Irena Dopitová vystudovala hudební výchovu a filozofii v Olomouci a zobcovou flétnu ve Vídni. V současnosti vyučuje hudební výchovu na gymnáziu ve vídeňském Ottakringu a zobcovou flétnu soukromě.
Jak jste se dostala k hudbě a zobcové flétně?
Co se týče hudby, tak ta mě fascinovala odjakživa. Hudební nástroje, resp. zpívání přicházely postupně podle příležitostí. Ve druhé třídě jsem začala navštěvovat školní sbor a učila se sama hrát na kytaru. Pak se k tomu přidalo zpívání v kostelní schole, což považuji za významný mezník mého hudebního rozvoje. Zpívali jsme tam několikrát týdně, vše jsme se učili poslechem a zpaměti. Naši vedoucí si dělali vlastní hudební úpravy. Bylo tam plno šikovných muzikantů, spousta výborných zpěváků. Dovednosti každého, kdo na něco hrál nebo hezky zpíval, byly zužitkovány. Bylo to nasávání hudby s radostí, bez tlaku na výkon a s pravidelným vystupováním před velkým publikem.
Pak přišly na řadu housle. Do těch chodili nejprve moji sourozenci a já jsem samozřejmě nechtěla zůstat pozadu. Housle mě ale moc nebavily, nikdy jsem na ně pořádně necvičila a po pár letech jsem s nimi sekla. Zobcovou flétnu jsem objevila na skautském táboře v páté třídě, takže relativně pozdě, a byla jsem jí naprosto unešená. Učila jsem se hrát písničky od kamarádů a známé melodie od poslechu. Záhy jsem se přihlásila na soubor zobcových fléten a poté i na sólové hodiny právě ke své tehdejší učitelce houslí, Zoji Mikulcové, která v té době začala nabízet i výuku hry na zobcovou flétnu. To byl začátek mého vztahu k zobcovým flétnám a cvičit na ně mě, na rozdíl od houslí, moc bavilo. Láska na první pohled.
Významně mě ovlivnilo také zpívání v gymnaziálním sboru u paní prof. Heleny Kaločové. Sbor měl velmi vysokou úroveň, trénovali jsme náročný reperotár, jezdili po soutěžích a vyhrávali. Ve sboru jsem také měla často možnost využít zobcové flétny v různých instrumentálních doprovodech.
V 15-ti letech mě moje učitelka poslala na Letní školu staré hudby do Prachatic. Tam jsem nahlédla na to, co to vlastně hra na zobcovou flétnu opravdu znamená. To byl další zlom. Po návratu jsem si naplánovala, že si najdu na výuku opravdového zobcového flétnistu. Bohužel všichni působili příliš daleko a dojíždění tehdy nepřicházelo v úvahu. Přihlásila jsem se tedy alespoň na vsetínskou ZUŠ, s důvěrou, že se tam nějaký vzdělanější zobcový flétnista najde. Díky tomuto tahu jsem se dostala do třídy k jazzmanovi Jaromíru Kuželovi a asi po měsíci u něj přesedlala na saxofon. Toto období na mě mělo moc dobrý vliv. Díky Jaromírovi jsem se naučila efektivneji cvičit, učila se improvizovat a objevila novou hudení estetiku.
Po maturitě jsem odjela studovat do Olomouce a zažívala jsem tam hudební krizi. Se změnou města jsem opustila své hudební zázemí a všechny kontakty. Dlouho mi trvalo, než jsem se zabydlela. Přihlásila jsem se na ZUŠku, ale zrovna nebylo místo, hledala jsem nějaký sbor, soubor, skupinu, kde bych se upíchla, ale moc se mi nedařilo. Záchránila mě Radka Rozkovcová, která mě přizvala do souboru zobcových fléten MocTet. Díky MocTetu jsem opět nastartovala zobcovku a zažila s ním několik krásných let plných společného zkoušení, hraní, zpívání, koncertování a cestování. Jezdili jsme na kurzy do Prachatic (např. k Alanu Davisovi) a posouvaly se společně dál.
Po gymnáziu jste studovala filosofii a ukrajinskou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci, co vás na tomto oboru zaujalo a co vedlo k přestupu na obor učitelský?
Řekla bych, že jsem se v těch 18-ti prostě trochu spletla, ale nelituji toho. Gymnaziální filozofie mě bavila, resp. přišla mi zajímavá. Bavilo mě přemítat o smyslu života apod., ale víceméně jsem si tehdy filozofii zaměnila se seberozvojem. Studium jsem absolvovala docela s lehkostí a spousta věcí mě oslovila a obohatila, ale rozhodně nejsem typ, který by pak šel třeba na doktorát. Co mě ale velmi bavilo, bylo filozofii učit v rámci učitelské praxe na gymnáziu. S ukrajinistikou to byla absolutní mladická romantická nerozvážnost. Chtěla jsem tehdy jet na Podkarpatskou Rus a studium ukrajinistiky se mi jevilo jako skvělý nápad. Po roce a půl studia mi však bylo jasné, že to není nic pro mě. Cítila jsem, že se musím za každou cenu vrátit k hudbě a že chci učit. Z tohoto důvodu jsem z ukrajinistiky odešla a vystudovala hudební výchovu a filozofii v rámci programu učitelství pro střední školy.
V posledním ročníku studia jste v rámci Erasmu odjela na katedru hudební vědy na Karl Franzens Universität ve Štýrském Hradci v Rakousku, podle čeho jste se rozhodovala a jak jste si pobyt užila?
Chtěla jsem v rámci studia vyjet do zahraničí, bylo mi docela jedno kam, a cílovou destinaci jsem vybírala z nabídky spřátelených institutů. Institut hudební vědy v Grazu se mi jevil jako dobrý kompromis. Chtěla jsem si vyzkoušet studium muzikologie (tehdy mě to lákalo), nebylo to daleko, chtěla jsem si zlepšit němčinu a také jsem kvůli diplomce potřebovala vyjet do německy mluvící země. Svůj první semestr jsem strávila poměrně ve stresu, bylo to náročné hlavně jazykově. Měla jsem docela dobrou gramatiku, ale málo zkušeností. V seminářích jsem byla jediná nerodilá mluvčí, takže to byla opravdu výzva. Ve slovníku jsem listovala ve dne v noci. Druhý semestr jsem se pak věnovala už jen diplomce, což bylo příjemné. Měla jsem čas a spoustu materiálu.
No a jako bonus jsem se v Grazu seznámila se svým manželem, takže pobyt v Grazu byl osudový. 🙂
Po celou dobu studia jste byla členkou souboru zobcových fléten MocTet pod vedením Radky Rozkovcové, jak vznikl jeho název a co bylo jeho posláním?
Radka MocTet založila už předtím za účelem vystoupení na katedře muzikologie v Olomouci. Hrála na něm se svými kolegyněmi a profesor, který sepisoval program, jim spontánně vymyslel název MocTet (ve smyslu „mnoho žen“). Název zůstal a Radka si pak nabrala nové spoluhráče. Začínali jsme jako kvarteto zobcových fléten. Radka byla umělecká vedoucí, sestavovala program, psala vlastní úpravy, sháněla koncerty a organizovala nás. Posláním bylo dělat hezkou muziku na zobcovky, různé žánry, hodně se kombinovalo se zpěvem – Radka to nazývala folk na zobcové flétny. S MocTetem jsem hrála po celou dobu studia v Olomouci a ještě rok poté, co jsem odjela do Rakouska. Bylo to krásné období, ve kterém jsem se toho spoustu naučila, hlavně co se týče souborové hry. Pak na dálku už to ale moc nešlo, takže jsem se rozloučila.
V roce 2018 jste s úspěchem završila magisterský program Koncertní obor hry na zobcovou flétnu u Hanse M. Kneihs a Carstena Eckerta na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni v Rakousku. Jak na tu dobu vzpomínáte a jaké významné zkušenosti jste si ze studia odnesla?
Studium koncertního oboru ve Vídni bylo šíleně intenzivní a úžasné období. Zároveň to bylo období velmi náročné a mnohdy také frustrující. Byla to pro mě velká škola, jak hudební, tak životní. Začínala jsem u Hanse a lačnila jsem po veškerých informacích týkajících se zobcové flétny. Hans v té době už sám aktivně nehrál, takže to vůbec nebylo o technice. Kladl velký důraz na porozumění hudebnímu textu a na tímto porozuměním podložené interpretaci. Stěžejní bylo pro něj rozklíčování emocí, které jsou ve skladbách zakomponovány. Pak procítění těchto emocí při hudební interpretaci a interpretování hudby takovým způsobem, aby tyto emoce měl možnost pocítit i posluchač. Uměl být v tomhle ohledu neskutečně přísný a náročný, někdy jsem se mořila dvě hodiny se čtyřmi takty. To bývalo frustrující, ale nutilo mě to jít do hloubky.
Poté, co Hans odešel do důchodu, převzal naši třídu Carsten, což zafungovalo jako výborné doplnění předchozích let. Carsten je briliantní hráč a skvělý učitel-trenér. Díky Carstenovi se během krátké doby zlepšila technická úroveň celé třídy o poznání. Moje tedy rozhodně o sto procent. Carsten nám kousek po kousku nastolil svůj vymakaný cvičební program sestavený z jeho vlastních cvičení, která jsou všechno jiné než suchopárné stupnice a rozklady. Jednou týdně jsme měli třídní hodinu po vzoru studia v Holandsku. Tam jsme společně trénovali techniku, vystoupení na pódiu a věnovali se potřebným tématum.
Studium u Carstena mě neskutečně bavilo, hlavně ta první část, kdy jsem pracovala na své technice. Přirozeně jsem zacala cvičit víc a mnohem efektivněji. Také jsem se naučila být samostatnější. Vzít skladbu a kousek po kousku se jí sama prokousat. Udělat si vlastní názor, který se mnou rezonuje a obhájit si ho. Nacvičit skladbu do detailu a podat přesvědčující výkon na pódiu. U Carstena byl velký tlak na výkon, ale pracoval s námi takovým zpusobem, že jsme z toho profitovali. Vzdálené cíle se ukazovaly být dosažitelnými. Carsten umí z člověka vykřesat maximum. Co se týče hudby, bavila mě u něj hlavně soudobá, tam jsem zažívala opravdové flow.
Významným momentem bylo také samotné zakončení studia, tedy příprava interního a externího diplomového koncertu a diplomové práce. Dala jsem do toho maximum, vybrala jsem si srdcový program a soustředila se pouze na přípravu. Pracovala jsem intenzivně také na své psychické stránce a podařilo se mi projít zkouškama a celým tím obdobím v souladu sama se sebou. Byla to pro mě zkušenost k nezaplacení a čerpám z ní dodnes.
Účastnila jste se hudebních kurzů a seminářů vedených špičkovými lektory jako jsou AlanDavis, Jan Kvapil, Kerstin de Witt, Ashley Solomon, Carin van Heerden, Nadja Schubert, Walter van Hauwe, Kees Boeke, Lorenzo Cavasanti, Jostein Gundersen, Katharina Lugmayr, Anne Suse Enssle apod., který ze zmíněných lektorů vás výrazněji ovlivnil a jak?
Vzpomínám asi na všechny. Každý mi dal něco ze sebe. Spontánně mě napadá: Jostein – podněty k improvizaci, Alan – charizmatický přístup k hudbě a lidem, Honza Kvapil – spoustu praktických informací ohledně zobcové flétny, Kerstin – nekonečná interpretační fantazie a kreativita, Lorenzo Cavasanti – tipy na veřejné vystupování. Carin mě uhranula svým okouzlujícím zvukem. Katharina a Anne mě naučily spoustu věcí, u těch jsem měla hodiny častěji. Ke Kathi jsem chodila několik let na souborovou hru, od ní mám vše, co vím o renesančním consortu. Anne je výborná muzikantka, která neustále koncertuje. Má nádherný osobitý zvuk, vymýšlí zajímavé projekty a zároveň je to pragmatická osoba, která umí se vším poradit.
Hru na traverso vás učila Gertraud Wimmer a zůčastnila jste se i kurzu u Laury Pontecorvo, věnujete se tomuto nástroji i nadále?
Bohužel už ne. Na traverso jsem hrála pár let na vídeňské výšce a mám tento krásný nástroj moc ráda. Z časových důvodů se mu ale nadále nevěnuji.
Absolvovala jste také pěvecké mistrovské kurzy-výuku u Rebeccy Stewart, Mami Irisawa, Ingrid Haselberger, Moniky Riedler, Petra Martínka a sborový zpěv ve Wiener Singakademie (Heinz Ferlesch), Chorus Sine, Nomine (Johannes Hiemetsberger) a kurz u Wolfganga Sause. Co od zpívání očekáváte a jakým způsobem pěvecké zkušenosti využíváte nyní?
Zpívání miluji, je to jedna z mých nejmilejších činností. Zpívám hodně v práci – s teenagery na gymnáziu, kde učím od září hudební výchovu. Momentálně nezpívám v žádném tělese, protože se to nedá moc dobře kombinovat s rodinou. Ráda bych se dopracovala k osobní tvorbě, kde bude z mé strany figurovat jak zpěv tak zobcová flétna.
Jste členkou Styx Quartet, souboru zobcových fléten zaměřující se na soudobou hudbu, jak kvartet vznikl, jak vybíráte repertoár, vystupujete…?
Styx Quartet je momentálně neaktivní. Mám naději, že až nastane pravý čas, opět ožije, ale nechávám tomu volný průběh. Kvarteto jsem založila se svými kolegy z univerzity původně kvůli jednomu koncertu. Zaměřili jsme se na novou hudbu, resp. novou hudbu s přesahem k hudbě staré a taky k jiným uměním. Pracovali jsme na projektu s vizuálním doprovodem ve spolupráci s vizuální umělkyní Martinou Zuzanou Šimkovičovou. Premiérovali jsme kvartet „… y sigue caminando“ od [ka’mi]ho. Koncerty jsme hráli větsinou potmě, nebo právě s nějakými světelnými efekty, hudbu jsme prolínali různými texty. Program jsme sestavovali tak, aby vyprávěl příběhy, vytvářeli jsme určitou atmosféru.
Od roku 2010 se věnujete výuce zobcové flétny ve Vídni, jak se liší vedení studentů na školách v Rakousku a v Česku a na co se ve své výuce zaměřujete?
Asi největší rozdíl je v délce hodiny. Na vídeňské hudební škole trvá hodina většinou 25 minut, což je málo. Abych pravdu řekla, tak vlastně nevím, jak se to teď dělá na českých ZUŠkách. Jakožto žačka jsem zažila hodinu začínající stupnicemi a rozklady, pak se přešlo k etudě a přednesu. Takhle to tady moc pedagogů nedělá. Kromě Vídně jsem učila nějakou dobu též na bratislavské konzervatoři a z doslechu vím, že tamní ZUŠky mají mnohem vyšší hodinovou dotaci na žáka než v Rakousku. Dvakrát týdně sólová hodina, nauka, korepetice, soubor/orchestr, … Takže ta celková doba strávená s nástrojem v ruce v zázemí hudební školy je nesrovnatelně vyšší.
Osobně se ve výuce zaměřuju na různé věci, podle toho, jací se mi sejdou žáci. Snažím se vycházet ze žákových hudebních zálib a dávat mu skladby, které se mu líbí a které rád hraje. Pokud to jde, tak se rychle propracováváme k altovce. Pokud mám více šikovných žáků, kombinuji je do souboru. Souborovou hru vnímám pro hudební rozvoj jako zásadní. Žáci jsou rádi, že si zahrají spolu s kamarády, mají dobrý pocit z toho, že to zvládají a těší se ze zvukového výsledku. Přirozeně se učí intonaci, souhru, stylistiku, techniku, nové hmaty, atd.
Minulý rok jsem si také vyzkoušela vést měsíční online kurz pro dospělé hobby hráče, což byla výborná zkušenost. Online formát umožňuje komunikaci s velkou skupinou žáků najednou. Díky nevázanosti na fyzické místo se sešla opravdu rozmanitá a pestrobarevná parta flétnistů z různých koutů Evropy. Tato rozmanitost je velmi obohacující a vnáší do kurzu plno podnětů a vzájemné inspirace. Online má své kouzlo a do budoucna mu také ještě nedávám áde, ale momentálně jsem dostatečně vytížená v offline světě.
Řekněte nám něco o svém sólo projektu Musa Di Fusa s přesahem ke všemu možnému.
Musa Di Fusa jsem vymyslela víceméně jako takový zastřešující název pro různé projekty, nebyl v tom nějaký konkrétní estetický plán. Vybírám takovou hudbu, která se mi zrovna líbí a nějak se mě dotýká. Pak samozřejmě takovou, která je pro mě/nás realizovatelná co se týče nástrojů, financí, koncertního prostoru. Na začátku to byl malý barokní ensemble (housle, cello, cembalo, zobcová flétna). Repertoár klasika – tutti frutti z raného a vrcholného baroka. Pak zobcová flétna s cembalem, repertoár podobný. V jiném složení – zpěv, zobcové flétny a housle – jsme dále prezentovali motetta Guillema Dufaye. Posledním počinem pod tímto názvem byl sólový program provedený v (pokud možno) absolutní temnotě, který obsahoval skladby od I. Yuna, [ka’mi]ho, G. Bassana, K. Stockhausena a F. De Rossi Re. Tmu narušuje při první skladbě světlo svíčky a při poslední odraz fosforeskující pásky, na kterou svítí černé světlo.
Programem zaznívá kromě fléten také zpěv a elektronika. Podnětem k tomuto ztvárnění ve tmě byla skladba In freundschaft od Stockhausena. Původně jsem chtěla použít pohyblivý jevištní reflektor (pomocí kterého je hráč při provedení této skladby osvĕtlován), ale neměla jsem žádný k dispozici. Tak jsem vymyslela provedení s černým světlem. K tomu jsem pak přidružila další skladby a tmu ponechala po celou dobu představení. Tmu mám na koncertech ráda, ať už z pódia nebo z publika. Automaticky v ní začneme silněji vnímat jinými oblastmi naší bytosti, než jen tou zrakovou. Přestaneme řešit, co má kdo na sobě, kdo se na nás zrovna dívá a co si o nás kdo myslí. Vnímáme intenzivněji zvuky, pachy a také začneme věnovat pozornost tomu, co cítíme tělem, tedy skrze pokožku. To je oblast, které se v naší společnosti moc vědomě nevěnujeme. Ráda bych se dále ubírala podobným, trochu experimentálním stylem a nejraději bych k tomu přidružila vlastní tvorbu.
foto Jana Dopitová
Váš manžel, portugalský skladatel [ka’mi], složil a vám věnoval kvartet pro zobcové flétny „…y sigue caminando“, který vyšel u Edition Tre Fontane. Jak jste se poznali a jak se vzájemně inspirujete?
Ano, [ka’mi] napsal krásnou skladbu „… y sigue caminando“ pro zobcové kvarteto, vřele doporučuju. Nahrávku si poslechněte tady: https://soundcloud.com/kami-27/kami-y-sigue-caminando-2016-styx-quartet a noty si kupte tady: https://edition-tre-fontane.de/produkt/kami-1973-y-sigue-caminando-etf-3119/
Tato skladba vznikla pro můj diplomkový projekt a už se ve světě zobcových fléten dostala docela do povědomí. Za to, že skladbu vydalo Edition Tre Fontane vděčíme Susanne Fröhlich. Slyšela Styx Quartet hrát „…y sigue caminando“ na symposiu v Grazu a doporučila skladbu k vydání. S manželem se vzájemně inspirujeme, ačkoliv v první řadě řešíme hlavně rodinu a domácnost. On mě namotivoval ke studiu zobcové flétny ve Vídni. Bez něj bych si na to tehdy netroufla. A já jsem ho tedy až po dost dlouhé době našeho vztahu inspirovala ke skládání hudby pro zobcové flétny.
Kromě výše zmíněného „… y sigue caminando“ složil ještě další dvě skladby pro zobcovky: „A.Sch_B: In memoriam Manuel João Fernandes (1920-2012)“ – verze pro „preprovaného“ umělce a elektroniku (2018). Jedná se o působivou, atmosferickou skladbu, v níž účinkující po celou dobu zpívá skrz hlavici zobcové flétny. Tuto skladbu jsem uvedla v rámci svého diplomového koncertu.
Dále pak vznikla skladba: „it never happend, so it just might happen again…“ pro jednoho hráče na zobcové flétny a jednoho hráče na bicí (2017). V této velmi působivé skladbě se prolínají mikrotonální flétnové souzvuky se zvuky všednodenních předmětů typu skleničky z Ikey, pravítka, apod. sestavených do malého drum-setu. Tuto skladbu premiérovalo Duo Enßle-Lamprecht (https://enssle-lamprecht.com/ ). Vřele doporučuji studentům konzervatoří. Partitura je k mání přímo u skladatele.
foto Igor Rypak
Jaké máte plány do budoucna?
Chci nadále co nejuspokojivěji kloubit péči o rodinu s výukou na gymnáziu a se soukromou výukou. Ráda bych na naší škole od příštího školního roku prosadila zobcovou flétnu jako nepovinně volitelný předmět. Vedle práce a rodiny bych si postupně chtěla vytvořit čas na vlastní projekty. Začít chci v malém obsazení, sólo a/nebo spolu s manželem.
Znáte příběhy rodiny Flétničkových a jak se vám nápad hudební rodiny líbí?
Tuto roztomilou hudební pohádku pro děti jsem si s požitkem jak poslechla, tak přečetla. Líbí se mi v první řadě nápad, příběh i hudba a dále považuji za skvělé to, že autoři vložili energii do kvalitního a vkusného zhmotnění díla. Knížka je pastvou pro oči a nahrávka je plná poctivé muziky, zvuků opravdových hudebních nástrojů a hlasů v podání výborných zpěváků, herců a muzikantů. Tedy žádná elektronika. To dnešní děti potřebují slyšet.
Děkujeme za rozhovor a přejeme zkloubení péče o rodinu s časem na vlastní projekty.
Rozhovor připravil Václav Bratrych