Carin van Heerden se narodila v Kapském městě (Jihoafrická republika). Studovala zobcovou flétnu u Günthera Höllera a Waltera van Hauweho a barokní hoboj u Helmuta Huckeho. Vyhrála několik mezinárodních soutěží, mezi které patří např. ARD Competition v Mnichově (1988). Je spoluzakladatelkou rakouského barokního orchestru L´Orfeo Barockorchester, který řídí Michi Gaigg. Koncertuje s tímto orchestrem (i jako sólistka) v Evropě a Jižní Africe. Hrála také s dalšími ansámbly a orchestry pod vedením Tona Koopmana, Alana Curtise, Konrada Junghänela a Hermanna Maxe. Řídí L´Orfeo Wind Ensemble a je členkou flétnového consortu Element of Prime. Její sólová CD vydala společnost CPO (Telemann a Mysliveček), Calvalli Records (Hotteterre) a Sony (Telemann). Byla profesorkou na Mozarteu v Salzburgu (1993-2004) a následně na Hochschule für Musik und Tanz v Kölnu (do r. 2008). V současnosti vyučuje zobcovou flétnu a barokní hoboj na Anton Bruckner Privatuniversität v rakouském Linzi a posledních 10 let také byla vedoucí Inststitutu pro starou hudbu a provozovací praxi na této škole. Často je zvána jako členka porot mezinárodních soutěží staré hudby a jako lektorka na mezinárodní interpretační kurzy. Je uměleckou ředitelkou koncertů staré hudby na zámku v Linzi a je také německou překladatelkou knihy Bruce Haynese „Eloquent Oboe“.
Pocházíš z Jihoafrické republiky. Jak se tam tvá rodina dostala? Jaké bylo tvé dětství v této zemi?
Ano, pocházím z Jihoafrické republiky. Naše rodina tam žije už od 18. století. Rodina mého otce pocházela z jižního Holandska, předkové z matčiny strany byli Hugenoti a pocházeli z území dnešních hranic mezi Holandskem a Německem. Jak jsem studovala v Amsterdamu, šla jsem se jednou do Gemeentemuseum v Haagu podívat na tamní slavné dechové nástroje. Tato sbírka je velmi důležitá pro všechny dechové nástroje. Jak velké bylo mé překvapení, když jsem stála před regálem se zobcovými flétnami, hoboji a příčnými flétnami z 18. století a četla jsem zde jméno „van Heerde“! V Holandsku byly toho času celé dynastie výrobců dechových dřevěných nástrojů. Velmi mě to dojalo! Je to snad jeden velký kruh, že jsem přišla do Evropy zabývat se těmito nástroji a přitom nacházela své kořeny? Každopádně jednoho dne se začnu zabývat rodinnou historií, abych zjistila, zda opravdu pocházíme z této rodiny výrobců nástrojů.
Mé dětství v jižní Africe se odehrávalo v období apartheidu. Byla jsem v porovnání s černošskými dětmi velmi privilegovaná, dostalo se mi dobrého školního vzdělání. Měla jsem ty nejlepší hudební učitele a hudební vzdělání, a k tomu mnoho příležitostí hrát na veřejnosti. Bylo na mě pohlíženo jako na „zázračné dítě“ a od osmi let jsem absolvovala s orchestry i jako sólistka spoustu turné po celé zemi. Mí rodiče mě na mojí cestě podporovali, ale nedělali z toho žádnou velkou věc, a mě připadalo vše úplně normální. Teprve mnohem později mi bylo jasné, jaká byla tehdy v zemi politická situace! Když znáte jen jednu věc, nic nesrovnáváte, nereflektujete. To vše přišlo mnohem později
Jak ses dostala k hudbě a zobcové flétně? Byl ve vaší rodině nějaký hudebník? Jak funguje hudební vzdělávací systém v Jihoafrické republice?
Moje maminka byla hudebnice, hrála na klavír a housle. Přestala však, když přišly na svět děti. Mám ještě tři sestry, a tak už mamince nezbyl čas na aktivní hudební život. Hudbu pak ale ještě hodně dlouho vyučovala. Když mi bylo pět, žili jsme v jedné malé vesnici u Indického oceánu. Jednoho dne jsem šla s maminkou po ulici a míjely jsme anglický metodistický kostel. Vedle kostela byl sál a my jsme slyšely hudbu. Hrál se tam Boccheriniho známý Menuett v úpravě pro dvě zobcové flétny. Okamžitě jsem se do fléten zamilovala a prosila jsem maminku, abych se mohla učit na tento nástroj hrát. Netrvalo dlouho a mohla jsem začít. Bylo to pro mě nebeské! Často jsme se stěhovali, protože můj otec byl evangelický farář a na nějaký čas jsme zakotvili v hlavním městě Pretoria. Tam se mi dostalo vynikající výuky. A ne jen na nástroj, ale každý týden byly i lekce sluchové analýzy, harmonie, kontrapunktu, komorní hudby a dějiny hudby. Bylo to časově velmi náročné a mí rodiče občas sténali, ale dnes jsem velmi vděčná za tuto příležitost! Podobně jako v Česku je tam v celé zemi školní systém s předepsaným skladbami a technickými cvičeními, člověk každý rok postoupí na další úroveň. To vše jsem absolvovala také s klavírem a hobojem.
Kolik ti bylo let, když jsi opustila Afriku? Proč ses rozhodla studovat hudbu v Evropě? Jak vzpomínáš na své studium, učitele, významné momenty?
Po maturitě na střední škole jsem chtěla bezpodmínečně do Evropy studovat zobcovou flétnu a hoboj, ale jelikož moji rodiče neměli na takový zahraniční pobyt peníze, byla jsem bezradná. A tehdy přišel telefonát z Windhoek z Namibie. Namibie je sousední země Jihoafrické republiky a dříve byla německou kolonií. Na konzervatoři v hlavním městě Windhoek naléhavě hledali učitele hry na zobcovou flétnu a hoboj. Tato nabídka přišla jak na zavolanou! Měla jsem příležitost nabrat spoustu zkušeností, našetřit peníze na studium v Evropě a trochu jsem mezitím dospěla. Mohla jsem sbírat pedagogické zkušenosti, ačkoli jsem ještě sama nestudovala. Bylo to pro mne velmi cenné! Krátce před mými 20. narozeninami jsem začala studovat v Kölnu v Německu. Výběr padl na Köln proto, že jsem slyšela tolik dobrého o profesorech Güntheru Höllerovi (zobcová flétna) a Helmutu Hucke (barokní hoboj). Oba byli členové ansámblu Deutsche Barocksolisten a já jsem už znala spoustu jejich desek. Velmi jsem ale bojovala s jazykem, s kulturou, s počasím… Všechno, ale úplně všechno mi bylo cizí. Jen hudba mi byla známou a byla mou záchranou. Z této doby jsem se naučila mít hodně empatie k zahraničním studentům. Učinit takové kroky znamená pro mladého člověka hodně odvahy, vášně a odhodlání.
Na jednu stranu bylo studium komplikované, seděla jsem na přednáškách a moc jsem nerozuměla, na druhou stranu byly některé přednášky pro mě velmi snadné, protože jsem už znala hodně z jižní Afriky. A i se zobcovou flétnou jsem byla již mnohem dál než většina mých spolužáků. Díky tomu jsem měla prostor se v Evropě dobře zabydlet, dělat komorní hudbu a také zpívat v komorním sboru, který byl fantastický. S barokním hobojem jsem byla relativně závislá jen sama na sobě, neboť tam pro něj vlastně dosud nebyl vypsán studijní obor. Můj profesor mě viděl jako „samouka“ a považoval to za dobré a nechtěl do mého vývoje příliš zasahovat! (A to je pravděpodobně také výuková metoda…!). Každopádně po třech letech jsem ukončila umělecko-pedagogické studium a věděla, že bych se toho chtěla naučit ještě mnohem víc. Udělala jsem přijímací zkoušky do Amsterdamu a začala studovat na Sweelinck Konservatorium u Waltera van Hauweho. Zde se mi otevřel svět a dodnes vnímám tento čas jako největší dar, který jsem dostala. Nejen, že byla každá lekce skvělá, ale člověk mohl poslouchat na hodinách svých spolužáků, a tím se mohl nekonečně mnoho naučit: jak najít určitý problém, popsat ho, najít způsob řešení a projít každý krok s daným studentem společně. A pak, voilá! Problém byl vyřešen! Pro mě to bylo často jako magie! Nebylo to ale jen řemeslo a technika, které na mě tak zapůsobily, ale také náš repertoár, starý i nový a zvuk zobcové flétny, do kterého jsem se zamilovala.
Jaké další osobnosti tě ovlivnily?
Ó těch bylo hodně! A nejen hudebníci…
Samozřejmě Frans Brüggen, náš tehdejší idol.
Bruce Haynes mi otevřel oči ve světě barokního hoboje.
Barvy skladeb Oliviera Messiaena a jak o nich sám mluvil (workshop v Haagu).
Obrazy malířů Antoine Watteau a Marka Rothko.
Texty a přednášky Johna Cage.
Dílo C. G. Junga.
Hraješ také na barokní hoboj. Proč sis vybrala právě tuto kombinaci nástrojů (zobcovou flétnu a barokní hoboj)? Co tě fascinuje na těchto nástrojích?
Teprve časem jsem se dozvěděla, že je tato kombinace velmi „historická“. V 18. století nebylo zvykem specializovat se pouze na jeden hudební nástroj, člověk byl prostě hudebník. A hudebník hrál na různé nástroje, komponoval, přepisoval, pokoušel se přežít… Ve třinácti letech jsem začala hrát na moderní hoboj poté, co jsem jej slyšela v orchestru a fascinoval mě svým zvukem. Nejvíc ze všeho jsem chtěla hrát samozřejmě starou hudbu, protože jsem doma často poslouchala na deskách pašije, kantáty a oratoria od Bacha, Telemanna a Händela. Stále to bylo ale nějaké neuspokojivé… Až do jednoho dne, kdy můj otec přišel domů s deskou s barokním hobojem, kde hrál Bruce Haynes. Byla jsem v nebi! To byl ten zvuk, který jsem hledala. Když jsem pak šla do Kölnu, hrála jsem na přijímačkách na moderní hoboj. Můj profesor mi slíbil, že můžeme dělat barokní hoboj, když udělám přijímačky na moderní nástroj. Den poté jsem moderní hoboj prodala a začala studovat barokní!
Tyto dva nástroje, zobcová flétna a historický hoboj, jsou tak odlišné, ale nakonec se vždy přece jedná o hudbu, kterou na ně hrajete. A zde je cíl stejný, ačkoli prostředky k němu jsou rozdílné. S oběma nástroji může člověk vyslovit frázi nebo gesto: u zobcové flétny používáte zvuk, artikulaci, práci s časem, u hoboje naopak využíváte dynamiku a zvuk. Se zobcovou flétnou můžete hrát renesanční hudbu v consortu a také soudobou hudbu, s hobojem můžete sedět v orchestru a hrát Bachovy kantáty, Mozartovy nebo Rameauovy opery, Schubertovy symfonie. Považuji to za neuvěřitelné obohacení v mém hudebním životě!
Kolik hudebních nástrojů máš či potřebuješ pro svůj aktivní hudební život? Máš nějakou oblíbenou flétnu? Jaké nástroje doporučuješ svým studentům a které nástroje jsou potřebné pro studium?
S naším consortem Element of Prime máme velkou sadu nástrojů od Thomase Prescotta pro náš renesanční program. Nástroje jsme zakoupili společně a moc si je užíváme. Jsou postaveny podle renesančního ideálu zvukové pyramidy: každý nástroj zní resonantně a plně ve spodní poloze, nahoře zní lehce a velmi svobodně. Když se hraje v pěti, výsledkem je transparentnost, pružnost a vřelost s jasem ve středních hlasech. Na sólové hraní mám další renesanční flétny od Boba Marvina, Freda Morgana, Adriana Browna, Yoav Ran a Moniky Mauch. Moderní nástroje mám Coolsma a Yamahu. Barokní nástroje od Freda Morgana, Friedricha von Huene a Fumikata Saito. Mé oblíbené flétny jsou dvě altky (podle Bressana a Dennera) od Saita. Pro mne je to velký umělec! Sám je velmi dobrý flétnista (studovali jsme spolu v Amsterdamu) a s jeho japonskou láskou pro detaily je pro mne nejlepším výrobcem, kterého znám. Staví nástroje historicky, to znamená také s jednoduchými dírkami 6 a 7, a mám na jeho flétnách ráda jejich teplý, intimní a lesklý zvuk.
Pro studium člověk potřebuje minimálně dobrou altku 415, dobrou altku a tenorku 440 a G-alt. Nyní je tolik dobrých výrobců, že doporučuji ve své třídě, aby si každý udělal svůj obrázek o flétnách třeba na festivalech nebo prodejních výstavách. Ve Vídni bývají „Resonanzen“, kde také řada stavitelů vystavuje své nástroje. Zde může člověk porovnávat, informovat se a vyměňovat si názory s ostatními. V mé třídě má většina studentů nástroje od Ralfa Ehlerta, Stephana Blezingera, Philippa Boltona a Adriana Browna.
Jsi zakládající členkou barokního orchestru „L´Orfeo“. Jaké byly jeho začátky a jaká je jeho současnost? Kde jsou, podle tvého názoru, hranice mezi repertoárem pro barokní a symfonický orchestr?
Letos slavíme 25. výročí. Michi Gaigg a já jsme založily orchestr v roce 1996 v Linzi. Je neuvěřitelné, když se člověk podívá zpět a vidí, co všechno jsme za tu dobu udělali. Jelikož od března 2020 nemáme skoro žádné koncerty, měli jsme čas upravit naše webové stránky a mimo jiné jsme sepsali kroniku, udělali diskografii (40 CD), umístili na web krátké zvukové klipy, filmy, fotodokumentaci atd. Když se člověk s takovými věcmi vypořádá, získá opravdu pocit těch 25 let. Byla to spousta těžké práce, někdy také zklamání, ale také hodně naplnění a radosti! A já jsem se nekonečně moc naučila!
Momentálně čekáme, jako všichni, na zelenou, abychom mohli opět hrát. Už i v roce 2021 jsme spoustu koncertů „prošvihli“: v Linzi, Oslu, Vídni, Brixenu, Meranu… Účastnili jsme se jednoho projektu společného hraní všech symfonií Franze Schuberta, který byl dokončen v závěru dubna. V roce 2021 by měla vyjít kompletní sada CD. My dechaři v tomto projektu využíváme samozřejmě pozdější nástroje. Hoboj, na který hraji, je kopie z r. 1819 s devíti klapkami, je laděn a=430 Hz a je ideální na tuto hudbu. V barokním orchestru jsou dechy a hlavně hoboje často jakýmsi „rozšířením“ houslí. V symfonickém orchestru je člověk součástí dechové sekce a ta má úplně jinou roli.
Se svými bývalými studentkami tvoříte flétnový kvintet „Elemente of Prime“. Jak byl ansámbl založen? Jakou hudbu máte na repertoáru? Jaké máte plány?
Tento consort mám moc ráda! Rády děláme tématické programy, které můžeme interpretovat co „nejobšírněji“: momentálně pracujeme na programu s názvem „Mundwerk“ („práce úst“, pozn. RS). Jsou zde osvětleny všechny aktivity úst (jezení, pití, líbání, mlaskání, zpívání…). Za tímto účelem jsme také oslovily jednoho rakouského skladatele, aby pro nás napsal skladbu. Jedná se o Helmuta Schmidingera a jeho skladba s názvem „Auf den Mund“ se skládá z pěti vět a my je používáme jako průvodce celým programem a vkládáme mezi ně renesanční díla. Premiéra byla naplánována na léto 2020 ve známém vídeňském jazzovém lokálu „Porgy und Bess“, ale kvůli koronakrizi se nemohla uskutečnit. Program budeme hrát na festivalu „Donaufestwochen“ ve Strudengau v létě 2021. Potřebujeme k tomuto programu několik měsíců přípravy a hodně zkoušek, ale je to velmi obohacující a naplňující
Další plány máme momentálně nehudební… dvě z našich členek očekávají v červnu potomky, takže si musíme udělat malou pauzu!
Vyučovala jsi v Salzburgu a Kölnu. Nyní učíš na Anton Bruckner Privatuniversität v Linzi. Proč působíš právě zde? Na co se při výuce svých studentů nejvíce zaměřuješ? Vyučovala jsi někdy i malé děti na hudebce?
Do Rakouska jsem přišla v r. 1993 poté, co jsem obdržela profesuru na Mozarteu, a také dostala pozvání na místo v Linzi. Tato kombinace mi přišla zajímavá, ani ne tak tehdejší kvalitou studentů, ale různorodostí institucí. Jelikož mi výuka přerůstala přes hlavu (v Salzburgu jsem měla plný úvazek a v Linzi poloviční) a stále více jsem se prosazovala i umělecky a potřebovala více času na hraní, rozhodla jsem se ucházet o místo v Kölnu, kde nabízeli v té době (2004) poloviční úvazek. Zůstala jsem tam pět let a bylo to moc pěkné období. Přesto jsem vnímala, že je pro mě důležité svoji energii lépe nasměrovat a ne být neustále v pohybu: buď jsem byla v Kölnu nebo pryč na koncertech. Takže jsem se rozhodla přesunout vše do Linze a nikdy jsem tohoto kroku nelitovala. Bruckneruni je relativně malá univerzita a díky tomu velmi flexibilní a málo byrokratická, člověk má prostor pro vlastní kreativitu. Náš Institut pro starou hudbu a historicky poučenou praxi funguje velmi dobře. Studijní nabídka je myslím zajímavá, jsou zde skvělé kolegyně a kolegové a univerzitní barokní orchestr „Euridice“ dělá (za normálních okolností) pro studenty zajímavé projekty. Při výuce je pro mě nejdůležitější cesta každého studenta. Když mladého člověka několik let na jeho cestě doprovázíte, vzděláváte, vzniká úžasné setkání. Je pro mě důležité, aby student přišel do bodu, kdy se hodně ptá, hodně experimentuje a reflektuje. Když k tomuto kroku dojde, stává se student zajímavou uměleckou osobností. Pak se může také ve svém dalším životě dobře rozvíjet i bez studia.
Děti jsem učila dříve v Jihoafrické republice a Namibii a také v Holandsku. Vždy jsem si velmi užívala dětskou spontánnost a živost!
Několik let jsi vyučovala na Letní škole staré hudby v Prachaticích a i nyní míváš studenty z České republiky. Jsou nějaké rozdíly mezi českými a rakouskými/německými studenty? Co si myslíš o úrovni českých studentů a výuce zobcové flétny v Česku?
Mé zkušenosti s českými studenty jsou velmi dobré! V těchto letech v Prachaticích jsem poznala, že čeští studenti jsou často vysoce a přirozeně muzikální, často velmi otevření a zvídaví. Lze u nich spatřit očividnou lásku k zobcové flétně a té se učili jistě už od dětství. To je něco velmi výjimečného! Úroveň hry a především dostupnost k dobrým nástrojům za posledních 10 let hodně vzrostla. To naznačuje, že jsou všude povětšinou dobří, někde i vynikající učitelé, kteří velmi pozitivně ovlivňují image tohoto nástroje.
Co je podle Tvého názoru důležité pro absolventa zobcové flétny, aby se po studiu uchytil v hudební praxi?
Jak už jsem popsala výše, je velmi důležitá vlastní reflexe a zdravá sebekritika, se kterou je možno dále růst. V uplynulém roce jsme také všichni postřehli, že je dobré myslet profesně dopředu. Jako „sólista“ jste jak ve špatném filmu. Musíte i učit, nebo dělat kulturní management, hudební zprostředkování, hudební terapii atd. Je spousta úžasných možností jak přivést svůj vlastní talent do podoby, ve které se může rozvíjet. Důležité je být k sobě upřímný. Kromě toho musíte jako umělec dělat také hodně své vlastní propagace, marketingu a managementu a hrozí nebezpečí, že se pak člověk stará jen o „obal“ svého umění a nestará se dostatečně o jeho obsah. Takže, stále cvičit!
Jsi často členkou porot různých hudebních soutěží. Jsou podle tvého názor tyto soutěže důležité? Jaký mají význam? Co na soutěžních výkonech oceňuješ nejvíce?
Ano, myslím, že soutěže jsou důležité. Jsou tu dvě věci, které mi přijdou opravdu zásadní:
- Tím skutečným výkonem je příprava před soutěží. Když tuto přípravnou cestu intenzivně a konstruktivně využijete, naučíte se neskutečně mnoho! (nezáleží, jestli vyhrajete, prohrajete nebo cokoli jiného!)
- Možnost a příležitost slyšet při soutěži ostatní je velice zdravá. Někdy zjistíte, co se vám nelíbí, někdy uvidíte, jak daleko už jsou ostatní, někdy poznáte nový repertoár, nové nástroje nebo nové flétnisty. Tyto kontakty jsou podle mě velmi užitečné!
V posledních letech jsem byla vždy v porotě Telemannovy soutěže v Magdeburgu a musím říci, že všichni se učí opravdu hodně, účastníci i porota a v centru práce a pozornosti je extrémně dobrá hudba. To je velmi naplňující!
Natočila jsi několik CD. Na které jsi nejvíce hrdá? Jakou hudbu hraješ na zobcovou flétnu nejraději? Máš oblíbenou skladbu nebo skladatele?
To je těžká otázka! Moc často neposlouchám starší nahrávky, když už je ale poslouchám, jsem často překvapena různými věcmi, některá místa mi připadají moc pěkná, některé pasáže bych dneska zahrála jinak. CD je vždy „jen“ inventář – aktuální záznam, neustále se hudebně rozvíjíme. Nemám žádnou oblíbenou hudbu, ale myslím, že mi dobře sedí francouzská barokní hudba. Mám velmi ráda franko-vlámskou diminuční praxi…jinak vše, co právě cvičím, je „mé oblíbené“.
Jaký je tvůj vztah k soudobé hudbě pro zobcovou flétnu? Máš nějaké oblíbené soudobé skladatele nebo skladby? Hráváš také hudbu s elektronickými efekty? Jaký je tvůj vztah k moderním typům zobcových fléten (Eagel, Helder Tenor, Elody…)?
Moc ráda se zabývám soudobou hudbou. Je to tak velké a rozmanité pole, jako je skladatelů a kompozic! Skladby, které mám osobně ráda, jsou např. skladby od Calliope Tsoupaki, Gavin Gryars, Johna Caskena, Isanga Yuna… novými typy zobcových fléten jsem se zatím nikdy skutečně nezabývala, ani elektronikou. Nemám k tomu dost odhodlání ani času. Raději to přenechávám kolegům, kteří to opravdu dobře umí!
Na čem momentálně pracuješ a jaké jsou tvé plány a sny do budoucna?
Momentálně se připravuji na projekty s L´Orfeem a s dechovým ansámblem L´Orfea a s Element of Prime. Kalendář je vlastně plný různých termínů a my každé dva týdny čekáme, abychom zjistili, zda se koncerty mohou uskutečnit. Jinak cvičím nový repertoár (italská díla vrcholného baroka s improvizacemi, diminuce 17. stol.) a jsem ohromena tím, co se dá dneska tak snadno najít na internetu. Život muzikanta se tak stal mnohem snadnějším! Také cvičím hodně techniku. Hodně čtu odbornou literaturu (nové publikace od Davida Lasockého, Geofreeyho Burgesse, Petera Holmana…).
Doufám a věřím, že budu stále zvídavá a budu moci objevovat nové věci. K tomu jsou mi vlastně zárukou mé dva životy: na jedné straně jako umělecky činná flétnistka a hobojistka a na druhé straně jako pedagožka. Člověk tak potkává nové osobnosti a společně jde stále novými cestami…
Děkujeme za rozhovor!
Rozhovor připravila Renata Smetková