Anna Mikolajková – zobcová flétnistka, skladatelka, pedagožka. Vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě v oboru zobcová flétna ve třídě Jana Kvapila a skladba u Milana Báchorka. Absolvovala magisterské studium u prof. Carin van Heerden v oboru zobcová flétna-stará hudba na Anton Bruckner Privatuniversität Linz v Rakousku, skladbu a hudební teorii na Hochschule für Musik und Theater Hamburg u profesora Fredrika Schwenka a další vzdělávací programy (cembalo-Jörg Halubek, klavír-Gabriele Cervone, Atem, Haltung und Bewegung-Andrea Bold, Atem Tonus Ton – Astrid Schmidt, Rhythmusschullung und Weltmusik Ensemble-Mark Nauseef, jazzový zpěv – Ken Norris ad.). Několikrát učinkovala se souborem iFlautisti.
Co vás přivedlo k hudbě a zobcové flétně?
Moji rodiče nejsou velcí hudebníci, kteří by se hudbou živili, ale vždy mě k muzice vedli a v hraní mne podporovali. Táta sluch má, umí hrát na kytaru, hezky zpívá a živí se vyráběním keramiky – i hrající (zvonkohry, okaríny atd.), kde svůj hudební sluch dobře uplatňuje. Maminka hrála na klavír a varhany, ale jen tak pro radost. Základním zdrojem muzikality je dědeček z maminčiny strany, velký muzikant a kapelník Rožnovanky. Hrál na křídlovku, harmoniku a krásně zpíval. Bohužel jsme se nestihli potkat.
Na zobcovou flétnu jsem začala hrát již ve třech letech. Vyskytly se u mne problémy s dýcháním a lékaři mamince doporučili, abych začala hrát na nějaký dechový nástroj. Zobcová flétna byla jasná volba (smích). Zjistilo se, že mi to jde úplně samo. Nejprve jsem chodila k jedné rodinné známé a poté jsem (s výjimkou) začala na přechodu 4. a 5. roku navštěvovat ZUŠ v Rožnově pod Radhoštěm. Můj bratr, o rok a půl starší, už do ZUŠ na zobcovku také chodil. Začali jsme spolu hrát jednoduchá dueta a v mých pěti letech jsme se dokonce zúčastnili mé první flétnové soutěže. Vyhráli jsme krajské kolo v Orlové. Byla jsem dítě, co zpívá od rána do večera, takové to dítě štěstěny, kterému se daří, na co sáhne, a využívala jsem toho. Flétna, klavír, zpěv, skládání, tancování, malování, atletika, jízda na koni… (s chemií a fyzikou to bylo trochu horší (smích)). Po škole jsem vždy zamířila do nějakého kroužku. A moc mě to bavilo, i když si vybavuji i ty situace, kdy mi bylo líto, že všechny ostatní děti po škole utíkají na hřiště, jdou si hrát a já ne. Měla jsem v ZUŠ takovou mou „druhou rodinu“ a byla jsem tam ráda. Nepamatuji si situaci, kdy by mě někdo musel nutit ke cvičení. Na ZUŠ jsem měla výborného učitele a velkého muzikanta Zdeňka Valu a z toho, jak učil, z jeho vedení a motivace, čerpám dodnes. Absolvovala jsem pod jeho vedením řadu soutěží a hrála na spoustě různých koncertů.
Pocházím z centra Valašska z Rožnova pod Radhoštěm a vnímám, že jsou zde děti hodně hudební a hudebně aktivní, hrají v cimbálovkách, dechovkách a jiných kapelách. Jako dítě jsem v jedné cimbálovce také nějaký čas hrála na flétnu a zpívala. Dále jsem poměrně pravidelně vystupovala jako sólistka s Junior Beskydskou muzikou, která pod vedením Zdeňka Valy získala několik celostátních ocenění a několikrát i vycestovala do Evropy.
Dodnes zobcovou flétnu vnímám nejen jako úžasný a krásný nástroj, ale také jako pomocníka a terapeuta. Jsem s ní sžitá, mám ráda dřevo, jako materiál, baví mě, že je každá flétna úplně jiná. Umím se s nástrojem propojit, a když mi není nejlíp, tak mi hra na flétnu pomáhá ke zklidnění, ke zpřítomnění, k dobré náladě.
Jak mi flétna a zpívání šly samy, tak naopak hudební nauka mi nešla vůbec. Doháněli jsme to s panem učitelem Valou, ale neměl to se mnou lehké, protože ty teoretické věci pro mě prostě nebyly. Z tohoto důvodu jsem začala chodit k panu Studničkovi, který se mnou dělal hudební teorii, improvizace a začali jsme psát první jednoduché skladbičky, které pan Studnička posílal do soutěží (Opava). Moje úplně první skladbička se jmenovala Na houpačce, byla na text F. Hrubína a s tou jsem vyhrála zlaté pásmo. Celostátní skladatelské soutěže jsem se zúčastnila celkově třikrát. Pokaždé s úspěchem. Jednu byla má skladba Preludium pro klavír zveřejněna v časopisu Talent. Na té soutěži jsem byla celkem třikrát. Pan učitel Studnička mi otevřel cestu k tomu, jak skladbička vzniká, jak pracovat s textem atd.
V Rožnově, nebo spíše v nedalekých Bečvách, jsem také nějaký čas hrála s kapelou „Z Horní Dolní a dál na jih“! To jsou Valaši, kteří dělají svou hudbu spojenou s valašským nářečím, lidovostí, ale také latinou, rockem či folkem v obsazení klávesy, baskytara, elek. kytara, percusse a bicí.
Zobcovou flétnu jste vystudovala na Janáčkově konzervatoři v Ostravě ve třídě Jana Kvapila, jak jste si školu vybrala a čím vás studium obohatilo?
Po ukončení ZŠ v Rožnově pod Radhoštěm jsem nastoupila na místní gymnázium. Během studia prvního ročníku mi volal Jan Kvapil, se kterým jsme se už znali z kurzů, seminářů a také soutěží. Seznámil mě s tím, že se bude otvírat třída zobcové flétny na konzervatoři v Ostravě a trochu mě do studia navábil. Rozhodnutí, kudy se chci v životě dál ubírat nebylo jednoduché, ale jsem ráda, že jsem si zvolila flétnu-hudbu. Studium mě obohatilo ve všech možných směrech hudebních i nehudebních. Bylo mi 16 let a jela jsem studovat do velkého města, holka z vesnice. Bydlela jsem na privátě a osamostatnila jsem se. Ve škole jsme byli silný ročník, plný šikovných lidí a dobrých přátel. Jan Kvapil byl velice svědomitý učitel. Pracovali jsme velice systematicky. Technicky, výrazově, různou skladbou repertoáru, u něho jsem se také poprvé seznámila se soudobými skladbami. Mou spolužačkou byla Jitka Konečná, se kterou jsme hodně hrály, vzájemně jsme se podporovaly a motivovaly. Být průkopníkem nového nástroje na škole nebyl vždy snadný úkol, ale ve dvou to bylo výrazně jednodušší a zábavnější (smích).
Absolvovala jste též magisterské studium u prof. Carin van Heerden v oboru zobcová flétna-stará hudba na Anton Bruckner Privatuniversität Linz v Rakousku, byla to pro vás jasná volba? A jaký jste vnímala posun ve výuce oproti Česku?
Vlastně jsem během studia konzervatoře nepřemýšlela moc nad tím, co bude dál, a vzhledem k tomu, že jsme s Jitkou Konečnou byly jedny z prvních absolventek, neměla jsem ani žádné “vzory” a zkušenosti od jiných flétnistů. V té době jsme hrávali s Kateřinou Chrobokovou, cembalistkou, varhanicí a korepetitorkou, která velmi často jezdila po světě, studovala v zahraničí a moc hezky o tom vyprávěla. To byla první motivace. Další motivací byla roční stáž Jitky Konečné v Londýně… a věděla jsem, že to chci zkusit také. Z různých kurzů jsem znala řadu flétnových zahraničních pedagogů a mezi nimi jsem také vybírala. Carin van Heerden byla mému srdci nejbližší a zároveň jsem vítala také to, že vyučovala na univerzitě, která byla jen kousek za hranicemi s ČR. Měla jsem rok na to naučit se německy, a to pro mne byla veliká výzva. Souběžně se studiem jsem pracovala jako Au-Pair – a děti mě řeč velmi rychle naučily (smích). V Linci bylo výhodou poměrně rozrostlé oddělení staré hudby. Tvořily se různé ansámbly a hrála se spousta koncertů. Mezi výbornými muzikanty jsem poznala několik velmi dobrých přátel. Kromě hry na zobcovou flétnu jsem navštěvovala mnoho dalších kurzů souvisejících se starou hudbou-ornamentiku, historická ladění, historickou notaci, stylově vázané improvizace, dobovou praxi a mnoho dalších. Postupně jsem vstupovala do hloubky poznání svého nástroje a staré hudby a nacházela víc a víc drobných detailů a poznatků.
Během studia jste získala první cenu v sólové soutěži staré hudby Nibelungen-Förderpreis 2010, jaké jste hrála skladby a jak jste soutěž prožívala?
Tuto soutěž jsem měla chuť vyzkoušet spíše ze zvědavosti. Nejsem vyloženě soutěžní typ, ale lákala mě nová zkušenost a také honosná výhra. Bylo krásné, že z pěti soutěžících, kteří prošli do druhého kola, jsem postoupila spolu se svými nejlepšími přítelkyněmi. Necítily jsme vůči sobě žádné rivalství nebo alespoň já jsem to tak vnímala (smích), naopak jsme si výhru vzájemně přály a soutěžní koncert jsme si krásně užívaly. Hrála jsem 2 věty ze sonáty od Louise Detryho, část z Concert Royaux od Francoise Couperina a sonátu od Marca Uccelliniho.
SKLADBA
Souběžně s flétnou jste na Janáčkově konzervatoři v Ostravě studovala skladbu u Milana Báchorka, na co jste se hlavně zaměřovali?
Jak jsem zmiňovala, před studiem skladby na konzervatoři jsem trochu ochutnala komponování již na ZUŠ pod vedením pana Vladimíra Studničky. S ním jsem poznala, co skládání a tvoření nové hudby znamená a ve třídě Milana Báchorka jsem poměrně plynule navázala. Šlo o to ochutnat různá nástrojová obsazení, vyzkoušet si různé skladební formy a styly. Pan Báchorek mě podporoval ve tvoření flétnových skladeb. Dále jsem měla v oblibě tvorbu pro zpěv, klavír a perkuse. Skladbiček pro tato obsazení vzniklo určitě nejvíce, ale také bylo potřeba psát i pro jiná obsazení – smyčce, žestě, cimbál a další. To pro mne nebylo vždy snadné a stávalo se mi, že skládání pro “neznámé“ nástroje mě přestalo bavit a vznikl spíš studijní materiál než autentická tvorba, pod kterou bych se s hrdostí podepsala. K maturitě, kterou jsem studium skladby na konzervatoři zakončila, jsme vytvořili moc krásný repertoár, který byl kombinací zpěvu, bicích a flétny – to, co mě vždy nejvíc bavilo a baví. Od druhého ročníku konzervatoře jsme jako skladatelé přešli na přísnější režim v teoretických předmětech – harmonie, kontrapunkt, hra partitur, hra generálbasu, dirigování, hudební režie, aranžování, a také na intonování a rytmizování z listu, což byla má silná stránka.
Během studia jste se několikrát s úspěchem zúčastnila celostátní skladatelské soutěže Generace, s jakými skladbami a s jakým oceněním?
Této soutěže jsem se zúčastnila celkově třikrát. Poprvé s cyklem Les pro sólovou altovou zobcovou flétnu, za což jsem získala první místo, v dalších letech se skladbou Pápěrky (cyklus písní pro zpěv a klavír) a s cyklem Hra na vodě pro sólovou flétnu nebo altovou zobcovou flétnu. Obdržela jsem druhé a třetí místo, myslím (smích).
V letech 2011-2015 jste studovala skladbu a hudební teorii na Hochschule für Musik und Theater Hamburg u profesora Fredrika Schwenka, byla to další mimořádná zkušenost?
Ano, to byla opravdu mimořádná zkušenost. Potkala jsem člověka, který mi velmi „sednul“. Nejen z hlediska lidského, ale i skladatelského. Na škole bylo spoustu různých profesorů skladby. Každý z nich měl trochu jiné zaměření: mikrotonalita, elektronická hudba, postromantické a avantgardní směry, minimalismus atd. Pan profesor Schwenk mi byl ze všech nejbližší. Podporoval ve mně ten můj skladatelský jazyk, který ve mně vycítil, a byl tomu jeho dost podobný. Můj skladatelský styl bych asi neuměla zařadit do žádné konkrétní skupiny. Když píšu, mám ráda, že skladba vzniká jako nějaký příběh, že je hezká, mám s ní nějaké vnitřní propojení a chci ji poslechnout znova a znova. Což se mi často u divokých soudobých skladeb nestává. Ráda pracuji s formou, kterou kreslím pastelkami, dělám různé útvary, bubliny a čáry, vidím, co se kde propojuje, co kde graduje, a kde je prostor pro klid. Ucelený obraz toho, co budu skládat. Barevná představa o formě skladby, která je pro mě dost důležitá, hlavně když se jedná o rozsáhlé dílo. Vkládám ráda do skladeb drobné scénické prvky, které zaujmou hráče i diváka a vytváří krásné napětí. Jak jsem zmiňovala, mé oblíbené nástroje jsou klavír-flétna-perkuse, hlavně proto, že si skladbu na nich mohu sama vyzkoušet, osahat. Zapojuji do toho sebe, baví mě být toho součástí. Nejsem typ skladatele-matematika, který vše technicky vypočítává, nebo který potřebuje za každou cenu objevit něco nového, fascinujícího – často v mých očích dost nesmyslného. Hledám propojení, mám ráda jemnost, drobné momenty překvapení, spíše „méně, než více“.
Pan profesor mi byl velikou oporou také tím, že mě zapojoval do spousty různých projektů. Například jsem se dostala k aranžování Janáčkovy Lišky Bystroušky, psala jsem skladbu pro citerový orchestr na zakázku, což jsem z finančního důvodu uvítala, podporoval mě v částečně scénických projektech, pořádali jsme skladatelské dýchánky, pomáhal nám uskutečňovat koncerty a vytvářet nové kontakty a vazby se zahraničím nebo jsme např. dělali rozhovory do novin. Setkávání s panem Schwenkem mne naplňovalo motivací a novými nápady.
A vlastně jsem byla moc překvapená, že jsem se na školu vůbec dostala, protože přijímací řízení bylo velmi obsáhlé a náročné. Zájem byl velký, přišli studenti ze všech koutů světa a v nímala jsem je jako úžasné kapacity. Mým velikým štěstím asi bylo, že jsem psala v Linci diplomku o mně blízkém skladateli Isangu Yunovi, jehož cyklus Chinesische Bilder pro zobcovou flétnu jsem mimo jiné hrála na svém absolventském koncertě v Linzi a měla jsem ho v oblibě. Isang Yun žil v Německu a já psala o asijských vlivech na jeho kompozice pro flétnu. Myslím, že touto mou prací a podrobnou znalostí tohoto soudobého skladatele, jsem se trefila do noty některých zkoušejících (např. Peter Michael Hamel), kteří ho shodou okolností osobně poznali a spolupracovali s ním. Bylo fascinující s nimi dodatečně o Isangu Yun mluvit, o člověku, o kterém jsem já už jen četla, a zařadila jsem ho ve své představivosti do dálné minulosti (I. Yun zemřel roku 1995 v Berlíně).
Vedle skladby jste spolupracovala s oddělením staré hudby (Peter Holtslag, Meno van Delft, Gerhart Darmstadt), jak spolupráce probíhala?
S Peterem Holtslagem jsem byla v kontaktu dlouhodobě ještě před zahájením studia v Hamburku. Byl to on, kdo mi doporučil Fredrika Schwenka jako profesora skladby, jelikož jsou přáteli. K Peterovi jsem chodila na hodiny flétny i na kolektivní hodiny celé flétnové třídy, chodila jsem na koncerty staré hudby a občas jsem s nimi i spoluúčinkovala. Meno van Delft mne zaujal výukou a hrou na cembalo, které jsem trochu poznala v Linzi u Joerga Halubeka. Občas jsem navštěvovala jeho sólové výukové hodiny, zajímalo mne, jak vyučuje a hraje. Také jsem se účastnila několika jeho projektů-koncertů. Gerhart Darmstadt je fascinující hráč na barokní violoncello a gambu a mně velmi blízký člověk. S Gerhartem jsem strávila mnoho času. Nejen na sólových hodinách, ale také v různých skupinových výukách. Z jeho hodin si pamatuji dodnes mnohé, a z jeho nápadů a doporučení – například jak uvolňovat napětí v těle, jak se dostávat do jádra zvuku, jak být muzikantem ze srdce…, čerpám dodnes.
Skladatelské studium jste úspěšně zakončila představením opery Die kleine Meerjungfrau (Malá mořská víla) v Brémách, co vás vedlo k výběru Andersenovského tématu a jak jste k němu přistoupila?
Můj absolventský projekt jsem vytvořila ve spolupráci se studentkou operní režie na HfMT a mou kamarádkou Vendulou Novákovou. Bylo unikátní, že jsme se poznaly, jako dvě Moravačky, daleko ve světě, kde jsem neznala jediného Čecha. Seděly jsme jednou ve školním foyer, ve skupině německy mluvících lidí, a ona se mě německy zeptala, jestli nejsem Češka – podle přízvuku. No a od té doby jsme byly dvojka. Ona studovala operní režii a Malá mořská víla byl její absolventský projekt, stejně jako můj, byl to tedy dubl. Poznaly jsme vzájemně svou práci již při představení Lišky Bystroušky, ke kterému jsem psala aranžmá, a také jsem pak v opeře vystupovala, což pro mne byla krásná zkušenost. Vendula vpravila do inscenace jednu bytost, která si celý příběh vymýšlí – Touhu, která vstupovala do děje a směřovala ho. Stala jsem se se zobcovou flétnou v ruce touto bytostí.
Na „mořské víle“, jsme už pracovaly společně. Vytvářely charakteristiky jednotlivých postav, sdílely jsme podobné nápady a celé pojetí opery jsme prožívaly velmi podobně. Procházely jsme operu i libreto mnohokrát. Řešily jsme, jak vnímáme celý příběh, jednotlivé postavy a jejich charaktery, také jakými prostředky je vyjádřit. Na tom jsme strávily spoustu času. Noty jsem pak psala sama, ale v pochopení obou světů-lidského a vodního, jsme se doplňovaly. K jejich vyjádření jsme použily zpěv a melodie pro svět vodní a „rap“ a „perkusivno“ pro svět lidský. Např. osoba čarodejnice byla psána na míru pro ženu zpěvačku a hobojistku, které byly spojeny v jednom kostýmu a tvořily rozpolcenou osobnost. Myslím, že to všechny bavilo. Hlavní roli ztělesnila mimořádná zpěvačka, sopranistka Pia Bohnert, která celou operu svým projevem, krásným zpěvem a výrazovým umem úžasně povýšila. Celé obsazení bylo vynikající. Všichni hráči i zpěváci dali do výkonu své maximum. Nacvičení opery stálo všechny mnoho úsilí a času, ale stálo to za to. V opeře zazněla i Dvořákova árie Rusalky k Měsíci, na začátku a na konci bez nástrojů. Bylo to mimořádné. Obsazení opery bylo poměrně neobvyklé: flétnový kvartet, sekce bicích nástrojů, E-baskytara, varhany ad. a v hlavních rolích nejen profesionální zpěváci, ale i herci. Ve druhém dějství opery vystoupil jeden bubeník „z řady“, pohyboval se po pódiu i např. pod hledištěm a hrál na různé části celé scény. Celé dílo bylo podpořeno (a místy prokomponováno) elektronikou komponisty Sergio Vasqueze.
Na jaký typ skladeb se při skládání zaměřujete a co ráda posloucháte?
Momentálně se nejvíce zamýšlím nad skladbičkami pro malé děti na zobcovou flétnu. Myslím, že to je materiál, kterého není dostatek. Baví mě psát drobné skladbičky konkrétním dětem přímo „na míru“. Texty pro skladby tak nějak přijdou. Vezmu třeba knížku s básněmi, a když se mi líbí, tak je zhudebním. Baví mě psát to, co si poté můžu zahrát nebo zazpívat. Neposlouchám skoro nic. Mám ráda ticho. A teď už vlastně nepíšu, jsem maminka, jinak vždy potřebuju nějakou motivaci, bez pohonu nepíšu (smích). S poslechem to mám tak, že když starou nebo soudobou hudbu, tak především živě na koncertu, ale pro domácí pohodičku si příležitostně pustím jazz, taneční hudbu nebo se synem dětské písničky (smích).
CEMBALO, KLAVÍR, JAZZOVÝ ZPĚV…
Kromě studia skladby a zobcové flétny jste absolvovala mnoho dalších vzdělávacích programů v různých hudebních odvětvích jako cembalo, klavír, jazzový zpěv…, můžete nám to více přiblížit?
Na klavír jsem začala hrát už na ZUŠ, pokračovala jsem na konzervatoři, kde jsem jako skladatelka měla možnost zařadit se do třídy hlavních oborů „klavír“. Vždy mě klavír bavil a někdy jsem mu věnovala dokonce více času než flétně. Na Brucknerově univerzitě v Linzi mi po čase začala hra na klávesový nástroj trochu chybět. Přidala jsem si tedy druhý rok studia – mimo hry generálbasu – také cembalo, jako vedlejší obor u Jörga Halubeka. Tyto hodiny pro mě byly úžasně inspirativní a naplňující, ale také velká dřina (smích). V klavíru jsem pokračovala ještě během celého studia skladby v Hamburku. V Hamburku mě oslovilo mnoho přednášek/předmětů, které byly tak trochu mimo moje zaměření, ale vlastně mě naplňovaly často mnohem víc než přednášky povinné. Takto jsem se dostala k jazzovému zpěvu a úžasnému lektorovi, kterým byl Ken Norris, „Welt“-rytmice a Marku Nauseefovi, nebo také k „Atem-Tonus-Ton“ a Astrid Schmidt.
Kromě zobcové flétny a skladby, hrajete amatérsky na rámové a jiné bubny, zpíváte…?
Ano, rytmus a bicí mě baví. Ráda zapojuji do koncertů několik skladeb s rámovými či jinými bubny. Rozproudí se tím energie. Mám ráda improvizaci s tím spojenou. Od začátku tohoto roku hraji s kapelou Srnčí a Kočičí, což je seskupení muzikantů z místa mého bydliště, kde jsem se také odvážila sednout poprvé za bicí soupravu. Je to pro mě muzika z úplně jiného úhlu pohledu a dělá mi radost. Hrajeme jazzové standardy, Beatles, ale třeba také skladby Jaroslava Ježka. Pozvolna začíná vznikat i vlastní tvorba, zatím jako vložené, obohacující hudební a rytmické plochy, které jsou součástí jiné skladby – například skladby J. Ježka Ezop a Brabenec, ale věřím tomu, že se časem tyto plochy osamostatní, a vzniknou z nich suprové vlastní skladby.
PEDAGOG
Vyučujete zobcovou flétnu na Základní umělecké škole v Tišnově, co je pro vás při práci s dětmi nejdůležitější?
Při práci s dětmi je pro mě nejdůležitější to, že je/nás to baví, a také to, že mohu dětem přispět ke správnému dýchání, uvolnění a radosti. Když učím, hodně se na to zaměřuji. Jako bych byla s žákem nějak propojena. Poznám, jak se hráč cítí, kde ho co tíží a vedu ho k uvolnění a příjemnému pocitu ze hry.
Vedete semináře pro učitele zobcových fléten, na co hlavně zaměřujete svou pozornost?
Především na uvolněnost při hře na zobcovou flétnu. Správné dýchání, uvolněné tělo a dobře volený repertoár. Také jsem vedla několik přednášek na téma moderní techniky hry na zobcovou flétnu. Ohlasy mám pozitivní, myslím, že se ve mně projevil nějaký dar. Plyne to samo, většinou čas ani nestačí, funguje to. Se mnou lidi nesedí zaboření v křeslech, ale děláme různá cvičení, improvizace, řeší se různé situace, zatuhlosti… Učitelé znají moderní techniky hry na zobcovou flétnu z Flautoškoly, ale mnohdy si s nimi neví úplně rady, a tak spolu probíráme, kdy, co a jak použít…
Máte rodinu a dítě, ubráníte se, abyste neučila i doma (smích)?
Cheche, můj syn Vincent ještě nemá tři roky a už teď si nenechá do ničeho „kecat“ (smích). Myslím, že má k hudbě kladný vztah. Vidí, že hraju a zpívám, tak hraje a zpívá také.
PROJEKTY
Jak se vám hrálo s londýnským flétnovým kvartetem iFlautisti, se kterými jste několikrát vystupovala?
Hraní s iFlautisti pro mne byla veliká zkušenost. iFlautisti kvartet, ať už v průběhu času v jakémkoli složení, byl vždy založen na dobrém kamarádství, radosti ze hry a výborné týmové práci. Poznala jsem s nimi krásný flétnový repertoár, souhru v kvartetu, dril na zkouškách, ale i uvolněnou atmosféru a pohodičku ve volných chvilkách. Díky iFlautisti jsem také hodně procestovala, především Anglii. Absolvovala jsem s nimi několik workshopů a zkusila si přednášet v angličtině, což pro mne (především jako němčináře) bylo výbornou motivací.
Na jaký druh hudby se zaměřujete v duu s kytaristou a loutnistou Markem Kubátem a kde vystupujete?
V duu s Markem Kubátem mám tu příležitost vyřádit se ve všech disciplínách, které mě baví. Především hraji na všechny možné druhy zobcových fléten, ale zapojuju také rámové bubny a často i zpěv. Náš repertoár je velice různorodý. S oblibou hrajeme skladby v různých úpravách ze sbírky Johna Playforda, bergamascy, chaconny, recercady, ale i hudbu soudobou nebo i lidovou. Součástí našich koncertů je vždy i improvizace. Máme rádi uvolněnou atmosféru, a také určitou volnost ve výběru repertoáru. Nejsme dogmaticky upjatí na dobovou praxi, spíše se snažíme ze skladeb vytvořit dílo nám „na míru šité“.
Na jakých projektech, skladbách pracujete, co připravujete do budoucna?
Pozvolna se snažím o přepsání skladeb ještě ze studií na konzervatoři pro zobcovou flétnu a vydat je – tak, jako cyklus Les. Dále bych chtěla připravit několik skladbiček s moderními prvky pro malé děti ZUŠ. Zdokonaluji se ve hře na bicí soupravu. Chystáme s kapelou Srnčí a Kočičí několik koncertů. Pracuji na znovuobnovení mých webových stránek, které jsou teď nějaký čas mimo provoz. Na ZUŠ v Tišnově přibírám další malé žáčky a těším se na ně od září.
Děkujeme za váš čas a rozhovor!
Rozhovor připravil Václav Bratrych
Videotéka https://fletnickovi.cz/videoteka-anny-mikolajkove/
Bonusy https://fletnickovi.cz/bonusova-videa-anny-mikolajkove/
Webotéka https://fletnickovi.cz/weboteka-anny-mikolajkove/