Lenka Pospíšilová – hudební pedagožka, skladatelka, improvizátorka a předsedkyně České Orffovy společnosti. Od roku 1992 učí na ZŠ s rozšířenou hudební výchovou v Letňanech, kde založila dětský orchestr Hrajeto a rodičovský sbor Ajeto. Vede kurzy dalšího vzdělávání nejen v ČR, ale i v dalších evropských zemích, Americe, Austrálii a Asii. Spolupracuje na rodinných koncertech se symfonickým orchestrem FOK a přes třicet let vede letní hudebně – dramatické dílny pro rodiny. Vydala několik publikací dětských písniček a her z jiných kontinentů a také svých autorských písniček pro děti. Spolupracovala při natáčení prvního dílu Flétničkových „Jak Soprinka našla ztracenou písničku“.
Oba tvoji rodiče
pocházejí z Moravy, takže jsi byla od dětství obklopena lidovou
hudbou?
Moji
rodiče, ač se potkali v kostele u varhan, lidovou hudbu milovali a
doma často provozovali. Maminka vystudovala klavír na brněnské
konzervatoři a už při studiích jezdila po folklórních
festivalech, kde objevovala různost jednotlivých regionů a úžasnou
energii lidové hudby, kterou pak dokázala, jako nikdo jiný,
převést do klavírního doprovodu. To jí také otevřelo cestu na
taneční oddělení Pražské konzervatoře, kde pracovala přes
třicet let jako korepetitorka. Přátelila se s lidmi jako byl
Vratislav Vycpálek, František Bonuš nebo Karel Plicka. Tatínek
byl letecký inženýr, výzkumný pracovník, konstruktér,
vynálezce, takže úplně z jiné branže, ale muzika je spojovala.
Téměř každá návštěva u nás byla ve znamení společného
zpěvu a hraní, což se mi jako dítěti velmi líbilo a návštěvy,
které si přišli popovídat jen tak u kafe, mi přišli jako velmi
nudné (smích), jako když se nedodržuje návštěvní protokol
(smích). Učarovaly mi moravské písničky, které nebyly přesně
rytmicky ukotvené a harmonicky byly bohatější než ty české.
Ráda jsem také chodila s maminkou na koncerty lidových muzik, kde
mě fascinovalo spojení zpěvu, nástrojové hry a tance. Já jsem
se učila hrát na klavír a v té době mě trochu mrzelo, že
nehraji na žádný nástroj, se kterým bych se mohla do nějaké
kapely přidat, postupem doby jsem ale přednosti klavíru ocenila.
Měla jsem take velké štěstí na učitelku klavíru a zpěvu v čakovické ZUŠ pí. Janu Vaňkovou, která byla nejen výborná klavíristka a zpěvačka, ale take korepetitorka – listařka. Snažila se mi vždy vybrat skladby, které se mi líbily a když jsem zpívala, krásně mě hned doprovázela, což jak jsem později zjistila, není zcela běžné.
Jak se stalo, že jsi vystudovala střední průmyslovou školu strojnickou, obor letectví?
Neměla jsem, bohužel, nebo bohu díky, úplně dobrý kádrový posudek. Celá maminčina rodina byla v západním Německu a v Irsku, a z toho důvodu pro mne v té době pedagogický směr nepřipadal v úvahu. Tatínek tedy rozhodl, že vystuduji průmyslovku, budu mít “řemeslo” a pak si mohu dělat co chci. Technologie, rýsování, matematika, stavba a provoz strojů, to byly předměty, které se staly mým denním chlebem, ale blízké mi nebyly. S pomocí tatínka jsem nakonec školu zvládla a dokonce mezi profesory našla mnoho hudebních nadšenců, kteří pro mne měli pochopení a později jsme se velmi spřátelili. Po ukončení studia jsem jeden rok pracovala jako zkušební technik ve Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu Letňanech. To už jsem ale věděla, že to moje cesta nebude. Možná mi tato zkušenost pomohla najít empatii a toleranci k lidem, kteří svou cestu hledají a něco jim také třeba nejde.
Muzika mi ale při technickém studiu chyběla a proto mi maminka domluvila hodiny klavíru u pí. Prof. Böhmové, autorky klavírní školy BGS. Ta mi trochu vylepšila techniku, což jsem následně využila při studiu na Pedagogické fakultě, kam jsem se konečně dostala na obor hudební výchova a čeština. Na fakultě jsem se ocitla v kruhu výborných muzikantů, takže jsme o přestávkách muzicírovali a nejednou přišli pozdě na přednášku či seminář. Zatoužila jsem hrát ještě na nějaký jiný hudební nástroj a protože jsem měla doma zobcovou flétnu a z bechyňských letních interpretačních kurzů ČHS jsem znala Hanku Šťastnou, vynikající hráčku na tento nástroj, poprosila jsem ji, jestli by mne neučila, výměnou za lekce angličtiny (smích). To bylo troufalé, ale moc mne to s ní bavilo a později jsme se vzájemně inspirovaly.
Kdy jsi si uvědomila, že výuka hudební výchovy může mít velmi rozdílné podoby?
Na fakultě jsem si uvědomila jak je zde vzdálená teorie od praxe a ona teorie, jak mě strašně nebaví. Mnohé hodiny jsem skutečně prospala a pak prosila spolužáky o zápisky. Obecně pro mě bylo a stále je těžké přijmout, že se děti často učí nejprve noty, než mohou začít hrát na nějaký nástroj a také to, že většina hudby k dětem přichází skrze noty. Sama jsem měla to štěstí, že jsem se k hudbě a improvizaci dostala díky mamince, ale jak to zařídit u jiných? Rozhodně jsem nechtěla učit děti na základce hudební výchovu (smích). Zásadním zlomem byla pro mne praxe u Pavla Jurkoviče, který učil na ZŠ Umělecká na Praze 7, tehdy jedné ze šesti škol s rozšířenou hudební výukou v Čechách. Děti zde měly tři hodiny hudební výchovy týdně a dvě hodiny orchestru. Pavla Jurkoviče jsem znala jako skladatele a zpěváka, který vedle J. Krčka psal aranže k písním např.pro Choreu Bohemicu. Byl pro mne velká hvězda a tak mě překvapilo, že na škole držel o přestávce bachara (dozor) na chodbě (smích). S ním jsme si padli hned po první hodině do oka. Když jsem pak sledovala jeho hodiny Hv a viděla, co se všechno dá s dětmi dělat (hra na tělo, na bicí a melodické nástroje, pohyb), bylo o mé budoucnosti rozhodnuto. On mi také umožnil navštívit letní seminář na Orff-institut v Salcburku, což se mi podařilo ještě těsně před revolucí, a byl to skutečně šok.
Po ukončení studia jsi tedy absolvovala letní kurz na Orff- institutu v Salcburku, kde jsi se seznámila s holandským pedagogem Pierrem van Hauwem, otcem legendárního flétnisty Waltera van Hauweho?
Ano, Pierre byl dlouholetý přítel Carla Orffa a snažil se propojit jeho ideu Schulwerku s metodou Zoltána Kodálye. Orffovskou hravost, pohyb, improvizaci skombinovat s rytmickými slabikami a solmizací. To mne už v Salcburku velmi zaujalo a v Holandsku, kam mne Pierre pozval, jsem pak měla možnost vidět jeho práci s dětmi a také koncert jeho dětského orchestru, ve kterém vedle klasických nástrojů zněly i xylofony, metalofony a zvonkohry. Orff byl narozdíl od Pierra především skladatel a duší Schulwerku byla jeho spolupracovnice Gunild Keetman, která pracovala s dětmi. Propojení obou těchto cest, o což se Pierre snažil, bylo pro mne velmi inspirativní. Velkou roli zde hrála také sociální stránka společného muzicírování a snaha o zapojení každého dítěte podle jeho schopností a možností. Pierre často pracoval s postiženými dětmi pro které psal party, tak aby se mohly do hry v orchestru zapojit. Vedle skvělých muzikantů tak mohl někdo hrát na dva kameny zvonkohry, ale zážitek měli stejný. Ta integrace mě fascinovala. Nikdy jsem nebyla výborná pianistka nebo flétnistka, ale vždy se mi moc líbilo se k někomu přidat a zažít společné souznění.
Od roku 1992 učíš na ZŠ s rozšířenou výukou HV v Letňanech, kde jsi založila dětský orchestr Hrajeto a rodičovský sbor Ajeto, vytvořila sis ideální prostředí pro svou činnost?
Po devadesátém roce hodně rodičů toužilo umožnit dětem něco speciálního a vděční za každou takovou příležitost. Školy hledaly různé projekty, kterým se říkalo “extra” a na něž dostávaly dotace. Paní ředitelka Bodláková ze základní školy v Letňanech, kam jsem celých devět let sama chodila, mne vybídla k napsání žádosti o podpoření projektu rozšířené hudební výchovy na škole a my jsme dostali sto tisíc na vybavení hudebny, což v té době byla neuvěřitelná částka. Koupili jsme klavír, koberec, ale take flétny, kontrabas a první xylofony. Tak vznikla na škole „hudebna“, do které začaly chodit i moje vlastní děti (smích). Jen k tomu musel člověk přidat ještě osmdesát dalších, a pak dalších a dalších (smích). I nová paní ředitelka Ryčlová naše úsilí dále podpořila a to bylo zcela zásadní.
Nedlouho po revoluci se take ozval Pierre van Hauwe s návrhem, že by přijel do Prahy udělat víkendový seminář pro učitele. To jsme si ale vůbec nedovedli představit a odpověděli jsme mu, že by to bylo krásné, ale že, bohužel, nemáme ani nástroje, ani peníze na jeho zaplacení. V tom však on problém neviděl, takže jsme skutečně zorganizovali dvoudenní seminář se stovkou učitelů. Pierre přivezl nástroje a učil téměř zadarmo. Mnoho nástrojů nám pak po semináři nechal k užívání ve škole. V průběhu deseti let pak přijel ještě osmkrát, a to mu bylo už osmdesát let! Sedl v Delftu do auta a dojel učit do Prahy – 800km!
Díky nástrojům, které nám daroval jsme mohli s dětmi z našeho školního orchestra provádět i některé jeho skladby, které potom sám dirigoval, což byl pro děti obrovský zážitek. Organizovali jsme koncerty v Městské knihovně, kde jsme zahráli i části z Carminy Burany, jeho Mexickou suitu nebo Šavlový tanec v jeho úpravě. Na oslavu svých osmdesátých a pětaosmdesátých narozenin pozval do Delftu v Holandsku dětské orchestry z Německa, Portugalska, Litvy a take nás. Oslovil i bývalé hráče jeho orchestru a uspořádal společný koncert, takže dohromady hrálo dvě stě dětí a k tomu čtyři sta lidí zpívalo! To bylo něco! Tam jsme se take setkali s jeho synem Waltrem, který si s námi i zahrál. Pierre vyžadoval od dětí ale velkou kázeň a koncentraci, což je pro dnešní děti velký problém. Šikovné jsou stejně, ale ono rozptýlení je velké a pracovat v základní škole je proto nesmírně obtížné. Jejich ochota investovat do něčeho čas a práci je daleko menší, ale to platí myslím i na zuškách. Mě maminka nutila cvičit denně hodinu na klavír, já jsem svoje děti nutila hrát půl hodiny a teď si myslím, že děti hrají tak pět až deset minut denně. A pak jsou samozřejmě děti, které to mimořádně baví a věnují se tomu, ale těch je málo.
Moje snaha je, aby se dětem chtělo dobrovolně něco pro hudbu udělat. Musím je prostě nalákat,
získat, aby řekl: ”Jó, to je to super!” Motivovat je ke cvičení. V první třídě děti hrají doprovod na xylofony a metalofony k pozdravu Dobrý den nebo k písničkám, ve druhé třídě se přidají flétny, potom kytary a další nástroje. Orchestr se rozrůstá, a to většinu dětí baví. Myslí si, že je to normální, nevědí, že je to něco extra, co na většině jiných škol není. (smích). Škol s rozšířenou hudební výukou je v Čechách asi jen deset. Je málo učitelů a převládá důraz na počítače a techniku. Hudební výchova není preferovaná, i když na druhou stranu o tom mnozí rodiče velmi. Je to snad protipól onoho technického světa, který nás nyní obklopuje, ale jazyky a počítače mají zkrátka přednost.
Jakým způsobem např. rozvíjíš s dětmi improvizaci?
Mladší děti mohou improvizovat v rámci pentatoniky, která jakoby stále ladí. Najednou se děti mohou cítit svobodné a vymýšlejí si svoje melodie i doprovody. Také církevní tóniny např. dórská jsou pro improvizaci šikovné. Improvizace může být spojená s vyprávěním, s příběhem, pocitem, děti mohou zahrát třeba co měly k snídani nebo jak se vyspaly. Se staršími vymýšlíme texty, nebo ostinátní doprovody ke kánonům, variance na téma…Samozřejmě to může být i pohybová improvizace nebo hra na tělo. Bodyperkussion je velmi oblíbené a objevuje se téměř ve všech kulturách, u nás např. při verbuňku na Moravě. Na youtube se najde pod názvem bodyperkussion spousta videí. Oblíbené jsou hry s kelímky (cups games), které si děti už sami hledají na youtube a já se pak mohu naučit i něco od nich (smích).
Vyučuješ HV na gymnáziu PORG,
jaký je rozdíl mezi dětmi, které si vypipláváš od první třídy
a gymnazijními teenagery?
Minulý rok jsem z časových
důvodů musela, bohužel, PORG opustit. Byla to ale velmi zajímavá
zkušenost. Těžké bylo někdy “sladit” výborné muzikanty,
kteří se poměrně často na PORGu objevovali s těmi, kteří
nikdy na nic nehráli a někdy ani neměli na základní škole
kvalitní hudební výchovu. To se ale dařilo právě
prostřednictvím hry na tělo, na bicí nástroje a prostřednictvím
rytmických slabik, které používáme. Vlastně jsem dělal stejné
věci jako na základce, jen jsem k tomu používala jiný hudební
materiál (smích). Začátečníci hráli třeba ostináto na
čtyřech tónech xylofonu, další k tomu zpívali, muzikanti
doprovázeli na nástroje a orchestr byl na světě. Na rozdíl od
základky, byli velmi snaživí a záleželo jim na dobrém
hodnocení. Pravidelně jsme pak měli vánoční koncerty nebo
benefiční akce.
Často jsem take dělala aktivní poslechy,
kdy se mohou žáci různým způsobem např. pohybem, hrou na bicí
nástroje nebo zpěvem zapojovat do poslouchané skladby. Tak si
mohou zahrát s orchestrem třeba Carmen od Bizeta, Peera Gynta od
Griega nebo Haleluja od Händela. Věřím, že tak je jejich zážitek
z hudebního díla ještě umocněn a jsou ochotni zaposlouchat se do
hudby, která by je jinak jen těžko zaujala. Často si ji pak
nevědomky zpívají při odchodu z hudebny a když se příště
ptají, jestli budeme hrát to co minule, toho Händela, tak to je
moje výhra (smích). To je podle mne důležitější, než to že
ví, že je to Händel a kde se narodil.
Vedeš kurzy dalšího vzdělávání nejen v ČR, ale i v dalších evropských zemích, Americe, Austrálii a Asii. Jak je tvá výuka přijímána a jak je to s hudební výchovou ve světě?
To je právě to, co mě nejvíce překvapilo, že je to všude vlastně v mnohém podobné. Také platí to, že čím je ta která země rozvinutější, tím má s hudební výukou větší problém. Hudba je vlastně vyjádření emoce, a s tím máme v civilisovaném světě problém. Snažíme se nedávat svoje emoce na odiv nebo je dokonce potlačujeme, jsme cool. Problémy jsou tedy podobné ať je to Evropa, Australie nebo Amerika. Obecně hledáme společně ve všech zemích způsob jak výuku obohatit, zpestřit a děti motivovat. V zemích jako je Bulharsko, Ukrajina nebo Rusko je to ještě jiné, děti namají tolik možností volnočasových aktivit, takže jsou vděčné za možnost navštěvovat hudební školy, kterých je poměrně hodně. Převládá ale stále velký dril a improvizace chybí. Mnoho učitelů se snaží vymanit se z této představy a zajímají se o orffovské principy.
Jsem velmi vděčná, za to, že mohu díky muzice poznávat jiné kultury, setkávat se s jinými učiteli a muzikanty. Většinou to jsou prodloužené víkendy, takže dva dny učím a dva dny mám na poznávání lidí a místa, kde žijí. Dokonce jsem letěla na víkend i do Ťumenu, což je na Sibiři, ještě 3,5 hodiny od Moskvy, jenže já myslela, že je to někde nedaleko (smích). Moje zeměpisné znalosti občas zakolísají. Všude, se většinou, domluvím anglicky, i když čínská agličtina mi tedy dala zabrat (smích). V Číně jsem měla seminář pro vyjímečně početnou skupinu osmdesáti lidí! Tam je ale pozornost a disciplína taková, že to zkrátka funguje. K učiteli a vzdělání tam mají neuvěřitelnou úctu a nikdy jsem je nedoutila, jako jinde na světě, říct mi Lenko, vždy jen mě oslovovali “my teacher”.
Jak vznikla tvá spolupráce na výchovných koncertech se symfonickým orchestrem FOK a jak jsi s nimi spokojená?
FOK byl vedle PKF (Pražské komorní filharmonie) první orchestr, který začal přemýšlet o rodinných koncertech a dokonce přišel s nápadem otevřít pro děti klub Fík, kde děti seznamujeme se skladbami, které následně na koncertě zazní a do některých se i dle možností zapojí. Vlastně se jedná o již zmiňovaný aktivní poslech. K tomu byli potřeba lektoři a logicky se tedy obrátili na ČOS. Setkáváme se v krásných prostorách v kostele Šimona a Judy a koncerty jsou v Obecním domě, takže nádhera. Současným dramaturgem je Martin Rudovský, bývalý žák Pavla Jurkoviče, takže to máme i s jeho posvěcením.
Přes třicet let vedeš o prázdninách hudebně – dramatické letní dílny pro rodiny, pro koho jsou určeny a co se za tu dobu změnilo?
Prvotní nápad zpívání rodičů s dětmi vzešel v roce 1988 od Pavla Jurkoviče, který mě pozval ke spolupráci, a tak začaly pelhřimovské kurzy pro rodiny. Obávali jsme se, že po revoluci nebude o tyto aktivity zájem, ale opak byl pravdou, a tak jsem s bývalým manželem založili další hudební dílnu obohacenou o výtvarku a dramatiku. Obě tyto dílny dodnes existují a zájem stále trvá. Rodiče s dětmi tady společně hrají, tančí, ale také tvoří a hrají divadlo. Hlavně jde o společný prožitek, který si potom společně odnášejí.
Vydala jsi několik zpěvníků s písničkami, které jsi upravila nebo sama napsala např. Housle, basa, trumpeta, pojedeme do světa, Ta naše zemi, zemička, Český rok v lidových písních a říkadlech, Nastal přeradostný čas, apod., ty využíváš při výuce?
To je vlastně všechno to, co se mi ve škole nejvíce osvědčilo a co mám s dětmi mnohokrát vyzkoušené. Je tam docela podrobně popsáno, jak se dá s písničkami pracovat, tedy pohyb, instrumentace, dramatika, tak aby to děti zaujalo a bavilo.
V roce 2014 jsi se stala předsedkyní České Orffovy společnosti, jaké je její poslání a co to pro tebe znamená?
Poslání ČOS je samozřejmě šířit Orffovské ideje a snaha prosadit aktivní hudební výchovu ve školách. Objevují se snahy HV zrušit a obhájit její význam ve výuce není vždy jednoduché. Proto pořádáme semináře pro učitele, kde mohou načerpat nové nápady a take chuť do učení. Cílem je cesta a zážitek ze společného muzicírování nebo z vlastní tvorby. A jednou to třeba bude tak, že tak jako se nejdříve učíme mluvit a pak se učíme písmena, budeme nejdříve hrát a pak k tomu přidáme noty.
Spolupracovala jsi na natáčení prvního dílu Flétničkových „Jak Soprinka našla ztracenou písničku“, bavilo tě to?
Mě to bavilo moc. Příběh, který spojuje generace, představuje nástroje, probouzí v dětech fantasii a touhu si také na něco zahrát přidat se do té báječné muzikantské rodiny. Díky za to!
Rozhovor připravil Václav Bratrych
Zajímavá videa: https://fletnickovi.cz/videoteka-lenky-pospisilove
Zajímavé weby: https://fletnickovi.cz/weboteka-lenky-pospisilove/
Video bonusy: https://fletnickovi.cz/bonusy-lenky-pospisilove/