Julie Braná vystudovala obor příčná flétna na plzeňské konzervatoři. Zobcovou flétnu studovala u prof. P. Holtslaga na Hochschule für Musik v Hamburku. Studium ukončila v roce 2004 certifikátem s vyznamenáním v mistrovské třídě („Konzertexamen“). Věnuje se též hře na barokní a klasicistní příčnou flétnu, kterou studovala na Hochschule für Musik v Brémách u prof. M. Roota. Od roku 2003 je profesorkou hlavního oboru Zobcová flétna na Konzervatoři v Plzni, dále vyučuje na Konzervatoři v Praze jako hlavní obor Zobcovou flétnu a Barokní příčnou flétnu a vystupuje se souborem Ensemble Accento, Collegium 1704,Collegium Marianum, Musica Florea ad.
Jak jsi se dostala k hudbě a zobcové flétně?
Můj tatínek byl muzikant. Učil v hudebce žestě, violoncello, akordeon a samozřejmě zobcovku. Hrál v dechovce a přepisoval noty podle nahrávek, protože měl absolutní hudební sluch. Mě k tomu také nutil, mít absolutní sluch, myslel si, že si ho vycvičím (smích). Trávila jsem s ním v hudebce každé odpoledne než jsem začla chodit do školy, a protože učil žestě, tak jsem chtěla hrát na pozoun. To mi však nedovolil, protože v té době ještě holky na žestě moc nehrály. Začala jsem tedy hrát na zobcovou flétnu a dostala jsem se k jedné z tehdy nejlepších učitelek, Martě Ulrychové. Ta již tehdy jezdila na kurzy do Bechyně k Jiřímu Stivínovi. Měla skvělé noty ze „Západu“, pouštěla nám vynikající nahrávky s Brüggenem apod., které tady asi nikdo jiný neměl. Ale když jsem pak chtěla jít na konzervatoř, musela jsem se rozhodnout jestli na hoboj nebo na flétnu. Zobcová flétna se totiž tehdy na konzervatoři nevyučovala. A tatínek přinesl domů příčnou flétnu a bylo rozhodnuto. Ve 13 letech jsem se začala učit na příčku a ve 14 letech dělala přijímačky, které jsem úspěšně zvládla.
Od roku 1987 jsi už také pravidelně navštěvovala letní mistrovské kurzy zobcové flétny v Bechyni, jak na to vzpomínáš?
Jen v nejlepším. Poprvé jsem se tam setkala s Jiřím Stivínem a pak se účastnila každý rok až do doby, než jsem šla studovat do Německa. A pak jsem tam už vyučovala. Pro mě to bylo neuvěřitelné podhoubí. Mně a mé kamarádce říkal Stivín „mimina“ a do dnes mi tak říká, což je vtipné. Neboť když se někde setkáme, řekne: „Ahoj mimino!“ (smích). Což je fajn, je vidět, že si na to vzpomíná. On je hudební mág, který kolem sebe rozdává neuvěřitelnou energii. Žil hudbou od mládí a nikdy moc necvičil, ale hudbou žil a myslím, že do dneška to tak má a lidé si ho jdou poslechnout, protože dokáže rozdávat tu energii. A v Bechyni, přestože jsme byly s kamarádkou malé, bylo nám 10-11 let, tak jsme mohly večer v klubovně sedět s ostatními účastníky a poslouchat nahrávky, které tam Stivín přivezl. Nebo přinesl několik krabic not a řekl: „Pro flétnu, housle, hoboj, cembalo, kdo chce hrát?“ A my s kamarádkou jsme se hned hlásily na všechno, co šlo. A když jsme hrály a nedohrály, tak to nevadilo a Stivín řekl: „To je dobrý, pojďte to zkusit někdo další.“ Prostě jsme vyzkoušely velké množství repertoáru. A na co nejradši vzpomínám, to byly koncerty v kostelíčku u sv. Michaela, který byl tehdy neopravený a snad i bez lavic, ale mohli jsme tam být a hrát při svíčkách různou ansámblovou hudbu, třeba ve dvaceti lidech dohromady. Ale to už tam myslím Stivín nebyl, nebo tam jezdil jen na pár dní… zažila jsem ho jen ten rok, co jsem tam byla poprvé, pak už kurz vedl Aleš Rypan.
Vtipné bylo, že Václav Žilka, který tam tehdy měl souběžně také kurzy hry na zobcovou flétnu „Veselé pískání – zdravé dýchání“ , měl každé ráno se svými žáky v trenýrkách a v tričku rozvičku, a zatím co běhali a rozdýchavali se, Stivínova parta se teprve probouzela a snažila si ujednotit myšlenky. Žilkovi žáci byli už dávno rozhýbaní a cvičili etudy a stupnice (smích). V Bechyni jsem se také poprvé potkala s Markem Špelinou. Kromě hudebních zážitků ráda vzpomínám na to, jak jsme po večeři chodili dolů k řece na smažený sýr a pak jsme běhali do schodů od řeky. Kdo tam někdy byl tak ví, že těch schodů je tam nějakých stodvacet a my dávali závody, kdo je po tom smažáku vyběhne (smích).
Myslím, že díky těmto kurzům jsem u zobcovky zůstala, protože hned jak jsem absolvovala příčnou flétnu na konzervatoři, všeho jsem nechala, i angažmá v Karlovarském symfonickém orchestu a na vlastní pěst šla dělat přijímačky na zobcovou flétnu do Hamburku, na které jsem se i sama připravovala.
Tvé první profesionální angažmá byl Karlovarský symfonický orchestr?
Ano, nastoupila jsem tam ještě v šestém ročníku konzervatoře a hrála na příčnou flétnu a pikolu, ale byla jsem tam jenom rok, pak jsem šla studovat právě do Hamburku. A dirigent se mě velmi udiveně ptal, proč chci odejít, taková skvělá pikolistka, takovou už neseženeme, což určitě sehnali, ale dával mi hezky najevo, jak si mě váží.
V roce 1996 jsi byla přijata na Hochschule für Musik und Theater Hamburg, kde jsi studovala zobcovou flétnu pod vedením prof. P. Holtslaga jako hlavní obor. Bylo náročné se tam dostat a co to pro tebe znamenalo?
Po roce 1989 začali do Čech jezdit různé osobnosti staré hudby, a když jsem nastupovala do druhého ročníku na konzervatoři, měl tu kurzy i Peter Holtslag. Hrála jsem g moll sonátu(transkripci e-moll sonáty pro traverso) od J. S. Bacha na plastovou flétnu. Tu dřevěnou jsem si koupila až v roce 1994… a Peter se mě tehdy po kurzu zeptal, jestli bych k němu šla studovat, no a já jsem mu tzv. dala košem (smích), řekla jsem, že teď studuji příčnou flétnu. Ale naštěstí začal jezdit do Bechyně, kde jsem se s ním setkala asi dvakrát nebo třikrát a pak jsem se s ním domluvila, že ty přijímačky přeci jen budu dělat. Zobcová flétna převládala nad tou příčnou vždycky, jenže já jsem měla v hlavě to, že konzervatoř chci dodělat.
Když se blížily zkoušky, věděla jsem, že jsou jak z nástroje, tak z teorie. Dnes už vůbec nechápu, jak jsem to s mou pasivní znalostí němčiny mohla zvládnout. Z nástroje to je jasné, to jsem zahrála, ale z té teorie… Bylo nás tam tehdy asi dvanáct. Většinou samí Němci a Peter bral myslím dva. Určitým problémem byly peníze, protože jsem neměla šanci dostat nějaké stipendium. Od Plzeňského magistrátu jsem dostala finanční podporu, která mi stačila zhruba na první čtyři měsíce. Ale to jsem výrazně šetřila, protože jsem nevěděla co bude a jedla jsem brambory… s bramborama. Půl roku určitě než jsem začala normálně žít. Finanční rozdíl v té době mezi Českem a Německem byl neskutečný, jen nájem na internátě byl ve výši maminčiných dvou nebo tří měsíčních platů. Zachránilo mě, že jsem učila soukromě. A Peter mi v té době hodně pomáhal, neboť když mi dával noty k ofocení, byly mezi notami i bankovky. Pro něj to bylo tehdy pár korun a pro mě měsíční dávka na jídlo.
Studium u Petera mě neskutečně posunulo a když byl letos na jaře na kurzech v Plzni, tak jsem mu naprosto upřímně říkala, že kdybych mohla, tak k němu jdu studovat znovu. On totiž učí tak, že tě to úplně vtáhne. Dokáže být ale i dost nepříjemný, když nejsi připravený, což jsem tam u některých německých studentů zažila. Já jsem byla vycvičená od mé ptofesorky z Čech, takže jsem si nedovolila přijít na hodinu nepřipravená. Peter má velmi obsáhlé vědomosti a v každé hodině mi ke skladbě, kterou jsem hrála, vyprávěl její historii a nastínil celkový dobový kontext, z čehož vyplynulo, proč se ta hudba tedy tak má hrát. To jsem na konzervatoři v Čechách nezažila. Ale možná, že dnes už je to jinak. Já dávám studentům úkoly, aby si sami vyhledali informace a pak se o nich můžeme společně bavit. Chci, aby se snažili a byli více samostatní.
Kromě tohoto Peterovo rozhledu jsem se u něho naučila pracovat s dechem. Myslela jsem si, že po šesti letech konzervatoře to umím a zjistila jsem, že používám tak třetinu prostoru svých plic. Začala jsem i číst knihy a zajímat se jak tělo funguje. A určitě to má smysl, neboť pak člověk začne vědomě nadechovat a vydechovat a ví, co má dělat a tak (smích). Na začátku se Peter snažil abych nevydechovala rychle, což byl můj pozůstatek z příčné flétny, na které musí hráč dech tlačit, kdežto u zobcové flétny ho musí spíše zadržovat. A další zásadní věcí bylo, že jsem neměla žádný přehled o hudební literatuře pro zobcovku. Pro mě se okruh uzavíral jmény Telemann, Händel a možná Eyck, a to, co mi ukazoval Peter, bylo jako cizí neznámý svět (smích). Ta literatura, když jsem dělala přijímačky, u nás prostě nebyla dostupná.
A co jsem tam úplně nově objevila byla moderní soudobá hudba. V Čechách se nehrála vůbec a já jsem poprvé ve dvaceti letech hrála tzv. moderní techniky, což je dost pozdě. Protože v takovém věku už máš trochu strach co na to řekne okolí, a projevovat se takto extravagantně na podiu, když jsi to předtím nikdy nedělal, chce hodně osobního nasazení. Když to děti hrají od mala, není to pro ně absolutně problém, jsou na to zvyklé. A když ke mně dnes přijdou studenti na konzervatoř v 15ti letech a nikdy to neprovozovali, tak v té pubertě, kdy prodělávají svou osobní proměnu, s nimi začnu dělat takovéto kusy. Musím jim to na hodinách předvádět, dělám ze sebe tzv. blázna, vše předvádím ještě tisíkrát víc než je nutné, protože oni se to přede mnou stydí zahrát.
Vlastně jsem studovala pět let, což by u nás byl titul Mgr., který se ale v Německu nepoužívá, a dva roky nástavby na získání koncertního diplomu. Titul má až doktorant nebo profesor. A ty dva roky nástavby, to je takový cyklus, kdy jsem nacvičovala program na několik koncertů. Napsala jsem si program, udělala nějaké rozbory hudby a odehrála jeden celovečerní koncert veřejný ve velkém koncertním sále, pak 90 minutový koncert interní, plus hra z listu, improvizace apod.
Učil tě Peter improvizaci?
Neučil. Dal mi podklady, jak se hrají diminuce a řekl, že se to musím cvičit průběžně a přijít si na to. Jednou jsem dostala za úkol napsat diminuce na madrigal a já jsem čtrnáct dní psala krásné, brilantní diminuce té melodie. A jak jsem byla mladá a hloupá, nevěděla jsem, že si k tomu musím říct o basový doprovod. Takže když jsem pak začala Peterovi hrát první takt, hned mě zastavil a zeptal se mě, jestli jsem si k tomu hrála ten bas. A tím to skončilo a diminuce jsem mohla zahodit (smích).
Improvizaci teď učím na konzervatoři a s pomocí metodik z např. Německa si na to přicházím spíše sama. A takové zpětné ohodnocení mé práce bylo, když mi vyprávěla moje studentka, která letos úspěšně složila zkoušky na vysokou školu do Lyonu, že musela zahrát i improvizaci na daný ground. Začali hrát s cembalistou a hráli minutu, dvě, pět a nikdo nic neříkal, a pak když jí došly nápady, tak skončila. A když se jich po té, co jí řekli, že jí přijali, ptala, proč jí nezastavili, odpověděli, že to bylo tak krásné, že ji nechtěli přerušovat (smích).
V Německu jsi měla možnost učit na základní hudební škole. Je tato výuka stejná jako u nás a existují na těchto školách i jiné formy výuky?
Nejprve jsem učila soukromě. Ale tím, že jsem neuměla německy, přihlásili se mi na inzerát do skupinové výuky rodiče s malými dětmi, takže to bylo spíše hlídaní dětí s doplňkem zobcové flétny (smích). Učení dětí mi nicméně zpětně pomáhalo, protože mě ty děti naučily německy. Děti jsou v tomto velmi nekompromisní, takže se smějí výslovnosti např. Tier a Tür, což je zvíře a dveře. Když jsem omylem zaměnila tato dvě slova, bylo na půl hodiny vystaráno (smích). A když jsem poprvé ve škole řekla: „Ich spiele fleete,“ tak mi nikdo nerozumněl, na co hraji (smích), ale myslim, že do dvou měsíců už jsem uměla dobře. Pak už jsem si žáky vybírala.
Zhruba za dva roky mého pobytu v Německu jsem dostala možnost učit na umělecké škole, kde naprosto záleží na učiteli, jestli u něj žáci zůstanou nebo ne. Učila jsem tam jen na tzv. honorární smlouvu, tedy když žák odstoupil, tak jsem přišla o hodiny a tedy o honorář… Musela jsem se opravdu snažit, aby u mě žáci zůstali. A protože jsem „zdědila“ spíše podprůměrné děti i s nejrůznějšími problémy jako třeba s dyslexií, o které jsem do té doby nic nevěděla, zkoušela jsem nejrůznější metody. Třeba že jsme hráli pouze zpaměti. Snažila jsem se pro ně najít věci, které by je bavily a na nich jsem je učila ty věci technické. Asi po měsíci se chtěli asi čtyři žáci odhlásit, protože jsem učila metodou českého školství, tedy – přísná paní učitelka: stupnice, etudy atd. Zavolal si mě ředitel a řekl mi: „Paní učitelko, tak takhle tedy ne!“. A tak jsem musela úplně přehodnotit systém svého učení. Což se mi později hodně vyplatilo v tom, že když jsem později učila v Čechách, nebála jsem se jít jinou cestou, než se tady tehdy učilo.
Od
roku 2003 vyučuješ na Konzervatoři v Plzni a také na Pražské
konzervatoři. Na co dáváš ve výuce největší důraz?
Na
techniku. Zvlášť v prvních ročnících, protože když student
nástroj technicky nezvládá, tak se pak těžko může hudebně
vyjadřovat. Někdo nemusí cvičit moc, někdo naopak hodně, ale mě
na hodině zajímá jen to, jestli je daný problém vyřešen nebo
ne. A když není, tak se snažím zjistit, zda ten student cvičil
dostatečně či zda ten problém opravdu pochopil. A cílem učitele
je najít nejefektivnější způsob, jak to žáka naučit, aby na
tom nestrávil hodiny hraní a přehrávání, ale prostě se to
naučil rychle. Nicméně i po šestnácti letech co vyučuji,
nacházím stále nové způsoby, jak technické problémy vyřešit
rychleji a efektivněji. A když to studenti zvládají technicky,
tak už se můžeme bavit o hudbě a jde to mnohem rychleji. Tedy,
když prvák strávíme dřinou technických cvičení, tak ve
druháku má student skoro „křídla“ a může vlastně zahrát
cokoliv.
Tvé
pedagogické působení ovlivňuje také výuku na zobcovou flétnu v
oblasti základních uměleckých škol – více jak 10 let jsi velice
úspěšně působila na ZUŠ B. Smetany v Plzni a pravidelně
vedeš semináře a mistrovské kurzy (Bechyně, Prachatice,
Valtice,Vrchlabí). Mění se už přistup k zobcové flétně jako
původně tzv. doplňkovému nástroji?
Z
pohledu celé České republiky určitě hodně. Za těch patnáct
let je to ohromný skok. Vidím to i na soutěžích, kde děti hrají
kvalitním tónem, kvalitní hudební materiál, mají dřevěné
flétny a je vidět, že jsou dobře vedené. Ale ne všude,
samozřejmě. Ale takhle je to bohužel i v jiných zemích, kdy se
zobcová flétna bere jako tzv. nástroj přípravný. Pro mě je
totiž jako první nástroj hlas, zpěv. Je to to nejpřirozenější,
co člověk má a co by měl dělat s dětmi od začátku ve výuce,
i když hraje na jiný nástroj. Hlas a tedy i zpěv je vyjádřením
sama sebe.
Teď
jsem slyšel názor, že by učitelé měli ve školkách místo
hraní na flétny prostě jen zpívat a hrát na orffovské nástroje
a na flétny ani nesáhnout.
Určitě.
Z 99% je to tak. Je možné, že v některých školkách učí
osvícené učitelky, které mají představu jak to dělat, např.
že mohou používat flétnu pětidírkovou. Halvně by neměl člověk
po dětech hned chtít, aby zahrály Halí belí na první hodině.
Důležitější je umět hlasem, zpěvem, dynamikou, artikulací a
různou barvou zvuků vyjádřit, nějaké svoje city a představy.
Nehrát hned s dětmi na flétnu písničky, ale použít ji k
vyjádření nějakého vnitřního dění.
Z hlediska mého zaobírání se zobcovou flétnou jsem nabyl dojmu, že je jedním z nejprogresivnějších nástrojů. Je to vlastně dřevěný klacík s dírkami bez jakékoliv mechaniky. Ale díky jeho již desítky let probíhající renesanci umožňuje obsáhnout takřka všechna stylová období s velmi propracovanou interpretací, má celostvětové velké zázemí, což může vybízet k velmi aktivnímu přístupu. Je to tak?
Samozřejmě, je to velmi jednoduchý nástroj, takže se na něj dá velmi jednoduše naučit, ale také se na něj dá velmi jednoduše zkazit. Nicméně, když už ty děti na flétnu umí, díky její jednoduchosti jdou na ni zkoušet různé zvukové varianty, glissanda, mikrotóny, akordický tóny, se zpěvem se dá hrát dvojhlasně a plus akordický tón trojhlasně. Takže způsob vyjádření na flétnu je obrovský. A dá se nazvučit, prohnat přes nějaké krabičky a na to už jsou dnes i skladby, což je takový současný trend na západě.
Obecně vychází tzv. moderní technika hry na zobcovou flétnu z hudby shakuhachi. Pro nastínění situace – dělala jsem na jednom semináři zkoušku pro zůčastněné – co je hudba současná a co hudba pro shakuhachi… nepoznali to. Mysleli si, že zvuk shakuhachi je moderní hudba. Přitom je to tisíce let starý nástroj a tedy i hudba s ním související, je starší než zobcová flétna. Do Japonska přišla z Číny. Tím, že tato flétna nemá blok a stavba nástroje je oproti dnešním nástrojům tak jednoduchá, jsou zde vyjadřovací možnosti opavdu veliké – moderní techniky použivané na zobcové flétně nejsou tedy až tak moderní jak by se zdálo,ale vycházejí většinou ze hry na schakuhachi. Je tam slyšet vše: sputata, frulata, glissanda, dvojzvuky, alikvóty a zpěv.
Spolu s Jakubem Kydlíčkem a Markem Špelinou jsi členkou zobcoflétnového tria Tre Fontane. Jak vybíráte repertoár a jaké máte na koncerty ohlasy?
Předně chci říci, že poslední dobou z mnoha důvodů každého z nás moc nehrajeme. Ale když nás někdo osloví, jsme schopni velmi rychle se na koncert připravit. Většinou ten, kdo si nás pozve, si řekne o jaký druh programu má zájem. Na našich stránkách máme uvedené možnosti jako směs hudby od 14. století do současnosti nebo jenom barokní hudba nebo jen consortní, takže podle toho, co si objednavatel vybere, zvolíme příslušný repertoár. Jen u moderní hudby jsme trochu narazili na to, že Marek ji moc nehraje, Jakub možná. No a nacvičit ultramoderní skladbu, to chce čas a hodně zkoušek. Myslím, že např. iFlautisti to teď mají krásně nakopnutý, věnují se tomu a je to super, že se takhle sejdou a mají budoucnost před sebou.
Tre Fontane několikrát spolupracovalo s vynikajícím norským hráčem na zobcovou flétnu Josteinem Gundersenem, který tě i pozval na hraní do Norska, kde jsi měla možnost zahrát si vedle Erica Bosgraafa a vyzkoušet si i improvizaci, jaké to bylo?
Nikdy jsem se neučila improvizovat, kdežto Jostein se tomu věnuje plně, dělal i doktorantské studium na téma středověká hudba a improvizace a věnuje se tomu dodneška. A já jsem tam jednou přijela na jeden koncert a on říkal: „Hele, dneska máme takové studentské sezení, takový jam session s barokní hudbou, tak si vem flétnu, možná si zahraješ.“ A já si říkala, jéžiš marjá, ale uklidnil mě tím, že jsme si chvíli zaimprovizovali a šlo to. Večer, když už jsme byli na místě, hrálo se v takové hospodě s podiem, kde už byl cembalista a gambista, mi Jostein řekl, že studenti mají vlastně semestrální prázdniny a nikdo nepřijde a je to na nás (smích). A já si řekla a sakra a začalo mi být tak nějk nevolno…. Nicméně jsme šli hrát, Jostein na mě kývl a já začala také hrát a zvládla jsem to. Asi tři hodiny jsme tam takhle jamovali a nakonec jsem byla i docela ráda, že jsem odvážná, jak jsem se do toho dostala. Když to skončilo, Jostein mi povídá: „Víš, já jsem tě nechtěl strašit, ale já jsem před takovým prvním jamsessionem musel skoro zvracet, jak mi bylo zle.“ (smích)
Spolu s Editou Keglerovou, se kterou jste se poznaly už na
Konzervatoři v Plzni, jsi založila soubor Ensemble Accento. V čem
jsou přednosti provozování komorní hudby?
Rozhodně je to
něco jiného, než když člověk sedí v orchestru. Tam je
dvacet-dvacetpět lidí s kterými hraješ. Zatímco ve dvou je to
úplně jiný pocit vnímání, včetně publika. Je to mnohem
konkrétnější. A slyšíš všechno, co hraješ, okamžitě,
nezastřeně a musíš dávat daleko více energie do toho, aby
výsledek byl pro lidi opravdu strhující, živý. V orchestru je to
vedené jinak. Je tam dirigent, který má svou představu jak hudbu
hrát, formuje mě a říká mi, co mám dělat. Zatímco jako
sólista si za vše odpovídám sama a vyjadřuji naprosto svůj
názor.
A s Editou je to krásná dámská jízda, protože si moc rozumíme a vždy, když hrajeme, tak je to pro nás takový hudební wellness (smích). Jsou lidé, se kterými se znám i déle, ale takto to nefunguje, kdežto s Editou jsme se vyloženě našly.
Od roku 2016 vystupuješ jako sólistka a 1. flétnistka s velice známým, a na poli staré hudby již řadu let etablovaným německým orchestrem Concerto Köln a spolupracuješ i s dalšími zahraničními orchestry např. Akademie für alte Musik Berlin, Dresdner Barockorchester, Hannoversche Hofkapelle. Liší se vystupování v zahraničí nějak od hraní u nás?
U Concerta Köln je to tak, že tam není dirigent a pokud se dělají barokní programy, hraje se podle koncertního mistra, který vede zkoušky a celý orchestr řídí. Ale když se hraje např. Beethoven, tak tam už dirigent je. V produkci jsou jen tři čtyři lidé, jsou velmi schopní. Většinou tam hostuji, takže s nimi hraji párkrát do roka. Zvou mě na klasicistní programyale i na barokní. Je fajn, že si zahraji s jinými lidmi a načerpám nové informace a způsoby komunikace.
No a teď se mi stalo, že jsem zaskakovala za flétnistku, která měla hrát Braniborské koncerty, čtvrtý a pátý, tedy zobcovku a traverso. Začala jsem hrát ten pátý a všichni po sobě začali tak koukat a říkali, že je to uplně jinak než to znají, ale že se jim to líbí, že to je fakt dobrý. Byli překvapení, že mám jiný názor než flétnistka, která to s nimi původně hrála… což mě docela pobavilo (smích). A jako diváci reagují lidé v Německu na koncertech velmi vřele a všude je většinou plno, což se v Čechách ne vždy úplně stane.
Učíš na renomovaných školách, vystupuješ s uznávanými soubory, jezdíš hrát do zahraničí, jaké máš plány do budoucna, sny?
Hlavní sen jsem si splnila, svého syna Vojtu, který mě teď vrchovatě naplňuje. Ale splnila jsem si ještě jeden sen. Mám příští rok dva koncerty na ladění 392 Hz a tak jsem si koupila nové traverso, po kterém jsem toužila již dlouho. Je vyrobené ze vzácného dřeva, z růžové slonoviny a je to naprosto nadherný nástroj. Ty dva projekty: Rameau – Boreades s Collegiem 1704 a pak hraji operní projekt v Mnichově s festivalovým orchestrem.
Spolupodílela jsi se na nahrávání CD Flétničkovi – Kdo to tady bručí a pak i veřejného provedení stejnojmenného představení v Divadle v Dlouhé, kam se přijel podívat i tvůj 5ti letý syn Vojta, užili jste si to?
Já jsem si to užila báječně. Na podiu mě to taky bavilo a bylo vidět, že i díváky to bavilo, že ten projekt je fajn. A můj syn si to rozhodně užil, až na to, že když představení skončilo a on mě viděl na podiu, tak babičce, se kterou byl na balkoně, utekl a zmizel někde v tom divadle a nemohli jsme ho skoro půl hodiny najít. Všichni jsme ho hledali a on nakonec seděl v jedné lóži a čekal, kdy se objevím zase na podiu (smích). Ale doma potom pořád zpíval ty Flétničkovic písničky, to probíhalo každý večer. Minimálně čtrnáct dní jsem měla večerní program, kdy jsem musela hrát na flétničku ty písničky a on k tomu zpíval (smích).
Děkujeme za rozhovor!
Rozhovor připravil Václav Bratrych
Videotéka Julie Brané https://fletnickovi.cz/videoteka-julie-brane/
Webotéka Julie Brané https://fletnickovi.cz/weboteka-julie-brane/
Bonusy Julie Brané https://fletnickovi.cz/bonusy-julie-brane/