Renata Smetková vystudovala zobcovou flétnu na Janáčkově konzervatoři v Ostravě ve třídě Jana Kvapila a magisterský program Institutu pro starou hudbu na Anton Bruckner Privatuniversität v rakouském Linzi ve třídě Carin van Heerden. Koncertuje v České republice i zahraničí, spolupracuje s nejrůznějšími hudebníky a hudebními tělesy, vystupovala jako sólistka s Janáčkovou filharmonií Ostrava, hrála s Moravskou filharmonií Olomouc ad. Absolvovala několik školení týkajících se hudebního vzdělávání nevidomých. Specifiky ve výuce hry na zobcovou flétnu u zrakově postižených se zabývala ve své absolventské práci na konzervatoři i v praxi. Věnuje se folklorní činnosti a je lektorkou hudebních kurzů a seminářů (např. Bystřická letní flétna, KM Winds Kroměříž, Dechové soboty – vzdělávací program MŠMT na brněnské konzervatoři aj.).
Jak jste se vlastně dostala k hudbě a zobcové flétně?
Do kroužku zobcové flétny mě přihlásili rodiče, když jsem byla ještě ve školce. Kroužek byl do určité míry inspirován konceptem „Veselé pískání, zdravé dýchání“ Václava Žilky. Společně s nástupem na základní školu jsem začala hrát na flétnu v ZUŠ Zlín-Jižní Svahy. Kromě svých hodin u Oldřicha Rypara jsem hrála také ve flétnovém triu, později kvartetu a školním orchestru a mimo hudebku také v cimbálovce. Pan učitel v sobě nezapřel ostravského ducha, byl přísný, razovitý a cílevědomý, hodiny se neobešly bez zapnutého metronomu. Zároveň také zpestřoval hodiny nejrůznějšími historkami, např. o výběru klarinetových plátků či hudebním životě svém a svých synů. Začal mne brzy posílat na soutěže zobcových fléten (soutěže MŠMT, Pískání pro zdraví, Prague Junior Note, ad.), kde jsem se pod jeho heslem „Ryparovi žáci nejsou žádní babráci“ umísťovala na předních pozicích, což mě dále motivovalo.
A právě na jedné ze soutěží v Olomouci jsem natrefila na letáček Letní školy staré hudby v Prachaticích a rozhodla se to vyzkoušet. Přemluvila jsem kamarádku z hudebky a vyrazily jsme. Bylo mi 14 let a vůbec jsem nevěděla, kam jedu, co to bude, a nevnímala jsem, že jsem na kurzech, kde učí velké kapacity. Takže nás třeba vůbec nenapadlo sedět na hodinách, poslouchat a sbírat rozumy. Po svých hodinách jsme mastily kanastu na dece před intrem, chodily do cukrárny apod. (smích). Co mě ale uchvátilo, byly večerní koncerty, kde jsem poprvé slyšela co a jak se dá na zobcovou flétnu zahrát. Byla jsem fascinovaná tím zvukem, poprvé slyšela moderní techniky hry aj. Toto první setkání se zobcovou flétnou jako profesionálním nástrojem a atmosféra koncertů byly zlomovým momentem a pohltily mne natolik, že jsem od své první návštěvy jezdila do Prachatic každoročně, a to na oba dva turnusy.
Dva roky jste se vzdělávala na seminářích Víkendové školy hry na zobcovou flétnu, to pak automaticky vedlo ke studiu zobcové flétny na Janáčkově konzervatoři v Ostravě ve třídě Jana Kvapila?
Za to, že jsem se rozhodla studovat zobcovou flétnu na konzervatoři, mohou primárně již zmíněné kurzy v Prachaticích. Zobcová flétna mě začala zajímat víc a víc, a proto jsem tam také oslovila Honzu Kvapila, zda bych k němu mohla někdy zajet na hodinu. Honza mi nabídl účast na Víkendové škole, kterou tehdy vedl zrovna ve Zlíně-Malenovicích. Tam jsem poslouchala jako kurzista mezi zúčastněnými pedagogy, dělala model a také vždy po programu dostala individuální hodiny, ze kterých se postupně staly přípravné konzultace k přijímacím zkouškám na konzervatoř.
Souběžně s hudebními studii jste absolvovala Přírodovědeckou fakultu v Ostravě, kde jste získala titul doktorky přírodních věd v oboru Geografie a regionální rozvoj, co vás na tomto oboru zaujalo?
Faktorů pro výběr vysoké školy bylo více, těžko vybrat ten rozhodující. Hledala jsem obor na univerzitách v Ostravě, abych jej mohla studovat paralelně s konzervatoří, kam jsem se chystala na přijímací zkoušky. Geografie a regionální rozvoj mne zaujal nejvíce. Studium to bylo pestré a zajímavé, jednalo se o hodně interdisciplinární obor, kde mohl člověk nakouknout pod pokličku nejrůznějších oblastí fyzické a sociální geografie i ekonomické oblasti. Postupem času mě začala nejvíce zajímat oblast městského marketingu, image a atraktivity měst, place brandigu. Během studia jsem se také potkala se spoustou inspirativních lidí jak z řad spolužáků, tak vyučujících. V rámci doktorského studia jsem měla i možnost vyučovat, což byla pro mne obrovská výzva a zkušenost.
Jak se Vám dařilo tato studia odlišného zaměření skloubit a věnujete se stále oběma oborům?
Často to bylo docela náročné, ale měla jsem vzor ve starší spolužačce Jitce Konečné, že to skloubit jde (smích). Díky tomu, že mě oba obory velmi bavily, jsem měla dost energie věnovat se jim souběžně. A ta energie se i docela zajímavě přelévala. Když jsem měla „období útlumu“ na konzervatoři, tak jsem se vrhla na nějakou zajímavou seminárku z regionálního rozvoje. Když mě to naopak štvalo na fakultě, cvičila jsem na flétnu jak drak (smích). A vlastně to tak fungovalo z krátkodobého i dlouhodobého hlediska, kdy jsem si u jednoho „odpočinula“ od druhého, pročistila si hlavu a nakoplo mne to pak dál. A také jsem se vlastně dlouho nemohla rozhodnout, kterým směrem se ubírat, ačkoli podvědomě mě to k hudbě a zobcové flétně vždycky táhlo více. Po absolvování Erasmu v Mnichově, kam jsem vyjela v rámci doktorského studia, jsem geografii opustila a od té doby se tomuto oboru nevěnuji. S některými spolužáky nebo kolegy jsem ale dodnes v kontaktu a jsem za to moc ráda.
V roce 2016 jste s úspěchem završila magisterské studium na Institutu pro starou hudbu na Anton Bruckner Privatuniversität v rakouském Linzi ve třídě Carin van Heerden, jak na tu dobu vzpomínáte a jaké významné zkušenosti jste si ze studia odnesla?
Vzpomínám na to velice ráda. Bylo to úžasné období, kdy jsem se naplno věnovala tomu, co mě zajímá. Asi jako většina, kdo vyjede studovat do zahraničí, jsem si samozřejmě prošla testem otrlosti při problémech s financemi nebo s neznalostí jazyka jak v běžném životě, tak při studiu a zažívala drobné radosti z toho, že jsem si např. zvládla založit účet nebo pochopit, když se řekne v místním dialektu „cvóunochtzg“, že mám začít hrát od taktu osmdesát dva apod. (smích). Linz jsem si zamilovala jako město, cítila jsem se tam moc příjemně. A co se přímo studia týče, to bylo parádní. Spousta zajímavých předmětů, které se vzájemně doplňovaly, propojovaly a daly mi vždy věci do souvislostí a komplexního vnímání. Vše bylo velmi prakticky zaměřeno přímo na starou hudbu – ornamentika, historické zdroje, ladění, tanec aj.
Hodiny s Carin byly úžasné. Myslím, že má velký cit pro vnímání individuality každého studenta, vždy mi dokázala poradit přímo na míru a podpořit ve mně to, abych ze sebe dostala to nejlepší. Na skladbách se mnou pracovala velmi detailně, v souvislostech a úvahách proč to zahrát tak a jinak, hodně se zabývala např. rétorickými figurami. Vyžadovala mnohem rychlejší práci a studium skladeb, než na které jsem byla zvyklá, což mi umožnilo během studia přehrát a zase více poznat velké množství repertoáru různých stylů a období včetně několika skladeb soudobých, které mě velice bavily. Významnou zkušeností pro mne byla také hra v consortu a možnost využití profesionálních školních nástrojů. Ráda jsem také hrála komorní hudbu s dalšími historickými nástroji. Měla jsem rovněž příležitost zúčastnit se několika tematických projektů, koncertů, zahrát si poprvé s barokním orchestrem. Velkou podporu a řadu námětů jsem od Carin měla také při psaní své diplomové práce, ve které jsem se věnovala repertoáru pro zobcovou flétnu z Lichtenštejnské sbírky kroměřížského archivu.
Pravidelně se účastníte hudebních kurzů a seminářů vedených špičkovými lektory jako jsou Peter Holtslag, Ashley Solomon, Kerstin de Witt, Jostein Gundersen, Alan Davis, Michael Posch, Han Tol, Paul Leenhouts ad., který ze zmíněných lektorů vás výrazněji ovlivnil a jak?
Každý ze zmíněných lektorů mě svým způsobem ovlivnil a ukázal mi zase jiný pohled na věc. Stalo se mi také, že jsem třeba jednu skladbu hrála u dvou lektorů a každý ji po mně chtěl interpretačně úplně jinak, ale u obou jejich vysvětlení dávalo naprostý smysl. Pak už je jen na interpretovi, k čemu se přikloní nebo zda najde ještě jinou vlastní přesvědčivější variantu. S mnoha lektory jsem se setkala právě na kurzech Letní školy staré hudby v Prachaticích (ale i jinde: Poprad, Vídeň, Pasov, Krakov …) a pracovala v jejich třídách opakovaně. Časem jsem si začala vybírat kurzy či lekce podle toho, jaký repertoár chci u koho hrát. Např. s Ashleym Solomonem byly výživné hodiny, na kterých jsem hrála hudbu francouzského baroka, s Josteinem Gundersenem a Martinem Erhardtem byl parádní lekce s diminucemi a improvizací. Michael Posch je odborník na středověk, s Kerstin de Witt jsem zase moc ráda hrála moderny. No a úplně nejvíce mě ovlivnila právě Carin van Heerden, jak pedagogickým tak hráčským uměním, a proto jsem se také rozhodla pro studium v Linzi pod jejím vedením.
Do roku 2018 než se vám narodil syn, se kterým jste teď na mateřské, jste koncertovala s nejrůznějšími hudebníky a hudebními tělesy u nás i v zahraničí, které ze souborů a orchestrů byste ráda zmínila?
Narozením syna Vojtěcha ale mé hudební aktivity rozhodně nekončí (smích). Stále koncertuji i vyučuji. Minutu před koncertem se nakojí a jde se na věc (smích).
Opět je velmi těžké vytipovat několik konkrétních souborů, natož jednotlivců. První na mysl ale přijdou asi ty zlomové koncerty či spoluúčinkující. Určitě bych tedy ráda zmínila Janáčkovu filharmonii v Ostravě, což bylo první velké těleso, se kterým jsem měla příležitost sólově účinkovat a sice s Vivaldiho koncertem a moll RV 445. Bylo to po školním konkurzu na konzervatoři v absolventském ročníku, po kterém mělo několik absolventů možnost provést část svého absolventského výkonu s orchestrem. Nezapomenutelným zážitkem pro mne bylo také účinkování s Euridice Barockorchester pod vedením Michi Gaigg v Linzi v koncertním sále Brucknerhausu, kde jsem hrála Bachův 4. Braniborský koncert.
Byla jste členkou flétnového kvarteta „recorder4mation“, jak na jeho fungování vzpomínáte?
Hraní ve flétnovém kvartetu musí oslovit snad každého flétnistu (smích). A já osobně bych nejradši měla flétnový kvintet! Já jsem do tohoto uskupení naskočila už za běhu a vystřídala Barboru Plachou. Když mi zakládající členka kvarteta Martina Komínková volala, zda bych se k nim nechtěla připojit, měla jsem velkou radost, a přestože jsem byla v té době hodně časově vytížená, kývla jsem, protože jsem vždy chtěla hrát ve flétnovém souboru. Holky už měly sehraný repertoár a já jsem v době nástupu ještě studovala v Linzi, takže jsem měla občas výčitky, že jsem se na zkoušky nestihla připravit úplně podle svých představ a vlastně jsem byla kolikrát ráda, že jsem vůbec našla čas a dorazila (smích). Myslím, že nakonec si to sedlo a koncerty byly vydařené. Každá z nás byla z jiného koutu republiky, zmíněná Martina a Tereza Tomášková z Brněnska, Maruška Vencourová z Teplic a já ze Zlína.Na zkoušky jsme se sjížděly vždy doma u některé z nás, takže to bylo spojené i s příjemným, často dvoudenním výletem a soustředěním. Časem se z kvartetu stalo trio a nakonec jsme se rozloučily úplně, ale kdo ví, třeba si ještě někdy spolu zahrajeme (smích).
V současnosti se věnujete také folklorní činnosti, tedy hraní s cimbálovkou?
Ano, asi ve dvanácti letech jsem začala hrát s cimbálovou muzikou Paléska a poté s cimbálovou muzikou Juráš. Hraji na zobcové flétny, v podstatě místo (či vedle) klarinetu a také se pokouším zpívat. Repertoár tvoří především písničky z Valašska a Moravského Slovácka, ale také Slovenska či dále na východ. Kromě domovských muzik také hostuji s jinými cimbálovkami, např. s CM Kašava ze Zlína, se kterou jsem natáčela vánoční CD, na kterém jsem si kromě zobcových fléten zahrála i na flétnu příčnou. Mám na ni dva cykly na hudebce a příležitostně vyženu pavouky a moc ráda si zahraji (smích). S Kašavou jsem měla také možnost zahrát si na gajdy (moravské dudy in D), což byla velká výzva a moc mě to bavilo, pravděpodobně na rozdíl od našich sousedů, kteří museli trpět mé počáteční zvukové nesnáze (smích). A také bych určitě ráda zmínila ostravskou muziku Friš, se kterou je to účinkování nejvíce koncertního charakteru. Pro účely koncertního a festivalového rázu jsem si také pořídila několik lidových píšťal z dílny Vítka Kašpaříka – koncovku, dvojačku, šestidírkovou píšťalu aj., které využívám moc ráda pro jejich jedinečný zvuk i vzhled. Občas se ale člověk setká s vtipným paradoxem, kdy tyto píšťaly jsou vyloženě lidové, tedy celkem „autentické“, ovšem i zde tak jako v mnoha dalších hudebních odvětvích je vyvíjen tlak na stále větší virtuozitu, kterou tyto nástroje nejsou schopny poskytnout, co se týče např. ozevu, intonace nebo rozsahu, takže i při koncertních vystoupeních využívám svých „dokonalých“ barokních fléten (smích).
Hraní s cimbálovkou je pro mě velkým potěšením a společenským vyžitím. Při hraní se cítím ve své kůži, velmi uvolněně a svobodně. A je to pro mne také určitá „technická udržovačka“, škola improvizace a výdrže, kdy není výjimkou třeba osmihodinové hraní v kroji za různého počasí. Za několik let působení ve folkloru, který jsem poznala ze strany hudební i taneční – tančila jsem nějaký čas ve valašském souboru, zná člověk desítky, možná stovky písniček. Ale stejně přijdou chvíle a není to výjimka, kdy hraji s „cizí“ muzikou nebo alespoň s „cizím“ primášem, který začne neznámou písničku, s chaotickou melodií, o harmonii nemluvě, v rychlém tempu a ne úplně pohodlné tónině a po dvou slokách, kdy se taktak stihnu zorientovat, se otočí a řekne: „hraj“ … a já bych měla zahrát a vypotit oslňující sólo (smích).
Absolvovala jste několik školení týkajících se hudebního vzdělávání nevidomých a výukou hry na zobcovou flétnu u zrakově postižených jste se zabývala ve své absolventské práci na konzervatoři i v praxi. Co vás k této specifické oblasti vzdělávání přivedlo a jak ji dále rozvíjíte?
Před několika lety mě oslovila paní ředitelka ze ZUŠ Zlín-Jižní Svahy, kde vyučuji, že by se chtěla na hudebku zapsat pětiletá holčička, která je nevidomá. Ptala se mě, zda bych ji chtěla učit a zda ji má přijmout. Mě to velmi nadchlo a souhlasila jsem. Začala jsem se o hudební výuku nevidomých více zajímat a zjistila jsem, že shodou okolností v daném školním roce pořádala Deylova konzervatoř v Praze několik kurzů DVPP právě pro hudební pedagogy. Přihlásila jsem se a absolvovala vícedenní kurz, povídala si s některými pedagogy, kteří na škole vyučují, a poté jsem do Prahy jela asi ještě dvakrát na další semináře. Následně jsem také konzultovala tento typ výuky s flétnistou Alanem Davisem, který trpí stejným zdravotním postižením. Při výběru tématu pro absolventskou práci na konzervatoři jsem se rozhodla zpracovat mé dosavadní poznatky a zkušenosti z této oblasti, protože mi to přišlo zajímavé, praktické a byla jsem tou dobou v této tematice hodně ponořena. Holčičku jsem pak v hudebce učila necelé dva roky, dokud se s rodiči nepřestěhovali mimo Zlín. Několik let jsem se pak s podobným žákem nesetkala, až shodou okolností v minulém školním roce, kdy jsem „zdědila“ nevidomou žačku od jedné mé kolegyně. Jde již o starší patnáctiletou slečnu, která dochází na hodiny k nám domů. Je velmi zapálená pro věc a pečlivá a pro mě je to opět zajímavá zkušenost.
Hru na zobcovou flétnu vyučujete od r. 2009 na ZUŠ Zlín-Jižní Svahy, na co dáváte ve své výuce s dětmi důraz?
Beru to tak, že cílem výuky na ZUŠ není bezpodmínečné vychovávání profesionálních hudebníků, takže kladu důraz hlavně na to, aby to žáky na hodinách bavilo, aby se hudebně rozvíjeli komplexně a zažívali příjemné chvíle strávené se zobcovou flétnou. Samozřejmě ale hudebka není jen kroužek, takže vyžaduji i určitou domácí přípravu a i u těch nejmladších žáků se snažím být precizní jak po technické, tak i interpretační stránce. Také mám ráda souborovou hru, takže u žáků velmi podporuji zapojování se do nejrůznějších uskupení a snažím s žáky tvořit dua, tria apod.
V roce 2013-2014 jste vyučovala v Německu na Musikschule Vattersteten a Europäische Schule München, jak se liší vedení studentů na školách v Německu a v Česku?
Na obou školách jsem neučila dlouho, pouze jako záskok za dlouhodobou nemoc a poté jako příležitostné suplování. Práci na hudebce mi zprostředkovala Kateřina Stegemann, flétnistka z Čech, žijící v Německu, na kterou jsem dostala kontakt těsně před mou cestou do Mnichova. Ozvala jsem se jí a ona mi velmi pomohla, zejména ze začátku pobytu, a to nejen s doporučením k výuce ale také např. se sháněním bydlení. Za vše jsem jí nesmírně vděčná.
Co se týče vedení studentů na hudebkách v ČR a Německu nemám tedy úplně objektivní porovnání, ale myslím si, že v obou místech je to hlavně o lidech a případně o škole. Všude může být dobré i špatné vedení a různá podpora instituce. Na místní škole ve Vatterstetenu, kde jsem učila nejdéle, měli všichni žáci kvalitní dřevěné nástroje a na hodinách využívali spoustu vlastních zakoupených not. Místní paní učitelka měla ten systém, že nejmladším žákům doporučovala flétny typu Traumflöte (fa Mollenhauer) a cca ve třetím ročníku teprve žáci přecházeli na barokní typ sopránové flétny. Tento systém měl jistý smysl v tom, že Traumflétna snese více vzduchu a začínajícím dětem, které těžko koordinují svůj výdech flétna lépe zněla. Také větší prstové otvory dobře zafixovaly pozici prstů na dírkách. Sama tento způsob u žáků nepraktikuji, ale inspirovalo mě to k využití Traumflétny při výuce k řešení určitých technických problémů. Místní žáci také využívali paralelně 2-3 různé učebnice (jednou z nich byla vždy Jede Menge Flötentöne od Barbary Ertl). Respektovali určitý řád a režim při výuce a chodili vždy velmi pozitivně naladěni. Rodiče si mohli vybrat, zda dítě bude chodit na individuální lekci, nebo na lekci po 2-3 žácích a zda bude lekce trvat 30 či 45 min. Od toho se poté odvíjelo školné. V Německu také mnohem více než u nás fungovala privátní výuka mimo hudebku. Celkově vnímám systém ZUŠek v ČR jako unikátní a v některých ohledech vlastně lepší.
Od r. 2014 vyučujete zobcovou flétnu na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži. Na co se ve výuce nejvíce zaměřujete a máte se studenty nějaké úspěchy?
Než jsem nastoupila na mateřskou, vyučovala jsem na obou školách. V Ostravě to pro mne byla nenahraditelná zkušenost vyučovat v zaběhlém fungujícím systému vedle Honzy Kvapila a získávat od něj cenné pedagogické rady. V Kroměříži jsem obor Hra na zobcovou flétnu zakládala společně s Aničkou Mikolajkovou, takže místní flétnová třída je takové „mé dítě“, kde jsem si spoustu věcí mohla částečně sama nastavit. Nyní při mateřské z důvodu celkové organizace času vyučuji pouze v Kroměříži. Chci, aby studenti během studia poznali co nejširší okruh stylů a repertoáru pro zobcovou flétnu a neuvízli pouze na vrcholném baroku, které nejčastěji hrají na hudebkách. Snažím se je rozvíjet muzikálně, technicky i interpretačně, přistupovat k nim individuálně. Dbám na přirozenost a uvolněnost při hraní. Zaměřujeme se na to, aby z toho „lezla“ muzika, výraz a emoce. Hodně také o skladbách mluvíme a podněcuji studenty o nich přemýšlet a přicházet s vlastními nápady. Jako důležité vnímám i poslech nahrávek, koncertů a podporuji studenty v co nejčastějším vystupování před publikem a v účasti na hudebních kurzech a seminářích. Jak už jsem říkala i o výuce na ZUŠ, motivuji studenty k zapojení do komorních souborů. Důraz kladu také na hodiny metodiky, jelikož většina studentů bude po studiích zobcovou flétnu vyučovat. Úspěchem pro mě je každé vydařené školní vystoupení či koncert, uplatnění mých studentů v oboru a také jejich následné pedagogické a hráčské úspěchy. Jmenovat mohu také ocenění na soutěžích, např. Pro Bohemia nebo soutěž konzervatoří či jeden z posledních úspěchů – úspěšné přijímací zkoušky mé studentky na univerzitu v rakouském Linzi, kde jsem sama studovala.
Zasedáte v odborných porotách soutěží ZUŠ, jak se podle vás hraní na zobcovou flétnu za posledních deset let u nás proměnilo?
Myslím, že má neustále vzrůstající tendenci. Mnoho žáků již hraje na kvalitní nástroje repertoár padnoucí zobcové flétně, hezkým zvukem, správnou technikou atd. Stále více učitelů se nebojí zapojit do repertoáru soudobé skladby s moderními technikami. Na rostoucí úroveň má také jistě vliv to, že se mnoho pedagogů dále vzdělává na kurzech a seminářích, a že tito aktivní učitelé tvoří takovou příjemnou komunitu – velkou zobcovkovou rodinu a ochotně si pomohou či poradí. Moc ráda se takto se svými kolegy potkávám při různých příležitostech. Když zmiňujete soutěže, skvělé je také to, že k soutěžím vyhlašovaným MŠMT přibyly i další, např. Teplické Flautohry nebo Flautování v Jindřichově Hradci. Tyto soutěže jsou také skvělou platformou pro setkávání učitelů a žáků, nabízejí zpětnou vazbu, bohatý doprovodný program a je zde velice příjemná a inspirativní atmosféra.
Jste lektorkou hudebních kurzů a seminářů (např. Bystřická letní flétna, KM Winds Kroměříž, kurzy DVPP aj.), jak jsou zaměřené a s jakými reakcemi od jejich frekventantů se setkáváte?
Každé jsou zaměřené trochu jinak. Kurzy DVPP jsou určeny především učitelům, kteří se zde mohou dále vzdělávat. Témata seminářů jsou různá a mnohdy vycházejí přímo z požadavků kurzistů či pořadatele. Často jde o oblasti jako je základní metodika, moderní techniky hry, literatura pro zobcovou flétnu, výběr nástroje a péče o něj, ornamentika apod. V rámci těchto kurzů mají účastníci také možnost přivést své žáky jako modely či na konzultaci. Interpretační kurzy KM Winds pořádá dvakrát ročně Konzervatoř P. J. Vejvanovského Kroměříž a jsou určeny talentovaným žákům ZUŠ. Jedná se o individuální víkendové konzultace pro žáky, často zvažující studium na konzervatoři. Bystřická letní flétna je týdenní letní kurz pro flétnisty zobcové i příčné, konaný na ZUŠ v Bystřici pod Hostýnem. Na tomto kurzu vyučuji již sedmým rokem. Frekventanti se během tohoto týdne zúčastní 3 individuálních lekcí, lekcí komorní hry, společných hodin, přednášek a koncertů. Každoročně zde mám také sólový recitál na bystřickém zámku. Nechybí ani bohatý doprovodný program. Zúčastnit se mohou žáci ZUŠ, konzervatoří, učitelé, ale i další flétnoví nadšenci. Setkávám se s velmi pozitivními reakcemi od frekventantů, což dokazuje také to, že se hlásí na kurzy a semináře opakovaně. Ale tato otázky by měla směřovat spíše k nim (smích).
Jak si užíváte mateřskou a jaké hudební prvky do ní vnášíte?
Mateřskou si užívám moc a doufám, že budu i nadále – na začátku února by měl našemu Vojtovi přibýt bratříček, když půjde vše dobře (smích). Nicméně, jak už jsem zmínila, i při mateřské se snažím hrát, vyučovat a podílet se na různých projektech. Hudební prvky jsou v naší domácnosti znatelné, manžel je také muzikant, hraje na klarinet ve Filharmonii Bohuslava Martinů ve Zlíně a vyučuje na ZUŠ klarinet a saxofon. Takže syn žije s hudbou neustále. Hodně doma také zpíváme, Vojta rád tancuje. Bráváme ho na koncerty „volnějšího typu“ pod širým nebem a na začátku prosince jsme sledovali online výchovný koncert pro děti, který streamovala právě zlínská filharmonie. Zatím to vypadá, že bude mít k hudbě kladný vztah. Má doma i několik dětských nástrojů včetně dětské pětidírkové zobcové flétny, kterou využívá např. Flautoškolka, a umí na ni obstojně zahrát rovný nasazený tón či moderní techniky, např. zpívání do flétny (smích), nejčastěji na flétnu napodobuje různá zvířátka. Hraje také svou vlastní moderní techniku, kterou jsme nazvali „Vojťáto“ (smích). Pokud byste se ho ale zeptali, na co bude jednou hrát, odpověď je jasná – na basu jako zajíček z pohádek „O krtkovi“ (smích).
Jaké máte plány do budoucna?
Nejaktuálnějším plánem je již zmíněný druhý přírůstek (smích). Plánuji také více zapracovat v oblasti lepšího PR. Jinak určitě nadále pokračuje výuka, koncerty, kurzy apod. V loňském školním roce jsme se společně s Martinou Komínkovou chystaly zúčastnit kurzů Suzukiho metody v Anglii, ale covidová situace nám to neumožnila, tak třeba se to podaří v budoucnu.
Díky mateřské, kdy člověk přece jen nemá tolik prostoru např. na setkání se spoluhráči, jsem také aktivovala svého„elektronického“ spoluhráče – efektový procesor, který již delší dobu čekal na svou příležitost. Využívám především efekty delay a looper ale i další a připravuji sólový program. Mimo to využívám „krabičku“ i při výuce. Nejnovějším plánem je také jeden hudebně-vzdělávací projekt.
V současnosti nejvíce spolupracuji s cembalistkou Markétou Polednovou, se kterou jsem se jako s kolegyní a korepetitorkou flétnové třídy poznala asi před pěti lety na Janáčkově konzervatoři v Ostravě a velice jsme si sedly, jak muzikantsky, tak lidsky. Od té doby spolu koncertujeme samy nebo s různými hosty a spoluhráči pod názvem „Tibiae et Convivae“. Kromě raně a vrcholně barokního repertoáru máme také program s názvem „Setkání starých nástrojů s moderní hudbou“, na kterém představujeme soudobé skladby pro zobcovou flétnu a cembalo. V loňském roce nám např. napsal skladbu zlínský skladatel a klarinetista Aleš Pavlorek, kterou jsme premiérovaly v létě na koncertě v Bystřici pod Hostýnem. Máme spoustu hudebních plánů, na jejichž realizaci se moc těšíme.
Znáte příběhy rodiny Flétničkových a jak se vám nápad hudební rodiny líbí?
Flétničkovy jsem znala zběžně od prvního představení na kurzech v Prachaticích. Blíže jsem se s nimi seznámila až se synem, dostal CD a knížky k druhým narozeninám. Velice se mu líbí, CD posloucháme především při cestách autem a začínají být velkým konkurentem dosud oblíbených Svěráků, Bylinek a písniček z pohádek (smích). Každopádně nápad se mi velmi líbí, písničky jsou chytlavé a určitě je do budoucna využiji i při výuce.
Děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho štěstí a zrealizovaných plánů v roce 2021!
Rozhovor připravil Václav Bratrych
Videotéka https://fletnickovi.cz/videoteka-renaty-smetkove/
Bonusy https://fletnickovi.cz/videobonusy-renaty-smetkove/
Webotéka https://fletnickovi.cz/weboteka-renaty-smetkove/