ČLOVĚK SE MUSÍ UMĚT TĚŠIT JAK Z PĚKNÝCH, TAK I DIVNÝCH TÓNŮ A ZVUKŮ – rozhovor s Josteinem Gundersenem, hostem měsíce listopadu.

Jostein Gundersen vystudoval hru na zobcovou flétnu na Griegově akademii v norském Bergenu u Frode Thorsena a na Hochschule für Musik und Theater v Hamburku u Petera Holtslaga. V rámci doktorandského studia v letech 2005-2009 se věnoval výzkumu v oblasti improvizace diminucí v polyfonní hudbě v období 1350-1700. Vyučuje hru na zobcovou flétnu, barokní soubory a hudební teorii na Griegově akademii, kde byl nyní jmenován víceděkanem pro výzkum, několik let vyučoval historickou improvizaci na Hochschule für Musik und Theater “Felix Mendelssohn-Bartholdy”v Lipsku, v rámci workshopů a masterclass vyučuje v řadě zemí Evropy a v USA. Je zakladatelem a uměleckým vedoucím souboru Currentes. Jeho zájem o soudobou hudbu se odráží v řadě projektů a spolupráci se současnými skladateli.

Jaké bylo tvé hudební dětství a jak ses dostal k zobcové flétně?
První nástroj, na který jsem začal hrát, byl klavír. Neměl jem ho rád. Skladbičky byly nudné, šlo hlavně o to, naučit se číst noty a správně stlačit klávesu, tedy žádná kreativita či fantazie. Brzy jsem rodičům naznačil, že bych s klavírem rád skončil. Zhruba o rok později, asi v šesti či v sedmi letech, jsem ve škole dostal zobcovou flétnu. V Norsku musely všechny děti v 80´letech hrát ve škole na zobocovou flétnu. Ani zde nešlo o to tzv. dělat hudbu, ale naučit se noty. V každé třídě hrálo dohromady 25-30 dětí unisono stále dokola ty samé hloupé písničky. Příšerné zvuky!

Jediné mé štěstí bylo, že jsem navštěvoval velice malou třídu jen s 11 žáky/žákyněmi a vyučovala nás velice milá učitelka hudby. Brzy mě flétna začala opravdu bavit a začal jsem na ni hrát i doma. Nedostávali jsme tehdy z flétny žádné domácí úkoly, tak jsem si doma hrál písničky, které jsem slyšel v rádiu. Jednoho dne přišla moje maminka domů a slyšela, jak hraji podle sluchu jednu z písniček, co znala. Stejně jako mnoho jiných matek si hned myslela, že má doma génia a nabídla mi vyměnit výuku hry na klavír za výuku hry na flétnu. To jsem samozřejmě chtěl a brzy na to jsem začal soukromě docházet na hodiny k jedné staré dámě (s výrazně červenou rtěnkou :))).

Zobcovou flétnu jsi dále studoval na Grieg Academy v Bergenu, jaký byl zájem o starou hudbu a hru na zobcovou flétnu v Norsku v době tvých studií? A jaká je dnešní situace?
Grieg Academy je relativně malý institut na Universitě v Bergenu. Nebylo tam tehdy (a ani dnes není) oddělení staré hudby. Jsou ovšem někteří učitelé, kteří zde pro starou hudbu velmi mnoho udělali. Frode Thorsen (můj učitel) a Hans Knut Sveen (náš učitel cembala) zorganizovali výuku souborové hry pro starou hudbu, které se účastnili jak zobcoví flétnisté a cembalisté, tak i studenti jiných oborů, kteří rádi hráli starou hudbu, většinou na moderní nástroje – hoboj, fagot, kytara, lesní roh…

Mezi učiteli byl o to velký zájem, a proto nabádali své studenty, aby si jako vedlejší obor zvolili barokní nástroj. Hráči na moderní smyčce si mohli barokní nástroje zapůjčit od školy, klavíristé a varhaníci hráli na cembalo, byla zde i barokní příčná flétna, theorba i barokní kytara. Od záčátku mého studia jsem tedy hodně hrál v ansámblu. Většinou jsme byli 3 zobcoví flétnisté, tak jsme společně i s naším učitelem mohli hrát consort. Dnes je to celkem podobné. Z norských hudebních škol se bohužel hlásí velmi málo zájemců o hru na zobcovou flétnu. V posledních letech jsem měl štěstí, že přišli studenti z Čech, Rakouska a Francie.

Čtyři roky ses věnoval výzkumu polyfonní hudby a diminuční praxi, můžeš nám toto období a jeho výsledky více přiblížit?
V roce 2005 jsem získal stipendium pro umělecký výzkumný program, který byl vytvořen jako paralela k vědeckému PhD. Myslel jsem si, že nemám žádnou šanci získat takové stipendium. Tehdy se přihlásilo mnoho žadatelů, každý z nich uměl něco skvélého s PC softwarem a jinými interaktivními věcmi… Proto jsem si myslel, že nemá ani cenu, abych se vůbec hlásil. Moje sestra (archeoložka) mi tehdy řekla něco ve smyslu: „ Nebuď hloupej, přihlaš se!“ Tak jsem se přihlásil a k mému úžasu jsem to stipendium dostal.

Už za mých studií jsem se snažil vytvořit diminuce na renesanční repertoár. Ale chtěl jsem se bezpodmínečně naučit hrát diminuce, aniž bych si je musel nejdřív napsat, a to ve stylu renesančním nebo Ars nova. Tohle byla vzrušující doba. Pohyboval jsem se v oblastech pro mne naprosto nových. Zvláště Ars nova i nadále zůstává fascinujícím a velmi napínavým světem. Vše se zdá jakoby povoleno. Když se ale pokusím toto „vše“ dělat, výsledek vlastně nijak nezní, vyjde to do prázdna. Probojovával jsem se velmi pomalu kupředu, ale na konci projektu jsem věděl a znal přeci jen mnohem více než na začátku. Stále mám pocit, že se posunuji pomalu, když se ale ohlédnu zpět, mohu říci: „Tohle by pro mě před 5-ti lety nebylo možné“.

V roce 2006 jsi založil soubor Currentes, s čím jsi do tohoto počinu šel a jaká je současná profilace souboru?
Currentes jsem založil v rámci mého projektu. Bylo mi ale hned jasné, že v Bergenu nenajdu všechny potřebné hudebníky, kteří by se mnou mohli provozovat polyfonní hudbu období Ars nova či renesance. Tak jsem pozval lidi ze Španělska, Francie, Holandska a založil Currentes, abych to vše mohl financovat. Zpočátku jsem plnil ústřední roli já – slíbil jsem přece, že budu hrát plno diminucí! Zprvu jsem všechny skladby hrál s ostatními a všechny je svými diminucemi naprosto zničil : ). Dnes je to již trochu více vyhraněné, už nejde jen o to, čeho chci dosáhnout já sám, ale spíš jde o společné dosažení určitého konceptu a celkového vyjádření. S mnohými hudebníky z těchto prvních 2 -3 let spolupracuji dodnes.

Vedle staré hudby se intenzivně věnuješ hudbě současné, hraje zde nějakou roli snaha prezentovat současnou norskou skladatelskou generaci?
Spolupracuji s mnohými skladateli/skladatelkami, kteří žijí v Norsku a mám za sebou premiéry od více než deseti z nich. S některými spolupracuji již dlouho, u některých šlo jen o jednu skladbu.

Mým cílem je zúčastnit se každý rok alespoň jedné premiéry. V tomto roce to bude skladba pro sólo Paetzold subbass v C ladění. Tam se ozývaji neskutečné zvuky, to ti garantuji! 0:) V lednu to chci natočit na mé sólové CD, kteŕe by mohlo vyjít do konce roku 2023. Na tomto CD bude i „Austro“ od G. Tedde , „Echo from the East” od Jana Rokyty plus 3 další skladby od norských skladatelů / skladatelek.

Skladbu Jana Rokyty jsi premiéroval ty, jak ses k ní vlastně dostal?
Po jednom koncertě v Prachaticích, kde Janova hudba zazněla, jsem se ho prostě zeptal, zda by pro mě něco napsal. Řekl ano, což mne strašně potěšilo („prostě se zeptat“ je dobré motto pro všechny mladé zobcové flétnisty/ flétnistky, kteří by rádi hráli nějakou novou kompozici). Já jsem tuto skladbu rok na to v Prachaticích premiéroval, bohužel ne zrovna dobře. Jan mne neustále na zkoušce opravoval, že nemám hrát tak afektovaně, ale rychleji, a už vůbec ne s tak velkým vibrátem! Já tu skladbu mám velmi rád a mám tak trochu špatné svědomí, že jsem ji nenatočil již dříve. Jan ji ale napsal zrovna v době, kdy jsem začínal se svým diminučním projektem. Měl jsem opravdu málo času a ta skladba je skutečně velmi těžká (alespoň pro mne). Není dlouhá, ale ta druhá stránka uprostřed má tolik nonových, septimových a oktávových skoků, které budou vždy málo rychle zahrané! Nyní jsem to alespoň natočil, jde o skromný pokus. Uvidím, zda bude Jan spokojen…..

Spolupracoval jsi na řadě zajímavých projektů, např.Wheels within Wheels, co bylo motivem tohoto projektu?
Peníze. OK, ne tak úplně, ale „Wheels within Wheels“ byl opět tzv. vědecký projekt (umění „Postdoc“), díky němuž jsem v rámci stipendia získal práci na 3 roky. Zprvu mně a mým kolegům šlo o to, abychom zkombinovali naše zájmy: stará hudba (a mnoho diminucí, které by se tam daly uplatnit) a hudba soudobá. Chtěli jsme vidět, co se stane, když se skladatelé a hudebníci podívají na stejný repertoár, z čehož může vyvěrat nová inspirace pro novou hudbu a improvizaci. Některé výsledky si můžete přečíst/vidět/slyšet zde:

https://www.en.visjournal.nu/mouvance-approaches-to-re-enacting-medieval-music/

V posledních osmi letech jsem se zúčastnil mnoha větších či menších projektů, díky nimž a díky společné tvorbě hudebníků se vytvořila hudba nová. Mám rád především projekty s pódiovým vystupováním. Na jednom jsem tančil (v reálu to vypadá stejně směšně, jako když si to jen představíte) a mlátil se navzájem s hráčem na bicí.

Tvá spolupráce na tanečním projektu «Soufflette» nebyla zřejmě tentokrát v roli hráče. O co konkrétně šlo?
Norská skupina moderního tance Carte Blanche přizvala francouzského choreografa Françoise Chaignauda k novému projektu. Ten měl takovou vizi, že tanečnící budou v průběhu představení zpívat – starou hudbu. Oslovili mě jako specialistu na „starou hudbu“, zda bych jim doporučil vhodnou hudbu. Brzy však bylo jasné, že François měl spíš na mysli propojit pop-music se starou hudbou. Náhle to tedy nebylo tak, že mám vyhledat vhodnou hudbu, ale vytvořit úpravy a komponovat hudbu. Dělali jsme různé drobné pokusy se starými kompozičními technikami, jako např. Britney Spears aranže…. Nakonec jsem zkomponoval organum ve stylu Notre Dame, využil k tomu hudbu Boba Marleye „ Is this love“ , dále jsem jeho „ Natural Mystik“ aranžoval do motetu Ars nova a „Killing me softly“ jsem zhudebnil ve stylu falsobordone střídavě v kánonu ve spodní kvintě nebo vrchní kvartě v jednotlivých strofách. K tomu mi François zadal ještě dvojhlasý rytmus, který jsem musel zhudebnit. Bylo to celé pro mne neskutečně zábavné!

Tanečníci/tanečnice jsou skuteční umělci – v každém případě velmi virtuózní – ale nebojí se experimentovat, vyzkouší všechno, jsou velmi učenliví, ovládají až absurdní trpělivost pro zdlouhavý proces vývoje (tj. několikaměsíční experimentování a zkoušení), což z pozice hudebníka a hudebního světa neznám. Stal jsem se mezitím jejich obrovským fanouškem a snažím se navštěvovat veškerá nová představení Carte Blanche.

Improvizace je tvoje téma. Jak ty jsi s ní začínal?
S improvizací jsem začal postupně již za studií, šlo hlavně o diminuce. Ještě více diminucí přibylo díky mému již zmiňovanému vědeckému projektu. Zhruba kolem roku 2008 jsem začal organizovat Jammsessions staré hudby v Bergenu, kde jsme improvizovali na Folliu, Romanescu, Passamezzo… ze začátku to bylo něco nového, co vzbuzovalo velký zájem. Přicházeli lidé z jazzového oddělení, dále amatéři, studenti z mého oddělení, členové Currentes… Teď už to neorganizuji tak často (asi příliš improvizace na La Folliu : ))) , ale pokud ano, tak je to stále vemi zábavné.

Improvizuješ i v jazzu? Stačí ti k tomu zobcová flétna?
Nehraji jazz. Ale hodně improvizuji volně. To bych doporučil každému. V tomto kontextu jsou veškeré normální hranice „ staré hudby“ – ve vzahu s tím, co si můžu na svůj nástroj dovolit – okamžitě pryč. V roce 2023 by měla vyjít naše živá nahrávka improvizace z doby covidu…cembalo, syntetika, Paetzold- bass, Helder- tenor atd.

Od r. 2011 vyučuješ historickou improvizaci. Co znamená historická improvizace? Musí být hráč vybaven teoretickými znalostmi?
Historická improvizace znamená, že se snažím v rámci určitého historického stylu improvizovat. Barokní tance, diminuce 16. století nebo ve stylu Codex Faenza. K tomu potřebuji znát teorii…to je jasné. Já se ale snažím teorii minimalizovat na to, co jsem schopen si zapamatovat. Když se celou dobu improvizace budete soustředit pouze na to, jaká pravidla máte napsaná před sebou na papíře, bude to pro vás důležitější, než veškerá spontánní improvizace. To znamená, že pokud jste svázáni příliš mnoha pravidly, která musíte dodržovat, nemáte moc možností dělat něco spontánně. Proto se vždy nejprve snažím držet pravidel co nejméně. Pokud určitá pravidla znáte tak, že je můžete během hry dodržovat, můžete přidat další. Je to tak trochu jako když se učíte cizí jazyk. V obou případech musíte ihned „ mluvit“ a nečekat, až budete mít ve slovní zásobě 3000 slov a perfektní gramatiku.

V Lipsku existuje přímo institut pro improvizaci – Deutsches Institut für Improvisation. Je tato instituce ojedinělá?
„ Německý institut improvizace“ řídí můj kolega z Lipska Martin Erhardt. Nevím, zda v jiných zemích existuje něco podobného, ale určitě existují hudební a sociální skupiny (jako např. na FaceBooku), které mají stejný cíl, tedy rozvíjet a šířit historickou improvizaci.

Pod záštitou tohoto institutu probíhá v Lipsku Festival ExTempore, kde jsi jedním z lektorů, co to je za festival?
ExTempore je festival, který organizuje Martin. Koná se v Lipsku jednou za 2 roky vždy v září. Většinou probíhá 4-5 dní. Dopoledne event. brzy odpoledne se konají workshopy a přednášky na téma improvizace. Večer jsou koncerty a po nich jamsession, kterých se mohou aktivně účastnit úplně všichni. To je něco naprosto skvělého. A většinou hrají opravdu všichni. Hudebníci, co den před tím tvořili obdivuhodné improvizace, teď vedle sebe stojí na podiu vedle studentů, stážistů, amatérů… a hrají celým srdcem a plni radosti!

Jak se přestat bát improvizace?
Já mám ještě pořád tak trochu strach, ale člověk musí prostě začít hrát, hodně a často, a musí se umět těšit ze všech jak pěkných, tak i divných tónů a zvuků, které se ozvou : ))) S mými studenty máme 2 jednoduchá pravidla: 1. Vždy říci ANO , 2. Nikdy není třeba se omlouvat! Představ si, že bychom se museli za každou gramatickou chybu omlouvat, kvůli každému nesprávnému slovu zmlknout a zčervenat. To přeci nejde, ani ve své rodné řeči ne!

Moje nejstrašnější chyba v němčině: chtěl jsem si jednou přisednout k Peteru Holtslagovi a jeho tehdejší ženě Kerstin de Witt a zeptal jsem se „ ob ich eindrängen darf“ – zda mohu proniknout/vniknou či perforovat. Kerstin porozuměla a zdvořile řekla ano. Peter se mohl umlátit smíchy. Když mi vysvětlili gramatický smysl, málem jsem umřel smíchy také 0:))

Řada zobcových flétnistů z ČR se s tebou setkávala na Letní škole staré hudby v Prachaticích. Jak na tyto roky vzpomínáš? Plánuješ výhledově nějakou další spolupráci s našimi hráči nebo studenty?
Používám (očividně) mnoho slov, chybí mi ale slova, kterými bych vylíčil či popsal mé nádherné pocity, které vzbuzuje vzpomínka na dobu prožitou v Prachaticích. Již první rok, kdy jsem tam byl, jsem nemohl uvěřit, kolik milých lidí mohu takto najednou potkat, jak hluboký zájem a radost ze hry z nich byly cítit, tolik smíchu, tolik lidí nejrůznějšího věku, kteří se sejdou, aby spolu hráli hudbu, povídali si, vyprávěli příběhy, pili ne moc dobrou kávu a naopak neskutečně dobrý čaj, skvělé pivo, ostré indické jídlo…být pospolu, muzicírovat, jíst, povídat si a smát se…pivo…co potřebuje člověk dalšího? Jsem neskonale vděčný za pozvání do Prachtic, a také do Plzně a Prahy. Bylo to pro mne opravdu ohromné obohacení. Vždy moc rád opět přijedu, abych mohl se svými strarými a novými přáteli provozovat hudbu.

Rozhovor připravila Hana Šťastná, překlad Julie Braná.