Jan Rokyta je cimbalista, flétnista, multiinstrumentalista, skladatel, aranžér, hudební publicista, zakladatel a umělecký vedoucí Ensemble FLAIR. Vystudoval cimbál na Konzervatóriu v Bratislavě a zobcovou flétnu na Sweelinck-Conservatoriu v Amsterdamu u Waltera van Hauweho a Paula Leenhoutse. Působil v Mezinárodním folklórním divadle v Amsterdamu, je častým hostem symfonických a komorních orchestrů v Německu, Rakousku a Nizozemí.
Narodil ses do rodiny významného hudebníka, jak probíhalo tvé hudební dětství?
V obývacím pokoji prvního bytu mých rodičů stál cimbál. Pamatuji si dost matně, že jsem na něj do svých čtyřech let vyluzoval své první kakofonie☺ V pracovně druhého bytu se k cimbálu přidal i klavír, to jsem už trošku cíleněji komponoval svou první skladbičku „Budišovka“, která byla hudební reminiscencí mých prázdninových pobytů u babičky a dědy v Budišově nad Budišovkou. Pobyty jsem trávil i na březích zdejší říčky, podle níž můj „Opus1“ dostal jméno☺ První kompozici ovšem předcházelo mé hraní na Orffovy nástroje se skupinou mých rovesníků v Lidové škole umění v Ostravě-Hrabůvce, později od devíti let nastala tamtéž klavírní a od desíti let i cimbálová výuka. Pamatuji si i zkoušky Cimbálové muziky TECHNIK, na které mě můj otec občas brával. Být synem slavného otce v témže oboru má své výhody, ale i nevýhody. Dětský věk mi přinášel nesporné výhody: od možnosti pozorovat zblízka svého otce a jeho zkušené muzikanty až po vzácnou příležitost s nimi v teenagerovském věku začít hrát. Důležitou roli hrála v té době i maminka. V autě značky LADA 1200 pravidelně iniciovala s mým mladším bratrem a se mnou společné zpívání, které mělo folklorně komerční dramaturgii, například: „Za tú horú, za vysokú“, „Za Starú Brecłavú“, ale i „Boleslav, Boleslav, překrásné město“ až k žánrovým vybočením typu „V dáli za horama“ a „Pod tou skálou, kde proud řeky syčí“…
V patnácti letech jsi odešel studovat cimbál na konzervatoř do Bratislavy, proč právě tam?
Když jsem v roce 1984 končil na základní škole, obor cimbál se vyučoval pouze na konzervatoři v Brně, ale zrovna v tom roce se přijímačky nekonaly. Po ročním studiu na gymnáziu jsem udělal přestupní zkoušky do druhého ročníku na Konzervatórium v Bratislavě a začal zde studovat cimbál. Byla to dost peripetie: byl jsem první student nově otevřeného oboru a bylo třeba dokázat, že je ten obor životaschopný. Studoval jsem u paní profesorky Ludmily Dadákové, která mě spolu se svým manželem, skladatelem a dirigentem Jaromírem Dadákem naprosto příkladně a elementárně vybavila do hudebního života. Studium u manželů Dadákových, pozdější orchestrální a sólová praxe v Orchestru ľudových nástrojov Radio Bratislava, souběžná praxe v Cimbálové muzice TECHNIK a příležitostná účinkování s BROLNem a Symfonickým orchestrem Slovenského rozhlasu: to byly mé první interpretační vlaštovky v profesionálním hudebním světě.
Hudební vysokoškolské vzdělání jsi získal na Sweelinckově konzervatoři v Amsterdamu a to v oboru zobcová flétna, co tě k tomu přivedlo?
Můj poslední rok studia na Konzervatóriu byl ve znamení příchodu Sametové revoluce. To už jsem kromě cimbálu hrál několik let fanaticky i na zobcovou flétnu a se změnou politických poměrů a s možností svobodného cestování po Evropě se otevřely i nové možnosti dalšího studia. Po absolutoriu na jaře 1990 jsem nastoupil ke studiu oboru dramaturgie a sborového dirigování na VŠMU (Vysoká škola múzických umení). Byl to opět přechodný rok v relativně únikovém oboru, ale zpětně vzato jsem velmi rád, že jsem jej před odchodem do ciziny absolvoval. Setkání se skladateli Jurajem Hatríkem a Jurajem Benešem a s předními slovenskými muzikology Ladislavem Burlasem a Ladislavem Mokrým mi daly do mého muzikantského života nesmírně mnoho. Velice rád také vzpomínám na pravidelné víkendové kurzy zobcové flétny v Praze, které začaly těsně před revolucí a které jsi vedla ty. Právě díky tobě jsem se seznámil s prvními nahrávkami mého pozdějšího učitele Waltera van Hauweho a se základy techniky hry na zobcovou flétnu. Otevřel se mi úplně nový svět: zjistil jsem, že i když mi běhají prsty a „cvičím“ na zobcovou flétnu dlouhé hodiny denně (někdy i 5-6 hodin), že na tento nástroj v podstatě hrát neumím. Na jedné straně to bylo dost velké rozčarování, na té druhé zase velká motivace naučit se pořádně dýchat a artikulovat. Bylo mi tehdy 20 let a na zobcové flétně mi pouze běhaly prsty… Noční cesty vlakem mezi Bratislavou a Prahou však měly zásadní a rozhodující význam pro mou nejbližší budoucnost.
Studovat u takových kapacit jako je Walter van Hauwe nebo Paul Leenhouts je snem nejednoho zobcového flétnisty, čím tě tyto osobnosti obohatily? A co z tvého studia zobcové flétny vnímáš pro svou praxi jako nejpodstatnější?
Při přijímání nových studentů na školní rok 1991/1992 vsadil Walter van Hauwe na mou muzikalitu. Do jeho mistrovské třídy se každým rokem (a tedy i v tom roce) hlásila celá řada hráčů z Německa, Švýcarska či Rakouska, kteří byli technicky rozhodně lepší než já. Do Amsterdamu jsem poslal rozhlasovou nahrávku jednoho z koncertů Antonia Vivaldiho, za kterou bych se dnes již rozhodně nepostavil, Waltera však oslovila dostatečně na to, aby mě přijal☺ Odpověď na tvou otázku však bude zřejmě pro čtenáře nečekaná. Během intenzivního studia zobcové flétny jsem si uvědomil, že jsem tělem i duší multiinstrumentalista a že tedy zobcová flétna nebude alfou a omegou mého života, v jeho plynutí však bude hrát přece jen zásadní roli. V té myšlence mě podpořili i Walter a později i Paul: tušili, že mě po studiu nečeká návrat do rodné země, nýbrž že uplatním své muzikantské znalosti v Nizozemí.
Jsou zde však i další „nejpodstatnější“ věci ze studia, které mě ovlivnily: především Walterův smysl pro zvuk a jeho obdivuhodná odvaha jít si se zobcovou flétnou svůj vlastní „ladder of escape“, tedy objevovat nové, nepoznané a hlavně doposud neuznané cestičky. A patří sem i Paulovo úporné až „otravné“ trvání na tom, abychom o muzice, kterou hrajeme, věděli „všechno“, respektive co nejvíce☺ To mě formovalo naprosto zásadně.
V jednom rozhovoru jsi zmínil, že cimbalista může pracovat se zvukem cimbálu a dokonce se podle toho dají hráči dobře rozpoznat. Je to alfou-omegou i u zobcové flétny, jak s tím pracuješ u obou nástrojů ty?
Ano, myslím si, že zvuk a tvoření tónu je alfou-omegu obou hudebních nástrojů. U cimbálu je to úder a kvalita tremolovaného tónu, u zobcové flétny pak především kvalita a do jisté míry i délka vydržovaného tónu. Zejména v prvním ročníku na Sweelinck-Conservatoriu jsem se dlouhým tónům hodně věnoval a snažil se pracovat na zvuku. V tomto ohledu byl pro mě vzorem nejen Walter (s jeho minimálně dvouminutovým spodním „d“ na altce☺), ale i jeho učitel Frans Brüggen, respektive jeho naprosto originální zvuk nahrávek z konce šedesátých let.
Hrál jsi také během studií s nějakým flétnovým ansámblem?
Jako hráč jsem se k flétnovým ansámblům nikdy moc neměl, během studia jsem však hrál v kvartetu se svými spolužáky z Německa a hodně mi dalo také trio s Japonkou Seiko a Italem Daniellem. Moc rád také vzpomínám na flétnové duety s Annou Margules (dnes učí ve španělské Zaragoze) a s Geraldem Stempfelem, se kterým jsem dokonce natočil své první CD „Intuition-Ratio“☺ Nevím, kde je dnes Geraldovi z Bavorska konec, byl to velice talentovaný hráč na zobcovou flétnu, tělem i duší však – stejně jako já – multiinstrumentalista.
Upravil jsi nespočet písní a skladeb a také komponuješ. Můžeš se pochlubit, jakými skladbami jsi obohatil repertoár zobcových fléten? A jsou dostupné?
Upravovat jsem začínal už v Bratislavě, a to pro Cimbálovou muziku TECHNIK, pro Orchester ľudových nástrojov radio Bratislava a později i pro Brněnský orchestr lidových nástrojů a v Nizozemí pro Mezinárodní folklorní divadlo. Dnes píšu zejména pro svůj Ensemble FLAIR, ale např. i pro Vojenský umělecký soubor ONDRÁŠ. V poslední době jsem také napsal VALAŠSKÉ SONETY pro zpěvačku Kláru Blažkovou s Janáčkovým komorním orchestrem a LAUTAREASCU pro klarinetistu Irvina Venyše a Epoque kvartet. Co se týče skladeb a úprav pro zobcové flétny, psát jsem začal už na Sweelinck-Conservatoriu. Zde mi školní kvartet zahrál mou aranž jazzového standardu Billyho Strayhorna „Take the A-train“, za kterou jsem dostal v hodině instrumentace výborné ohodnocení☺ Dalším významnějším počinem byly pak až drobné úpravy rumunských a makedonských tanců ´HORA CA DIN CAVAL a SOLUŇSKI ČOČEK a následně i komplexnější skladba v podobném duchu, kterou jsem nazval BALKANOLOGY. Všechny právě zmíněné kousky vznikly v období, kdy už jsem nějakou dobu vyučoval na Letní škole staré hudby v Prachaticích. Skladeb se chytli nejen mí kurzisté, ale Balkanology později natočilo FLAUTANDO KŐLN, Horu ca din caval a Soluňski čoček zase i’ FLAUTISTI -LONDON RECORDER QUARTET. K mým výraznějším skladbám patří i ECHO FROM THE EAST pro tenorovou zobcovou flétnu, kterou jsem věnoval skvělému norskému hráči a mému kamarádovi Josteinu Gundersenovi. Všechny tyto skladby publikovalo německé vydavatelství EDITIO TRE FONTANE a jsou dostupné. Zmíním i VOX HUMANA pro tenorovou zobcovou flétnu/voice flute, tři violy a violoncello, kterou jsem si v premiéře zahrál sám, na svou publikaci však teprve čeká.
Hodně ses věnoval soudobé hudbě. Jako interpret?
Měl jsem veliké štěstí, že jsem hned v prvním roce svého pobytu v Nizozemí začal jako cimbalista působit v ASKO/SCHŐNBERG ENSEMBLE, což je světoznámý soubor specializující se pouze na soudobou hudbu. Letos to bude neskutečných 30 let, co s tímto famózním souborem spolupracuji, v průběhu těch let jsem s nimi zahrál více než 70 soudobých skladeb, ve kterých je psaný cimbálový part. Za vrchol této spolupráce považuji komplet tří CD se skladbami pro ensemble maďarského skladatele Győrgyho Kurtága, který byl v roce 2018 nominován v oblasti klasické hudby na americkou cenu GRAMMY AWARD. Za své významné interpretační počiny v oblasti soudobé hudby považuji cimbálové koncerty s orchestrem, které jsem premiéroval, Jedná se o Cimbalom Concerto Floriana Maiera (2013, premiéra v Amsterdamu s Radio Kamer Philharmonie) a o cimbálový koncert Patricka van Deurzena (2017, premiéra v Rotterdamu s Rotterdam Sinfonia). A nakonec zmíním ještě celou řadu dalších orchestrálních skladeb s cimbálem, které mne přivedly ke spolupráci s komorními i symfonickými tělesy v Nizozemí, Belgii, Německu, Švýcarsku, Rakousku, Dánsku a Kanadě.
Pro mnoho čtenářů bude asi překvapením, že je cimbál tak bohatě využívaný i v soudobé hudbě. Čím přitahuje zájem skladatelů?
Bude to znít paradoxně, ale šarm cimbálu spočívá v protikladech: přes svou stavební nedokonalost se na něm dají vyloudit naprosto fantastické a unikátní zvuky, přes choulostivost naladění dokáže “imperfektně” ladit. Pokud hráč ladí dobře a pravidelně, cimbálové souzvuky jsou plné barevných alikvotních tónů. Cimbál je perkusivním a přece i strunným nástrojem, zní přesně tak jak na něj hrajete, respektive chová s k vám tak, jak se chováte vy k němu. Na rozdíl od klavíru vám v cestě nestojí žádná mechanika, cimbálový úhoz je tedy naprosto osobní, hraje zde roli nejen na které místo struny uhodíte, ale i v jakém úhlu, zda je úder z prstů, ze zápěsti, z ramene či až z lopatky. A pak – zase oproti klavíru – možnost pizziccata, alikvotní tóny zkrácením struny, použití různých druhů paliček a možnost celé řady zvukových efektů. Cimbál je svět instrumentačních barev a díky integraci v soudobé klasické hudbě získává renomé jako koncertní nástroj.
V Holandsku jsi nakonec strávil 18 let. Své zkušenosti s folklórem jsi bohatě uplatnil i tam. O jakou aktivitu šlo?
V letech 1995-2002 jsem působil jako multiinstrumentalista v kapele Mezinárodního folklorního divadla v Amsterdamu. Byla to úžasná zkušenost a zásadní milník v mém životě. Scénické divadlo založené na stylizovaném folklorním materiálu z různých zemí světa, 12 párů profesionálních tanečníků, sedmičlenná profesionální a významně multiinstrumentální kapela, jíž jsem měl tu čest celých sedm let být členem. Nikdy jsem netušil, že si přičichnu k muzice a hudebním nástrojům z Turecka, Gruzie, Arménie, Uzbekistánu, Iránu, Číny nebo Indie. Úžasný a pestrý svět barev, z nějž čerpám do dnešních dob. Po mém odchodu v roce 2002 jsem se ještě jednou do MFD vrátil, a to v sezóně 2007-2008 jako umělecký vedoucí. To už mělo divadlo svá nejlepší léta ovšem za sebou…
Které další nástroje jako multiinstrumentalista ovládáš?
Tato otázka souvisí s tou předešlou. Během mého působení v Mezinárodním folklorním divadle jsem se naučil hrát na celou řadu hudebních nástrojů, z nichž vybírám nejprve ty, které mne zásadně ovlivnily:
perský santúr – malé stolové trapézium (malý cimbálek) úžasného zvonivého zvuku,
indický santúr – trochu větší než předešlý, jednou paličkou se dá udělat úžasné tremolo,
kanun – arabská půltrapéziová citera, která ukradla mé srdce. Dají se na ni hrát i mikrotóny.
duduk – dvouplátkový arménský šalmaj magického zvuku. Také ukradl mé srdce…,
Balaban – také dvouplátkový šalmaj, ale tureckého původu.
Hudebních nástrojů, na které jsem v divadelních představeních hrál, bylo ještě daleko více: klavír, akordeon, bulharské gajdy, nespočetné druhy lidových zobcových fléten, čínská i turecká zurna, ale i celá řada etnických bicích nástrojů.
Většinu repertoáru během živých vystoupení hraješ zpaměti, a při množství hudby, kterou hraješ, to je až neskutečné. Přináší to svobodu projevu, uvolněnost?
Upřesním to v tom smyslu, že si pro své koncerty často i vybírám takovou muziku, která se dobře učí zpaměti. V orchestru či ansámblu však hraji pokorně z not☺ Hraní zpaměti mi přináší uvolněnost i svobodu: mohu se lépe soustředit na fráze, na dynamiku, prostě na vše, o čem muzika je…
Co nám můžeš říci k improvizaci?
Po celý život v zásadní míře praktikuji lidovou muziku, kde je schopnost improvizovat naprosto zásadní. Improvizoval jsem už v dětské cimbálové muzice na LŠU, později v Techniku i v Mezinárodním folklorním divadle, prostě všude, kde to hudební materiál dovoluje či přímo vyžaduje. Poznáním improvizační volnosti jsem si paradoxně vytříbil i smysl pro hudební styly, kde je přísné respektování notového zápisu naprosto zásadní. Znám to ze strany autora i interpreta, a proto podle mě platí: o co více interpret respektuje představu autora, o to více dává do jeho skladby sebe sama.
Tvůj otec Jan Rokyta kromě folklórní specializace působil v letech 1970-80 v mezinárodně uznávaném pražském souboru Pražští madrigalisté, jaká tam byla jeho úloha? Mělo toto jeho angažmá vliv i na tvou hudební zkušenost?
Můj otec přišel do Pražských madrigalistů jako cimbalista, ale – stejně jako já později v MFD – brzy se musel naučit i na zobcovou flétnu, krumhorn, portativ a drobné bicí nástroje. Umělecký vedoucí Pražských madrigalistů prof. Miroslav Venhoda však také rychle rozpoznal otcův talent hudebně upravovatelský: jeho aranže zápisů ze slovenských barokních kodexů (Uhrovecká sbírka, Melodárium Annae Szirmay-Keczer nebo Sbírka Eleonóry Lányi) mě formovaly zásadně ve věku, kdy se těch informací do hlavy – náctiletého synka ještě vejde celkem dost☺
Lidová hudba se infiltrovala i do děl významných skladatelů, např. G.P.Telemanna, a samozřejmě řady dalších napříč historickými styly. Pracuješ nějak s lidovou hudbou i v této podobě?
Ty otázky na sebe tak krásně navazují…☺ … a mají souvislost nejen s Telemannem, ale i s právě zmíněnými slovenskými barokními kodexy. V roce 2007 jsem po dlouhých letech potkal svého bývalého spolužáka Miloše Valenta, který v té době již patřil mezi světoznámé barokní houslisty. Nabídl mi spolupráci ve svém novém koncertním programu MUSICA GLOBUS, který je symbiózou hudby německého mistra Georga Philippa Telemanna a lidovou muzikou z různých barokních kodexů. S Milošem, jeho souborem Solamente naturali, ale především s programem“Musica Globus“ jsme objeli celý svět a hráli jej ve dvanácti evropských zemích, v USA, Mexiku i v Jihoafrické republice. V tom programu mám na tělo ušitou muliinstrumentální sólovou roli a využil zde kromě cimbálu a zobcových fléten celou řadu exotických hudebních nástrojů, které jsem již zmiňoval. MUSICA GLOBUS vyšla na CD dvakrát, naposledy v roce 2019 u hudebního vydavatelství PAVIAN RECORDS.
V roce 2014 jsi založil Ensemble Flair, co všechno můžeme v jeho podání slyšet? A jak vnímáš vývoj folklóru u nás dnes?
Hudební tvář Ensemble FLAIR je na pomezí hudby lidové a klasické. Dramaturgie souboru vychází z díla klasiků-neofolkloristů (např. Leoše Janáčka), ale i z poezie Petra Bezruče, Josefa Kaluse nebo Josefa Kainara, v poslední době hodně textuje i naše zpěvačka Klára Blažková. Rádi si v ohlasových folklorních úpravách odskočíme z Moravy na Slovensko či na Balkán, stále vice ale převažuje vlastní tvorba. Snažím se, aby to dramaturgické rozpětí bylo pestré, od muziky vyloženě autenticky folklorní až po skladby s jasnými klasickými či jazzovými prvky. Jako muzikant, aranžér, skladatel a umělecký vedoucí se ve Flairu snažím zúžitkovat vše, co mi život po stránce hudebních zkušeností ráčil dát. Vidím v tom kus svého poslání a snažím se, aby ta muzika naplňovala nejen mě, nýbrž i posluchače a mé kolegy a kolegyně v kapele☺ Jsem toho názoru, že ze všech hudebních žánrů najdeme v lidové hudbě největší rozpětí míry stylizace a zpracování, tedy od ohlasové tvorby v duchu tradičního folklorismu 2.poloviny 20.století přes podobu novodobé tvorby v lidovém/folkovém duchu, worldmusic s názvuky cizokrajných hudebních kultur, mainstreamové využití lidových melodií až po revival se snahami o přísnou stylovou archaizaci či kultovní projekty s přesahy do klasiky. Tyto všechny proudy tady jsou a podle mě mají právo tady být, pokud jsou poctivé, pravdivé a řemeslně dobře provedené.
Kromě role hudebníka, skladatele, organizátora, jsi i redaktorem v ostravském rozhlase. Navázal jsi na činnost svého otce? Čím tě tato práce obohacuje?
V Českém rozhlase Ostrava jsem začal pracovat v roce 2010, po svém návratu z Nizozemí. Do rozhlasové práce mě – stejně jako v teenagerovském věku do muziky – zasvětil můj otec. Naučil mě pracovat s texty, nabádal mě k jejich hlasitému čtení doma a sdílel se mnou své celoživotní redaktorské zkušenosti: tedy jak pracovat s rozhlasovým archivem, jak vytvářet dramaturgii pořadu. Za to období 2010-2012 jsem mu velmi vděčný, předal mi skutečně vše, co mohl. Po otcově odchodu do muzikantského nebe v létě 2012 jsem pak převzal jeho celé rozhlasové penzum, tedy nejen folklorní pořady „Zazpívejte si s námi“, „Píseň domova“ a „Folklorní notování“, ale i přípravu a moderování koncertního cyklu „Zpěvem k srdci“. Rozhlasovou práci dělám přes deset let, dává mi možnost podívat se na muziku zvenčí, v dobrém mě „nutí“ stále se vzdělávat a orientovat (nejen) ve svém hudebním žánru, prostě mne vlídně a stále nabádá, abych nepolevil☺
Jako hudební pedagog zatím zřejmě nepůsobíš, ale přeci jen vyučuješ, a to na Pražské vinné akademii, co tě k tomu dovedlo?
Vínu jsem se začal profesionálně věnovat v roce 2002 v Nizozemí. Nebylo to tak, že by mi v životě muzika nestačila, ale víno mě nesmírně zaujalo svou různorodostí stylů a já jsem se mu chtěl – dokonce až musel☺ – věnovat do hloubky. Následovala studia na Nizozemské vinné akademii a poté ve vzdělávacím programu britské organizace WSET (Wine and Spirit Edication Trust) až po získání úrovně „Diploma Course“ a titulu „Weinakademiker“.
Na Prague Wine Academy vyučuji již téměř deset let základní všeobecný kurz, který pojednává o světových stylech vín. Také bývám občas členem degustační komise Prague Wine Trophy, což je v dnešní době nejvýznamnější mezinárodní soutěž vín v České republice.
Mé aktivity v oblasti vína mě sice zásadně neživí, ale snažím se o to, aby víno z mého profesionálního života nezmizelo. Skleničku jen tak večer bez analýzy si ovšem dám a rád☺
Znáš příběhy rodiny Flétničkových ? A co hudební výchova tvých dětí?
Příběh Basíka, Tenůrka a Fagůtka je super a roztáhl mi koutky do úsměvu. Vkusné, hodnotné, humorné, kdybych nebyl při poslechu sám, nadšeně bych tleskal☺ Myslím si, že Flétničkovi zásadně přispívají k vylepšení image zobcové flétny (nejen) mezi nejmenšími ratolestmi. Zobcová flétna kdysi bývala nutným zlem při vstupu do světa dechových nástrojů, je však všem ostatním dechovým nástrojů na roveň postavená a může být dokonce i „cool“☺
K mým dětem: dcera Danka hraje na klavír a cimbál, syn Yannick po prvním cyklu klavíru přesedlal na jazzový kontrabas. Oba také velice pěkně zpívají: dříve se s úspěchem účastnili celostátní pěvecké soutěže „Zpěváček“ a Danka dokonce nějakou dobu zpívala v Pěvecké skupině BLAženky. Ani jednomu jsem však nedoporučil, aby se muzice věnovali profesionálně. Ve světle současné neutěšené doby toto doporučení asi nikoho nepřekvapí. Věřím však, že jim muzika bude přinášet v životě radost a že se k ní budou rádi ve volném čase vracet!
Janku, velmi Ti děkujeme za krásný rozhovor a na dálku si s tebou připíjíme na dobré časy plné živé hudby.
Rozhovor připravila Hana Šťastná.
Videotéka https://fletnickovi.cz/videoteka-janka-rokyty/
Bonusy https://fletnickovi.cz/bonusova-videa-janka-rokyty/
Webotéka https://fletnickovi.cz/weboteka-janka-rokyty/