Barbora Špelinová vystudovala španělské gymnázium a zobcovou flétnu na konzervatoři v Plzni u prof.Julie Brané. Již jako žákyně Julie Brané na ZUŠ byla výraznou hráčkou, vítězkou řady celorepublikových soutěží a členkou vynikajícího kvarteta Abateva. V r.2006 získala 2.cenu v mezinárodní soutěži v Belgii. V současné době studuje zobcovou flétnu na Universität für Musik und darstellende Kunst u prof.Carstena Eckerta.
Hudba tě provází od raného dětství, jak to tedy všechno bylo?
Pocházím z hudební rodiny, takže ano, hudba mě provázela od dětství. Asi v 5 letech jsem začala hrát na zobcovku u Julie Brané a na klavír mě učila babička. Později rodiče chtěli, abych si vybrala ještě třetí nástroj – dostala jsem na výběr mezi violoncellem a hobojem. Chtěla jsem zkusit příčnou flétnu, ale tu už měla “obsazenou” moje sestra. Takže jsem si vybrala violoncello, na hodiny jsem chodila k Pavlovi Urválkovi. Doteď s láskou vzpomínám na docházení do ZUŠ B. Smetany v Plzni, což byla moje “domácí” ZUŠka. Vždy jsem měla pocit, že jsme tam jedna velká rodina, kterou spojuje láska ke společnému muzicírování. V tom také hraje velkou roli Honza Rezek, který vedl smyčcový orchestr, v němž jsem pár let hrála na violoncello (ale občas i na zobcovku).
K mému dětství a dospívání také určitě patří docházení do pěveckého sboru, který působí na ZUŠ B. Smetany pod vedením Bedřišky Koželuhové a Dany Pytelkové. Zpívání ve sboru mě vždy moc bavilo, a pokaždé jsem si užívala několikadenní letní soustředění nebo zájezdy do zahraničí na sborové přehlídky. To byl vždy takový “highlight” celého roku. Se sborem jsem byla například v Německu, Belgii, Polsku nebo i ve Francii.
Na co velmi ráda vzpomínám, je i mé účinkování v různých operních představeních v divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Se sestrou jsme byly členkami dětského sboru a díky tomu jsme byly součástí představení jako Carmen, Bohéma, Jakobín, Turandot nebo Othello. Z důvodu dopoledních zkoušek před premiérou jsme docela často chyběly ve škole a já se pak vždy cítila velmi důležitě, když jsem přišla do školy s omluvenkou, na které stálo “Zkouška v DJKT”. 🙂
Vystudovala jsi šestileté španělské gymnázium v Plzni, ale toto období bylo zároveň pro tebe jako hráčku asi hodně aktivní. Uvažovala jsi o studiu hudby někdy v budoucnosti? Nebo jsi měla původně jiné plány?
Během studia na gymnáziu jsem stále chodila na hodiny do ZUŠ, jak na flétnu, tak na violoncello a klavír. Postupně ale začalo přibývat učení a já už nestíhala pořádně cvičit na všechny nástroje a do toho plnit všechny povinnosti na gymplu, kterých opravdu nebylo málo. Proto jsem přestala chodit na klavír. Po dokončení prváku jsem se rozhodla trošku si život zkomplikovat a nastoupit na Konzervatoř Plzeň na zobcovku, a studovat tak dvě střední školy paralelně. A to byl bohužel můj konec s violoncellem. Tohoto rozhodnutí doteď lituji a uvažuji o tom, že bych si ve Vídni zkusila půjčit buď barokní violoncello nebo violu da gambu a vzala si to jako vedlejší obor. Je mi jasné, že co se týká techniky už nikdy nedohoním to, co jsem za těch pár let ztratila, ale na nějaké občasné doprovázení si myslím, že by to mohlo stačit. Vzhledem k tomu, že se většinu času pohybuji v barokním světě, přijde mi velmi užitečné ovládat “basso continuo” nástroj.
Ještě na gymnáziu jsem tak nějak nevěděla co se sebou, co dál. Pak přišel impuls v podobě nastoupení na konzervatoř, kdy jsem začala váhat nad tím, zda se po odmaturování vydám buď směrem teoretickým (například mě lákalo studium hispanistiky v Praze) a nebo budu dále studovat hudbu. Neustále jsem se přikláněla spíše k hudbě, ale pořád jsem nebyla na 100% rozhodnutá. Definitivní rozhodnutí přišlo až v maturitním ročníku na konzervatoři.
Klíčovou roli jistě sehrála v tvém životě Julie Braná a také vaše kvarteto Abateva. Jak na celé období vzpomínáš?
K Julii jsem začala chodit na hodiny asi v 5 letech a byla mojí učitelkou krásných 18 let. Ze začátku jsme chodily na hodiny k Julii spolu se sestrou, docházely jsme za ní do budovy Konzervatoře Plzeň v Kopeckého Sadech. Na jedné z prvních hodin jsme měly za úkol přejít z jedné strany místnosti na druhou, hrát přitom jeden tón a vydržet co nejdéle na jeden dech. Anča byla samozřejmě velmi poctivá a šla pomalým tempem, přesně jak Julie zadala. Já ovšem s mojí netrpělivostí a soutěživostí jsem celou místnost přeběhla a přitom se ještě několikrát nadechla. S Julií je radost pracovat, nikdy to s nikým nevzdává. Je obdivuhodné, co je schopná vydolovat z někoho, nad kým by mnozí zlomili hůl. Pro mě je obrovským vzorem a mentorem a vděčím jí opravdu za spoustu věcí, které mě naučila. S radostí vzpomínám na naše hodiny v ZUŠ na Doubravce a pak později na konzervatoři, na kterých jsme se nikdy nenudily. Především oceňuji její zapálenost do moderní hudby. Myslím, že byla jedna z prvních, kteří se začali v Čechách věnovat moderní hudbě pro zobcovou flétnu. Doteď si pamatuji, jak nervózní jsem byla, když jsem poprvé hrála před publikem mou první moderní skladbu – Articulator od Agnes Dorwarth. Ze začátku to byl šok, jak pro mě jako interpreta, tak pro posluchače, kteří na něco takového ještě nebyli zvyklí. Uběhlo ale pár let a teď už je hraní moderních skladeb na české scéně (a to i ZUŠkové) naprostou samozřejmostí. Takže díky, Julčo!
Kvarteto Abateva také vzniklo na popud Julie. V roce 2007 nás přihlásila na soutěž komorních souborů. Nejprve jsme byli pouze trio – já, moje sestra Anča a Verča Šanderová. Terka Šanderová s námi ze začátku ještě nehrála, ale hned další rok se k nám přidala a vzniklo sesterské kvarteto Abateva. Hrály jsme spolu několik let, zúčastnily se několika desítek soutěží a prožily krásné období. Nejvíce jsme si asi užívaly intenzivní víkendová zkoušení před soutěžemi, buď u Julie doma nebo přímo v ZUŠ. To jsme se vždy nasmály, především při vymýšlení choreografií k moderním skladbám jako Articulator nebo Lalula (obě skladby jsou od německé skladatelky Agnes Dorwarth). Bohužel, čím jsme byly starší, tím pro nás bylo těžší se z časových důvodů scházet. Každá jsme se vydaly studijně jiným směrem a dokonce i do jiných měst. Na společné hraní bylo stále méně času. Ale vždy, když jsme dostaly nějakou nabídku na koncert, jsme se s radostí sešly a oprášily starý repertoár. Od posledního koncertu s Abatevou to už budou skoro 3 roky, ale myslím, že bychom si příležitost, zahrát si opět všechny čtyři společně, opravdu užily. Tak třeba brzy.. 🙂
Nemohu nezmínit tvou téměř celoživotní účast na Mezinárodní letní škole staré hudby ve Valticích. Proč se pro tebe stala tak zásadní?
Mezinárodní letní škola ve Valticích je pro mě obrovská srdcová záležitost. Můj táta tam začal jezdit na konci 90. let jako lektor třídy ansámblů zobcových fléten. Já a moje sestra jsme byly poprvé ve Valticích v roce 2001 a od té doby už jsme žádný ročník nevynechaly. Ani jedna si nedokážeme představit léto bez Valtic, takže se samozřejmě chystáme i letos. Je to vlastně taková naše jediná rodinná “dovolená”. V podstatě jsme prošly všemi možnými třídami – začínaly jsme v dětské pěvecké a pohybové třídě Evy Káčerkové, později jsme se přesunuly do dětského orchestru, který vedl pan Novák, potom do sborové třídy a jakmile nám bylo 15 (což je věková hranice, kdy se člověk může přihlásit do sólové třídy), jsme se přihlásily do sólových tříd – nejprve obě na zobcovku, Anča později na traverso. Za těch pár let už jsem byla ve třídě Petera Holtslaga, Gábora Prehoffera nebo Petra Zejfarta. Dále jezdí jako lektoři zobcové flétny například Corina Marti, Julie Braná a nebo Jakub Kydlíček.
Na Valtických kurzech je úžasná rozmanitost a množství tříd. Kromě několika desítek instrumentálních tříd je možné se přihlásit i do třídy středověké ansámblové hry, barokního orchestru, sborové třídy, máme zde i několik tanečních tříd, kdy každá třída je zaměřena na jiné stylové období. Dále například i třída barokní gestiky a herectví a letos nově přibyde i dramatická třída pro mládež. Takže ať už jste jakákoliv věková skupina, hrajete na jakýkoliv nástroj, tančíte, nebo zpíváte, ve Valticích se pro Vás určitě něco najde.
Důležitou součástí Valtic jsou i každodenní koncerty, které probíhají na různých místech – v zámecké španělské konírně, jízdárně, v krásném kostele na náměstí a nebo v zámeckém barokním divadle. Během celého týdne jsou dva lektorské koncerty, dva závěrečné koncerty účastníků a koncerty různých umělců a hudebních těles, kteří přijali pozvání vystoupit během letní školy. Já si například pamatuji, že jsme se sestrou už od malička musely chodit na všechny koncerty. Pro malé děti je to asi náročné, každý den sedět na koncertě, ale nám to přišlo naprosto normální a zvykly jsme si chodit na koncerty velmi brzy. Mnohokrát se ale stalo, že jsem na koncertě usnula a mamka mi musela zacpat nos, abych nechrápala.. 🙂
Určitě se shodneme se sestrou na tom, že především díky Valticím jsme se obě rozhodly věnovat staré hudbě. V podstatě jsme vyrostly ve světě staré hudby, a tak není žádným překvapením, že jsme obě naprosté “barokářky”.
Během studia na ZUŠ ses zúčastnila jako sólová hráčka řady republikových soutěží s vynikajícími výsledky. Nakonec jsi také v r. 2016 odjela soutěžit do belgického Leuvenu. Jaká byla tvá první mezinárodní zkušenost?
Soutěž v Leuvenu byl pro mě poměrně dost intenzivní a “oči otevírající” zážitek. Bylo to v podstatě poprvé, kdy jsem se dostala do kontaktu se zahraničním světem zobcové flétny. Samozřejmě, už jsem byla zvyklá na naše republikové soutěže, kde se tak nějak všichni vzájemně známe a najednou jsem jela někam, kde jsem vůbec nevěděla, co mě čeká. V porotě seděl například Bart Spanhove (člen souboru Flanders Recorder Quartet), Kerstin de Witt a nebo Jitka Konečná. Myslím, že mezi účastníky jsem byla jediná Češka. Vzhledem k tomu, že jsem nakonec z důvodu termínových kolizí nemohla přijet se svým korepetitorem, tak pro mne byla novou zkušeností i spolupráce s cizím korepetitorem. Měla jsem pouze několik desítek minut na nazkoušení celého programu a byla to i jediná zkouška před samotnou soutěží. Teď už jsem na něco podobného zvyklá, ale v té době to pro mne bylo dost stresující.
Poslouchat další účastníky z různých zemí bylo velmi inspirující a ukázalo mi to, jak na zobcovou flétnu nahlíží za hranicemi.
Podařilo se mi tehdy umístit se v mé kategorii na 2. místě, za které jsem jako cenu dostala krásnou altovou flétnu od Blezingera, na kterou doteď hraji. Pamatuji se, jak mě překvapilo, že po vyhlášení výsledků následovalo neformální setkání s porotci. Tehdy jsem se ještě hodně styděla mluvit anglicky, takže jsem si to bohužel moc neužila. Myslím, že tato zkušenost velmi pomohla mému rozhodnutí studovat zobcovou flétnu v zahraničí.
Po studiu na plzeňské konzervatoři u Julie Brané jsi odešla studovat do Vídně na Universität für Musikund darstellende Kunst. Proč ses rozhodla pro tuto školu?
Během maturitního ročníku na konzervatoři jsem vlastně stále nebyla rozhodnutá, jestli půjdu studovat zobcovku a nebo si zvolím nějaký teoretický obor, který vychází z mého studia na španělském gymnáziu. Vzhledem k tomu, že jsem poměrně často jezdila na návštěvy za přítelem do Vídně a navštěvovala jsem pravidelně koncerty zobcovkové třídy na mdw (Universität für Musik und darstellende Kunst Wien), seznámila jsem se tím pádem i s profesorem tamější třídy – Carstenem Eckertem a domluvila jsem si s ním konzultaci. Věděla jsem od přítele, jakým způsobem Carsten pracuje, čemu se věnuje a na co se zaměřuje při práci se studenty, a říkala jsem si, že by mi to určitě mohlo vyhovovat. Po několika konzultacích, během kterých se mi vše, co jsem slyšela, potvrdilo, jsem byla rozhodnutá, že podám přihlášku. Paradoxem je, že jsem si vždy říkala, že určitě nikdy v životě nebudu potřebovat němčinu. Ten jazyk se mi nikdy nelíbil a neměla jsem žádné plány studovat nebo žít v německy mluvící zemi. Jenomže plány se mění a během vyplňování přihlášky mě neustále napadalo, jestli nejsem úplný blázen. Jít studovat do Rakouska a neumět německy? Proto jsem vlastně ani nepočítala s tím, že by mě na školu vzali. Ale povedlo se. Díky tomu, jak moc je mdw mezinárodní, každý tu naprosto perfektně ovládá angličtinu, což mi během prvního roku moc pomohlo.
Co zajímavého ti škola v rámci vzdělávání nabízí?
Na mdw se mi líbí, že není zaměřená pouze na jedno stylové období, jako to bývá na některých jiných hudebních univerzitách. Samozřejmě tím, že mám jako hlavní obor zobcovou flétnu a jsem tím pádem součástí institutu pro starou hudbu, mám povinné předměty, které se zaměřují právě na starou hudbu: např. Sluchová analýza staré hudby, Historické hudební formy, Solmizace, Seminář o historické interpretaci atd. Součástí mého studijního plánu jsou i předměty zaměřené na moderní hudbu, at’už na praktické nebo teoretické bázi. To je pro mě velmi přínosné, protože moderní hudba mě opravdu zajímá.
Každý semestr máme také určité zajímavé téma v rámci semináře o historické interpretaci (např. Diminuční školy, Quantz -Versuch einer Anweisung die Flöte traversiere zu spielen, Telemannovy fantasie, atd.). Rozebíráme traktáty, analyzujeme díla a posloucháme různé nahrávky. Nevíme, kdo je interpret, a musíme pak hodnotit, jak se nám nahrávka a interpretace líbila. Je to dost náročné. Vždy se bojíte, že jste třeba právě slyšeli nahrávku svého profesora, vůbec se vám to nelíbilo a musíte to před ním hodnotit 🙂 Seminář vede buď můj profesor Carsten Eckert a nebo někdo z profesorů z institutu staré hudby.
Během mého studia jsme také měli několik úžasných kurzů – moderní hudbě jsme se minulý rok věnovali se samotnými legendami zobcové flétny – Walterem van Hauwe a Kees Boekem; o umění diminucí a o významných renesančních traktátech (Bassano, Virgiliano,..) jsme měli několikadenní workshop s Brucem Dickeym, dále kurz s Erikem Bosgraafem a zrovna nedávno proběhl kurz s Tabeou Debus, který byl věnován jejímu projektu “XXIV Fantasie per il Flauto”. Tento projekt kombinuje 12 Telemannových fantazií pro flétnu s 12 “zrcadlovými” moderními kompozicemi od 12 různých skladatelů, které si Tabea objednala ve spolupráci s City Music Foundation sídlící v Londýně.
Tvůj nynější profesor je velice zajímavá osobnost působící aktivně na poli jak staré, tak moderní hudby. Jak tě ovlivňuje?
Carsten Eckert je dost specifický a myslím, že studium u něj není pro každého. Má velmi vysoké nároky a na každou hodinu očekává naprostou připravenost. Se spolužáky jsme se shodli na tom, že i když má člověk na hodinu nacvičeno 99 procent, Carsten stejně dokáže to jedno nenacvičené procento objevit. Mně tento přístup naprosto vyhovuje, protože díky mé vrozené lenosti mi tento “bič za zády” jen a jen prospívá. Za ty necelé tři roky, co u Carstena studuji, jsem se podle mého názoru opravdu velmi posunula. A to nejen technicky, ale i hudebně. Na každé hodině je to vlna inspirace, tipů na zajímavé nahrávky, nové skladby, Carsten má opravdu neskutečný přehled. Co si s ním užívám nejvíc, je práce na moderní a francouzské hudbě. Řekla bych, že tyto dva styly jsou si velmi podobné, neboť oba potřebují neuvěřitelnou preciznost a důraz na detail, ale přesto by vše mělo působit “jako že nic”. Nemůžu nezmínit také jeho 18 technických cvičení, které musí znát každý Carstenův student. Každé cvičení je zaměřeno na jinou problematiku hry – artikulaci, dech, netradiční hmatové spoje, atd.
Co mi také hodně pomohlo především s nervozitou na pódiu, jsou naše každotýdenní společné hodiny. Celá třída se sejde a přehráváme technická cvičení, repertoár, posloucháme zajímavé nahrávky, nebo děláme společná dechová cvičení. A určitě se se mnou shodnete, že nejnáročnější je vystupovat před spolužáky či kolegy.
Pracujete jako studenti na nějakém zajímavém projektu propojujícím různé žánry nebo umělecké obory?
Moje studium je bohužel velmi ovlivněno covidovou pandemií. Začala jsem studovat v zimním semestru 2019, takže jsem měla pouze jeden “normální” semestr. Tím pádem jsem neměla moc možností zúčastnit se tolika projektů. Všechny byly buď zrušeny, nebo kapacitně omezeny na co nejméně možných počet účastníků, ideálně pouze v rámci jedné třídy. Což znamená, že v podstatě celý rok 2020 a letní semestr 2021 bylo možné pořádat pouze třídní koncerty. Od tohoto školního roku je naštěstí situace lepší. Mohl se například uskutečnit několikadenní projekt MaiMusik, pořádaný institutem staré hudby. Na různých místech po celé Vídni (kostely, galerie, muzea) hráli studenti institutu několik koncertů, kdy každý koncert měl nějaké téma – například skladatelky v baroku, italští skladatelé žijící ve Vídni, Bach v Köthenském a Weimarském období a zazněla i Händelova Rodelinda v zámeckém divadle Schönbrunn.
Díky tomu, že se ve třídě věnujeme moderní hudbě, tak často spolupracujeme se zvukaři, neboť spousta moderních kompozic obsahuje buď živou elektroniku a nebo “tape” (nahrávku, která je součástí skladby).
Také jsme měli těsně před začátkem covidové pandemie zajímavý projekt s hereckou třídou. Různé duety, moderní nebo barokní, byly zkombinovány s texty od spisovatele Arthura Schnitzlera, které prováděla právě herecká třída.
Na příští školní rok už se plánují další velmi zajímavé projekty, na které se už teď moc těším a doufám, že nebudou muset být kvůli covidu zrušeny.
Dá se formulovat, jaké jsou dnes trendy ve hře na zobcovou flétnu? Vnímáš nějakou hranici ve vývoji hry na flétnu nebo spíše neomezenost?
Hranici ve vývoji hry nijak nevnímám. Když se podívám na různé moderní skladby, tak se občas i divím, co je vůbec možné dostat za zvuky z toho malého kusu dřeva. Přijde mi úžasné, kolik lidí se nyní věnuje moderní hudbě. Přece jen je to velmi odlišné od staré hudby. Ale jen za posledních několik desítek let bylo napsáno více skladeb pro zobcovou flétnu, než v samotném baroku.
Za nesmyslný trend považuji hrát všechno co nejrychleji, ukázat, jak rychle dokážu zahrát např. Vivaldiho koncert. Vše je rychle zahrané, ale přitom už není ani jasně rozeznatelné frázování a jednotlivé pasáže. Vlastně se tím vytrácí kouzlo zobcové flétny, které nese ve svém italském názvu – flauto dolce (dolce – sladké). Přijde mi mnohem důležitější zabývat se věcmi jako je timing, rozdílná artikulace, co nejbohatší dynamika za pomocí využití vedlejších hmatů, atd.
Když jsem byla mladší, tak jsem také vždy chtěla hrát hlavně rychlé věci, abych ukázala, jak rychle dokážu hrát technicky náročné pasáže. A právě proto mi přišla francouzská hudba nudná, protože to je přesný opak tohoto myšlení. Možná to je také ten důvod, proč si teď práci na francouzské hudbě tolik užívám.
Hodně se věnuješ hře v consortu, jsi zkušená hráčka již z doby před odchodem do Vídně. Co nového zde zažíváš? A jaké je v tomto směru vaše nástrojové vybavení?
Hraní v souboru (a hlavně v consortu) je strašně náročné, a proto jsem ráda, že jsem byla k souborové hře vedena už od dětství. Člověk už není na podiu sám (nebo jen s korepetitorem), ale má vedle sebe několik dalších hráčů, se kterými musí neustále komunikovat, splynout s nimi a “nebýt sólistou”. Znám pár lidí, kteří nejsou schopni hrát v souboru, protože se nedokáží odpojit od role sólisty a to v souboru prostě nefunguje. Především pokud se bavíme o hře v consortu.
S hraním v consortu a s consortními nástroji (renesanční flétny), jsem se poprvé dostala do kontaktu po nástupu na konzervatoř. Byl to pro mě obrovský šok, jiné hmaty, jiné ladění, všechno bylo jinak a byla jsem z toho dost zmatená. Musím přiznat, že mě to ze začátku moc nebavilo, ale postupně jsem si k tomuto hraní našla cestu. Ve Vídni máme 6 semestrů povinnou hru v consortu a také je povinné mít určitou minutáž s consortem v programu bakalářského i magisterského koncertu. Můj přítel dělal minulý rok v letním semestru magisterskou zkoušku. Na závěrečný magisterský koncert sestavil program, ve kterém zkombinoval moderní a starou hudbu. Například si vybral skladbu od Marko Zdralka “Mare crisium…ecco mormorar l’onde” (2005), ve kterém skladatel cituje slavný madrigal od Claudia Monteverdiho “Ecco mormorar l’onde”. Nejprve zahrál skladbu od Zdralka, která je i s nahrávkou, ve které právě občas zazní lehce upravený madrigal od Monteverdiho a hned poté zazněl originální madrigal v podání našeho consortu. Tento koncept kombinování moderní a staré hudby mi přijde velice zajímavý a už pomalu přemýšlím, v jakém stylu bude probíhat můj magisterský koncert. 🙂
Co se týká nástrojového vybavení, máme ve škole k dispozici flétny “od každého období něco”. Jsou zde dva celé consorty od Adriana Browna, jeden starší consort od Boba Marvina, a poté všechny druhy renesančních, raně barokních až vrcholně barokních modelů zobcových fléten od různých nástrojařů. A samozřejmě máme k dispozici i flétny na moderní hudbu – například flétny od Paetzold a nebo Helder Tenor.
Na fotkách vaší třídy na FB je zachycena velice zajímavá přednáška o 3-D tisku fléten. Máš o tom nějaké povědomí?
Tato přednáška byla v rámci několikadenního workshopu s Nikolajem Ronimusem, který nám ukazoval, jak dělat drobné úpravy na zobcové flétně. V podstatě takový základ revoicingu. Například jsme se učili, jak změnit intonaci pomocí zvětšení okrajů dírek, snížit blok, atd. Samozřejmě jsme si netroufli zkoušet to na našich nástrojích, ale bylo nám poskytnuto pár starých, nepoužívaných školních fléten. Já osobně jsem se bála vpodstatě “řezat” i do těchto nástrojů, ale jsem za tuto zkušenost velmi ráda. V rámci workshopu jsme měli i právě výše zmíněnou přednášku o 3D tisku fléten s flétnistou Manuelem Strapolim, Federicem Xiccatem (inženýr specializující se na počítačové modelování složitých mechanických systémů) a Gabrielem Ricchiardim (profesorem fyzikální chemie a výzkumníkem v oblasti teoretické a aplikované vědy o materiálech). Od roku 2016 působí pod jménem “3D Early Winds” a ve spolupráci s muzei a soukromými vlastníky vytvářejí kopie historických nástrojů, převážně zobcových fléten a barokních příčných fléten. V rámci přednášky jsme měli i malý experiment – Manuel se schoval za plentu a my jsme měli rozpoznat, jestli hraje na dřevěný nebo na 3D vytisknutý nástroj. A samozřejmě také ohodnotit, co se nám líbilo víc. Všichni jsme se shodli, že se nám líbí více zvuk dřevěného nástroje. Technologie je ale neuvěřitelná a já věřím tomu, že za pár let budou nástroje vytisknuté pomocí 3D tiskárny srovnatelné s našimi “normálními” dřevěnými nástroji.
Jak vnímáš své zkušenosti s různými přístupy k výuce pro práci pedagoga? Uvažuješ do budoucna o této možnosti? A máš nějakou představu, čemu by ses chtěla věnovat postudiu? Měla jsem možnost pracovat s několika různými pedagogy, kteří měli naprosto odlišný přístup k výuce. Dříve jsem měla pocit, že mi celkově vyhovuje spíše ten “kamarádštější” přístup. Čím jsem starší, tím více mi přijde přínosnější spíše ten přísnější přístup. Uvědomuji si, že spousta lidí to má přesně naopak a hledají v profesorovi také kamaráda. To je také naprosto v pořádku, každý jsme jiný a máme jiné potřeby. Jak jsem výše zmiňovala – já prostě potřebuji ten pomyslný bič za zády. To samozřejmě mluvím o konzervatořích a univerzitách. Základní umělecké školy jsou úplně jiná kapitola. Nejdůležitější je přesvědčit děti, že hudba je skvělá a že věnovat se jí není nikdy nuda. Sama mám zkušenost s učením na ZUŠ – před nástupem do Vídně jsem jeden rok učila na ZUŠ B. Smetany v Plzni. Bylo pro mě zvláštní chodit jako “paní učitelka” po chodbách té ZUŠky, ve které jsem jako pětiletá začala svoji hudební cestu.
Do budoucna určitě uvažuji o práci pedagoga. Pokud hrajete na zobcovou flétnu, je to jedna z hlavních cest, po které se vydat. Otázkou ale zůstává, zda zůstanu v zahraničí, nebo se vrátím do Čech. Získat pedagogické místo v Rakousku totiž není vůbec jednoduché. Na univerzitě si můžete vybrat, jestli chcete studovat se zaměřením na pedagogiku a nebo tzv. Konzertfach (méně teoretických předmětů a více hraní). Pokud nestudujete pedagogiku, je v podstatě nereálné získat místo učitele. Přijde mi to trochu nesmyslné, ale bohužel tak je to tu nastavené.
Do konce studií mi ale ještě zůstává pár let, je tedy možné, že se mé plány ještě několikrát změní. Nyní si užívám krásy Vídně a spousty úžasné hudby.
Znáš příběhy rodiny Flétničkových? Jak se ti líbí myšlenka a zpracování příběhů?
Příběh Flétničkových znám a je to úžasný nápad, jak přiblížit dětem zobcovou flétnu zábavnou formou. Knížka má nádhernou ilustraci, příběh je velmi nápaditý a doplňuje to krásná hudba. Škoda, že nebylo něco podobného, když jsem já byla malá, to by určitě CD Flétničkovi bylo velkým hitem při dlouhých cestách do Valtic.. 🙂
Báro, moc děkuji za tvůj čas pro Flétničkovi a přeji hodně potěšení ze studia ve Vídni.
Rozhovor připravila Hana Šťastná