Monika Wimberger studovala hru na příčnou flétnu na konzervatoři v Pardubicích, kde absolvovala v roce 1996. Magisterské studium hry na zobcovou flétnu u Carin van Heerden a Dorothee Oberlinger absolvovala s vyznamenáním v roce 2007 na Mozarteu v Salzburgu. V letech 2005 – 2015 byla profesorkou hlavního oboru zobcová flétna na Konzervatoři v Českých Budějovicích. V současné době vyučuje na hudební škole a gymnáziu v bavorském Landshutu.Spolupracuje se soubory, které se zaměřují na interpretaci staré a soudobé hudby. Je členkou poroty soutěže Prima la musica. V roce 2018 ji vydalo nakladatelství Albatros media 1.díl učebnice pro malé flétnisty pod názvem “Škola hry na zobcovou flétnu se skřítkem Toníkem”, druhý díl vyšel v roce 2021.
Můj bratr mi přivezl z výletu do NDR dárek, zobcovou flétnu, myslím že to byla značka Jupiter. Začala jsem vyluzovat zvuky, a když se rodičům nepodařilo mi to rozmluvit, přihlásili mě do hudební školy. Nejprve v Lomnici na Popelkou a po té v Jičíně, kde jsem měla štěstí na pana učitele Jaromíra Soukupa. Ten v té době studoval v Praze u prof. Františka Malotína a pořádali pak společně v Jičíně flétnové kurzy. Pan Malotín mě v dětství svým přístupem ke hře a životním stylem zásadně formoval. Několikrát jsem byla na hodině flétny u něj doma v bytě na Malostranské, nejvíce si pak pamatuji hodinu flétny 17.listopadu 1989. Celou hodinu jsme hráli vydržované tóny, soustředili se na dech, nátisk, kvalitu tónu a venku to vřelo, ve vzduchu bylo velké napětí.
Vyrůstala jsem v malém lázeňském městečku Železnice a hudební život mého dětství se odehrával mezi ZUŠ a stokrát ohranými kazetami a gramofonovými deskami. Byly to nahrávky flétnistů Jean-Pierra Rampala, Jamese Galwaye a Jiřího Válka. Album „James Galway Plays Songs For Anni“ bylo v mých dvanácti letech absolutní hit. Některé skladby jsem hrála tak dlouho, až jsem je byla schopná alespoň částečně zahrát společně s kazetou. To byla moje největší motivace, takový Play along. Hity z toho alba fungují u mých žákyň i dnes. Další důležitou součástí byla lidová hudba. Začínala jsem jako malá ve folklorním souboru Fofrník, později jsem hrála v muzice Českého Ráje a v souboru Fidle, který letos oslavil 25 let své existence. Lidová hudba mi dala základ, cit pro rytmy, melodii, frázování, různost charakterů a výrazu, hru zpaměti. Flétna byla středobodem mého dětství, tak nebylo pochyb o tom, co budu chtít dělat dál.
Konzervatoř v Pardubicích jsi vystudovala na příčnou flétnu?
Ano. To byla divoká 90.léta, strávená na konzervatoři, vyplněná poflakováním se po kavárnách a hospodách, tajným kouřením v parku, posloucháním kapely Psí vojáci a koncerty v rockovém klubu Žlutý pes. Měli jsme na konzervatoři výbornou profersorku na dějiny umění, paní Černohousovou, učila nás objevovat krásu ve výtvarnu a architektuře a chápat umění interdisciplinárně. Milovala jsem Albrechta Dürera, Jana Vermeera, El Greca, Oskara Kokoschku, Toyen a spostu dalších. Chtěla jsem vidět moje oblíbená díla naživo, takže jsem projezdila všechny velké galerie v Evropě.
No a pak tu bylo ještě studium flétny, kterým jsem celkem dobře proplouvala. Mým profesorem flétny byl Jaromír Hönig, v té době ředitel školy, jeho žena mě učila obligátní klavír a byla mojí korepetitorkou. Jeho dcera mě učila techniku hry a se synem, také flétnistou, jsem chodila do ročníku. Ze spárů Hönig Family nebylo úniku. Ale děkuji jim za vše, co mě naučili, a i za to, co mě nenaučili, musela jsem hledat jinde a to bylo dobře. Nicméně to byla hudebně zajímavá doba. Komorní filharmonie Pardubice byla již tenkrát výborným orchestrem a s velkým zájmem jsme chodili na koncerty i do divadla, kde jsme měli jako studenti konzervatoře možnost podílet se na provedení opery Lancelot od Luboše Fišera. V roce 1990, kdy jsem nastoupila na konzervatoř, se nám otevřel svět, mohli jsme si například koupit nástroje zahraniční výroby. Do té doby jsme znali jen Amati Kraslice a flétny z Číny, kterým se neustále rozjížděla mechanika. Začali jsme objevovat také zahraniční interprety, například Aurél Nicoleta, Petr Lucase Grafa, Andráse Adorjána, Patricka Gallois a další.
V době studia na konzervatoři jsem se věnovala jenom příčné flétně. Na kurzy do Bechyně jsem jezdila k flétnistce Kateřině Stegemann, se kterou jsem stále v kontaktu, bydlíme od sebe nedaleko. Zájem o zobcovou flétnu jsem začala mít až po konzervatoři, když jsem ji začala učit, abych si naplnila úvazek a zjistila jsem, že nemám nejmenší ponětí jak si s tím poradit. Po ukončení konzervatoře jsem se vydala do Prahy studovat jazyky a také navštěvovala legendární Víkendovou školu hry Honzy Kvapila, což byl nový impuls a směr dalšího hudebního vývoje. Mám německé kořeny a asi proto mě to táhlo jít studovat studovat do německy mluvící země.
Původně jsem chtěla jít studovat do Lipska, ale cestou z dovolené jsme se stavěli v Salzburku a při procházce městem jsem narazila na otevřené dveře kanceláře Mozartea, která byla kvůli rekonstrukci v Bergstrasse mimo hlavní budovu. Znala jsem Carin van Heerden z kurzů a absolutně mimo moje tehdejší plány jsem si podala přihlášku. Měla jsem na Mozarteu štěstí učit se od mnoha skvělých výkonných umělců a hudebních teoretiků, za všechny bych uvedla Sigrieda Mausera, klavíristu a hudebního vědce, později rektora University. Nepoznala jsem člověka s větším hudebním rozhledem a vědomostmi, jeho přednášky z dějin hudby byly famózním zážitkem. Z kontaktů, zkušeností a přátelství, které jsem tam získala, žiji v podstatě dodnes.
Carin van Heerden a Dorothee Oberlinger jsou abolutně odlišné osobnosti, ale každá je svým způsobem skvělá hráčka i pedagožka. Obě na nás kladly velké nároky, například ke Carin jsme směli příjít s určitým přednesem pouze jednou, což pro mě znamenalo mnoho práce, neměla jsem jako ostatní nacvičenou literaturu z hudební školy. Od Carin jsme si vzala především klid a analytický přístup k interpretaci, zápisky z hodin s ní si čas od času pročtu. Dorothee z nás dokázala dostat maximum, někdy jsem byla po hodině fyzicky totálně vyčerpaná, snažila se nám neustále posouvat hranice a budovat kondici. Od ní jsem si odnesla především velkorysost, v interpretaci ale i všeobecně. Pak tu byli i úžasní hosté, které Dorothee zvala a měli jsme možnost s nimi pracovat v rámci Masterclass. Například dirigent Reinhard Goebel, flétnisté Jeremias Schwarzer, Maurice Steger, Gerd Lünenbürger a další.
Na UMS jsi studovala též na fakultě hudební vědy s tématem Hudba a malířství, jak jsi tuto specializaci vybírala a čím tě obohatila?
Bylo to jednak v návaznosti na mojí zálibu v malířství a mojí magisterskou práci. Dlouhodobým tématem jsou pro mě rumunští skladatelé 20.století, nalezneme u nich několik skladeb pro zobcové flétny, zajímavých z hlediska inspiračních zdrojů a způsobu kompozice. Vycházejí z nápěvů pohanských rituálních melodií a byzantských modů, používají pro kompozici například algoritmické postupy nebo proporci sectio aurea. V průběhu studia jsem byla úzce v kontaktu se skladatelskou třídou , často jsem jim hrála semestrální koncerty a různé premiéry jejich skladeb. Byl mezi nimi i jeden rumunský student, dnes profesor na Universitě Transilvania v Brasove, Laurentiu Beldean, který mě seznamoval s rumunskými skladateli. Zároveň se mi dostalo do ruky CD od tria Diritto „Without Compression“, na kterém jsou mj. i skladby dvou rumunských skladatelů. Proto jsem si vybrala jako součást svého magisterského koncertu kompozici Et in Arcadia Ego skladatele Anatola Vieru, která má jako předlohu malířské dílo. Mimochodem, roce 2007 jsme ji hráli na koncertě na LŠSH v Prachaticích. Existuje více skladeb pro zobcovou flétnu, které jsou inspirovány výtvarným dílem a bylo zajímavé sledovat, jak skladatelé hudebně realizují výtvarné parametry jako jsou např.barva, kompozice, dynamika, symbolika.
V roce 2004 jsi spoluzaložila kvartet zobcových fléten Senza Barriera, se kterým jste do roku 2015 koncertovali v Čechách, Německu, Rakousku a Švýcarsku. Jak kvartet vznikl a jak jste vybírali repertoár?
Kvartet vznikl v rámci studia. Jednak jsme měly ve studijním plánu ansáblovou hru a hlavně jsme měly chuť společně hrát. Repertoár vycházel z našich zálib, každá z nás měla těžiště literatury nástroje někde jinde, snažily jsme se o kombinaci, která bude pro posluchače zajímavá. To je v dnešní době asi zásadní téma. Co vlasně posluchače zajímá? Ať jdeš na koncert do Mnichovské filharmonie nebo někde na vsi, tak věkový průměr publika je 60 let +. Proč není pro mladší generace klasická hudba zajímavá a co můžeme my změnit na způsobu provozování koncertů, abychom mladším ročníkům artificiální hudbu přiblížili a uchovali tak určitou tradici?
Řekni nám něco o souboru Trio TRINITI, se kterým se specializujete na hudbu ranného a vrcholného baroka (flétna, cembalo, zpěv)?
Se sopranistkou Martinou Štecherovou a cembalistkou Jitkou Šlechtovou jsme se potkávaly v Českých Budějovicích a v Salzburku, pojily nás stejné hudební zájmy, tak jsme se rozhodly, že začneme společně zkoušet a hledat repetoár. Během 10-leté spolupráce jsme odehrály více než 30 koncetů v Česku, Itálii, Rakousku a Německu. Hrajeme repertoár, který je v originále pro naše obsazení, ale zkoušíme v rámci pravidel historické interpretace i různé úpravy. Scházíme se buď v Českých Budějovicích nebo u nás doma v Landshutu. Koncertní programy koncipujeme tematicky, hledáme vždy nějaké vlákno, po kterém by se mohl program odvíjet. Tematické texty zpracovává můj manžel a rovněž nám moderuje.
S ansamblem VERA MUSICA, se letos věnujete Heinrichu Schützovi (má výročí 350 let od úmrtí) a jeho součastníkům? Prozraď nám něco o tomto uskupení.
Dali jsme se dohromady na podzim 2020 vlastně díky lockdownu. Se zpěvačkou Verou Frey se známe již delší dobu, přibrali jsme gambistu Freda Flassiga, cembalistu a varhaníka Franze Schnieringera a začali se „ilegálně“ scházet a zkoušet u Very doma. Byly to v té době mé jediné sociální kontakty a moc jsme si to užívali. Nastudovali jsme dva programy a začínáme pracovat na dalším, kde chceme propojit prvky barokní hudby a marionetového divadla. Vera je multitalent, vystudovaná zpěvačka, architektka, houslařka – staví housle a gamby – a v dalším programu chceme propojit hudbu s řemeslem a vytvořit hudební divadélko. Momentálně jsme ve stádiu výběru vhodné literatury, árií, které půjdou dobře scénicky ztvárnit na malé ploše a s jednoduchými prostředky. Neklademe si přitom nároky na historickou autenticitu, spíš si s tím chceme „pohrát“.
V roce 2005 jsi otevřela třídu zobcové flétny na Konzervatoři v Českých Budějovicích. Jak na to celé vzpomínáš?
Na těch celých 10 let vzpomínám v dobrém, mám z té doby mnoho krásných zažitků a přátelství. Když jsem se dozvěděla, že Konzervatoř v Českých Budějovicích chce otevřít obor zobcová flétna, kontaktovala jsem pana ředitele Petra Riese a v podstatě hned jsem začínala učit. Měla jsem podporu ve vedení, dobré zázemí, dva studenty a korepetitorku cembalistku Jitku Šlechtovou. Určitá úskalí v začátcích samozřejmně byla. Dlouho jsme neměli pořádné cembalo, nevím jaká je situace nyní, ale když jsem v roce 2005 začínala, byl přístup mnoha kolegů k oboru zobcové flétny pejorativní. Když o tom uvažuji zpětně, tak to vlasně bylo přínosné. Museli jsme se hodně snažit, ukázat, že zobcová flétna je rovnocenný nástroj, že má mnoho faset, svoji historii a kvalitní literaturu. Tím nechci říci, že se ostatní kolegové snažili málo, ale klarinetisté nebo klavíristé „právo na existenci“ obhajovat nemuseli.
Od roku 2003 se věnuješ výuce zobcové flétny v Německu. Jak se liší zdejší vedení studentů na školách a v Česku a na co se ve své výuce zaměřuješ?
Systémově je to prostředí odlišné, hudební školy jsou buď soukromé nebo městské podobně jako v Česku, ale zkoušky a návštěva hudební teorie nejsou povinné. Školné za 45 minut 1x týdně se pohybuje za rok zhruba okolo 900 Euro, pro sociálně slabší žáky existuje systém podpory. Něměcko nemá konzervatoře, takže v hudebních školách připravujeme maturanty a studenty na přijímací zkoušky na vysoké hudební školy. Mně tento systém dává více svobody a možnost individuálního přístupu k žákovi. I pro žáka, který je málo talentovný, má hra na nástroj smysl a velice pozitivní přínos k vývoji jeho osobnosti. Nemusím každého připravovat na zkoušky, můžu s ním v klidu dělat to, co mu dělá radost. Mým cílem je, aby moje třída byla místem pro každého, kdo se chce něco naučit. Abych dokázala přesně najít, co konkrétní žák potřebuje. Ať v sólové nebo komorní hře, v orchestru či ansámblu pro seniory. Připravujeme i různé workshopy, na březen 2023 ve spolupráci s mojí bývalo kolegyní z kvarteta, Marií Hofmann, Flétnový den se zajímavým programem.
Jsem ráda, že jsem zakotvila právě v Landshutu. Město Landshut pořádá každé čtyři roky největší středověký festival ve střední Evropě, Landshuter Hochzeit. V tuto dobu platí ve městě vyjímečný stav. Na festivalu účinkuje 2300 landshutských občanů, trvá tří týdny a do města přijede více než jeden milion návštěvníků. Mezi účinkujícími najdeme hudebníky, zpěváky, kejklíře, kočovníky, rytíře, kuchaře, šlechtu, duchovenstvo a všechny ty, kteří se v Landshutu v roce 1475 učastnili svatby Jiřího zvaného Bohatý, knížete bavorského a polské princezny Jadwigy Jagelonské. Tento festival si klade velké nároky na historickou autenticitu a zve si nejlepší kouče z jednotlivých oborů. Můj muž zpívá ve sboru 120 landsknechtů rakouského knížete Maxmiliána. Středověkou hudbu tedy dostávají děti v Landshutu do uší od malička a hrají ji rády, soutěží, kdo se naučí lépe Saltarello nebo jiný z mnoha dalších hitů, které zní v ulicích nejen v době festivalu. Jednotlivé skupiny a ansámbly zkouší celoročně bez přestávky, takže středověk tady máme v podstatě pořád.
Jsi členkou poroty soutěže „prima la musica“, největší rakouské hudební soutěže zaměřené na děti a mladé lidi, kteří rádi tvoří hudbu a chtějí v hudbě dosáhnout něčeho zvláštního. Je to taková obdoba celostátní soutěže pořádané pro žáky ZUŠ v Čechách?
Ano, je to obdoba soutěže ZUŠ. Požadavky a rozdělení do kategorií je v podstatě stejné tak, jako to znáte. Zásadní rozdíl je v tom, že každý účastník, jeho učitel a rodiče mají možnost promluvit si s porotci, dostat zpětnou vazbu, tipy jak dál na sobě pracovat, v čem se zlepšit a to před vyhlášením výsledků. Je to sice velice náročné na čas a způsob hodnocení vůbec, ale dává to soutěži úplně jiný rozměr.
Vydala jsi dva díly Školy hry na zobcovou flétnu se skřítkem Toníkem. Co bylo impulzem k jejich vytvoření a vydání a existuje jejich německá verze? Připravuješ další díly?
Učebnici vydalo nakladatelství Albatros Media a vznikla v brněnské redakci CPress. V roce 2017 mě oslovila paní redaktorka Radvanová – Bystrá s tím, že mají v redakčním plánu učebnici pro zobcovou flétnu. Nejprve proběhlo několik schůzek, na kterých jsme hledali kompromis jak sloučit jejich a mojí představu o tom, jak by učebnice mohla vypadat. Spolupráce mě velice bavila, doufám že učebnice baví děti, prodejní čísla říkají že ano. Nápady na třetí díl bychom měli, zda dojde k realizaci záleží na mnoha faktorech. Německá verze neexistuje a myslím že by ani neměla význam. Před 20ti lety jsem psala na téma učebnice pro zobcovou flétnu svoji bakalářskou práci. Již tenkrát těch učebnic v němčině bylo více než 20, sama používám ve výuce šest různých učebnic a není potřeba jakákoliv další. Trh je nasycen.
Jaké máš plány do budoucna?
Na podzim mě čeká pár koncertů k výročí H.Schütze a koncert s FHK pod taktovkou Rastislava Štůra, půjde o reprízu Requiem for my friend od Zbyigniewa Preisnera, jehož českou premiéru jsme provedli letos na jaře v rámci festivalu Smetanova Litomyšl. Requiem for my friend napsal Preisner v roce 2006 pro svého přítele, režiséra Krzystofa Kieślowského. Byl nejen jeho přítelem, ale i skladatelem hudby k mnoha jeho filmům. Zobcová flétna zde má pár malých sól, instrumentace je použita v těch místech tak šikovně, že sóla dobře vyniknou. Je to pro mě krásný zážitek a těším se na listopadové provedení v Hradci Králové. V září nastoupím na studium hudebního vydavatelství na HAMU v Praze, v jehož rámci mám v plánu pracovat na vydání cyklu skladeb pro zobcové flétny od již zmíněného skladatele Anatola Vieru. Uvidím, jak se mi bude dařit skloubit studium s prací a obé balancovat s naším pestrým rodinným životem.
Jak se ti líbí nápad a provedení příběhů rodiny Flétničkových?
Příběhy rodiny Flétničkových jsem neznala a jsem nadšená, vtipné, krásné písničky a s didaktickým přesahem. Budu doporučovat mým českým a slovenským žákům!
Děkujeme za rozhovor a přejeme co nejharmoničtější balancování všech činností a aktivit!
Rozhovor připravil Václav Bratrych