kontext. Ráda si hraji s jejím zvukem a zkouším pořád něco nového. A baví mě, když udivuji okolí, že tento malý a jakoby „nedokonalý nástroj“ dokáže tak mnoho. Například, když jsem chtěla uvést sólovou skladbu na jednom koncertě na ZUŠ… Padla připomínka, že by bylo vhodné dokomponovat tam nějaký doprovod. A pak to udivení, co všechno se s ní dá zahrát i sólově. Právě tato osobitost, možnosti, z ní dělají opravdový hudební nástroj, a ne jenom přípravný nástroj. Toto označení si totiž v našich podmínkách ještě mnohokrát v sobě nese.
A v tomto směru vidím pořád značné rozdíly. Sleduji situaci i v okolních zemích a moc mě mrzí jedna věc. Měli jsme stejnou startovní čáru, ale my jsme nedokázali využít možnosti. U nás to jde všechno velmi pomalu. A když zjistíte, že jsou konzervatoře, kde učí zobcovku příčný flétnista nebo klarinetista…, řeknete si, proč? Já bych nedokázala učit nástroj o kterém vlastně nic nevím. Proto má cesta k dalšímu vzdělání. A není jednoduchá. Někdy si řeknu, hm, bylo by fajn studovat někde v zahraničí, mít se vším větší kontakt. Stačí jít na kurzy a ta motivace je najednou úplně jiná. No na druhé straně vidím význam v tom, že jsem tady na Slovensku. Díky studiu, zkušenostem i samostudiu mohu předávat informace dál. A… alespoň nebudu mít problém s uznáním vzdělání, což se i mnohdy stává, pokud studujete v zahraničí. Je to takový divný paradox, ale bohužel, je to tak.
A pro mě samotnou znamená i to, kam posunu své vlastní hranice. Vlastně tomu celému dávám volný průběh… Nechávám na zobcové flétně, kam mě ještě zavede a co mi přinese… Ona si našla mě, tak jsem zvědavá, čím mě ještě dokáže překvapit. Zatím se s ní nenudím, a to je fajn…
A plány do budoucna?
Tak v první řadě dokončit studium. I když se setkávám s tím, „co se dá tak dlouho studovat“ a „k čemu mi to bude, však už určitě všechno umím“. Hudba je pro mě něco, co nemá konečnou. A ráda ji objevuji v nových perspektivách. Kdysi to byl pohled na hudbu z úplně jiného spektra, možná by se dalo říct i z hlediska jisté východní ideologie. No i tuto zkušenost si chci ponechat. Dnes se spíš hluboce skláním před mistrovstvím a dokonalostí práce starých mistrů. Objevuji jejich schopnost – minimálními prostředky získat maximální účinek. No na druhé straně nemám problém přemostit k džezu, populární hudbě, muzikálu, které učím. Jednoduše, miluji souvislosti a každé setkání se zvukovým spektrem jakékoli oblasti je pro mě nesmírným obohacením.
A v neposlední řadě se snažit na Slovensku ve sféře zobcové flétny postupně něco měnit. Zní to asi jako klišé a jeden člověk toho moc nedokáže. Vím, kolik času a úsilí tomu věnovala Katka Dučai a ten výsledek se dostavuje velice pomalu. Ale i každý drobný krok považuji za úspěch a neočekávám, že se dostaví zázrak a zobcovka bude rovnocenným partnerem ostatním hudebním nástrojům, ale pokud ovlivním pár žáků, pedagogů, i to bude stačit.
A taky, koupit si další flétny, aby to nebylo jenom o té jedné plastové flétně, s kterou jsem přišla do Bratislavy… (smích)
Jak se vám líbí myšlenka a zpracování Flétničkových?
Mám ráda projekty pro děti, pokud jsou kvalitně zpracované. Bylo to určeno jim a já vím, že oni jsou ti nejlepší kritici. Proto jsem celou pohádku pustila dětem na přípravce. Zajímala mě jejich reakce. Nevadí, že to bylo v českém jazyce. Na Slovensku děti dodnes sledují pohádky a nemají problém s porozuměním, což je fajn. Reakce byly pozitivní a nejvíce se jim líbila písnička Mmmám mmmed tak rád… Tou byli přímo nadšené… Ano, projekt Flétničkovi u těch největších kritiků prošel… A mohu dokonce říct, že získal i mezinárodní uznání…
Rozhovor připravila Jana Santovjáková a Václav Bratrych