Kerstin de Witt vystudovala zobcovou flétnu u prof. Keese Boekeho a prof. Petera Holtslaga. Dostala kulturní cenu okresu Emsland, speciální cenu za nejlepší interpretaci objednané skladby na mezinárodní soutěži zobcových fléten v Calw a stipendium Masefield od Nadace Alfreda Toepfera F.V.S. Hamburk. Natočila 25 nahrávek na CD. Od roku 2019 je profesorkou kolínské univerzity hudby a tance v předmětech zobcová flétna a komorní hudba. Je členkou kvarteta Flautando Köln, které působí na koncertní scéně už neuvěřitelných 30let. Pracuje také jako terapeutka ve své vlastní praxi se zaměřením na výkonnostní koučování a vysokou citlivost.
Jaké byly tvé hudební začátky?
Začala jsem hrát na zobcovou flétnu velmi brzy, asi kolem 5-ti let, a také na housle od 8 let. Učili jsme se hrát všichni doma spolu s mými sourozenci. Byla to pro nás normální věc, jako třeba čištění zubů. Protože se mi zobcová flétna hodně líbila, nechtěla jsem s ní skončit (i u nás byla brána jen jako přípravný nástroj), a tak jsem ve hře na ní pokračovala sama. Později jsem se chtěla zúčastnit soutěže Jugend musiziert, to byla pro mě velká motivace, a tak jsem hledala možnost, jak opět začít chodit na lekce. To mi bylo asi tak 10 let. Měla jsem štěstí, našla jsem skvělou učitelku, byla žákyní Marion Verbruggen. A od této chvíle jsem se naplno ponořila do světa zobcové flétny, a to jak do staré hudby, tak i současných skladeb. Měla jsem přitom velkou podporu rodičů, oba jsou hudebníci a hudbu vyučují ve škole.
Kdo tě v hudbě nejvíce ovlivnil?
Vzpomínám si, že jsem měla jednu starou kazetu s nahrávkou Vivaldiho koncertu od Franse Brüggena, která mě fascinovala. Také moji dva učitelé, Peter Holtslag a Kees Boeke, mě velmi inspirovali. A nesmím zapomenout na učitelku barokních houslí, která mě učila 7 let. Studiu barokních houslí jsem se věnovala zhruba od svých 19 let, když jsem začala studovat flétnu v Hamburku.
Ráda bych se zeptala na kvarteto Flautando Köln. Tento ansámbl oslavil neuvěřitelných 30 let své existence. Vystoupily jste také několikrát v České republice a to v Ostravě, Brně i Prachaticích. Pro mě osobně jste byly velkou inspirací pro založení vlastního kvarteta.
Flautando Köln pro mě je a bylo zdrojem další inspirace, a to nejen v hudbě. To, že jsme spolu zůstaly tak dlouho, mi přineslo možnost poznat sama sebe. Protože díky kvartetu jsem mohla růst také jako osobnost, a to mi přijde snad ještě důležitější. Když se podíváme na koncertování a na ten fakt, že jako hráči na zobcovou flétnu si nezahrajeme ve velkých orchestrech, hudební scéna nás sama nehledá. Abychom mohly vystupovat, musely jsme si všechno zařizovat my samy. Také jsme se rozhodly vydělat hraním peníze. Tohle možná nezní příliš romanticky, ale pomůže vám to, abyste pokračovaly. Zůstaly jsme spolu také kvůli repertoáru, který se nám líbí, samy jsme si aranžovaly skladby, protože jsme vybíraly repertoár, který je pestrý a zajímavý nejen pro nás , ale také pro posluchače. Tohle vše je něco, co nás bavilo a spojovalo.
Další ansámbl, se kterým vystupuješ, je Trigon.
V tomto ansámblu hraje spolu se mnou další hráčka na zobcové flétny a jeden zpěvák, minnesänger, který také hraje na keltskou harfu. No a já zde hraji kromě flétny na fiddle (středověké housle). Toto obsazení nám přináší možnost hrát zajímavé úpravy folklórní hudby třeba ze Skandinávie, Anglie a dalších zemí. Sem patří nejen známé skladby od J. Playforda, ale také irské skladby. I v tomto ansámblu si hudbu aranžujeme sami . Mívali jsme okolo 10 koncertů ročně, takže to není žádný velký byznys, ale je to pro mě taková srdeční záležitost.
Zajímavým a krásným ansámblem, o kterém se musíme pobavit, je duo se skladatelem a zároveň tvým manželem Albrechtem Mauerem.
V tomto našem duu hrajeme současné skladby. Albrecht hraje na středověké housle, ale také na housle jazzové. To, co mám opravdu ráda na této hudbě je, že v ní používáme speciální druh improvizace, a tou je tzv. volná improvizace. My hráči na zobcové flétny jsme zvyklí na druhy strukturované improvizace, v rámci nějaké harmonie, stylu, ale tohle je něco docela jiného a je to výzva. Albrechtův styl v sobě nese kombinaci jazzu, filmové hudby a minimalismu. Některé skladby vypadají tak, že větší část je napsaná a pak je nějaká část improvizovaná. To mi přijde naprosto skvělé, protože v rámci jedné skladby mohu kombinovat jednak již vytvořený zápis a k tomu mám možnost vytvořit něco sama. Vyrostli jsme jako klasičtí hráči, zvyklí hrát z notového zápisu, ale myslím, že je velmi důležité najít způsob, jak rozvinout právě tento intuitivní způsob hry.
Na svém kontě máš neuvěřitelných 25 nahrávek CD. Můžeš mi říct, co ses třeba díky tomu naučila?
Je fajn nahrát CD, protože pak máš nějaký výsledek v ruce. Nevýhoda ovšem je, že když už je CD konečně hotové, tak by sis na něm ráda zase něco změnila. Vnímám jako pozitivní, že teď už to pro mne nemá takový význam jako dřív, kdy jsem to brala jako něco velmi důležitého.
Letní škola staré hudby v Prachaticích je místo, kde jsem tě poznala nejprve jako lektorku a potom jsme se i spřátelily. Mně osobně tyto kurzy ukázaly svět profesionální zobcové flétny v plné kráse. Díky tomu přišlo moje rozhodnutí jít studovat nejprve na jedné a potom na dalších univerzitách v zahraničí. Jaké vzpomínky na ně máš ty?
Prachatické kurzy pro mne byly opravdu důležité, jednak jako pro učitele, ale i jako pro člověka. Bylo inspirativní mít kolem sebe báječné kolegy a také studenty, kteří měli velkou chuť se učit. Mohu říct, že díky vám, Čechům, jsem víc otevřela své srdce, díky vaší mentalitě, která je jiná než u nás v Německu. Uvedu příklad. My jsme zvyklí něco dát, ale také za to něco dostat, myslím tím v materiální rovině. Pochopila jsem, že dávání nemusí být vždy jen materiální, a že je to vlastně to nejcennější v životě.
Již dva roky učíš na Hochschule für Musik und Tanz v Kolíně nad Rýnem. Jak se ti tam pracuje, jaká je tvoje třída zobcových fléten?
Je to pro mě skvělá práce, mám úžasné kolegy, se kterými je radost spolupracovat. Máme tam oddělení staré hudby, kde pracuji na poloviční úvazek, takže mám asi 6 studentů. Také je učím komorní hru. Líbí se mi, že mám dostatek času pracovat s žáky intenzivně a jít do hloubky. Na to bohužel není čas, třeba na hudební škole, kde je většinou mnoho žáků. Mám žáky nejen z Německa, ale také ze Švédska nebo Taiwanu.
Věnuješ se psychoterapii a to velmi aktivně, máš dokonce svoji praxi zaměřenou na práci s lidmi s tzv. vysokou citlivostí. O té se donedávna moc nemluvilo, ale v poslední době o ní už i u nás vyšlo dost knih.
V životě mě kromě hudby vždy zajímalo hodně věcí. Takže otázky typu proč jsme tady, proč jsem právě taková, jaká jsem a další, jsem si kladla a hledala na ně odpovědi. Četla jsem mnoho odborných knih a našla zálibu právě v psychoterapii. Tu jsem pak i studovala a zaměřila se na oblast práce se strachem z vystupování a také na práci s lidmi s vysokou citlivostí (v němčině Hochsenzibiltät). V naší současné společnosti je pro tyto lidi značně stresující žít, a tak se i pomocí práce s tělem a další terapíí mohou dostat k tomu, jak si najít své místo a cítit se dobře a klidně. Také je učím, jak si třeba vybudovat zdravé hranice anebo si vybudovat nové návyky, protože ty, které jsme získali v rodině či ve škole, pro nás později nefungují. Nebo, jak se naučit říkat NE.
Moc ti děkuji za příjemné povídání s tebou. Na závěr poslední otázka. Na co se těšíš?
Jsem otevřená novým nápadům, protože jsem pochopila, že nemá smysl upínat se na jednu konkrétní věc a myslet si, že už budu dělat třeba jen tohle. V minulosti jsem hrála hodně koncertů. Musím přiznat, že jsem si teď užívala ten čas doma, učím hodně a koučuji v psychoterapii. To, co jsem ale zjistila za poslední 2 roky je, že opravdu ráda hraji a učím naživo, protože mám ráda přímý kontakt s lidmi.
Rozhovor připravila Martina Komínková