Hana Šťastná, je hráčka na zobcovou flétnu, učitelka ZUŠ v Praze, lektorka a autorka -metodik. Jako zobcová flétnistka spolupracovala s Václavem Žilkou, Jiřím Stivínem a soubory Capella Renesex, Musica Antiqua Praha, Pražští madrigalisté, Vycpálkovci apod.. Nahrávala ve Fysiu a podílela se na nahrávkách kytaristy Michala Hromka. S Václavem Bratrychem založila kvartet zobcových fléten Windways a spoluvytvořila knihu a divadýlko „Flétničkovi – Jak Soprinka našla ztracenou písničku“. Je spoluautorkou publikace „Flautoškolka“ (Škola hry na 5-ti dírkovou zobcovou flétnu, vyd. Bärenreiter Praha, 2018). Zajímá se o alternativní pedagogiku (Waldorfský seminář Praha) a jako lektor vzdělávacích seminářů pro učitele MŠ a ZUŠ působí po celé ČR.
Jak jsi se vlastně dostala k hudbě a zobcové flétně?
Těch klíčových momentů a osudových setkání bylo několik. Zásadní roli však sehrála moje maminka. Když si promítnu své dětství, tak se mi vybavuje to, že jsem velice ráda a pořád zpívala, poslouchala desky a rádio. Spoustu písniček nás se sestrou naučila právě maminka. Vždycky si přála, aby její dvě dcery hrály na hudební nástroj. Sestra zásadně nechtěla, ačkoliv se jevila schopnější, hezky zpívala, já jsem se naopak tomu nápadu nijak nebránila. V pěti letech mi maminka domluvila lekce klavíru u naší sousedky, prvorepublikové dámy, zřejmě bývalé učitelky klavíru. Ale klavír jsme doma neměli, takže hodiny se odehrávaly jednou týdně v bytě té paní. Naučila mě číst noty a mně se líbilo, že jsme spolu hrály čtyřručně a pořádaly jsme domácí koncerty i s napsaným programem. Po několika letech jsem měla vlastní klavír, ale nakonec jsem v šesté třídě skončila. Ještě se v mém dětství objevil jeden velice silný moment v 1. třídě, a to když jsem v Domě pionýrů slyšela koncert dětského pěveckého sboru. Byla jsem naprosto fascinovaná a po ničem jiném netoužila, než tam začít chodit. V tomto sboru jsem strávila 5 let.
V páté třídě jsem na vánoce dostala pod stromeček Danielovu Školu hry na sopránovou flétnu v červené sametové krabičce flétnu zn. Jupiter. Krásně voněla. Ještě ten večer jsem přehrála půlku toho sešitu, stačilo naučit se hmaty, noty jsem znala. Ale bylo jasné, že to je jen takové pískání si. Rozhodly jsme se vyhledat učitele v hudebce. První půlrok byl ale fiasko. Pan učitel, flétnista z Národního divadla, chodil do hodin pozdě a já neměla z jeho strany jakoukoliv podporu, tak jsem doma nic nedělala. On si tam třeba skoro celou hodinu hrál na klavír lidové písničky a já stála u stojanu a pak odešla s tím, že nic neumím. Po té ho nahradil Štěpán Žilka, flétnista a skladatel, syn Václava Žilky, a to už celé učení trochu obživlo a já také.
Jak ses dostala k Václavu Žilkovi, velkému propagátorovi rodinného muzicírování a zobcové flétny?
Osud zařídil, že ještě než jsem nastoupila do hudebky, jsem se během letních prázdnin v Říčkách v Orlických horách seznámila s Veronikou Žilkovou a jejím otcem Václavem Žilkou, významným flétnistou, pedagogem a hudebním orgánizátorem. Pobývaly jsme s maminkou v chalupě, která byla přes louku vedle Žilků. Naše paní bytná mě k nim občas posílala něco vyřídit, tak jsem se nakonec ocitla na domácí lekci Veroniky, kterou měla o prázdninách !!! na flétnu. Protože jsem hrdě řekla, že hraju na klavír, hned jsem dostala bubínek a byla zapojena do výuky (smích). No a po prvním roce na hudebce, jaká to náhoda, přišel do té školy Václav Žilka, který myslím právě nastoupil do orchestru Českého rozhlasu, což bylo právě kousek od té hudebky. S V. Žilkou přišla i Veronika. Společně jsme pak hrály v souboru Vinohradské pískánky, později přejmenovaném na Pražské flautino, a prožily řadu zajímavých akcí. V. Žilka byl poněkud kontroverzní člověk, takže jsme se ho jako žáci i báli. A jak jsem z něho měla respekt, začala jsem pořádně cvičit, ale zároveň mě hraní začalo strašně bavit (smích). Ale on byl skvělý učitel. Vedle té jeho přísnosti sehrálo v jeho pedagogickém přístupu k žákům velké zapálení pro věc, pro hudbu, pro učení. Svým žákům se opravdu moc věnoval. A hlavně nás nechal nahlédnout do světa profesionálních hudebníků, ať už během spoluúčinkování s nimi, natáčením v rozhlase, atd.
V. Žilka nebyl zobcový flétnista, ale zobcovku hodně propagoval, měl i jakýsi přehled o její literatuře, vlastnil i řadu zajímavých not. Ale samozřejmě v té době se nijak neřešilo jak ji držet, jak pracovat s tónem, artikulací, nic. Já jsem pak začala hrát na příčnou flétnu a když bylo třeba, něco se naučila na zobcovku, vždy v takových skocích. Dostala jsem najednou např. Vivaldiho C dur koncert pro sopraninovou flétnu, a že se ho musím naučit a nazdar, a zpaměti, a pak jsem ho hrála s komorním orchestrem. V Maďarském kulturním středisku jsem si koupila LP maďarského virtuoza Lázslo Czidry, což bylo jediné místo, kde se daly nějaké desky sehnat a také noty. A s touhle nahrávkou jsem se snažila Vivaldiho hrát. Byla jsem taková Czidrova stíhačka, ale on byl rychlejší (smích). A takhle jsem si hrála i Braniborské koncerty, ty mě fascinovaly. Když jsem byla na konzervatoři, jeli jsme s orchestrem v roce 1985 do Itálie. Byl to rok oslav 300 let od Bachova narození. A spolu s moji spolužačkou Ivou Patridge- Junkovou jsme na první jarní den, v den Bachova narození, ten můj oblíbený 4. koncert v Římě hrály (smích).
Jako žákyně a později spoluhráčka jsi spolupracovala (1976-1985) s Václavem Žilkou v hudebních pořadech pro děti a rodiče Dřevěná a Pražská píšťalka a v hudebně dramatických pořadech Lyry Pragensis s předními herci. Jak na to vzpomínáš?
V. Žilka byl velmi aktivní a nebál se nás žáky začleňovat do svých projektů. Ať už to byly výchovné koncertíky v léčebnách, domovech důchodců, zmiňované natáčení v rozhlase nebo učinkování v jeho veřejných pořadech o hudbě v Letohrádku Hvězda. Zásadní pak byl projekt Dřevěná a Pražská píšťalka, jakési rodinné výchovné koncerty, kde se hromadně hrálo na zobcové flétny. No a my žáci jsme do toho byli vtaženi, dělali jsme asistenty a zároveň hráli na pódiu. Znamenalo to být v sezóně sobotu co sobotu celé odpoledne v Divalde hudby. Ale bylo to zároveň i úžasné, protože jsme jako žáci nahlédli do uměleckého prostředí. Poznali jsme významné osobnosti především z řad hudebníků a skladatelů. V začátcích moderovali Píšťalky mladí herci Marek Eben a Tomáš Juřička. A jednou mezi pozvanými hosty byl i Jiří Stivín, který mi do památníčku napsal: „To jsem šťastný, že se mohu podepsat Haně Šťastné“ (smích). Byl strašně zábavný, nespoutaný a originální.
Zábavné je, že moje dnešní výborná žačka Anička L. je dcerou tatínka, jehož si pamatuji jako malého chlapečka z Píšťalek. A náš vynikající flétnista Jan Ostrý nebo Žofie Vokálková, začinali na Píšťalkách jako prťata.
V Lyře Pragensis pak V. Žilka inicioval různé literárně-hudební pořady, do kterých mě také zatáhl. Nejvýznamnější z nich byl program nazvaný Mužsko-ženský slovník od N.Tanské, ve kterém účinkovala Irena Kačírková a Vladimír Ráž, my jsme byli hudební složka a jezdili s tím všude možně po republice, dokonce až na Slovensko.
Konzervatoř jsi vystudovala nejdříve na příčnou flétnu u progresivního Františka Malotína, co ti to přineslo?
Příčnou flétnu a hudbu jsem vlastně studovat nechtěla. Kdyby to šlo tenkrát na zobcovou flétnu, asi bych se nerozpakovala, šla jsem tedy na gymnáziu a mylně směřovala k přírodním vědám. Ale vysoká škola mě vlastně nepřitahovala, zato muzikou jsem žila neustále a už jsem měla jakési renomé v určitém hudebním okruhu. A tak jsem si řekla, že po maturitě zkusím konzervatoř a budu třeba učit. Zkoušky na Konzervatoř v Praze jsem udělala na příčnou flétnu k prof. Františkovi Malotínovi. Jako byl V.Žilka výraznou osobností, tak jí byl i František Malotín. Ačkoliv byli zcela protikladné osobnosti, oba byli nesmírně zapáleni pro to, co považovali za důležité. F. Malotín šel svou vlastní cestou, byl uchvácen zvukem francouzské školy, způsobem, jakým se u nás nehrálo. Takže mi dal spousty podnětů jak se vnímat, hledat, přemýšlet. Ovlinil mě i svou citlivostí a pohledem na svět, svým přístupem k žákům.
Po roce mě přeřadili k jinému profesorovi a tam to nefungovalo. Bylo jsem doslova zdrcená a neviděla smysl ve studiu pokračovat. Osud asi zase zasáhl a já se mohla k Františkovi vrátit a školu dokončit u něj. Vždycky jsem věděla, že nejsem žádný sólista, mojí prioritou byla souborová hra, a já tvrdila, že jsem pouze dobrý hudební dělník (smích).
Od studentských let jsi působila v souboru renesanční hudby Capella Renesex, spoluúčinkovala se soubory Musica Antiqua Praha, Pražští madrigalisté… Co tě v celém tom průkopnickém období vzniku staré hudby nejvíce ovlivnilo?
Měla jsem velké štěstí, že jsem se potkala se správnýma lidmi ve správnou chvíli. Tak zaprvé to byla zkušenost souborové hry v Pražském Flautinu, a pak setkání s Jiřím Stivínem v Bechyni, kde Česká hudební společnost pořádala letní interpretační seminář pro amatéry a učitele LŠU. Díky své určité „vyhranosti“ jsem se přes své mládí mohla dobře zapojit do veškerých aktivit, které probíhaly pod vedením Jiřího Stivína. A také si osahat a vyzkoušet dřevěné flétny, hrabat se v notách, o kterých se nám ani nesnilo a hlavně slyšet nahrávky Franse Brüggena, fenomenálního hráče na zobcovou flétnu. Stivín tehdy spolupracoval s Milanem Munclingerem, flétnistou, hudebním vědcem a především průkopníkem tzv.autentické interpretace“ staré hudby. Pamatuji se, jak on, jazzman, v hospodě studoval partituru Vivaldiho koncertu C dur. Takže se o starou muziku zajímal a dal nám spoustu podnětů a informací. V budoucích letech některé osvědčenéné hráče začal zapojovat do svých projektů, no a tím se člověk dostal i do širšího povědomí. Nás šikovných zobcových flétnistů bylo vlastně tehdy velmi málo. A tak jsem se začala různě ocitat jako host nebo člen v těch formacích, co jsi jmenoval.
Také se ustanovila Společnost pro starou hudbu a díky ní proběhla řada přednášek a seminářů, podařilo se sem dostat ze Západu i významné hráče na staré nástroje a objevily se překlady dobových traktátů. Ale na druhou stranu, já jsem tu teorii moc nestrávila, ani jsem všemu nerozumněla, mě bavilo hrát spíš podle intuice. A k tomu vznikala různá seskupení kolem dobových nástrojů, z nichž asi byla nejvýraznější a nejprogresivnější Musica Antiqua Praha Pavla Klikara. Její členové byli zase moji známí a kamarádi.
A nesmím zapomenout na velice výraznou postavu, Evu Rychtovou, původně žákyni V. Žilky na příčnou flétnu. Eva byla velmi moudrá bytost, nadaný muzikant, vynikající hráčka a zobcová flétna byla její láska. V Bechyni si se Stivínem padli do oka, Stivín ji dost uznával. Eva pak vystudovala v Holandsku, Mekkce zobcových flétnistů zobcovou flétnu a byla naším zdrojem informací. Dokonce byla spolužačkou vynikajícího Petera Holtslaga (smích). V Bechyni pak vedla třídu se Stivínem a bylo znát, že se na učení a na hudbu dokáže dívat zcela jiným zorným úhlem.
Řadu let jsi vystupovala na koncertech s Jiřím Stivínem (1977 – 1990) v Městské knihovné v Praze, v Bazilice sv. Jiří, v Rudolfinu.
Ano, ta spolupráce začala, jak jsem už řekla, díky Bechyni. Bylo to období, kdy se Stivín staré hudbě hodně věnoval a zobcovou flétnou dost žil. Natáčel desky, dělal různé projekty. A protože ho baví hledat si zajímavé lidi, pro své koncertní projekty oslovoval různé spoluhráče, vždy výrazné hudebníky, tenkrát hodně studenty z AMU. Ale měl své dva stálé „dvorní hráče“, varhaníka Jaroslava Tůmu na cembalo a na gambu a cello Petra Hejného. A také na různé bubínky Alana Vitouše. No a na zobcové flétny si zval mě, hobojistu Aleše Rypana, Petra Zejfarta, Vaška Sýkoru. Fakt dobrá parta. A koncerty byly často dost napínavé, protože se zkoušením to Jiří nikdy nepřeháněl a spousta věcí dozrála na poslední chvíli. Takže to chtělo i pevné nervy. Ale koncerty měly vždy krásnou atmosféru a byly ojedinělé.
V souboru renesanční hudby Capella Renesex hrála přeci také spousta dobrých hudebníků.
Když jsem nastoupila na konzervatoř, bylo mi nabídnuto místo v Renesexu, což bylo tehdy sdružení poloamatérských hudebníků, kteří hráli na kopie renesančních nástrojů. Byla to velice zajímavá společnost. Duší Renesexu byl architekt Daniel Špička, který ty nástroje vlastnil, strašně moc o té hudbě věděl, blízce se znal s Christopherem Hogwoodem, a navíc měl úžasný ateliér na Starém Městě, kde se zkoušelo. Renesexem prošla řada zajímavých osobností z různých uměleckých oborů, za mé éry pak např.zpěvačka Jana Lewitová, Rudolf Měřínský, Michael Pospíšil, Ingeborg Radoková-Žádná, Juraj Ďurovič, Jarda Hudec, Michal Verner ad. Hrála jsem na různé flétny, krumhorny, a dokonce jsem zkoušela i harfičku.
Renesex byl pro potěchu nebo oblažování přátel z okruhu Daniela a postupně se objevila ambice vystoupit veřejně. Také se musel upravit název souboru, samotný Renesex vždy vyvolával trochu pohoršení (smích). Nakonec jsme to dotáhli na koncert v Zrcadlové síni Klementina, do Betlémské kaple a do Budapešti. To bylo dost zajímavé, protože nás tam považovali za renomovaný soubor a celý koncert z budapešťského hradu byl v přímém rozhlasovém přenosu (smích). Oni ty staré nástroje jsou bohužel ale někdy trochu nevyzpytatelné a občas to neladí (smích). A také jsme vyhrávali diplomatům na britské a americké ambasádě, to byl fakt zážitek s ohledem na tu šílenou dobu.
Společnost pro starou hudbu asi sehrála významnou roli v celém hnutí.
Ano, velkou. Jejím předsedou byl prof. Miloslav Venhoda, vedoucí Pražských madrigalistů, kteří byli uznávaným souborem v zahraničí, angažovala se zde řada výrazných hudebních osobností, např. Jaroslav Krček, Milan Munclinger, hudební vědci a řada dalších.
V oblasti kurzů pak vznikly pod hlavičkou SSH kurzy ve Valticích, které sem z Kroměříže pomohl dostat D. Špička. Dnes je to etablovaný kolos, který přežil revoluci, jmenuje se Mezinárodní letní škola staré hudby a je o ní velký zájem. Samozřejmě aktivity Společnosti se týkaly i poskytování teoretických materiálů, koncertů, workshopů.
Byly ještě nějaké speciální kurzy pro zobcové flétnisty?
V Bechyni Jiří Stivín skončil po 10 letech a Jan Kvapil nechtěl, aby tato unikátní záležitost zanikla, taže usiloval o udržení kurzu. Učili společně s Alešem Rypanem, pak se objevili i osobnosti ze Západu, Alan Davis a Pamela Thorby. Honza potom založil Letní školu staré hudby v Prachaticích, která měla suplovat Bechyni a pro učitele a zájemce První víkendovou školu hry na zobcovou flétnu. Ještě předtím se zde objevila německá flétnistka Ulrike Engelke, kterou jsme s Honzou kontaktovali v Německu na kurzech v Blankeburku. Ulrike pak také působila na Týnské škole, ale nějak se to celé rozpadlo.
Zobcová flétna se začala učit samozřejmě i ve Valticích, nejdříve tam působil Stivín, tam jsem mu i pomáhala, a jelikož jsem měla pocit, že bych se měla angažovat i jinak, vedla jsem v Praze v ÚKDŽ asi dvě sezony kurzy pro zhruba 10 lidí. Moc mě potěšilo, když mi po letech zobcový flétnista, ale především vynikající cimbalista Jan Rokyta, který pak studoval flétnu v Holandsku u Waltera van Hauwe řekl, že tyto kurzy pro něj sehrály zásadní roli.
Na jaké nástroje jsi hrála?
Já jsem vlastně dlouhou dobu hrála na plasty (smích). Ondra Kybast, který s námi hrál ve Flautinu, zpíval ve sboru u Kühna, a když byli na turné v Japonsku, přivezl odtamtud plastovou zobcovou flétnu Aulos. My jsme z toho byli jako u vytržení. Na jednu stranu jsme se tomu posmívali, ale na druhou stranu to krásně hrálo. Žilka měl takovou ideu, že poprosí firmu Aulos o flétny jako o ceny pro děti z Píšťalek. A ono se to povedlo. Celá léta přicházela jednou do roka krabice s plastovýma flétnama. A my jsme vždy nábožně koukali jak tam leží v hnědých látkových obalech (smích).
V Renesexu jsme měli flétny značky Hopf, jakoby renesanční, měly širší vrtání, silnější a syčivější zvuk, větší prstové otvory, ale v podstatě to strašně neladilo. Člověk se na to musel poctivě naučit hrát. Ale zase to byla škola, každá flétna a také vlastně krumhorna jiné hmaty a musel sis to zapamatovat a doladit.
V hudebce jsem hrála na dřevěnou flétnu Heinrich a Schneider, ale to ladění nebylo nic moc. Ani zvuk. Můj první pořádnější nástroj byla plastová altka Yamaha a Jirka Stivín mi přivezl izraelskou plastovou altku Ariel, model podle Bressana, kterou jsem si podle něj ošmirglovala, takže vypadala jako dřevěná ebenová flétna (smích). Až později jsem si koupila Mollenhauera, ale tu jsem brzy prodala a koupila vysněnou ebenovou altovku od Moecka.
V letech 1978 – 1990 jsi byla členkou předního folklórního souboru Vycpálkovci kde jsi získala i ocenění za instrumentální výkon na celostátní soutěžní přehlídce v Košicích, na mezinárodním folklórním festivalu Palma de Mallorca. Jak jsi se dostala k folklóru?
Zase přes moji maminku, která byla od mládí velký fanda folklóru. Sama založila tři taneční soubory, dokázala sehnat muziku i kroje. Když mi bylo asi 13 let, vzala mě do Třebíze na folklórní slavnost, kde jsem vlastně poprvé viděla vystupovat folklórní soubory. Ona si myslela, že bych mohla foklór dělat. A ve Vycpálkovcích hrála na příčnou flétnu a sopraninku Eva Rychtová, dcera primáše Míli Rychty, ale z donucení. Pak se máma dozvěděla, že tam shání někoho, kdo hraje na obě flétny. Já se tam v 16 letech šla ukázat a hned po druhé zkoušce jsem šla hrát do Malostranské besedy, kdy jsem měla týden na to, abych se naučila na sopraninovou zobcovku variace „Já ty volky nepoženu“. Za kteroužto skladbu jsem pak dostávala ty ceny v Košicích a v Palma de Mallorca, protože to byl velmi bravurní kousek. Hudební složka Vycpálkovců byla na velmi dobré úrovni. Zase zvláštní okolnost. Primáš Míla Rychta byl bratrancem V. Žilky, a ten mi hraní v souboru zakazoval, že je to šmíra (smích). Ale šmíra to fakt nebyla, naopak velká zkušenost a rozšíření obzorů. Díky Vycpálkovcům jsem se také dostala na Západ, protože jsme vyjížděli na světové folklórní festivaly v Anglii, Francii, Holandsku… Ty festivaly byly monumentální, velice přátelské, inspirativní.
Vlastně teprve nedávno jsi ukončila studium zobcové flétny na Konzervatoři v Plzni u Julie Brané a Jakuba Kydlíčka. Co to pro tebe znamenalo?
Pro mě to znamenalo sebrat veškerou odvahu, protože jsem po revoluci uvízla v péči o rodinu a úplně vypadla z hudebního života a sledovala jak mi ujíždí vlak. A přitom se tady začaly dít věci, přijížděli lektoři z ciziny apod. Já dokonce měla období, kdy jsem chtěla s učením a flétnou praštit a začít něco zcela jiného. A pak jsi mi jednou zavolal, že hledáš flétnistku do consortu, který jsme později nazvali Windways. Ty jsi kontaktoval Julii Branou s hodinama na zobcovku a já se také připojila. Pak jsem začala o studiu přemýšlet a najednou se ukázalo, že bych mohla nastoupit k Julii do Plzně na konzervatoř. Tak jsem jela po nějakých 20 letech dělat zkoušky (smích). Potřebovala jsem impulz pro učení na ZUŠ a samozřejmě se naučit hrát (smích). Dostala jsem se nejen k „příšerným“ etudám a stupnicím, ale především ke všem stylovým obdobím, která zobcovou flétnu uplatňovaly. Také jsem si vyzkoušela hrát moderní hudbu, což je opravdu specifická záležitost. A studium bylo i o krásných setkáních se šikovnými mladými lidmi, ale především Julie byla obrovskou inspirací.
Zmínili jsme, že jsi spoluzakladatelka souboru zobcových fléten Windways (2010-2015), na co z té doby ráda vzpomínáš?
To bylo naprosto úžasné období hlavně v tom, že jsme hledali a objevovali. Byli jsme dobří amatéři, dalo se to i poslouchat, v Praze žádné kvarteto nehrálo, tak vzniklo několik krásných projektů, jako např. cyklus „Flétna a hlas“, kde jsme hráli se zpěváky a sbory jako Ivana Bilej Brouková, Ivo Michl, Ensemble Giullaume, Pražtí pěvci, s cembalistkou Editou Keglerovou a flétnistkou Martinou Bernáškovou apod. Zajímavý byl projekt s Karlem Odehnalem, který jsme s ozvučenými flétnami předvedli v rámci Jazzové dílny ve Frýdlantu. Myslím, že pochvala od Jiřího Stivína byla tehdy upřímná. A samozřejmě nemohu nevzpomenout natáčení muziky pro CD Flétničkovi-Jak Soprinka našla ztracenou písničku (smích).
Zajímáš se o alternativní pedagogiku a absolvovala jsi Waldorfský seminář v Praze. Jak to obohatilo tebe a tvou výuku?
Waldorfská pedagogika je vlastně především o cestě učitele, který má na sobě pracovat seč mu síly stačí. Protože ten, kdo předstoupí před žáka, by měl být srovnaným člověkem, který kráčí vědomě po cestě svého vývoje a ví, co od něj svět požaduje. Takže nejprve cesta osobní a pak odborná. Waldorfská pedagogika vychází z antroposofie, duchovní vědy. Má zcela jiné vhledy a přístupy, respektuje skutečný vývoj lidské bytosti a klade velký důraz na harmonický vývoj dětí. Základem waldorfské pedagogiky je umělecká výchova. Pod vedením flétnisty Mojmíra Poláčka, jehož jsem také znala z Valtic, jsme prošli hudební výchovou, která byla podobná mému pedagogickému přístupu a též mě inspirovala.
Projít tímto seminářem znamená uvědomit si obrovskou zodpovědnost, kterou učitel vůči žákům má. Jde o vnitřní pravdivost, jak látku předkládáme, jak jsme celým procesem zaujati, jak vnímáme děti, jejich odlišnosti, sklony, temperament, zkrátka jejich potřeby.
Jako spoluautorka jsi se podílela na vydání publikace Flautoškolka, Školy hry na 5-ti dírkovou zobcovou flétnu (vyd. Bärenreiter Praha, 2018), tím se vlastně mj. zužitkovala i tvá 30ti letá praxe učitelky hry na zobcovku.
Je to tak, prošla jsem různými fázemi výuky, setkala se se spoustou dětí, sama se proměňovala. Mám to štěstí, že během výuky mi přicházejí, a zase odcházejí (smích) různé nápady, co zrovna s dětmi udělat. A po absolvování semináře to ještě zesílilo a nápady se začaly hrnout. A protože jsme na semináři po třech letech museli napsat absolventskou práci, která nevycházela z teoretických vědomostí, ale z praktické zkušenosti, řekla jsem si, že bych mohla sepsat jakým způsobem učím. Tak jsem psala o výuce počátků hry na zobcovou flétnu u malých dětí. To mi pomohlo vytvořit jakousi „mapu“ po které jdu. Ta práce mě oslovila a já cítila, že by bylo fajn ještě nějak pokračovat, stvořit nějakou školičku, třeba v rámci Flétničkových. A tu svou seminární práci jsem poslala kamarádům a mezi nima i Honzovi Kvapilovi, aby to viděl a jestli by se mu to nehodilo. A po brzké době se Honza ozval, že dostal nabídku od Bärenraitera, že by měl napsat školičku pro předškoláky (smích).
Jako lektor vzdělávacích seminářů pro učitele MŠ a ZUŠ působíš po celé ČR, to tě asi hodně bavi?
Zase jsem k tomu přišla jako slepý k houslím. Základní zkušenost, a především velkou inspiraci, jsem získala v rámci orffovských kurzů, na které mě před léty přizvala moje milá kamarádka a úžasný muzikant Lenka Pospíšilová. Pak si mě našla přes Orffovskou společnost metodička z Hradce Králového, jestli bych neudělala kurz pro učitelky MŠ a ZŠ. A tam byly z toho mého učení tak nadšené, že se kurz rozšiřoval do dalších měst. Takže baví.
No a teď začíná nová etapa s Flautoškolkou, kdy potřebujeme, aby se metodika a pětidírková flétna dostaly do MŠ. Aby děti dostaly dobré základy a rozvíjely své přirozené hudební schopnosti. Zpívaly, rozvíjely rytmus, deklamovaly, tančily. Děti přichází ze školek do ZUŠ se strašně špatnými návyky, na které je velmi komplikované navazovat.
Bohužel ty samé zlozvyky mají často i paní učitelky (smích). Ale většinou je vidět jejich velké nadšení a kreativita, i když je toho na ně ve školkách navaleno moc. Ale bohužel se setkávám se stále zakořeněným názorem, že to je jen píšťalka určená k dechovým cvičením. Takže mise stále pokračuje.
Jsi spoluautorkou knihy a divadýlka Flétničkovi – Jak Soprinka našla ztracenou písničku (2010), jejichž jedno z prvních představení se hrálo na Letní škole staré hudby v Prachaticích, byla jsi tedy herečkou i zpěvačkou.
Jo, herectví mě docela bavilo, protože i učitel musí být dobrý herec, aby děti dostal tam, kam potřebuje. Ale zpěvu jsem se bála, protože ten můj hlásek není moc ideální. Nicméně jsem byla donucena a myslím si, že jsme to oba docela zvládli. Ze začátku jsem moc nevěřila, že se představení chytne, ale po čtyřech letech jsme se dostali asi na dvěstě představení. A mimo školy a školky jsme hráli i na zajímavých místech. Na Flautohrách v Teplicích, hradě Lokti, divadelním festivalu v Novém Jičíně, v Divadle Karla Hackera v Kobylisích, v hospodě v Uněticích a ve Střílkách, na Waldorfských slavnostech v Jinonicích apod. Do představení jsem chtěla vnést to, co cítím jako přirozenou potřebu dětí, lehkost, hravost, fantazii. A jsem ráda, že knížka a tvoje muzika se líbí a že dokonce podle nich vznikají na školách představeníčka. Moji žáci ty písničku milují a zrovna teď je připravuji na seminář pro paní učitelky (smích).
Děkuji za tvůj čas a rozhovor!
Rozhovor připravil Václav Bratrych.
Zajímavá videa: https://fletnickovi.cz/videoteka-h-stastne/
Zajímavé weby: https://fletnickovi.cz/weboteka-hany-stastne/
Video bonusy: https://fletnickovi.cz/bonusy-hany-stastne/