S učením je samozřejmě spjata i didaktika. V této sféře ses začal angažovat v rámci publikační činnosti, kdy to začalo?
Od poloviny 90. let jsem příležitostně psal články, rozhovory, recenze koncertů a CD do časopisu Harmonie, ale první skutečná flétnová kniha přišla na samém sklonku minulého tisíciletí. Tehdy jsem se seznámil s Ralfem Wingender-Grassem, německým obchodníkem, který pracoval nejprve v pražském Bärenreiteru a později si založil vlastní malé nakladatelství WinGra. Ukecal jsem ho, aby koupil práva na Hauweho knihu The Modern Recorder Player a přeložil jsem pro něj první dva díly. Při této spolupráci se ukázalo, že vidí ohromný obchodní potenciál v pedagogické literatuře, takže vznikla otevřená nabídka na flétnovou učebnici – v pravý čas jsme se do ní s Evou pustili. Ralf zásadně ovlivnil podobu celé flautoškolové řady. Byl to bohém, který občas moc nepočítal peníze, takže se v začátcích projektu choval opravdu velkoryse – plně nám důvěřoval, vytvořil podmínky, abychom mohli nerušeně pracovat, a hlavně, dokázal zaplatit špičkové výtvarníky, grafiky i redaktora Matouše Vlčinského, takže díky němu Flautoškoly vypadají tak, jak vypadají. Bohužel jsme se nerozešli v dobrém, od roku 2010 je celá řada pod křídly vydavatelství Bärenreiter Praha, s nímž se nám skvěle spolupracuje.
Jak vznikaly jednotlivé díly Flautoškoly?
Samotná práce byla hodně intenzivní, naštěstí jsme předem nevěděli, co všechno nás čeká a vzali jsme to opravdu z gruntu. U prvních dílů jsme vycházeli především z Eviných bohatých pedagogických zkušeností, Eva je unikátní kromě jiného tím, jaký důraz klade na zvuk nástroje, na to, aby flétna od začátku zněla krásně. To mi přijde naprosto geniální. Já jsem fungoval jako počítačový technik, předprůzkumník zahraničních materiálů, nastudovali jsme toho fakt hodně, inspirace z cizích prací jsme pak přetavili v náš vlastní styl. Oba jsme prošli doslova tisíce skladeb, Eva hledala především lidové písničky, já se zaměřoval hlavně na starou hudbu, vznikl širší výběr zahrnující pár set skladeb, z nichž jsme potom hledali vhodné melodie do naší skládačky. Tvorba učebnice je hodně obtížný puzzle. Samotný metodický postup opět vycházel hlavně z Eviny praxe, považovali jsme za důležité seznamovat žáky od počátku se styly, které jsou flétně vlastní – tj. od písniček přes tance a hry s moderními technikami ke skladbám barokním i současným. Já jsem hlídal především strukturu a formulace textů metodických sešitů – bylo to úmorné, vždycky jsem donesl pár stránek, Eva je pročetla, opoznámkovala, a tak to šlo pořád dokola, jsem moc rád, že jsme to zvládli bez větších potyček a šrámů 🙂 Na metodických sešitech nám od začátku velmi záleželo, v době vzniku Flautoškoly bylo jen minimum poučených učitelů, takže nám šlo o maximální srozumitelnost a výstižnost bez kompromisů. Možná je to přehnaná autorská pýcha, ale s takto kvalitně zpracovanou metodikou jsem se u žádné zahraniční publikace nesetkal, dodnes si beru trochu osobně, když na semináři učitel řekne, že pracuje s Flautoškolou a nezná přitom metodický sešit.
Každá učebnice odpovídá době svého vzniku, vy jste se rozhodli doplnit ji po letech nahrávkami, proč?
Oba máme rádi zahraniční playalong publikace. Přišlo nám, že by i Flautoškole něco takového slušelo – a přišel covid. Věděli jsme, že učitelé nahrávají a posílají demosnímky svým žákům, Eva také pořád něco natáčela, a tak mě napadlo, že bychom mohli nahrát autorizované verze, které dáme k dispozici i dalším pedagogům. Začali jsme písničkami, ale protože lockdown trval dlouho, nakonec jsme vytvořili zvukový záznam celého prvního a skoro celého druhého dílu, celkem zatím asi 15 hodin. Od nám známých zahraničních edic se odlišujeme tím, že máme nahrané nejen skladby a písničky v několika tempech, ale také všechna cvičení uzpůsobená tak, aby je bylo možné přímo použít v nácviku. Lockdown nám pomohl i tím, že kolegové hudebníci byli méně vytížení, takže doprovody jsou zvukově hezky barevné, kromě očekávaných doprovodných hlasů druhé flétny nebo klavíru zní cembalo, nástroje loutnové rodiny, varhany nebo bicí. Snímky jsem nahrával, stříhal a mixoval já, nicméně, byl jsem pod přísným dohledem – např. s prvními demonahrávkami mě Eva vyhodila, v otázce temp a hudebního pojetí jsem se do značné míry řídil jejími pokyny. Za nešvar některých srovnatelných publikací považujeme přehnaná tempa nebo příliš „pokročilou“ interpretaci, jsme přesvědčeni, že náš materiál je dobře použitelný pro žáky dětského věku.
http://jankvapil.com/index.php?page=flautoskola-1—nahravky
http://jankvapil.com/index.php?page=flautoskola-2—nahravky
Stále ještě uvažujete o vydání altové Flautoškoly?
Nikdy neříkej nikdy, ale považuji to za málo pravděpodobné, a to z několika důvodů. Žáci, kteří začínají hrát na altovou flétnu, už za sebou mají určitý vývoj a jen velmi těžko se hledá postup vyhovující většině. To samozřejmě platí i u začátků na sopránovou flétnu, avšak u altky je to daleko markantější. Mnoho učitelů kombinuje různé materiály a já to považuji za správné řešení. V době covidu jsme strávili nad možnou koncepcí a prvními kapitolami asi dva měsíce, a pak jsem řekl, že do toho nejdu. Kromě pochybností o celkovém pojetí nám došlo, že podobný proces jako před 20 lety už nejsme schopni znovu absolvovat – při tom, jak je kvalitativně nastavená celá flautoškolová řada, by to znamenalo rok nebo dva nedělat vůbec nic jiného, což asi nezvládneme. Jen pro prvních 20 melodií máme v širším výběru kolem 600 skladeb, bojím se, že v tomto ohledu se už moje trpělivost vyčerpala. Ještě jsme zvažovali nějakou jinou formu, např. něco jako sborník skladeb se vzestupnou obtížností, ale i tuto ideu jsme odložili na neurčito.
Jak se objevil nápad na Flautoškolku, která se týká výuky předškolních dětí?
S myšlenkou na publikaci pro nejmenší přišel šéf našeho nakladatelství Lukáš Pták, když byly jeho děti ve školkovém věku. Vůbec se mi do toho nechtělo, v této oblasti rozhodně nejsem kovaný, a tak nápad ležel pár let v šuplíku. Ve správný okamžik jsme se dali do řeči s Hankou Štastnou – a tu téma zaujalo. Hanka je skvělá v práci s nejmenšími dětmi, takže drtivá většina obsahu je z její hlavy, já jsem byl zase schopen zkoncipovat a zformulovat metodický sešit, občas poupravit nějakou básničku, vše naházet do počítače a trochu hlídat spolupráci s nakladatelstvím. Výborný tým!
Koncepce vychází z teze, že si předškolní děti mají hrát, je zbytečné je něco učit. Když se během hry náhodou něco naučí, lze to považovat za vítaný bonus, hlavně však nezískají zlozvyky tak běžné ve skupinové flétnové výuce v mateřských školách. Nejdůležitější je, že Flautoškolka nepracuje se sopránovou zobcovou flétnou, ale s dětskou flétnou pětidírkovou. Ta se daleko snáze ovládá dechem a vyhovuje dětským rukám. Je to taková učebnice – neučebnice, publikaci označujeme jako Koncepci flétnové výuky předškolních dětí. Děti mají krásný Flautíkův sešit, žádné noty, jen obrázky, omalovánky, samolepky, prstoklady v tabulatuře. Metodický sešit přináší návod, podle nějž lze celý rok postupovat, především jej však chápeme jako zásobárnu nápadů a her pro učitelky mateřských škol, které se mohou inspirovat při vytváření vlastních postupů.
Z výsledku máme velkou radost, i ohlasy od pedagogů a rodičů bývají obvykle nadšené. Jen bychom si přáli, aby se s metodikou pracovalo ve více školkách a kroužcích. Máme za to, že většímu rozšíření brání cena dětských fléten, takže, věděl-li by někdo mezi čtenáři, jak zprodukovat výrobu cenově dostupné kvalitní (ideálně plastové) pětidírkové flétny, laskavě se ozvěte.
https://www.flautoskolka.cz/content/text/cz/
foto Petra Hajská
Stále ještě nejsme u konce s tvými vydavatelskými počiny, co sborník Putování?
Sborník Putování od středověku po současnost obsahuje z velké části přednesový materiál z Flautoškoly 3 doplněný o několik dalších skladeb, mj. od Alana Davise. Vznikl primárně pro zahraniční trh – celá učebnice by neměla šanci, ale přišlo nám líto, aby se tak krásně vybraný materiál nepodíval do světa. Jsem rád, že se nám podařilo nahrát playalong 32 skladeb se skvělými spoluhráči, vše je k bezplatnému poslechu na webu.
https://nasenoty.cz/putovani-od-stredoveku-po-soucasnost
Z dalších publikací bych rád zmínil jediné dva svazky Edice Flautoškola – 20 duet a 20 koled. Jsou to krásné skladby resp. úpravy z pera Alana Davise. Edici jsme rozjeli ještě v nakladatelství WinGra, poté ji přejal Bärenreiter Praha, bohužel, ekonomická realita je neúprosná, edice dále nepokračuje a dotisky se nechystají, kdo noty máte, važte si jich!
Během let jsi naposlouchal desítky CD, máš nějaký recept na to, jak efektivně poslouchat hudbu, pokud z toho chci vytěžit víc než jen příjemný zážitek?
Moc děkuji za tuto otázku, abych pravdu řekl, nikdy jsem o tomto tématu nic nečetl ani je nediskutoval s nikým zkušenějším, radit si úplně netroufám, takže jen pár vlastních postřehů.
Dva základní způsoby poslouchání hudby by se daly označit jako intuitivní a analytický. Při intuitivním poslechu se můžeme kochat krásou skladby, zvuku, později vnímat zajímavá místa, barvy a hlavně emoce, které v nás nahrávka probouzí. Při poslechu analytickém, který je nezbytný pro každého studenta či hudebníka, se lze postupně zaměřit na jasně definované prvky – frázování, tempo, dynamiku, z flétnového hlediska třeba na barvu zvuku, vibrato, artikulaci, intonaci, přičemž nejsnazší je začít s prvkem, který v dané nahrávce slyšíme nejzřetelněji – např. Brüggenovo vibrato nebo boule 🙂 Později bych doporučoval oba přístupy spojit – analyzovat, proč ta která fráze či nahrávka působí určitým způsobem, prostě uvědomit si, jak to hráč udělal. Asi není třeba zdůrazňovat, že při poslechu je vždy přítomen subjektivní prvek, každý slyšíme něco jiného.
Myslím, že většina pokročilejších hudebníků to má podobně jako já – obtížně se jim vypíná analytické vnímání. Nyní jsem vděčný za každý posluchačský moment, kdy dokážu na všechno zapomenout a jen se nechávám unášet hudbou, je to pro mě vzácné. Lépe se mi omezuje analytická složka poslechu třeba u jazzu nebo rocku, což poslouchávám v autě. Jednou jsem si při řízení pustil novou flétnovou nahrávku, které jsem se nemohl dočkat, a po minutě jsem ji musel vypnout – málem jsem naboural. Možná i z tohoto důvodu se v mých Diskotékách, které budou navazovat na rozhovor, objevují hlavně starší nahrávky, které na mě silně zapůsobily v době, kdy jsem neměl tak silný návyk na analytický poslech.
Vnímání výrazně promění situace, kdy hudebník začne sám nahrávat, a ještě markantnější je to, když je pak sám zodpovědný za výběr a střih natočeného materiálu. Nedávno jsem natáčel a stříhal spoustu hodin materiálu z Flautoškol, což bylo občas k zbláznění, ale opravdu dobrá škola.
Úplně jinou – a moc krásnou – metodu poslouchání hudby popisuje román Rachel Joyceové The Music Shop (česky Obchodník s hudbou), doporučuji vaší ctěné pozornosti.
K tématu bych ještě rád dodal: mnozí studenti poslouchají nahrávky a snaží se napodobit to, co na nich slyší. Je skvělé, když dokáže hráč něco dobře odposlouchat, ale dost brzy bych se snažil žáky vést k tomu, ale přemýšleli o tom, proč flétnista na nahrávce hraje zrovna takto, jaký to má hudební význam a které prostředky použil. Ve správném dávkování bych doporučil tento přístup už na ZUŠ, na konzervatoři jej považuji za nezbytnost.
Jako pedagog se pohybuješ v náročném prostředí konzervatoře a zároveň několik let učíš na ZUŠ. Jak sám sebe vnímáš v těchto pozicích?
Přijde mi to docela vtipné, 25 let dělám (troufám si říci úspěšné) semináře pro učitele, přičemž s učením menších dětí mám vlastně minimální zkušenosti. Hodně čerpám z Eviných poznatků, kontaktů se stovkami učitelů, pomáhá mi, že dokážu přenést zkušenosti z výuky pokročilejších studentů a vyhmátnout podstatné – a jsem rád, že mi i během kursů slušně funguje pedagogická intuice
Co se týče vlastní výuky na ZUŠ, od roku 2018 působím na olomoucké ZUŠ Iši Krejčího, mám minimální úvazek, obvykle vedu starší žáky, které dříve učila Eva. V nedávné minulosti jsme měli asi desetičlenný společný flétnový ansámbl, letos se nám poněkud rozprchli hráči, ale věříme, že činnost v dohledné době obnovíme. V hudebce jsem moc rád, je tam příjemná atmosféra, vážím si vstřícného přístupu vedení, které podporuje naše aktivity nejen na půdě školy, ale i v krajském a celostátním měřítku, ZUŠ Iši Krejčího byla například spolupořadatelem obou orchestrálních akcí Flauti dolci XXL.
Nejvíce doma se cítím v individuální výuce studentů s profesionálními ambicemi, např. na konzervatoři. Bylo by to na hodně dlouhé povídání, takže jen stručně. Tato práce mě nesmírně baví, užívám si komunikaci s mladými lidmi, kteří mají podobné zájmy jako já. Jak již bylo mnohokráte řečeno i napsáno, žáci jsou nejlepšími učiteli pedagoga. Za více než 18 let působení na Janáčkově konzervatoři v Ostravě se výrazně proměnil můj přístup i způsob výuky. Ze začátku jsem do značné míry vycházel z vlastního studia a snažil se víceméně udržet jasnou koncepci. Pak jsem se postupně vracel na zem a dle potřeby snižoval laťku. Nyní přistupuji ke každému studentovi velmi individuálně, samozřejmě při zachování určitých nezbytných postupů a dodržení nějakého penza látky. V mém pojetí náplň hodiny v podstatě určuje žák. Tím, v jakém rozpoložení přijde, co zrovna nacvičil či nenacvičil – já pak na něj reaguji a hodinu směruji tam, kam uznám za vhodné. Velmi se mi osvědčuje netrvat na nějakých rigidních plánech. Od prvního setkání vnímám své studenty jako partnery, jsem vděčný za všechny jejich nápady, postřehy i zpětnou vazbu, těžko se mi pracuje s žáky, kteří předvedou nacvičený materiál a pak čekají, co dalšího do nich učitel natluče.
Tvoji studenti se jako profesionální zobcoví flétnisté velmi dobře zařazují do praxe, řada z nich také úspěšně absolvovala prestižní studium v zahraničí.
Vždycky mám radost, když se někdo z mých studentů výrazněji uplatní v hudebním provozu nebo se vydá do ciziny na výbornou školu, nicméně důležitější pro mě je, abychom společně s každým žákem hledali směr pro jeho další působení v oboru. Můj tatínek kdysi řekl, že dobrý učitel se pozná podle nejhoršího žáka, nikoli podle nejlepšího. Je to velká pravda – nadaný adept vybavený příslušnými charakterovými vlastnostmi si svoji cestu vždycky najde, učitel mu může jen ušetřit nějaký čas, zato průměrný nebo slabší student potřebuje v hudební oblasti skutečné vedení.
Zdaleka ne všichni šikovní studenti touží po koncertní kariéře nebo zahraničních studiích, a tak mě rozšťastní, když si absolvent s mojí pomocí najde svoji parketu, někdo je nadmíru spokojený v roli pedagoga ZUŠ, jiný si třeba vytvoří vlastní pole působnosti – jako např. Markéta Macháčová, která kromě vyučování provozuje e-shop s notami, flétnami a hudebními pomůckami. Podobnou kreativitu oceňuji, neboť vystudovaný zobcový flétnista nemůže očekávat, že mu někdo nabídne doživotní práci. Nelze jinak, než hledat svůj mix činností, obvykle se jedná o hraní / učení / organizační práci v různém poměru, ale fantazii se meze nekladou. Tvořivost – nejen hudební – je prostě v našem oboru základním předpokladem existence.
Díky tvému osobnímu přístupu máš s některými bývalými studenty dodnes blízký vztah, který pokračuje ve vaší profesionální spolupráci, je to tak?
Na konzervatoř obvykle děti přicházejí ve velmi citlivém období, proto se cíleně snažíme budovat vztahy ve třídě i jejich jistotu. Například na konci června máme takový rituál, kdy pozveme všechny studenty na oběd a prvákům nabídneme tykání. Zatím se nikdy nestalo, že by to vedlo k nějaké ztrátě autority, jen některým studentům trvá třeba půl roku, než si na tykání zvyknou 🙂 Není náhoda, že všechny mé ostravské kolegyně, z nichž některé jsou nyní na mateřské, jsou odchovankyněmi této školy, jmenovitě se jedná o Jitku Konečnou, Renatu Smetkovou a Evu Čapkovou.
Jsem šťastný, že vedení ostravské konzervatoře vnímá specifickou atmosféru našeho konání, i když naši studenti obvykle nejezdí na spoustu soutěží, kde by „sbírali body pro školu.“ Někdy v prvních letech mého působení paní ředitelka Javůrková několikrát přesně vystihla podstatu naší práce – jednou prohlásila: „Pane Kvapile, vy učíte vaše studenty milovat to, co dělají“, po některém z našich červnových koncertů na pedagogické radě pronesla: „Včera jsem zažila neuvěřitelnou věc, všichni hráči si navzájem fandí a vystoupení si užívají“. Ještě si pamatuji, jak řekla: „Vy a vaše kolegyně děláte ze studentů dobré lidi.“ Dojalo mě to, rozhodně není ve všech školách samozřejmé, aby vedení oceňovalo podobné kvality, které jsou pro mě zásadní.
Tvým klíčovým partnerem z řad bývalých studentů je Jitka Konečná. Co obnáší vaše spolupráce?
Jitka Konečná je takové naše flétnové dítě, Eva ji vedla od 8 let, asi tak v 17 ji vzala do Prachatic. Poté jsem Jitku začal učit nejdříve soukromě a pak na konzervatoři. Udělali jsme společně dost práce, kromě občasného hraní a dlouholetého vyučování na konzervatoři jsme vytvořili skvělý produkční tandem, Jitka organizovala poslední tři ročníky prachatických kursů, přičemž na mě bylo umělecké vedení, v podobném modu fungovaly i další vypiplané akce, rád bych jmenoval alespoň seminář s Walterem van Hauwe, fantastický víkend s Flanders Recorder Quartetem nebo zatím poslední projekt – orchestr Flauti dolci XXL pod vedením Barta Spanhova. Určitě ještě někdy něco spácháme, nechte se překvapit.
http://www.lssh.cz/fotogalerie/
Řekni nám prosím ještě něco o projektu Flauti dolci XXL. Protože šlo o akci pro „vybrané“, řada hráčů a učitelů o ni možná neslyšela.
Idea akce spočívá v tom, že se v Olomouci sjedou žáci ZUŠ se svými učiteli. Na úvodním koncertě se představí lektor, poté dva dny asi 60 žáků a učitelů nacvičuje orchestrální skladby pod vedením skvělého flétnisty / dirigenta a celý program pak zahrají na závěrečném vystoupení. Každý dostane v předstihu noty včetně přidělených hlasů, mimochodem tato fáze příprav je nejobtížnější – zkombinovat možnosti všech hráčů s plánovaných obsazením každé skladby mi naposledy zabralo čtyři celá dopoledne. Vyhlášení obou realizovaných projektů probíhalo poněkud partyzánsky – chtěli jsme mít jistotu, že přijedou pouze flétnisté, kteří budou své party předem bezpečně umět, jinak by akce vůbec nebyla realizovatelná. Z tohoto důvodu jsme seminář nevyhlašovali veřejně, oslovili jsme několik učitelů, u nichž jsme si byli jistí, že své žáky dobře vytipují a připraví, přece jen, zvládnout šest hodin zkoušení denně není myslitelné pro každého žáka ZUŠ. Tímto se omlouváme všem pedagogům, kteří nedostali pozvání – věděli jsme, že není v našich silách vybírat z většího počtu přihlášených. Zatím proběhly dva ročníky – v roce 2017 vedl orchestr Alan Davis (hrály se z velké části jeho skladby) a v květnu 2022 Bart Spanhove.
Patříš mezi ty, jenž zažili dobu, kdy se zobcová flétna těžce vymaňovala z postavení amatérského nástroje. Jak jsi to tenkrát vnímal? Chtěl jsi přispět ke změně?
Vlastně nevím, z amatérského přístupu jsem vyšel, byť narozen v rodině hudebních profesionálů. Vlastně v tomto modu stále setrvávám, vnímáme-li slovo amatér jako synonymum pro milovníka. Tím, že jsem nebyl do hudby nucen, systematičtěji jsem se jí věnoval až z vlastního popudu (a lásky) v relativně zralém věku. A nikde ve své blízkosti jsem se naštěstí nesetkal s unavenými profesionálními muzikanty, kteří chodí hrát jako do práce a vlastně je to až tak moc nezajímá.
Od poloviny 90. let, kdy jsem začal vyučovat a vést kursy, jsem se rozhodně snažil přispět ke změně vnímání našeho nástroje a profesionalizaci výuky – a jsem rád, že toto snad už nemusíme řešit. Když si někdo i nyní myslí, že je snadné hrát na zobcovou flétnu, ať si to klidně myslí, nemám potřebu nikoho přesvědčovat.
Před lety jsi začal zpracovávat osnovy pro výuku zobcové flétny na ZUŠ. Vešly někdy v platnost?
V roce 2005 jsem byl ministerstvem školství pověřen, abych vedl tým, který vytvoří nové zobcovkové osnovy pro ZUŠ. Společně s Evou a několika dalšími kolegy jsme návrh připravili, ale mezitím proběhla reorganizace systému, přišly ŠVP, takže osnovy nikdy v platnost nevstoupily. V současné době je pochopitelně spousta záležitostí zastaralá, především v oblasti notových materiálů a učebnic se v nedávné minulosti vyrojilo leccos zajímavého, ale třeba v návrhu najdete nějaké informace, které vám pomohou.
http://jankvapil.com/uploads/Texty/Osnovy_zobc_fl_1_cast.pdf
http://jankvapil.com/uploads/Texty/Osnovy_zobc_fl_2_cast.pdf
Snaha o zařazení zobcové flétny do osnov konzervatoří jako hlavního oboru byla tvoje aktivita?
Vlastně ne, od doby, kdy jsem začal vést semináře, jsem o tom sice stále mluvil, ale přímou iniciativu jsem nevyvíjel, v konzervatorním prostředí jsem tehdy neměl žádné vazby. Někdy začátkem tisíciletí mě požádal zástupce ředitele konzervatoře v Českých Budějovicích o vypracování osnov pro náš obor, ale než se mohla rozběhnout plánovaná spolupráce, přesunul jsem se na Moravu.
I na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě jsem se dostal díky iniciativě někoho jiného. Ředitelka ostravské ZUŠ E. Marhuly Pavla Kovalová na základě našeho setkání v porotě soutěže a mých následných seminářů v její škole oslovila tehdejšího ředitele Milana Báchorka a po delší schůzce, kdy jsem plamenně popsal, co by se vše na konzervatoři dalo se zobcovou flétnou provádět, prohlásil, že to tedy se mnou zkusí.
Úvodní měsíce byly poměrně legrační, někteří kolegové z dechového oddělení se netajili tím, že zobcová flétna nemá ve škole co pohledávat, nicméně vedoucí oddělení Vláďa Maceček mi důvěřoval, tak jsem se nenechal znervóznit a v ústraní jsme pracovali. Situace se brzy vyřešila – mými studentkami naštěstí byly Jitka Konečná a Anička Mikolajková a když zahrály na první předehrávce těžké moderní skladby, nechal se někdo z pedagogů slyšet: „A co budou dělat v šesťáku, když hrají po 3 měsících takhle?“ Od té doby je klid, anebo si alespoň nikdo nedovolí nic říct veřejně, což mi stačí 🙂 Ba naopak, cítíme velkou podporu ze strany kolegů, vedení oddělení i celé školy.
Co si myslíš o nutnosti zavedení oboru Hra na zobcovou flétnu na tuzemských akademiích?
Možná tím leckoho překvapím, ale dle mého názoru to není aktuální téma. V současné době nejlepší studenti konzervatoří odcházejí po absolutoriu či po maturitě na zahraniční školy a myslím si, že je to tak správně. Pro svůj další rozvoj potřebují plně funkční oddělení staré hudby se spoustou učitelů všelijakých specifických oborů a spolužáků ovládajících výborně např. cembalo, smyčcové nástroje nebo loutny, nemluvě o nutnosti hry ve flétnovém consortu – k čemuž jsou ovšem potřeba odpovídající nástroje. Při vší úctě k aktivitám obou našich akademií, jakož i Ostravské univerzity, ještě nějakou dobu potrvá, než v oboru staré hudby dosáhnou kvality srovnatelné s nejlepšími evropskými institucemi. Takže, za mě, na našich konzervatořích můžeme naučit studenty hrát dobře na flétnu, mohou strávit hodinu týdně s výborným korepetitorem, ale v určitou chvíli je třeba jít dále. Obávám se, že na domácí akademie by se hlásili studenti s nedostatečným zájmem o obor, domnívám se, že naše země nepotřebuje zas tolik akademicky vzdělaných zobcových flétnistů.
Naopak za smysluplnou považuji možnost individuálního studia nástroje na pedagogických fakultách, obvykle ve spojení s oborem Hudební výchova. Studentům s větším zájmem o zobcovou flétnu, kteří mají především pedagogické ambice, tato kombinace přináší výbornou možnost odpovídajícího vzdělání, jak se ukázalo v minulosti ve dvou různých obdobích na olomoucké Pedagogické fakultě. Bohužel, pokud jsem správně informován, nyní se na žádné z tuzemských fakult náš obor nevyučuje.
Co tvé vlastní koncertní projekty?
Koncertních projektů mám v současnosti spíše méně než více, život se tak prostě vyvinul. Je-li někdo zobcový flétnista, musí hodně času věnovat sebemanažerování – a já jsem hodně organizoval kursy, psal knížky, učil a dělal podobné věci, takže nezbývala energie. Objektivně vzato je to asi správně, rozhodně jsem lepší učitel než hráč, nicméně bych si to přál v budoucnu trochu zkorigovat. Koncerty jsou pro mě hodně důležité, projevuje se zde dříve zmíněný amatérský přístup – každý koncert je pro mě svátek.
V posledních letech hraji rád s loutnistou Honzou Čižmářem, naše produkce jsou zvukově docela pestré – obvykle potřebujeme pro hodinový program asi sedm fléten a čtyři drnkací nástroje. Kromě několika běžných koncertních programů občas vystupujeme s pořadem Hudební bonbónek – takovým spíše nevýchovným kabaretem pro děti, moc nás to baví. Několik pěkných koncertů jsme odehráli s cembalistou Jirkou Havrlantem, flétnová dueta zase s Ondrou Hanušem, s nímž pozvolna připravujeme něco nového – zatím je to tajné 🙂
Tvoje činnost na mnoha „frontách“ obnášela neuvěřitelné množství času a energie, které jsi věnoval pro ostatní hudebníky. Jsi spokojen, když se ohlédneš? Splnila zobcová flétna ve tvém životě to, co sis vysnil?
Máš pravdu, když se ohlédnu, trochu se děsím, co jsem všechno prováděl. A je mi jasné, že leccos už nechci opakovat. Nicméně, nevnímal jsem to tak, že bych se rozdával pro ostatní, všechno jsem dělal, protože se naskytla příležitost, protože jsem chtěl, bavilo mě vymýšlet a bylo pro mě důležité plány uskutečňovat. Ano, občas se jednalo o šílené věci – a moc mě těší, že z té práce profituje i vcelku dost jiných lidí.
Se zobcovou flétnou jsem zažil daleko více, než jsem si kdy uměl představit. Že bych měl úplně jasné sny, za kterými jsem šel a pak je naplnil, to asi ne – spíše pracuji metodou využívání příležitostí, postupných cílů a přizpůsobení snů reálným možnostech. Takže ještě nějaké tajné sny zbývají 🙂
Co plánuješ dále?
V tomto okamžiku mi to není úplně jasné. Po hektickém minulém školním roce jsem si naordinoval určité zklidnění režimu. Cítím, že se dovršuje jedna dlouhá pracovní etapa, potřebuji změnu, uvidíme, co se z toho vyvine. Těším se na pokračování práce na konzervatoři i ZUŠ, rozhodně bych však chtěl omezit organizační aktivity – takže, kdyby někdo ze čtenářů v budoucnu pořádal flétnové vzdělávací či jiné akce a potřeboval lektora nebo tvůrce programu, jsem k dispozici 🙂
A na závěr našeho opravdu dlouhého rozhovoru otázka, jak se ti líbí Flétničkovi?
Flétničkovi jsou prima parta, před pár dny jsme spolu slavili Silvestra a moc hezky jsme si zahráli 🙂
Krásný projekt, vymazlený. Nápady, dobrá muzika, nádherně zpracované, připravené s láskou – doporučuji dětem i dospělým.
Honzo, děkujeme za opravdu dlouhý rozhovor, mnozí z nás si určitě spolu s Tebou také zavzpomínali. Přejeme Ti úspěšnou realizaci nových nápadů a jsme zvědaví, co to bude 0:).
Rozhovor připravili Jan Kvapil a Hana Šťastná
