Anna Fusek se narodila v Praze. Od raného dětství hraje na zobcovou flétnu, housle a klavír. Jako sólistka na zobcovou flétnu debutovala v roce 2007 ve Philharmonie Berlin a jako sólistka na všechny tři nástroje – zobcová flétna, housle a klavír debutovala v roce 2017 s Orchestra della Toscana ve Florencii. Jako multiinstrumentalistka řídí vlastní skupinu Ensemble Kavka a pravidelně symfonické orchestry Orchestra della Toscana a Orquesta Ciudad de Granada. Jako sólistka absolvovala turné po Evropě, Severní a Jižní Americe a Asii s různými ansámbly staré hudby a symfonickými orchestry. Vedle své profese hudebnice spolupracuje také jako herec/performer se společnostmi hudebního divadla La Cage a Nico and the Navigators a nedávno také ve své vlastní hudebně divadelní inscenaci „Alcinin svět“ na Händel-Festspiele v Karlsruhe a Halle, v roli „Amora“ v operní inscenaci „Calisto“ v Theater Basel a Frankfurter Oper a pravidelně v uměleckých představeních a s Michaelem Kleinem.
Jaké jste měla v dětství hudební zázemí a kdy a jak jste se potkala se zobcovou flétnou? Moji rodiče jsou matematici a v širší rodině také nejsou žádní další hudebníci. Babička z matčiny strany však vařila pro Václava Talicha ve své hospodě v Berouně, jak občas dávala k lepšímu. Dělat hudbu, hrát s ostatními mě vždycky bavilo. Už jako dítě jsem zřídkakdy pravidelně cvičila, ale spíše se do něčeho zakousla. A pak jsem mohla celé hodiny hrát na nějaký nástroj nebo cvičit nějakou skladbu – k trápení mých bratří. Alespoň tak si to dnes pamatuji. Velmi důležití byli zejména dva učitelé: Corinna Guzinski a Michael Wessel-Therhorn. Bez jejich vášně k hudbě a mimořádné podpory, a samozřejmě bez mé rodiny, která mé vzdělávání podporovala logisticky i finančně (například mě někdo musel pravidelně vozit z Dortmundu do Münsteru za Michaelem Wessel-Therhornem), bych pravděpodobně dnes nepracovala jako muzikantka.
Co vás vedlo k rozhodnutí zobcovou flétnu studovat, jací byli vaši učitelé a jak to naplnilo vaše očekávání?
Když mi bylo 15 let, absolvovala jsem kurz u Han Tola. Hodně jsme se tam věnovali hře v consortu. V mé, jistě poněkud zidealizované vzpomínce jsme hráli tuto úžasnou komplikovanou anglickou renesanční hudbu až do pozdních nočních hodin, bylo to jako droga. Chtěla jsem toho víc. Han v té době vyučoval v Rotterdamu, tak jsem chtěla tam. Jsem vděčna rodičům, že toto mé rozhodnutí podpořili a studium v Holandsku mi umožnili. A to i přes varování některých mých učitelů dortmundského gymnázia, kde jsem tehdy studovala, kteří plni obav sdělili mým rodičům, že mě v žádném případě nemohou poslat do Holandska samotnou, protože to znamená odevzdat mě drogové kariéře. A drogami pravděpodobně nemysleli anglickou renesanční hudbu…
Z dnešního pohledu považuji za neuvěřitelné, že se mi podařilo obojí, protože v mé paměti jsou tyto roky poznamenány velmi velkou láskou. Byla jsem tak zamilovaná, že jsem celé roky nemyslela na nic jiného, alespoň tak mi to z dnešního pohledu připadá… Musím říci, že všechny mé studijní programy a tituly byly dokončeny před boloňskou reformou. Především v humanitních oborech jsme byli myslím mnohem svobodnější, než jsou dnešní studenti. Neexistovala žádná třídní kniha, do které se musel student při každé akci podepisovat. Tak například obávaná zkouška z logiky ve filozofii: všichni studenti museli touto zkouškou projít, aby mohli pokračovat. Ale jak se na ní připravit, rozhodl každý sám za sebe. Mohli jsme navštěvovat přednášky, cvičení a semináře, ale nemuseli jsme. Nevím přesně, ale myslím, že dnes je to úplně jinak.
Díky stipendiu jste pak dále rozvíjela své dovednosti ve hře na zobcovou flétnu a historický klavír na basilejské hudební akademii Schola Cantorum. Kdo byli vaši profesoři a jak na toto období vzpomínáte?
V mém životě bylo už několik okamžiků, kdy jsem chtěla s hudbou přestat. Než jsem odjela do Basileje byl jeden takový okamžik, musela jsem se rozhodnout, zda budu pokračovat ve filozofii nebo v hudbě. Nakonec padlo rozhodnutí pro hudbu a tentokrát jsem chtěla jít do významného centra pro starou hudbu v naději, že tam získám dost kontaktů a tím také práci. Tak jsem odjela do Basileje. Studovala jsem fortepiano u Edoarda Torbianelliho a consort u Conrada Steinmanna. Hráli jsme hodně a spoustu hudby, a také jsme měli hodně oslav. Je známo, že Švýcarsko je drahé, žila jsem se svou spolubydlící v bytě, který byl v žalostném stavu, bez topení, se záchodem na schodišti a sprchou ve sklepě. Většině ostatních studentů se nevedlo jinak, takže se pořádaly báječné soukromé večírky. Jsem ráda, že mnohá přátelství vydržela dodnes. Zároveň jsem měla štěstí, že jeden z mých oblíbených filozofů, Byung-Chul Han, v těch letech náhodou přednášel na univerzitě v Basileji. Takže jsem mohla navštěvovat jeho přednášky a semináře.
Co vás ve hře na zobcovou flétnu baví a jaké další vzdělání a inspiraci jste na tento nástroj získala a dále získáváte?
Pro mě je zobcová flétna přímý a poctivý nástroj. To se mi na ní líbí. Ráda hraji starou hudbu od renesance až po hudbu czakanu (možná s malou zálibou pro italskou hudbu), ale zkouším použít zobcovou flétnu také i v jiných kontextech. V Paříži mám skupinu, se kterou hrajeme jen naši vlastní hudbu. Chystám se založit skupinu, která čerpá inspiraci z brazilské bossa-nova hudby. A na Berlínské Volksbühne hraji v těchto dnech na zobcovou flétnu v jakési rockové opeře. Takže nejenom ve staré hudbě, ale ve všech těchto nových oblastech – například improvizace, kompozice, Bossa Nova – je toho opravdu hodně, co mohu objevovat a co se mohu učit.
© Laurie Roubas
Věnujete se především interpretaci staré hudby. Zaměřujete se speciálně na nějaké vybrané období a skladatele?
Renesanční hudba je pro mě vždy jakýmsi očišťujícím zdrojem: jde opravdu o společné hraní, o naslouchání jeden druhému, nikdo není v popředí se svým egem. Hudba je zároveň tak bohatá a povznášející v jemném a skromném smyslu. Jeden kamarád minulý rok udělal velkou investici a koupil consort s 16 flétnami. Právě před měsícem jsme hráli první koncert s těmito novými flétnami. Doufám, že tento projekt bude pokračovat. V barokní hudbě mě možná zajímá především světská instrumentální hudba. 17. století je například tak šílené a svobodné v italské instrumentální hudbě.
Na jaké kopie dobových nástrojů zobcové flétny hrajete a které byste si ještě ráda pořídila?
Když mi bylo něco přes dvacet, přišel ke mně po koncertě jeden neznámý pán a ptal se na mé kontaktní údaje. Vypadal důvěryhodně, tak jsem mu dala adresu. Asi o měsíc později přišel balíček s altovou flétnou v ladění 415. Byl to velmi krásný nástroj, evidentně ručně postavený, ale jinak nebylo možné přiřadit ani model, ani stavitele. Nemohla jsem tomu pánovi poděkovat, protože jsem neměla ani jeho jméno, ani žádný kontakt. Hrála jsem na tu flétnu roky, až bohužel při vloupání do mého bytu ji odnesli zloději. Vyprávím tento příběh, protože by to pro mě byl ideální způsob: nástroj ke mně přichází, aniž bych musela hledat..
Vedle hry na zobcovou flétnu se intenzivně věnujete také hře na barokní housle a historický klavír. Kdy a jak váš zájem o další nástroje vznikl a čím vás hra na ně obohacuje?
Jako malá holka jsem vlastně začala hrát na housle. Poměrně brzy se přidala zobcová flétna a pak asi v 9 letech klavír. Myslím, že to záleží na charakteru. Obdivuji lidi, kteří se zaměřují na jednu disciplínu, a obdivuji, že jim stačí jen jeden vyjadřovací prostředek, kterým dokáží vyjádřit vše. Myslím, že jsem vždy potřebovala více kanálů. Nebo jsem možná příliš motýlí na to, abych se mnoho let soustředila jen na jednu věc.
© Stiftung Händel-Haus
Na jakých významných hudebních podiích a festivalech v České republice a v zahraničí jste se představila a které z nich patří mezi vaše oblíbené?
Vždy jsem se snažila nevšímat si toho, zda je festival nebo koncertní sál údajně významný nebo ne. Všude je možné zažít na podiu naplňující, ale i nepříjemné okamžiky.
V Čechach jsem například několikrát a ráda hrála na Concentus Moraviae. Ve Stvolinkach je nádherné místo postavené z maringotek, které vytvořil Dan Dittrich, kde jsem si také už párkrát směla zahrát.
Jste zakladatelkou česko-německého souboru Ensemble Kavka, jak myšlenka na jeho založení vznikla a na jaký repertoár se zaměřujete?
Přišlo mi to jako fajn nápad dát dohromady hudebníky, které mam ráda ve svém okolí, hlavně v Berlíně s hudebníky, které mam ráda v Čechách. Hodí se to samozřejmě k mé biografii, protože jsem tak nějak obojí: Češka i Němka. V posledních letech repertoár sahá od italského raného baroka k Mozartovi.
S jakými soubory a orchestry jste nejraději spolupracovala a spolupracujete?
Upřímně řečeno, vlastně si pamatuji jeden orchestr, se kterým jsem před mnoha lety hrála a po celý projekt jsem se cítila nedobře, měla jsem pocit jako že tam opravdu nepatřím… I to se stává; jsem vděčná, že se to stalo jen jednou. Se všemi ostatními skupinami a orchestry bylo stále co se učit, zajímavá setkání s lidmi a kromě možná někdy únavných a obtížných chvil vždycky také krásné chvíle. Měla bych možná jmenovat jeden orchestr, který měl významný vliv na moji hru, doprovázím jej už více než deset let a odehrála jsem s tímto orchestrem svá první dlouhá turné: Venice Baroque Orchestra.
Studovala jste herectví ve Spojených státech a věnujete se i režii, hledáte nové výzvy?
Mám potíže s pocitem „dorazit“. Někteří lidé v mém věku už dávno dorazili: život je na správné cestě, vědí, co chtějí a co umí, a vytvořili si rámec, v němž se mohou těšit na předvídatelný, spořádaný a bezpečný život. Nemám vůbec nic proti tomuto způsobu života, prostě se zdá, že to není to, co dokážu a po čem toužím já. Často mě přitahují práce, které jsem si ještě pořádně nebo vůbec nevyzkoušela a kde nedokážu odhadnout, jaký bude výsledek. To platí i pro má hudební rozhodnutí.
© Hans Jörg Michel
Přemýšlíte o pedagogické činnosti?
Nikdy jsem se neviděla v roli učitele. Ale kdo ví, co život ještě přinese.
Co připravujete do budoucnosti?
Minulý rok jsem se během jednoho projektu setkala s neuvěřitelnou tanečnicí: Yui Kawaguchi. Jsem ráda, že má také chuť se mnou vytvářet nové programy, ve kterých spojíme hudbu a tanec. Zažádala jsem o grant na zvukově-prostorovou instalaci, uvidíme, jestli dostanu příležitost… jinak mě letos čeká poměrně hodně komorní hudby a hudebního divadla.
Jak se vám líbí nápad a příběhy rodiny Flétničkových?
Skvělý nápad! Přeji Fletnickovi.cz vše nejlepší!
Rozhovor připravil Václav Bratrych