Petra Václavíková patří mezi nadějné české barokní hobojistky a zobcové flétnistky mladé generace. Vystudovala zobcovou flétnu na konzervatoři v Plzni u Julie Brané, barokní hoboj na Hochschule für Künste Bremen u Xenie Löffler a Hochschule für Music und Darstellende Kunst ve Frankfurtu nad Mohanem u Annette Spehr. V současné době studuje zobcovou flétnu u prof.Jana von Hoecka na HfMDK ve Frankfurtu. Spolupracovala s řadou souborů staré hudby jako například La Stagione Frankfurt, či Elbipolis Barockorchester. Je zakládající členkou souboru Ensemble Postillion, jenž se stal v r.2019 finalistou mezinárodní soutěže G.P.Telemanna. V současné době vyučuje zobcovou flétnu na konzervatoři v Českých Budějovicích.
Kdy jsi se začala věnovat hudbě a jak ses dostala k zobcové flétně?
Hře na hudební nástroj jsem se začala věnovat asi v 8 letech na Základní umělecké škole v Luhačovicích, kde byla na tehdejší dobu neobvyklá učitelka zobcové flétny Rita Ryndová, která zobcovou flétnou přímo žila. Samotná volba nástroje nebyla má, ale tuším rodičů. Jako u mnohých dětí – „zobcovka“ je pro začátek malý, finančně dostupný nástroj…Díky zobcové flétně jsem pak měla možnost hrát v místní „cimbálovce“. Interakce s publikem, propojení hudby a tance, zájezdy, to vše se mi moc zalíbilo. Později na ZUŠ byla také povinná komorní hra, a tak jsem se dostala mimo jiné také do kvarteta zobcových fléten, kde mě opravdu bavilo hrát.
Co vedlo k tvému rozhodnutí začít studovat zobcovou flétnu na konzervatoři v Plzni? Měla jsi již tehdy nějakou profesionální vizi?
…profesionální vizi…to určitě ne 😊 Víš, já jsem nikdy nebyla dítě, co by cvičilo. Hrála jsem v parku před školou ZUŠ asi tak 30 minut, aby to na hodině nebyl až moc velký trapas. Mé učitelce Ritě jsem na začátku září v deváté třídě oznámila, že chci jít na konzervatoř. Chtěla jsem to prostě jen tak zkusit. Její pohled naznačoval, že jsem se asi zbláznila, ale nic neřekla a s naprostou odhodlaností mě začala připravovat na zkoušky. Nastínila mi také, kde se zobcová flétna učí a já jsem se rozhodla podívat se do Plzně. Mimoto jsem se také připravovala na přijímací zkoušky na gymnázium, kdyby náhodou konzervatoř nevyšla.
Plzeň si mě na první dojem získala. Pamatuji si první pohled na Smetanovy sady, kde tehdy konzervatoř sídlila. Vše zelené, fontána s vodou, Měšťanská beseda a čím dál hlasitější nesourodné směsice tónů, jak jsme se s mamkou blížily ke konzervatoři. Tam jsem měla svou první konzultaci s Julií Branou. Další velký impuls. Julie si mě pozorně poslechla, dala rady, jak se efektivně zlepšit a hlavně předehrávala. Nikdy jsem v té době neslyšela hrát někoho krásněji na zobcovou flétnu a byla jsem uchvácena. Po pár minutách na konzultaci jsem věděla, že chci být v její třídě a pracovat s ní. Neuvěřitelně mě inspirovala a inspiruje dodnes.
Ještě na konzervatoři jsi odjela na mezinárodní kurz do Norska a pracovala ve třídě prof. Petera Holtslaga, kterého jsi již znala z Prachatic. Byl to pro tebe nějaký důležitý impuls?
Kurz v Norsku byl pro mě natolik pozitivně-silným zážitkem, že hned po navrácení do Česka jsem požádala o sloučení posledních dvou ročníků na konzervatoři, abych mohla jít studovat do zahraničí. Hlavním důvodem byla touha po prohloubení znalostí staré hudby a její praxe, což v té době v České republice nebylo na žádné vysoké škole možné. Zobcová flétna a historické hoboje nejsou bohužel zahrnuty ve vysokoškolském systému u nás do teď, i když jinde ve světě jsou v základní nabídce téměř všech vysokých hudebních škol….
Na kurzech mě velmi inspirovala osobnost prof. Holtslaga, který v té době vyučoval na Royal Academy of Music v Londýně a na Hochschule für Musik v Hamburku. A také jsem byla nadšená z mezinárodních účastníků kurzu všech nástrojových skupin, se kterými jsem se mohla věnovat komorní hře na 415Hz.
Jak ses dostala k hoboji?
K hoboji mě tak trochu navedla Julie Braná. Díky ní jsem začala, paralelně s flétnou, studovat další hlavní obor – moderní hoboj. Nástroj jako takový a ani jeho kánonická literatura mě ale tenkrát bohužel moc neoslovila. Tak jsem se asi po dvou letech s moderním hobojem rozloučila. Změna nastala na koncertě Collegia 1704 v pražském Rudolfinu. Toho večera vystupovala renomovaná hobojová virtuoska na barokní hoboj Xenia Löffler. Hrál se Bachův dvojkoncert pro hoboj a housle a Zelenkovo Concerto á7. Obě skladby v podání Xenie mě natolik zasáhly, že jsem se během toho večera rozhodla hrát na tento nástroj a zahrát si právě tato mistrovská díla. Po koncertě jsem za ní zašla do zákulisí a domluvily jsme se na konzultaci v Brémách, kde v té době vyučovala.
Rozhodla ses pro studium na vysoké škole v zahraničí a zvolila barokní hoboj. Podle čeho sis školu vybrala?
Jak jsem se již zmínila, uchvátil mě barokní hoboj a školu jsem vybírala vždy podle profesora/profesorky. Spolu s Brémy na barokní hoboj jsem se také dostala na bakalářské studium zobcové flétny k prof.Holtslagovi, který v té době vyučoval v Krakově. Nakonec mě ale Brémy zlákaly víc hobojem s Xeniíí Löffler, mezinárodní akademickou půdou a jazykem. Také v té době brémské oddělení staré hudby patřilo k největším v Německu a působili v něm renomovaní umělci z Německa a Nizozemí.
Začátky studia asi nebyly, jak to tak bývá, úplně snadné. S čím jsi se musela především vypořádat?
V prvé řadě s německým jazykem. Podmínkou na všech vysokých školách v Německu je Zertifikat Deutsch na úrovni B1 a já v té době uměla akorát tak „dobrý den a mé jméno je Petra“. Němčinu jsem se učila trošku o letních prázdninách a pak jsem jela o měsíc dřív do Brém, abych ji zažila naživo. Přišel šok a taky lehká bolest hlavy. Informací bylo spoustu a fráze z knížky pro samouky se mi nezdály příliš funkční. Motivaci jsem ale měla velikou, jelikož škola nám dala měsíc od začátku semestru na to, abychom certifikát doložili, jinak bychom měli ukončené studium dřív, než vůbec začalo.
Ve škole jsem se paradoxně musela nejvíce vypořádat sama s sebou. Díky Julii jsem uměla hrát skvěle na flétnu a interpretace jakékoli skladby mi nedělala problém. Když jsem v Brémách předehrávala na zobcovku prof. Hanovi Tolovi, protože mě napadlo dělat paralelně druhý obor, suše mi oznámil, že to bohužel není možné, protože hraji jako v magisterském programu a s mým hobojovým bakalářem by to nešlo skloubit… a s hobojem jsem si opravdu musela projít celými čtyřmi lety studia. Na přijímací zkoušky s hobojem jsem se připravovala totiž úplně sama, měla jsem jen dvě soukromé hodiny v Praze a jednu hodinu se Xenií. V Brémách jsem se tudíž učila na těch nejjednodušších skladbách, jak hrát správně na barokní hoboj. To bylo samozřejmě poměrně frustrující. Nepoměr mezi hudebním myšlením a technickou (ne)vyspělostí na hoboj byl veliký a nepřidával tomu ani fakt, že díky malé úrovni cizího jazyka jsem se nedokázala pořádně vyjadřovat ani mimohudebně…
Další věcí bylo sehnání si zaměstnání, abych mohla studium financovat. Rodiče mě po dobu bakalářského studia finančně podporovali, ale vzhledem k tehdejším vysokým nákladům v Německu (v současnosti jsou prakticky stejné…) jsem se musela snažit taky sama. Tak jsem se dostala k práci v kuchyni jedné malebné kavárničky ve Schnooru (historická část brémských doků) a později v knihovně a archivu Výzkumného ústavu pro východní Evropu při Universitě Bremen. Těchto pracovních zkušeností si nesmírně vážím, protože mi ukázali, že není automatické zabývat se jen hudbou a také jsem se seznámila se skvělými „nehudebními“ lidmi, se kterými bych se normálně nemohla poznat.
Jak jsi vnímala hudební vyspělost svých zahraničních spolužáků a jejich motivaci ke studiu? Mám dojem, že zájem mladých lidí o historické nástroje a starou hudbu je stále velký.
Vzhledem k tomu, že provozování staré hudby má v Německu tradici již mnoho desítek let, jsou pořádané festivaly staré hudby a soubory jsou podporované širokou veřejností, tak jít studovat historický nástroj je mnohem přirozenější, než je tomu u nás. Studenty popohání přirozený zájem o nástroj a mnohdy začínají na historický nástroj, bez zkušeností s tzv. nástrojem moderním. Tento směr je i hodně podporován, i když osobně se mi zdá, že to ve větší části nedopadá příliš dobře. Ačkoliv pak studenti hrají uvolněně a tzv barokní styl se učí od prvopočátku spolu s pasujícím nástrojem, ztrácejí také nadhled, který by, myslím, měli, pokud by si prošli např. technicky těžkými kompozicemi romantismu a dále. Navíc je teď také trend propojovat starou a moderní hudbu na koncertech a v tomto směru pak „pouze barokní“ studenti ztrácejí dech…
Systém školství v Německu je i jinak nastavený a studenti přichází na vysoké školy ze základních uměleckých škol, nebo privátního vyučování. Úroveň hraní na bakalářském studiu tak byla mnohem nižší než poslední ročníky na konzervatoři v České republice. Také se to ale lišilo podle toho, z jaké země lidé přišli. A to ale větší šok přišel o pár semestrů později, kdy jsem se na vlastní oči přesvědčila, jak neskutečně rychlým způsobem se studenti zlepšili.
Co mě ale, zvlášť u německých studentů, motivovalo, byla sebekázeň a píle. Souviselo to i s tím, že se na naší škole (Brémy, Frankfurt) neznámkovalo, ale dávaly se ústní komentáře k vypracovaným úlohám. Kredity jsme tak dostávali za presenci při hodinách… Bylo na žácích, jak využijí informace, jichž se jim dostává a také profesoři nás nijak neurgovali. Sami nám říkali „je naše práce vám informace sdělit, tak jak nejlépe umíme, a je na vás, co si z nich vezmete a jak je využijete“. Ze začátku mě to osobně přišlo těžké. I když jsem se chtěla všemu učit a věci znát, trochu mi podvědomě chyběl nějaký ten „deadline“ testu a následné ohodnocení k tomu, abych si otevřela skripta. To se naštěstí, i díky právě inspiraci od německých studentů změnilo a teď se ráda učím věci jen tak, protože chci a baví mě to.
Můžeš nám více představit historické hoboje?
Nejrannější typ historického hoboje – tzv. barokní hoboj, byl vytvořen okolo roku 1640/50 na francouzském dvoře v rodině Hoteterre, nebo Philidor. Byl používán především v orchestru, kde hrál cola parte s houslemi, ale poměrně rychle se etabloval jako sólový nástroj, na něhož hráli virtuosové své doby. Hobojů máme celou řadu – sopránový hoboj (laděný v c), altový hoboj (oboe d’amore/milostný hoboj, laděný v a), tenorový hoboj (oboe da caccia, lovecký hoboj, laděný v f), nebo jeho kolega taille (taktéž tenorový v f) a basový hoboj (laděný opět v c). Dohromady tvoří výborný consort pro který existuje i dobová literatura (nutno zmínit, že v hobojovém consortu basovou linii hrál spíše fagot, než basový hoboj).
Každý hoboj má svá barevná specifika a hmatově se částečně blíží k zobcové flétně. Sopránový hoboj je velmi světlý, virtuozní nástroj. Altový – milostný hoboj, má koncový díl kratší a jakoby stočený dovnitř, tudíž zní tlumeněji a má krásnou sametovou barvu. Tenorový – lovecký hoboj má zase kovový koncový díl jako lesní roh. Je také zohnutý, aby se dalo dosáhnout na dírky. Je to můj oblíbený hoboj a také to byl nejoblíbenější typ hoboje J. S. Bacha. Má krásnou medovou barvu a určitou naléhavost sdělení ve zvuku. Jedna z mých nejoblíbenějších árií je např. Zerfliesse mein Herz, Janovy pašije od J. S. Bacha, kde v originálu jsou právě dva hoboje da caccia (lovecké) a dvě traversa se sopránem (a samozřejmě s doprovodem bassa continua).
Výrobce hobojů byli poměrně často i výrobci fléten, tudíž nám jistě nebudou neznámá jména jako Denner, Palanca, Stanesby (syn i otec), Rottenburgh, Steenberger. Mezi další velmi významné výrobce hobojů té doby se řadí např i Anciutti, Naust, Bradbury, Eichentopf, Oberlender, Haka a další. Hoboje byly vyráběny nejčastěji ze zimostrázu, ale také mají své zástupce v ebenu, palisandru a slonovině (které byly určeny spíš jako dary). Stejně jako s flétnami, je škoda, že jsou momentálně na trhu povětšinou jen oblíbené a prověřené značky, jako např. Stanesby, a na další se zapomíná. Přitom každý typ nástroje skýtá neuvěřitelné možnosti barev, zvuku, projevu…
V historických hobojích se dá jít samozřejmě ještě dál. Ve druhé polovině 18. století se opět měnil hudební vkus a díky tomu se z barokního hoboje vyvinul klasicistní hoboj – užší v tónu, s více klapkami. Dále tu máme romantický hoboj, vídeňský hoboj, německý, francouzský…
Takzvané historické kopie hobojů byly vytvořené v druhé polovině 20. století za pokusem revitalizovat originální zvuk a techniku původních barokních a klasicistních hobojů. Hnutí staré hudby šlo rychle dopředu a lidé potřebovali, primárně v orchestrech, na něco hrát. Tak vznikly hoboje, které fungují, obecenstvu se líbí jejich zvuk a jsou spolehlivé. Bohužel za to zaplatily vysokou cenou a sice tou, že k původním hobojům mají poměrně daleko. Strojky jsou dělané z pohledu moderních strojků, vnitřní vrtání hobojů a dírek je jiné a historické hmaty nefungují. Stejný problém má mimochodem i historický fagot a i zobcové flétny… Měla jsem možnost hrát na originální hoboje z raného klasicismu, perfektně zachovalé, se strojkem věrným historické předloze a byl to naprosto fenomenální zážitek. Najednou spoustu věcí hudebních i technických dávají větší smysl, zapadají na své místo. Zvukově je to samozřejmě hodně odlišné, ale krásné. Připomíná to více historické nahrávky ze začátku 20.století.
Staří barokní mistři, kteří psali i pro zobcovou flétnu, byli často hráči na hoboj a zobcovou flétnu. Mají tyto nástroje něco společného?
Z praxe můžu říct, že nástroje mají částečně společný jen prstoklad v „c“ (sopránová flétna a sopránový hoboj). Jinak se jedná o dva naprosto jiné dechové nástroje.
V období baroka bylo obvyklé, že skladatelé hráli na více nástrojů a ve velmi vysoké kvalitě (často byli skladatelé interpreti a naopak). Například Telemann ovládal 10 nástrojů…V orchestrální praxi jde zase vidět, jak jeden hráč ovládal např. hoboj a flétnu, či traverso v průběhu jedné skladby – jedna árie je psaná pro flétnu, další pro hoboj atd. …střídají se. V těchto případech nejsou nástroje nikdy psané dohromady. Další z praxí (a ekonomickým ziskem pro skladatele) bylo také psaní skladeb, které rozpětím vyhovovali větší části nástrojů (např. hoboj/flétna/housle) bez důvodu transpozice. V těchto aspektech tedy můžeme říct, že tyto nástroje toho mají mnoho společného.
Hoboj je na rozdíl od zobcové flétny velice důležitý nástroj v barokním orchestru. Ty jsi zahájila svou orchestrální praxi v orchestrální akademii Bachs Erben v Německu?
To by se asi nedalo tak říct. Má úplně první orchestrální zkušenost byla v Plzni s Plzeňskou filharmonií při premiéře skladby Pavla Samiece. Účinkovali jsme tam v kvartetu, ještě jako studenti konzervatoře.
Mé zkušenosti v Německu jsem posbírala poměrně rychle. V každém evangelickém kostele v nejmenších vesničkách se pořádají koncerty vážné hudby, zvlášť o duchovních svátcích. Díky již větší tradici historicky poučené interpretace v Německu a povědomí o ni mezi „prostým lidem“, si na koncertech a při mších žádají většinou jen specialisty a díky tomu, že jich stále ještě není dostatek, dostávají šanci i studenti. Takto jsem měla možnost prohrát si obrovské množství repertoáru a zvlášť bachovských kantát v originálním německy-mluvícím prostředí, což mě, myslím, posunulo k většímu porozumění německého jazyka, hudby J.S. Bacha a také jejich spojení s vírou.
V Bachs Erben jsem měla možnost hrát v mém druhém studijním roku. Určitě to byla zajímavá zkušenost, protože orchestr mířil na velké festivaly staré hudby v Německu a v zahraničí.
S jakými dalšími soubory a orchestry jsi měla možnost spolupracovat nebo v jakých trvale působíš?
Dostala jsem možnost si zahrát s velmi uznávanými soubory v Německu jako je např. La Stagione Frankfurt, Elbipolis Barockorchester, Hannoverische Hofkapelle. Jsem zakládající členkou Ensemble Postillon a orchestru Capella Frankophonia, se kterým budeme v září natáčet Cd se světovou premiérou skladeb Balthasara Königa, Telemannova blízkého spolupracovníka ve Frankfurtu. Kromě účinkování v souborech jsem byla opakovaně zvána do poroty na soutěžní přehlídce Flautování v Jindřichově Hradci, která je mi svým pojetím a atmosférou velmi blízká. Na začátku roku jsme se s přítelem přestěhovali z Vídně do Prahy, protože přítel získal angažmá v České Filharmonii. Po sedmi letech v zahraničí se těším na nová hudební setkání a spolupráce v České republice. 😊
Kromě toho, že jsi aktivní hráčka, jsi také spolupracovnicí Bruce Haynes Catalog. Co to je za katalog a v čem spočívá tvá práce?
Bruce Haynes Catalog je největší katalog hobojové literatury v období baroka do raného klasicismu. Drží jméno svého zakladatele, badatele a hobojisty Bruce Haynese, který také napsal spoustu knih o staré hudbě s přesahem do 21.století, které bych všem ze srdce doporučila si přečíst. Díky Haynesovi máme neuvěřitelné množství materiálů a poznámek v jaké zemi a archivu se faksimile not nachází, jestli jsou vydaná, popř. k stáhnutí na imslp.org. Bohužel pan Haynes již nežije, ale o katalog a jeho počítačovou podobu se stará hobojista Peter Wuttke. Má práce spočívá v hledání informací k různým položkám v katalogu v České republice, které následně posílám p.Wuttkemu, který je doplňuje do katalogu.
A co tě vedlo k současnému studiu zobcové flétny?
Touha po poznání a zdokonalení se v zobcové flétně. Jak jsem psala výše, spolu s přijímacími zkouškami na hoboj jsem se také hlásila na zobcovou flétnu. Ta vždy byla a je mou srdeční záležitostí. Po příchodu prof. Jana van Hoecka na Hochschule für Musik und Darstellende Kunst ve Frankfurtu nad Mohanem jsem byla nadšená jeho prací a hrou. Je to přesně typ pedagoga a interpreta, kterého jsem si vždy přála mít a jsem vděčná, že od něho můžu dostat spoustu informací a odpovědí na každou mou otázku 😊 Také oddělení staré hudby ve Frankfurtu je fantastické, neskutečně inspirativní a také velmi lidské. Vděčí tomu svému zakladateli, flétnistovy prof.Michaeli Schneiderovi, který oddělení vedl s citem, kladl důraz na komorní hru a korektní historickou praxi. V této době je to také nejaktivnější oddělení v celém Německu, které nabízí studium téměř všech nástrojových skupin. Student se tu cítí podporován celým systémem školy a díky tomu má opravdu čas věnovat se studiu.
Během tvého studia v Brémách ses dostala k velice zajímavé práci v knihovně? O co šlo?
Když jsem zjistila, že v campusu, kde jsem první rok žila, je i Výzkumné centrum pro východní Evropu, šla jsem se drze zeptat, jestli by pro mě měli místo. A oni měli. První dva roky jsem pracovala jen v knihovně kde se nacházely časopisy a noviny ze všech států bývalého východního bloku (Výzkumné centrum bylo zaměřené na politiku, zvláště v období komunismu). Mým úkolem bylo vyzvedávat nové tiskopisy z České a Slovenské republiky (jako MF Dnes, Lidovky, Respekt, Právo, SMER a další) a dávat je k prezenčnímu studiu. Později jsem dělala i zodpovědnější práce, souměrně s mým zlepšováním němčiny. Po dvou letech jsem si přibrala další úvazek v archivu. Tam již byla práce o mnoho zajímavější. Zprvu jsem organizovala archiválie dříve zmíněných novin (to mi nedalo a v kauze „Peroutka“ jsem hledala onen slavný výrok ve starých časopisech Právo. A nenašla… 😊. Potom jsem se přesunula do kanceláře, kde jsem katalogizovala např. korespondenci Václava Havla, nebo pomáhala s výstavou českého disidenta v Německu, umělce Karla Trinkewitze v Hamburgu, či s výstavou o Jazzové sekci a Karlu Srpovi. Má práce vyvrcholila nabídkou ke stálému pracovnímu poměru, který jsem odmítla, abych se mohla věnovat hudbě. 😊
Nyní vyučuješ zobcovou flétnu na konzervatoři v Českých Budějovicích? Jak se ve své úloze učitele cítíš a na co kladeš důraz?
V Českých Budějovicích učím od září 2019 za MgA. Barboru Plachou, která je nyní na mateřské dovolené. Učení od nejmenších po dospělé jsem si vyzkoušela v Česku, Německu a Švýcarsku na základních uměleckých školách a musím říct, že nejvíce mě baví vyučovat již pokročilejší žáky a řešit s nimi technické nuance, a hlavně hudbu do detailu. Důraz kladu na technickou preciznost, neboť se domnívám, že ovládnutí techniky je vstupní branou k vyjádření své vlastní kreativity. S tím je spojené mé další srdcové téma a tím je barokní zdobení – improvizace. V neposlední řadě je pro mě také velmi důležitá kvalita tónu.
Můžeš nám k tomu (navazuji na srdcové téma z přechozí otázky) něco více sdělit? A také k práci s tónem u zobcové flétny?
Jakmile se člověk začne zabývat nejen barokní hudbou, ale také vším okolo ní – jako např. historií, architekturou, sociálními poměry apod. tak si začíná všímat rozkolu mezi afektovanou zdobností/emocemi a v podstatě jednoduchou melodickou linkou v hudbě. Barokní zdobení mě fascinuje, protože do jisté míry umožňuje interpretu být spontánní, ale stále se to řídí jasnými pravidly. Ornamenty vnímám jako slovník, který se člověk učí, aby mohl mluvit řečí daného století.
Skvělými učebnicemi jsou dobové spisy, které byly často, ale i nejenom, psané pro amatérské hudebníky, kteří se chtěli naučit zdobit jako profesionálové (např.Ganassi, Rognoni, de la Cassa, Hoteterre, Geminiani, Telemann, L. Mozart, CPE Bach a další). Dalšími skvělými zdroji jsou samotné kompozice, kde zvláště ve vrcholném baroku, skladatelé vypisovaly ozdoby přímo do not (Sammartini, Tartini, Corelli, Geminiani, Couperin, Benda a další) . V neposlední řadě jsou to také externí spisy z barokní doby, které zapisovaly zdobení součastníků (např. zdobené árie od Farinelliho), nebo chtěli uchovat již téměř vymizelé techniky/styl (Tossi: Observation on a florid song). Také existuje spoustu moderní literatury, která všechny tyto spisy analyzuje, překládá a tím šíří jejich osvětu.
Považuji za nesmírně důležité se s ozdobami seznamovat ve velmi ranném věku, v podstatě od dětství, neboť pak je vývoj, a i celkové pochopení ozdob velmi rychlý. Samozřejmě, záleží na talentu každého člověka, ale z učící praxe se mi potvrdilo, že podpora kreativity tímto směrem je velmi přínosná a zábavná pro žáka i vyučujícího. Na závěr je nutno podotknout, že ozdoby by měly být vždy v kontextu s danou skladbou a takto ji podpořit v celkovém afektu/vyznění. Míra a vkus jejich použití tak ukazuje hudební vyzrálost interpreta.
Zajímavým náhledem do minulosti mohou být také historické flašinety, na kterých je dopodrobna zaznamenaná interpretace skladby ve své době. Jeden z takových je v Londýně, na kterém hudba byla vpichována za pomoci Händelova žáka a díky tomu máme poměrně přesnou představu o ornamentice, tempu, ale také agogice. Jedná se o Händelův 5. koncert pro varhany. (https://www.youtube.com/watch?v=khrx9Wgj-20 ). Další historická evidence je nahrávka Romance od Claude Balbastra, který napsal skladbu, přímo s návodem-načasováním pro vpichy, díky nimž byla hudba produkována. Díky grafickému zpracování máme tak i důkaz, že naše současná posedlost hrát vše metronomicky přesně nemusí být vždy správná… https://www.youtube.com/watch?v=ibfTBRh3k9c
Co se týče práce s tónem… při učení, nebo hraní se používají různé vizualizace, které nám napomáhají ke změně tónu. Obvykle se mluví o tónu např. větším, širším, kulatějším, tmavějším, nebo naopak užším, vyšším, světlejším apod. Všechny tyto představy mají základ v našem těle. Zvláště v našich dutinách. Při výuce se snažím, společně se studenty, najít rovnováhu v představě a fyziologickém procesu. Velkou roli také hraje objevování alikvótů a dechová cvičení.
A samozřejmě nás zajímá, jaké jsou tvé plány nebo představy profesionální kariéry do budoucna?
Tak díky koronavirové krizi se teď vše pozastavilo a bohužel mi odpadly veškeré koncerty v Německu i v České republice do pozdního podzimu, včetně koncertu s Collegiem 1704 v Lipsku, na které jsem se velmi těšila. Jsem napjatá, jakým směrem se bude hudební scéna odvíjet po odeznění krize. Které platformy zůstanou, které se rozšíří… Hudební průmysl je závislý na posluchačích a opravdu mě zajímá, jaká hudba bude chtít rezonovat v srdcích lidí, kteří si prošli během posledních pár měsíců extrémní situací (samozřejmě v měřítku 21.století). Osobně bych se v budoucnu chtěla věnovat tomu, čemu doposud. Hrát kvalitní hudbu na profesionální úrovni 😊
Rozhovor připravila Hana Šťastná
Videotéka https://fletnickovi.cz/videoteka-petry-vaclavikove/
Bonusy https://fletnickovi.cz/bonusy-petry-vaclavikove/
Webotéka https://fletnickovi.cz/weboteka-petry-vaclavikove/