Michala Roubalová vystudovala na Pražské konzervatoři příčnou flétnu u J.Ostrého, zobcovou flétnu u J.Brané a J.Kydlíčka, traverso na Týnské škole u J.Semerádové a hudební vědu na Filosofické fakultě UK. Je spoluzakladatelkou a členkou dámského souboru Ensemble Fiorello, v současné době vyučuje na Pražské konzervatoři zobcovou flétnu a také vyučuje na ZUŠ Hostivař v Praze.
Jak ses jako dítě dostala k hudbě? Vybrala sis nástroj sama?
Ano. Tento nástroj jsem si vybrala sama, není to nějak zvlášť zajímavý příběh, měli jsme to pravděpodobně všichni dost podobné. První setkání se zobcovou flétnou bylo u mě zhruba ve 4 letech před vánočními svátky na Staroměstském náměstí, a já prohlásila, že chci hrát na flétnu jako ta paní na pódiu☺ Rodiče mi pak koupili flétnu a já chodila po bytě a pořád jsem foukala a žila si svůj příběh… Později mě maminka přivedla do kulturního domu, kde působila Iveta Hlavatá. Její pojetí výuky bylo pro mne velmi atraktivní. Malé děti se na flétnu učily hrát ve skupinách spolu s rodiči. Pamatuji si, že měla na velkých plátnech napsané písničky s obrázky, řazené podle náročnosti, a přesně na základě těchto pláten pak vznikla její učebnice. Pak jsem k ní také docházela na individuální hodiny, díky kterým jsem se pak mohla zařadit do flétnových souborů, které byly rozděleny dle úrovně a repertoáru – v mém případě to byly soubory hrající renesanci, baroko a také námi oblíbené skladby Briana Bonsora. Každý soubor měl také své kostýmy, takže největší metou pro každé dítě byl postup do dalšího souboru, a tedy získání nového kostýmu ☺ .
Na toto období vzpomínám velmi ráda, protože nejen, že se pracovalo během školního roku a byla spousta koncertů (nejen na naší domovské základně na Jižním městě, ale především v krásných historických prostorech v centru Prahy), ale potkávali jsme se všichni také na oblíbených letních soustředěních v Jižních Čechách. Tam to byla senzace i pro naše rodiče z hlediska gastronomických zážitků…
Vystudovala jsi příčnou flétnu na pražské konzervatoři u prof. Jana Ostrého, který je silně ovlivněn francouzskou flétnovou školou. Byla tenkrát pro tebe práce se zvukem flétny nějak zásadní?
Určitě ano, ale tenkrát jsem si to ještě absolutně plně neuvědomovala. Pro mě byla spíše zásadní osobnost Jana Ostrého a jeho specifický přístup a pojetí výuky obecně. Jan Ostrý spolu s Luďkem Šabakou, který byl naším korepetitorem, mně během několika let poskytli úplně jiný pohled, a to nejen na hudební svět. Těžko se to popisuje, ale třeba vzpomínka – pamatuji si, že na první korepetici s nimi jsem musela Haydnův koncert s klavírem ne zpívat, ale skoro křičet. Někomu by to přišlo hodně drastické a odrazující, ale mně to vyhovovalo. Dostávali nás studenty do mnoha extrémních situací, oproti kterým pak bylo běžné hraní snadné. Říkám to s oblibou – byla to taková „škola života“ a za ty roky jsem jim moc vděčná, i když jsem šla pak trošku jinou cestou…
Co tě nakonec přivedlo ke staré hudbě? Vystudovala jsi také traverso na Týnské škole u Jany Semerádové a zobcovou flétnu na Pražské konzervatoři u prof. Jakuba Kydlíčka.
Ke staré hudbě jsem se dostala díky Janě Semerádové, která během mých studií příčné flétny na Pražské konzervatoři vyučovala komorní hru. Opět jsem narazila na osobnost, která měla zásadní vliv při mé další cestě a rozhodnutí, že se chci plně věnovat staré hudbě. V rámci komorní hry jsme se jako hráči na moderní příčnou flétnu dostali k baroknímu repertoáru trošku hlouběji, spolupracovali jsme se spolužáky smyčcového oddělení a realizovali několik koncertních projektů.
Začala jsem hodně poslouchat nahrávky „barokářů“ a najednou jsem zjistila, že mě stará hudba naprosto pohltila. Začala jsem pod vedením Jany Semerádové studovat hru na barokní příčnou flétnu na Pedagogické fakultě UK, přičemž jsem v té době byla přesvědčená o tom, že u tohoto nástroje zůstanu. Avšak zároveň jsem se také postupně vracela k zobcové flétně – tento návrat byl pro mě stěžejní natolik, že jsem se nakonec rozhodla pro studium zobcové flétny u Jakuba Kydlíčka a Julie Brané na Pražské konzervatoři a zobcová flétna u mě naprosto převládla ☺
Souhlasila bys s názorem, že pro hráče na zobcovou flétnu je lepší, když nemá předchozí zkušenost s moderním dechovým nástrojem?
Souhlasila i nesouhlasila☺ Osobně si myslím, že se to takto jednoznačně nedá říct. Ano, zobcová flétna je velmi specifická, neklade nám při hře téměř žádný odpor, na rozdíl od jiných dechových nástrojů. Je zde tedy o to náročnější naučit se správnému vedení a přiměřené kultivaci výdechu. Ale každý jsme jiný. Někdo může předchozí zkušenost s moderním nástrojem při přechodu na ZFL vidět jako překážku, další to zase třeba vůbec neřeší a jde mu to hned. Spíše je důležité, aby si hráč, který tuto předchozí zkušenost má a začíná na zobcovou flétnu nebo případně hraje na jiný dechový nástroj (teď je jedno jestli moderní nebo starý) současně se zobcovou flétnou, uvědomil, že každý z těchto nástrojů vyžaduje něco jiného. Zastávám tedy určitě názor, že je to velmi individuální záležitost každého hráče.
Když jsi zahájila studium zobcové flétny na konzervatoři v Praze, tento obor byl právě nově otevřen. Dnes tam sama již několik let vyučuješ. Vnímáš nějaký posun, konsolidaci v rámci třídy zobcových fléten?
Každé začátky jsou náročné, to platí ve všem. Ale z pohledu studenta a v současné době i pedagoga, mohu říci, že zobcová flétna si jako hlavní obor vyučovaný na Pražské konzervatoři oprávněně získal své místo. Nutno však podotknout, že je za tím dlouholeté úsilí Julie Brané a Jakuba Kydlíčka, spolu s celkovou vstřícností minulého i současného vedení školy. Studenti, kromě toho, že se věnují sólovému a komornímu repertoáru, mají jedinečnou možnost hrát také v Barokním orchestru Pražské konzervatoře (pod vedením Jakuba Kydlíčka). Je to pro ně bezpochyby velmi cenná zkušenost pro budoucí hráčskou praxi a Barokní orchestr PK je v tomto směru ojedinělým unikátem na poli uměleckého vzdělávání v celé republice.
V neposlední řadě hrají samozřejmě velkou roli studenti, kteří se na tento obor hlásí, a kterých je rok od roku čím dál více. Jsem také velmi ráda, že někteří z nich jsou studenty jiných dechových nástrojů na Pražské konzervatoři a zobcovou flétnu si ke svému hlavnímu oboru přibírají dobrovolně jako další nástroj. Primárně z toho důvodu, že počítají s tím, že ji budou vyučovat na ZUŠ a z některých se nám časem vyklubou i zájemci o studium ZFL jako hlavního oboru.
Studijní program máme nastaven velmi velkoryse – kromě výše zmíněných aktivit BOPK provozujeme consortní praxi (na renesanční i barokní flétny). Dále mají studenti několik ročníků hodiny continua na cembalo, flauto traverso jako vedlejší nástroj (jedna naše studentka má však i hodiny na barokní chalumeau) a improvizaci (zahrnující např. improvizace renesanční polyfonie, úvodu do starých notačních systémů, ale i „moderní“ impro, performance a live electronics), dále interpretační seminář a hodiny dějin oboru a didaktiky – v tomto směru chystáme do budoucna podstatné rozšíření, aby zejména závěrečné ročníky studia byly více „univerzitní“, dokonce i s jistou mírou volitelnosti.
Máme zároveň výhodu, že řadu teoretických předmětů vyučují „barokáři“, jako např. varhaník Lukáš Vendl. Náš korepetitorský tým jsme loni rozšířili o Jiřího Havrlanta, který skvěle doplňuje Editu Keglerovou a Lukáše Vendla. Možná bychom měli začít uvažovat o vlastním starohudebním oddělení (s přesahy do moderny) ☺ Koronačas nás sice připravil o zajímavé masterclass, které tradičně pořádáme, ale již se hledají nové termíny – nechte se překvapit ☺
Jak vnímáš své současné studenty? Co nejvíce řešíte po jejich nástupu na konzervatoř? Mají nějakou představu ohledně své realizace po ukončení školy?
Své studenty vnímám velmi intenzivně. Velmi zjednodušeně řečeno, jakožto pedagog, který je provází až 6-ti lety jejich středoškolského studia, ovlivňuje je a připravuje na budoucí zaměstnání, vnímám odpovědnost, kterou má role nese. Snažím se, aby vztah s každým studentem (tedy zatím máme pouze studentky – takže pánové, čekáme na vás☺), byl založen na vzájemné důvěře a porozumění, na nastavení a dodržování pravidel, jedině tak to mezi námi může fungovat. Toť v té obecné rovině.
Po jejich nástupu na konzervatoř je samozřejmě vždy něco „k řešení“. Velkou roli hraje, jaké měl student předchozí vedení a s jakou „výbavou“ přichází. Vesměs je to ale vždy tak, ať přichází s méně či více nedostatky, považuji za důležité, navracet se vždy k „začátkům“ a to nejen v prvním ročníku studia. Neustále je třeba mít na paměti správnou techniku nádechu a výdechu, postoj při hře, držení nástroje, kultivace tónu, artikulace atd. Velmi nerada se dostávám do situací, kdy je student zaměřen třeba na těžký technický úsek nebo repertoár, kde mu třeba něco nejde a tyto základní složky, které spolu všechny souvisí a vzájemně se ovlivňují, ustupují a přitom pouhé jejich připomenutí mnohdy výrazně usnadní situaci.
A co se týká představy seberealizace studentů po skončení studia na konzervatoři – od nás jako pedagogů – dostávají včas dostatek informací ohledně toho, co studium obnáší a jaké je možné uplatnění po dovršení studia, možností je samozřejmě více, ať už se jedná o pedagogickou dráhu, nebo pedagogickou dráhu v kombinaci s aktivním hraním nebo se rozhodnou ve studiu pokračovat v zahraničí…je to na každém z nich a pokud jejich rozhodnutí bude smysluplné a realizovatelné… budu jen ráda ☺
Jakou vizi máš ty sama pro nadcházející roky jako pedagog?
Taková má osobní vize je udržet si zdravý rozum a nadhled, nenechat se odradit nastaveným systémem některých institucí, a především nezaseknout se na jednom místě, nespadnout do stereotypu. I my učitelé se musíme pořád učit.
Vyučuješ zároveň na ZUŠ v Hostivaři, co považuješ za prioritní ve výuce malých dětí a žáků ZUŠ?
Za naprosto primární a prioritní záležitosti ve výuce malých dětí a žáků na ZUŠ považuji vzdělávání prostřednictvím umění pro budoucí život. A to takovým způsobem, aby to děti bavilo. Ať už se žák bude věnovat v budoucnu hře na nástroj na profesionální úrovni nebo jen jako amatér a nebo vůbec. Já sama nejsem zastánce způsobu výuky na ZUŠ, který je zaměřen na špičkové výkony za každou cenu. Vidím to jako formování osobnosti prostřednictvím hudby, prostřednictvím hry na nástroj. Umění je o hodnotách a pokud se děti učí tyto hodnoty vnímat od útlého věku zábavnou formou, stávají se z nich vnímavé, ohleduplné, sebevědomé a samostatně uvažující osobnosti a to není do budoucího života vůbec málo ☺
Ostatně samotné zaměření ZUŠ Hostivař je nastaveno tak, aby došlo k vyváženému poměru mezi snahou o kvalitní studijní výsledky a možnost zažívat radost z tvořivé umělecké činnosti a toto zaměření je doplněno zásadou: „Ve škole nejde o školu, ve škole jde o život.“ (prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc.). Když si k tomu pak ještě přidám slova našeho pana ředitele Jiřího Stárka: „Přestaňte už konečně učit a motivujte děti, aby chtěly vědět“, a tyto dvě věty si připomínám během každého nového školního roku, při výuce se mi mnohem svobodněji „dýchá“.
Prošla jsi čerstvě zkušeností on-line výuky, jak to fungovalo?
„Někdy se to dost sekalo, ale ani to nás neodradilo☺“ Distanční výuka pro mě byla zkušeností a výzvou v pozitivním slova smyslu (a dokonce si troufám i tvrdit, že se stane nedílnou součástí vzdělávání do budoucna nejen kvůli pandemiím…). Nechci tím samozřejmě naznačit, že distanční výuka plnohodnotně nahrazuje tu prezenční, jen se podělím o svou zkušenost.
Zpočátku bylo třeba začít přestat lamentovat nad tím, že distanční výuka bude náročná a že to nebude ono, anebo už vůbec, že to nepůjde. Bylo třeba začít přemýšlet o tom, jak by to mohlo jít a jak ji nastavit, aby byla zábavná, aby nám děti neztrácely pozornost, nenudily se, a hlavně abychom s nimi udrželi kontakt, a to v této nelehké době – jakýkoliv! Za stěžejní pomoc ze strany ZUŠ považuji zavedení jednotné platformy, přes kterou výuka probíhala. Mně a myslím, že i mým kolegům to usnadnilo práci. Vše tak máme pohromadě, každý žák má pohromadě veškeré materiály ve svém online prostředí, což je v neposlední řadě přehledné i pro rodiče. Distanční výuka také myslím posílila vztah žák-učitel. Ne vždy jsme při prezenční výuce tzv. face to face. Děti se pochopitelně zpočátku styděly, ale s postupem času jim docházelo, že v tom nejsou samy, že je to naprosto normální ☺, zlepšila se i komunikace s rodiči, protože byla možnost s nimi mluvit v klidu, a ne, jen mezi dveřmi ve škole, mnohdy podčasovým tlakem. V neposlední řadě díky této jednotné platformě mohlo docházet velmi pohodlným způsobem ke sdílení zkušeností a rad s ostatními kolegy, což bylo i v této době nesmírně důležité a nápomocné.
Tvá videa vyučování s liškou jsou velmi svěží a zábavná. Chceš s tím pokračovat třeba jako s uceleným projektem i nadále?
S liščími videi je to vlastně vtipný příběh. Původně to vůbec neměla být výuková videa s liškou. Primární požadavek vznikl v ZUŠ Hostivař, kdy v září nastoupily nové děti do PHV a když došlo k opětovnému zavření škol, bylo potřeba vymyslet, jak jim výuku nastavit, jak jim představit nástroje, na které by chtěly hrát. Nápad natáčení videí, kde představujeme jednotlivé nástroje, vzešel od mé kolegyně, vedoucí dechového oddělení v ZUŠ Hostivař Hanky Stejskalové. Nechtěla jsem ale natočit jen tak nějaké video, kde představím jednotlivé flétny a tím to skončí. Tak vznikl nápad s Flétnovým lesem a zvířátky. Video mělo úspěch. Pak přišlo období, kdy nám tyhle děti, které navštěvovaly PHV, měly začít také již navštěvovat hodiny zobcové flétny. A najednou jsme byli postaveni před situaci, kterou jsme ještě nezažili a museli jsme se s ní vypořádat – budeme na nástroj učit děti, které jsme nikdy neviděli a hned online… Výuková videa s liškou byla jasnou volbou. Jsem ráda, že děti liščí příběhy baví a díky videím si zapamatují, jak správně u hraní stát, jak držet flétnu, to je pro mě největší odměna☺
A jestli budu s natáčením pokračovat třeba jako s uceleným projektem – to záleží, jestli bude chtít v natáčení pokračovat liška☺
Jsi spoluzakladatelkou dámského souboru Ensemble Fiorello, který si už vybudoval své renomé doma i v zahraničí. Můžeš nám ho více přiblížit?
Ensemble Fiorello – dámský komorní soubor je mou srdeční záležitostí. Se svými kolegyněmi jsme se poznaly ještě za dob studií na Týnské škole a na základě společného nadšení pro interpretaci staré hudby, přátelství a chemie, která mezi námi funguje, a bez které by to společné hraní ani nešlo, existujeme již 10 let. Pokud kolegyně čtou tento rozhovor – „Holky, strávila jsem s vámi již více než třetinu svého života, všechno nejlepší a děkuji vám za ten společný čas☺“.
Jádro repertoáru našeho ansámblu tvoří barokní a raně barokní instrumentální a vokálně instrumentální díla. „Premiérovaly“ jsme také ale skladby soudobé, které byly napsány přímo pro náš ansámbl. Prvním byla Suita pro Fiorello Františka Gregora Emmerta kterou jsme uvedly v roce 2015 na soutěži komorních ansámblů v Göttingenu. O rok později to pak byla premiéra Barocco suite Jiřího Laburdy v nádherném prostoru Maiselovy synagogy.
V několika programech také spojujeme hudbu s mluveným slovem. Jedná se například o adventní program s názvem – Adventní rozjímání – Ó růže tajemná!, což je takové hudebně-poetické pásmo s čtením veršů o životě Panny Marie z knihy Václava Renče Popelka Nazaretská. Nejžhavější programovou novinkou je pak Dostaveníčko s hudbou vídeňského empíru, kde kolegyně vystupují jako smyčcové trio s klasicistním repertoárem, který je proložen čtením z Beethovenovy korespondence.
Jaká je vaše spolupráce s Jakubem Kydlíčkem? Máte společné projekty?
Kromě projektů typu – byt, auto, flétny, rybářské výpravy, pes…☺. Každý student je vlastně takovým naším společným „projektem“, jelikož všechny studentky, které máme na konzervatoři, vyučujeme společně. Často se stává, že mě Jakub zve do svého ansámblu Concerto Aventino, kdy já hraji a on diriguje. Společné projekty tohoto typu si samozřejmě užíváme a také se navzájem neskutečně kritizujeme ☺
A co se týká společných „hracích“ projektů, něco se chystá, ale nebudu prozrazovat…
Myslíš si, že příběhy a písničky rodiny Flétničkových mohou pozitivně ovlivnit malé flétnisty na začátku jejich hudební cesty?
Určitě!!!! Jak jsem již psala. Je velmi důležité, jak je výuka u malých dětí pojata. Zábavná forma je zde na místě a Flétničkovi jsou v tomto případě ideálním prostředkem ke zpestření výuky a k probuzení dětského zájmu o zobcovou flétnu!
Míšo, děkuji za tvé zajímavé, zejména pedagogické povídání a postřehy.
Rozhovor připravila Hana Šťastná